Sociální stát

Zéland je velmi sociálně orientovaná země. Nejen že je otevřena Asiatům, kteří v centru Aucklandu tvoří největší podíl, ale dokonce je tu i jedna výšková budova, hodně otevřená, z dálky vypadající, že má na střeše otevírající se záchodové prkénko. Bílé. V noci zvýrazněné světly tak vítá všechny motoristy přijíždějící po mostě ze severní části ostrova. Podobných důležitých informací jsem si po prvním týdnu v práci odnesla mnoho. Pokud jde o sociální zařízení, není nouze. V centru i na pláži vždycky najdete uklizené veřejné toalety, dokonce všechny zdarma a přístupné 24 hodin denně. K dispozici máte i papír a mýdlo. Žádné plížení potají do Mekáče, abyste ušetřili dolar. Tím chci apelovat na mého tatínka, který si z Paříže přivezl především vzpomínku na drahé záchody a smradlavé podchody u nich. Tohle by tu nenašel nikde.

Ani jako cizinci si nemusíte platit zdravotní pojištění, v nemocnici vás zadarmo ošetří po úrazu, platíte pouze při nemocech a speciáně dentistu. Pro mladé je případné pojištění levné, pro důchodce už představuje radikálnější zásah do peněženky. Daně stržené z platu se pohybují kolem 30%, záleží na druhu práce.

Z výše uvedeného vyplývá, že Ivan nemá pokryté výlohy na léčení vyrážky, která mu zdobí tělo již týden po tom, co snědl živou mušli...v životě jsem neviděla víc pomstychtivou mušli! Ivan říká, že je to možná z vody na mytí v této čtvrti, ale já starý cíťa takový problém nemám a spím klidně a bez drbání. Pomohl mu prášek proti alergii. Podle mě je to alergie na práci. Vyrážka vyrašila v den mého nástupu a Ivan spamuje Facebook statusy typu „živí mě ženská, poprvé v mém životě“ nebo „den muže v domácnosti – zavézt ženu do práce, nakoupit, vyžehlit, uvařit...“, přičemž den předtím jsem musela vařit beztak já :). Takže ačkoli kontaktuje geotechnologické firmy a je v kontaktu s pracovními agenturami, nevadí mu pozice muže v domácích teplákách, přičemž se mu do zadnice vrývá vzorek výšivky na pohovce. Když se zeptám, copak přes den dělal, obtížně hledá odpověď. Zatím to nevadí, protože životní úroveň tady a v ČR se zásadně liší v tom, že tady, když jeden z páru nemá práci, pár má dost peněz na to, aby mohl bydlet a nemít hlad. V ČR, když jeden nemá práci, druhý se může snažit, jak chce, ale stejně na bydlení a jídlo pro oba není dost peněz. Hrubým odhadem z dosavadních zkušeností můžu tvrdit, že tady je nutno vynaložit polovinu pracovního úsilí na to, abyste mohli žít stejně, jak v ČR. Průměrně jsou všechny produkty dvakrát dražší, ale platy 4x vyšší.

Po týdnu v práci, kam se stále ještě nevrátila jediná registrovaná architektka z návštěvy londýnských olympijských her, je to zajímavé především v tom, že stále na něčem dělám, aniž bych vlastně něco UDĚLALA a aniž by si toho někdo všiml. V prvních dnech jsem byla placena za to, že studuju. Díky mojí brilantní angličtině jsem nepochopila, že mám něco dělat, a studovala jsem si dál. Dostávám práci od všech 3 přítomných architektů + od šéfa – manažera, ale nikdo mě extra nekontroluje, zatím.

Další 2 odstavce se týkají stavařiny, nezasvěceným nic neřeknou.

Je zvláštní, že v Aucklandu sice existuje něco jako územní plán, ale některé části města mají svoje vlastní webové stránky a regulativy, krom toho podstatná věc – prý není nic jako katastrální mapa, sice v tom „územním plánu“ najdete hranice pozemků, ale není možnost je dostat digitálně i s vyznačením budov na nich. K hrubému nahlížení slouží též místní GIS, kde najdete přibližné průběhy a vlastnosti technické infrastruktury. Pokud tedy nemáte pozemek a stavby na něm zaměřeny od geodeta, musíte tyto informace nahrubo obkreslit na printscreenu z těchto webových stránek, popř. co vám poskytne zadavatel. Marně jsem vzpomínala na kradenou brněnskou katastrálku aktuální v roce 2004, kterou si nasdílelo celé stavařské brno. Rozkošná zélandská nátura se projeví ve chvíli, kdy se vás zeptají: „Proč to kradete, proč si to raději nekoupíte?“, na což nemůžete jinak, než mlčet. Je to lepší, jak tvrdit, že nechcete dát tisícovku, a proč taky, když to všichni kradou. Skoro jak indické „všichni vyhazují odpadky na ulici, můj bordel neuškodí“ a najednou je Indie jedno velké smetiště.

V kanceláři je všechno krásně zautomatizované. Timesheet v Excelu, kde si zaznamenáváte, kdy jste na čem dělali (každá zakázka má číselný kód), a z tohoto jdou vygenerované informace klientovi, kdo kdy na čem v jeho zakázce v kanclu dělal. Slouží to logicky k odvrácení případného nerozumění typu „kolik to po mě sakra chcete, vždyť na tom nebyla žádná práce“. Pracuje se hodně s Xrefy, hladiny v CADu striktně začínají a-,d-,x- podle toho jestli jsou navrhované, určené k demolici nebo existující, díky čemuž to pak rychle vyberete a zmrazíte v layoutu. Používá se tu ve výkresech mnoho zkratek, kde nemám šanci odhadnout, co to je. Pořád se ptám, protože to neví ani Google. Naštěstí většina zakázek jsou školky a supermarkety, oba typy převážně renovace, tudíž je mnoho referenčních projektů, z nichž je možno čerpat informace. Dávají mi jednodušší projekty, zrovna teď pár dní dělám na stavařských výkresech jedné školky, která se prodlužuje o cca 5m, protože bude pro 50 dětí místo stávajících 30. Předpisy diktují 2,5m2 pro jedno dítě, v ČR jsou předpisy i na m3, kvůli dýchání při spánku. Touto poznámkou jsem se vlastně dozvěděla, že na NZ není běžné, že by děti spaly ve školce. Tato konkrétně měla 4 a 6hodinový režim, ten 6h končil v půl třetí odpo, kdy jdou děti domů a teprve tam spí. To mě opět přivedlo na myšlenku,jak je super, že si tu máma může finančně dovolit končit dřív v práci nebo mít skutečně jen částečný úvazek a odpoledne strávit s děckem...zatím nevím, jak to tu funguje s au-pair. K zakázce rozšíření školky mám k dispozici výkresy z roku 1973, kdy tu ještě fungoval metrický systém stopy-palce. Site-plan, tj. naše Situace, představuje především logické rozčlenění na stávající a novou část a dále odvodnění pozemku – drenáže viditelné i podzemní. Neviděla jsem žádný výkres, který by upřesňoval vzdálenosti od sousedního pozemku a doteď nevím, jestli tu mají nějaká pravidla. Jediná,o kterých mi říkali, že je ve sporné situaci nezbytné doložit výpočet osvětlení (hlavně u těch školech, kde se často dělá bazilikální osvětlení ve střeše) a oslunění. Jinak k této zakázce nemám žádné informace a protože je jednoduchá, většinu jsem obkreslila zhruba z rukou kreslené situace právě z r. 1973. Výška 12,5mnm. Čekám, kdy bude průser. Prý když budu mít čas, můžu k tomu dodělat i 3D, aby Asociace mateřských školek v Aucklandu – klient – viděla, co umíme :D. Čas není.

Dneska byl poslední den s Caire, architektkou, která odchází do jiné firmy. Jeli jsme na 2hodinový oběd, kde jsem si dala úžasný těstoviny s dýňovou omáčkou a restovaným hovězím. Myslím, že i kdybych snědla půlku, pořád bych byla přežraná. Zatím asi nejlepší jídlo na Zélandu...krom toho, co vařil Ivan, samozřejmě ;). Šéf do sebe nalil dvě piva (a nebyl jediný) a jel autem. Musím zjistit, kolik promile je dovoleno. Zkusila jsem tmavé pivo lokálního původu, oproti českému je akorát víc syceno a s menší pěnou. Když jsme jeli zpátky, přiznala jsem, že nevím, v jaké části Aucklandu jsem nebo spíš jakým směrem zrovna jedem. Šéf se mě zeptal, jestli zvládám orientaci aspoň přibližně. Suverenně jsem vysvětlila, že kdy jeden za sluníčkem, tak asi nepojede na sever, ne? Můj blonďatý názor byl zde, na jižní polokouli, oceněn nekonečným smíchem. Šéf mi ještě navečer psal smsku „Kate, where is the north?“, na což jsem odpověděla, že samozřejmě na vrchní straně mapy a rozhodně tam není žádné slunce, a byla jsem za to pochválena... :)

A vůbec, baví mě to. V kanclu je druhým společníkem firmy Jihoafričan – bílý (asi protože je z jaru), pak tři filipínci, na vrátnici sedí dáma, mající mámu z Německa, a teď já. Včera jsem jela s Filipíncem zaměřovat supermarket. Má jinou výslovnost a často „five“ znělo jako „one“ – neptejte se, jak je to možné – ale taky jsem tu viděla největšího Asiata v mém životě, který v chladicí místnosti se svými cca 185cm porcoval do vaniček maso.

Večer jsme šli s Ivanem běhat, dneska prvně spolu. Jsem chcípák, takže mě obíhal tam zpátky jak pejsek, aby si vůbec zaběhal. Krásná cestička podél moře, sice už ve tmě (stmívá se teď „v zimě“ o půl sedmé), ale pořád romantická za zvukového doprovodu schovaných hýkajících pávů.

Nyní k bydlení...naše poslední prohlídka představovala dům s jednou Asiatkou, jedním bílým mužem (ano, byli pár) a dvěma kočičkama, z nichž jednu jsem našla ve vaně. Lidi tu mají rádi domácí zvířata asi jak v ČR. Smrdělo to kočičinou. Dneska Ivan našel něco, co je sice dvakrát dál od mé práce – 10km, ale shodou náhod je to 1km od místa, kam jsme dneska s firmou jeli na oběd, a taky je to daleko hezčí. Majitel doteď stále ubytovává bývalou manželku a prý ji potřebuje vyhodit nebo alespoň přesunout do menšího. V neděli se tam stěhujem, indického hostelu máme plné zuby (včera se zabouchly dveře a dostávali jsme se dovnitř jakousi špachtlí vraženou do futer, opravdu bezpečné bydlení, haha, přičemž správcová běhala v dešti venku s žebříkem, jestli neotevře naše okno od pokoje zvenku :D). V práci mi řekli, že je vyhlídlé bydlení v dobré čtvrti, jak v Améru samé rodinné domy, ovšem blízko nákupního centra a hospod a s dobrou cenou nájemného, tak to bude určitě lepší jak tady.

Poslední poznatky – už se mi zdají anglické sny. Kdyby aspoň byly správně...

Můžete mi někdo říct, jak se překládá slovo „drinker“? Piják i píč je blbý :D Zvlášť v některých tvarech v překladu... :D a neříkejte mi, že pijan...to je děsná nuda.

Ivan má svůj výmysl pro křížence psa – bouďák. Lze do angličtiny přeložit jako „sheder“, zní to fakt luxusně!

Teď jsme si otevřeli víno, abychom oslavili páteční večer a že jsem přežila týden v náročné práci...Ivan usnul po první skleničce...Což vysvětluje, proč nerodí chlapi, protože nic nevydrží :) mám dopito, tak děkuji za pozornost a přeji krásný víkend ;)

Přidávám fotky z posledního víkendu, začíná to páteční akcí u "našich" Maorů

O kávě a jiných závislostech

Maorové nemají zuby. Od 20 let to platí pro takřka všechny Maory, od jedničky až po trojku nahoře i dole. Díky tomu šišlají, i když mají brilantní angličtinu. Naši přátelé nebyli výjimkou, v 6členné rodině pracovali pouze dva staří, pak tam byly dvě děcka a dva střední, kteří bydleli u starých v garáži. Ale kdoví, kolik jich tam vlastně bylo. Pracující Maor neměl ani vlasy, což jsme v páteční zábavný večer chtěli řešit čepicí. Ivanovou.Maor se smál a pletenou čapku odmítl nosit.

V sobotu ráno jsme uklidili množství vypitých lahví, rozloučili se, kupodivu i nastartovali vůz a odjeli na sever za modrou oblohou s příslibem 90kilometrů pláží, krásných výhledů, parků s legndárním stromem Kauri, čedičových úžasně vyprofilovaných skal a termálních pramenů a vůbec výjevů, při nich se rozechvěje čočka v objektivu.

Protože máme veliké štěstí, po odjezdu celý víkend propršel a dovolil nám pořídit tajuplné fotky plné dramatických mraků a mlhy. Ale auto stále drží! Dostavili jsme se do města Wharangei 200km severně od Aucklandu. Turistická informátorka v turistických informacích nám doporučila návštěvu bazénu a místního trháku – Wharangeiský vodopád. Ivan si vzpomněl, že nemá plavky, což se zdálo méně problematické, než bylo. Z jednoho obchodu nás prodavači poslali do jiného, odtud zas do dalšího atd...přibližně uprostřed množství navštívených obchodů s plavkami, kde nakonec žádné neměli, jsme byli posláni do dámského salonu, kde se Ivan ptal po „swimmdress“ – nevim kde to slyšel - a přítomný prodávající transvestita se zářivě červenou rtěnkou, tvářenkou a hebkými nakulmovanými vlasy se ho zeptal, jestli je chce i s vrškem a ukazoval na dámské modely jedno- a dvoudílných plavek. Utekli jsme rovnou do auta a Ivanova potřeba byla uspokojena až v bazénu, kde díkybohu prodávali vše od brýlí až po kachničky.

Nevím, jak je to jinde, ale tento bazén by u nás nevyhověl hygienickým normám. V ČR je jasně dělen suchý a mokrý prostor, tady bylo dovoleno pohybovat se po břehu v běžném oblečení, nosit a jíst potraviny a koupat hodně malé děti, pro které se u vstupu mohly koupit speciální hovnonepropustné kalhotky. Co já vím, u nás jsou pro takové prcky určené bazény...když tak mě opravte. V plaveckém bazénu je udržována teplota vody jak ze studně, v dětském brouzdališti teplota asi z modrého vodovodního kohoutku, takže jediná snesitelná byla ve výřivce, kde jsme dokázali strávit několik hodin bez hnutí. Často někdo otevřel dveře ven na zahradu a bazénem se prohnala studená vichřice. Je zajímavé, že všichni Maoři jsou vyžraní, i mladí.

Na noc jsme po chvíli tápání našli kemp ve vesnici Tutukaka. V létě (tj. prosinec – únor) bývá narvaný turisty dychtivými po potápění, lokalita nabízí širokou škálu oblastí vhodných pro zkoumání mořského dna. V mezisezóně je to díky menšímu množství malých dětí ideální pro dospělé, stihne se více oblastí.

Z práce jsem měla půjčenou knížku o stavebním právu a regulacích na Novém Zélandu, ale krom věčného strachu, abych ji neumazala, jsem jí víc pozornosti nevěnovala.

V neděli jsme v okolí vesnice prošli pár pláží a okolních kopečnů, flora má charakter deštného pralesu, občas je to tak parádní, že čekáte, kdy vám vlítne pečený papoušek rovnou do úst. Okamžiky bez deště vybízely k focení modře svítících zátok a zelených palem. Ani už to nebylo na péřovou bundu :) Zélanďané jsou obecně hodně otužilí. Zatímco rodiny hrály v tričku na břehu ve studeném písku fotbal a zanechávaly při běhu otisky nahých chodidel, my hned vedle prošlápli podrážku trekových bot a zapli zipy u všech tří mikin.

Večer nás donutil zakotvit v prvním hostelu situovaným blízko mého pracoviště – čtvrť Papatoetoe. Většina názvů zachovává maorskou řeč. V kombinaci s angličtinou to zní komicky. Ubytovna připomíná svou úrovní laciné hotely v Indii, taková líheň pro potkany, popř. horší české VŠ koleje. Odpadkové koše jsme v celé velké ubytovně napočítali dva, v sprše rostou krom hříbků všechny druhy hub a každou noc nám zpříjemňuje požární alarm, důsledně umístěný na chodbě přímo u dveří našeho pokoje. Naproti jsou umístěné koupelny. Při otočení kohoutku se potrubí rozechvěje přes dvě podlaží tak, že zvukem i hlasitostí připomíná obří zámořský parník vyjíždící z přístavu.

Pondělní ráno jsem strávila ve společenské místnosti vonící po cigaretovém kouři, a snažila se nacpat do hlavy knihu, kterou jsem si půjčila v kanclu. Vypsala jsem si několik otázek, aby bylo vidět, že jsem tomu něco dala, speciálně detaily lišící se od postupu v ČR. Architektka Claire mi pečlivě odpověděla na všechny zvídavé dotazy. Z hodinového výkladu jsem pochopila akorát jejich velmi pečlivý systém v utváření hladin v CADových výkresech a způsob, jakým evidují veškerou korespondenci se zadavatelem. Líbí se mi, jak mají všechny problémy se zadavatelem ošetřené dopředu. Tenhle systém evidence práce na projektu kdyby byl všude, hned by byl menší bordel.

Na spoustu stejných otázek jsem se den nato zeptala Murraye (šéf, manager), od něhož jsem konečně pochopila, co mi Claire ochotně, leč rychlou angličtinou, vysvětlovala předtím. Je vidět, že Murray má zkušenosti s předáváním informací malým blbečkům...trénuje mladé kluky karate.

Upozornění: další odstavec se týká stavitelství, takže by si to neměl nikdo číst.

NZ na každém rohu ukazuje mnoho dřevostaveb, do 2 podlaží snad všechny ze dřeva. Větraná mezera mezi konstrukcí a fasádou není větraná průběžně, ale pouze s otvory zespodu, používá se tu „building paper“ – něco jak naše difuzní folie nepropouštící vodu zvenku a propouštící páru zevnitř. Ale prý je to nová technologie. Stejný koncept drží i fasáda z pohledových cihel – větrání jen zespod. Nebojí se plastových povrchů s profilem navrhování budov spočívá v dodržení izolace proti vnějším vlivům, hlavně vodě, izolaci proti spodní vodě (mají tu nopovou folii s nopy cca 50mm velkými), a speciální důraz na návrhy v seizmických oblastech. I proto se hromada konstrukcí dělá ze dřeva, které hodně dovolí. U mnoha staveb je venkovní prostor kryt membránovou konstrukcí všech možných krásných tvarů. Architekt tu musí rozumět především dřevěným konstrukcím a klempířským detailům.

Pondělí v práci bylo náročné. Sežrala jsem skoro celou tabulku čokolády, načež ve 4 odpoledne bylo svolání všech kolegů v kanclu za účelem oslavy 5 let působení Diane v kanceláři jakožto zodpovědné a vševědoucí účetní. Zakrojil se dort. Spolu se třetí kávou jsem nabyla dojmu, že sladkého bylo dneska již dost. Čtvrt hodiny se kolegové bavili o pejskách a kočičkách, ty jsou tu hodně populární. Vysvětlila jsem jim situaci kolem našich psů v ČR a pak proběhlo 5 minut, kdy si všichni dělali srandu z Dianiného „handbag dog“ = pes do tašky, malý směták, popř.papučák :)

Šéf ještě zavzpomínal na českou bramborovou kaši a na jeho návštěvu v Brně, z níž si pamatoval především hospody, kde si sám točíš pivo a kde je nad pisoárem gilotina a dále, že máme na Sv. Jakubovi sošku s vystrčenym zadkem.

Ivan zatím shání práci, dal se i na běhání mezi tím sezením. Kdyby nezabloudil, nemusel by běhat hodinu a půl. Asi to nesl špatně, protože si večer nedal ani víno.

A já, kdybych nezabloudila a nervala se s Indkou, které jsem při couvání málem zajela příliš malé a příliš neviditelné děti, bych taky domů nejela hodinu místo 15 minut...

Volají mě na kafe...dneska už potřetí, a to jsme začli pracovat před hodinou a čtvrt...Zdvořile odmítám. Asi budu muset změnit práci :) Myslím, že kdyby všechny kávovníky na Zélandu plodili pouze pro tuto kancelář, musely by i tak jet přesčasy...no dobře, kávovník jsem tu ještě neviděla.

Dneska se jedem večer podívat na naše možná budoucí bydlení, přece jen člověk je závislý na spánku, aby nebyl závislý na kávě. Požární alarm sice v ubytovně poprvé mlčel celou noc, ale i tak by to chtělo bydlet už konečně na jiné úrovni, než indické. A není nutno se neustále budit s pocitem, že dnešek je prvním dnem zbytku našeho života ;)

O něčem novém

Dnešní příspěvek bude velmi krátký. Taky nic moc zábavný, protože jsem sice z nového kanclu viděla celý den 3 policejní auta, ale žádné z nich nezatýkalo mě ani Ivana.
Jsem přesycena jako kokakola na břehu moře při přílivu díky ochotným lidem ve archikanclu, kteří mi neustále vaří kávu a není zřejmě šance usnout v nejbližších 3 dnech.
Celý večer trávíme s rodinou z Cookových ostrovů, jejichž auto včera Ivan nabořil zboku. Chtěli včera moje telefonní číslo, dala jsem jim můj životopis, kde je číslo v plném znění, u čehož jsem jim vysvětlila, že si to mají přečíst celé, aby si nemysleli, že jsme teroristi. Zéland je sice bezpečný, ale ne tolik tato čtvrť. Bílí nás varují před Maory, Maorové z Cook Islands nás varují před bílými, všichni nás varují pře Indy a divokým spaním u silnice. Moc se mi tu líbí výslovnost "sleep on the beach", přičemž se slovo "beach" čte často dost krátce na to, abych zadržela smích (poznámka pro maminku - bíč znamená pláž, bič znamená děvka). Ale není to zdaleka jediná věc ve výslovnosti, zvykáme si.
Řidič včerejšího auta, 17letý kluk, zavolal tátu a nakonec on sám překecal rodiče, abysme u nich zůstali. Noc byla super, ustlali nám a dvě hodiny jsem strávila na noťasu, abych vás zabavila na půl hodiny, když se vám v práci nechce makat....no jo, vim o vás :)
Ne že bych měla radost, že jsme se "usadili" v indické čtvrti, přece jen o indické férovosti si myslíme své. Nicméně, lepší zajíc v pytli, než-li zajíc na střeše. A tak.
Tedy o dnešku... Dala jsem Ivanovi za úkol vyřešit za mě úřední věci kolem auta, zatímco budu lepit díry našeho rozpočtu v kanceláři podřadnou prací. Dva šéfové minulé vánoce dostali v balíčku hrnek s jejich jmény a karikaturou. Dále je zde paní ukecaná recepční manželka někoho z kanclu, potom Diane - účetní, která ví vše na světě, pak architektka Claire na odchodu za lepšími zítřky jinde. Mezi dalšími jsou registrovaná architektka aktuálně přebývající na londýnské olympiádě, Filipínka kdovícodělající a Filipínec dělající kdeco + supervisora a nějaká nepřítomná dáma zřejmě s úmrtím v rodině, ale kdovíco jsem pochopila...
Hlavní projekty jsou školky pro New Zealand Kindergarden Association a supermarkety. Ve smlouvě mám pozici Architect CAD Technician, v popisu též "učení 3D ostatní zaměstnance", na což nikdy nebyl, neni a nebude čas jako všude na světě.
Dozvěděla jsem se, že mám nastudovat projekt školky. Nebyl čas. Dále několik dalších dokumentů s podobnou povahou, jako má Stavební zákon, ale s jinou hierarchií a se zahrnutými kódy o projeci v oblastech ohrožených zemětřesením. Připadám si jak v prváku. Vim totální houby a navíc jim nerozumim všechno. Učim se právnickou řeč v anglickém jazyce. Mezitim jsem vystřihla příšernou zakázku podobnou původní práci. Odstranit ve Photoshopu 5 cihel zdi, protože soused chce vědět, jak to bude vypadat. Dobrá sranda, když člověk neví, jak to vypadá za tou zdí, která se má zpola odstranit. Nějak se to udělalo a zas jsem přešla ke stavebním předpisům. Obědy nevedou, jen sendviče a oběd z domu, hlavní jídlo je večeře doma. Všichni pracují přesčas, odešla jsem první. Práce je od 8 do 5P.M. Šéf vrtěl hlavou když jsem mu vyprávěla náš příběh a varoval před krádežemi, Maory, Indy a viditelnými věcmi zanechanými v autě a narkomany. Řekla jsem, že už jsem všechno viděla a po našich zkušenostech už se nemůže nic špatného stát. Reputaci jsem si opravila, když jsem v zasedačce viděla staré perokresby St. Paul's Cathedral a mluvila jsem o ní 5 minut. Měli tam též fotku Aucklandu z roku 1903, kde jsem poznala Mount Eden. Je jasné, že když už člověk 14 dní lelkuje ve městě, že pozná všechny hlavní čtvrti a nejvyšší kopce (sopky).
Ivan mezitím pobývat u Maorů, zprovoznil wifi modem, vyřídil mi odhlášení a přihlášení auta a celé odpoledne vařil vepřo-knedlo-zelo, aby ukázal něco z naší rodiny. Knedlíková premiéra byla sice jako z Babicových dobrot, ale chutnalo to jedle. Maso bylo vynikající a zelí vypadalo jako zelí. PJ Junior (mladý s nabořeným autem) dokonce nešel do školy, aby mohl s Ivanem strávit den, a též s nim zajel na vrakoviště, aby zjistili, že neexistuje náhradní blinkr za náš zničený po srážce.
V práci mi doporučili spoustu míst, kam se jet na víkend podívat. Máme moc plánů. Několik hodin sedíme s Maory a kecáme o kdečem, poradili nám další místa na cestování, zakázali Ivanovi řídit, ať to dělám já. Že má raději vařit a uklízet. Je sranda. Ještě přišel nějaký známý od Maorů s obličejem děsivě vrásčitým jak vystřiženým z komixu. Ale skotská whiskey mu chutná taky. Jak by pravil v Indii náš kamarád z Moskvy: "It is a good liquid for  kill Germans....no, Germs" (mluvil o tekutině zabíjející bakterie, nikoli Němce, tehdy šlo o peroxid do nepitné vody)

„To si děláš prdel!!“

Už dávno jsem se přestala obávat, že nebudu mít domů o čem psát. Ale toto?!? Už v půlce následujícího příběhu jsem si říkala, že mi to nikdo nebude věřit, ale na konci už se to dostalo do fáze, že to se snad ani nedá vymyslet. Nicméně jsme se stále nepodívali do nemocnice - útěcha pro rodiče, než si při čtení okoušou poslední nehty i na noze.

Pokud skutečně existuje pomyslný magnet dobra, o němž jsem mluvila posledně, opravdu funguje na světě rovnováha se silami stejné povahy opačného směru. Minule nám v ČR umřel pejsek a na Zélandu jsme si pořídili auto, teď si naši pořídili pejska a nám umřelo auto.

Ano, moje první auto v životě s volantem na špatné straně skonalo po 4 dnech naší jízdy! Opustili jsme ostrozrakou Indku v hostelu přesně v 10 hodin, kdy byl diktován checkout, a vydali se na dvoudenní výlet. Na dálnici se začlo trochu klepat řízení, pak víc, vytlačilo maximální rychlost úctyhodných 60km/h, sjeli jsme proto na nejbližším místě a zeptali se na servis. Vesničan ukázal prstem na budovu 20 metrů vzdálenou. Mechanik nastartoval a náš Tinny (Ivan ho pojmenoval po slově „tin“ – plechovka) odešel do křemíkového nebe plných 5 metrů před provozovnou. Mechanik neustále vrtěl hlavou, hrabal se nám v motoru bez valných výsledků a cukaly mu přitom koutky úst, zahrnoval nás odbornou terminologií, přičemž jsme mu vysvětlili, že nerozumíme autům ani česky, natož anglicky. Pogratuloval nám, že jsme dokázali jezdit na 3 fungující válce a „vyhořelé“ svíčky (neřekne se to „candles“ :D )a olej byl namatlán na všech částech motoru, takže auto se pod kapotou lesklo jak kulturista před vystoupením. Naše hloupé pohihňávání  jsme pomalu utínali po tom, co přišel šéf servisu a usmíval se nad naší plechovkou stejně, jak jeho podřízený. Oba opakovali „co byste chtěli, dyť je to Daewoo...“ Ve výčtu majitelů, což je součást oficiálního dokumentu o krádežích a dalších hodících se informací, který dostanete při koupi auta, jsme si bohužel příliš pozdě všimli, že asi 3 z 8 majitelů se zbavili auta po 7 dnech, další po 10. Jsme blbci.

Poradili nám to prodat na náhradní díly, protože nemá smysl to opravovat. Motor v řiti a asi i problém s elektro kontakty. Nerozumim... Oba chlápci obvolali svoje známé a ptali se, kdo by nám to odkoupil, popř. kdo prodává levné spolehlivé auto, které se neodepíše za týden. Po dlouhém přemýšlení, že jsme uvízli uprostřed světa v deštivém dnu bez auta, nám mladík nabídl, že prodává nějaké auto za 2500 dolarů. Displej na prodávaném Fordovi ukazoval 340tisíc najetých kilometrů, z čehož nám vyschlo v krku tak, že jsme si museli načnout pivo. Zato mu fungovalo rádio, dokonce i topení, bylo větší a líp sedělo na silnici, hlavně to JELO! Namontované LPG si vzalo značnou část kufru, ale ještě nám to na věci stačilo. Vypité lahve od piva týpci v servisu třídili do barelů od oleje podle barvy skla. Všech 5 barelů bylo nacpaných, Ivan to „na hulváta“ hodil do papíru. Celý den zase pršelo a moc jsme si nemohli diktovat, protože se nám tam snažili pomoct. Jejich známý nám slíbil odkoupit mrtvolu za 500. Později jsem si spočítala, že 4 denní užívání auta (bez benzínu) nás vyšlo v přepočtu na 8000Kč. S hochem jsme si plácli, vyskládali mu cash 2000 doláčů, tentokrát z Ivanova bankomatu, a odjeli jsme do řitě. Opět je to napsané na mě, jsem prokletá...ale nepředbíhejme zbytku příběhu... :D

S vidinou noci kdekoli u moře za Aucklandem jsme oblékli teplé bundy, zvýšili rychlost u stěrače a Ivan si četl příručku, jak se aspoň řeknou jaké části u auta. Hodně legrace je s opačnou orientací ovladačů na blinkry a na stěrače, takže změnu směru hlásíme stíráním čelního skla.

Cestou mi zazvonila smska od Murraye, šéfa z archikanclu, kde jsem byla na pohovoru. Většina hovorů na Zélandu začíná větou „Hi, how are you?“, na což jsem nemohla reagovat jinak, než hysterickým smíchem. Nicméně mi v tom dešti prozradil, že mě zkusí na jeden kontrakt, něco jak u nás, zkušebně na 3 měsíce, že zatim 3d a vizualizace, že se musim naučit víc řeč a hlavně jejich kódy, předpisy, limity atd. Zbytek jsem mu nerozuměla a zvolila „čínský“ přístup „ano, nic není problém, jak chcete, pane“. Slíbil mi na hodinu celkem rozumný plat na začátek, rychle jsem si spočítala, že na auto bych si vydělala za 100 hodin klikání, za což bych si v ČR koupila bicykl, možná i s blatníky a košíkem na nákup. Tímto se vyřešilo, kde budem s Ivanem bydlet, měli jsme dohodu, že zůstanem tam, kde první z nás dvou sežene práci.

Zaparkovali jsme na břehu 120km od Aucklandu, blízko městečka Themes. Ivan se rozhodl oslavit mojí novou pozici živitele rodiny šampaňským. Chvíli po tom, co jsme sjeli na parkoviště přímo na břehu a otevřeli lahev, zablikala světla ve tmě 3metry od naší káry. To by nebyl den, abysme neměli tu čest s pány policisty! Naklonila jsem se trochu dopředu ve snaze krýt svými zády flašku. Otevřela jsem dveře a mladý muž v uniformě se zeptal, co tam děláme a jestli máme nějaký problém, jestli potřebujem s něčím poradit nebo pomoct (srovnání s českýma švestkama snad ani nemusím zmiňovat, ti nepomáhají a nechrání), usmála jsem se s odpovědí, že jen parkujem. Odjeli. Druhý den jsme zjistili, že ani tady není dovoleno divoce přespávat, ani na těchto parkovištích. Původně jsme mysleli, že se to týká jen stanů a také rozdělávání ohně. Nevadí. Pustili jsme si desetkrát všechny 3 cédéčka, které jsem stihla vypálit a vychutnali víno.

Ráno jsme se na pár hodin prošli a pozorovali ptáky. Zéland je známý pro druhovou rozmanitost ptáků, především vodních. Oblíbili jsme si jedny černé, které se s nikým nekamarádí, při focení se točí zadkem, vypadají jak trvale trucující a když se zvednou, mají přesezenou nohu a nejdřív hopsají po jedné, než jim zapne i druhá. Létají s jednou nohou nataženou a jednou skrčenou. Racci byli přátelštější, hlavně při krmením zbytkem našeho pečeného kuřete, za které Ivanovi poděkovali poděláním rukávu u bundy.

Kolem poledne se projevila moje prokletá karma... Při startování auto jen škytalo, pak už ani to. Nějaký muž, mořský očumovač v autě, kterých tu je hodně, nám přivolal servismana, protože startovací kabely nepomohly. Měly jsme si tu celovečerní reprodukovanou hudbu odpustit... „Spolehlivé“ auto ukázalo, že má v háji baterii, zároveň byla stejně kvalitní i baterka ve visačce u klíče, což není jak u nás pomůcka pro zamykání auta nadálku, ale slouží to jako bezpečnostní kontrola...nevim, nerozumim...celá radost nás vyšla na 160babek. Za trest, že jsme museli jet do města do servisu, jsme si koupili s Ivanem boty na běhání, ten ještě vyřizoval hovory ohledně pracovních pohovorů (možnost pro Christchurch, pěkně nahouby) a zamířili jsme za původním majitelem auta, šéfem servisu, abychom mu omlátili o hlavu fakturu za baterii a vysvětlili mu, že nám prodal plečku. Naštěstí byl rozumný, Ivan to s tím slušně prodiskutoval a dostali jsme od něj 100dolarů s tím, že byl ale přesvědčen, že nám prodal auto bez skrytých problémů.

Po návratu do Aucklandu šel Ivan na pohovor do jedné agentury, já řešila a nevyřešila oficiality s převodem vozidla. Zas tak easy to tu není, jak jsme slyšeli o koupích aut. Takže chodim po městě s dvěma plechovým SPZkama z odepsaného auta.

Chtěli jsme si vzít na tuto noc hostel poblíž mého pracoviště a později najít nějaký pokoj přes inzerát. Místo je asi 20km jižně od centra. Ivan stále bojoval s blinkry a stěrači. Jednou vjel do protisměru docela nebezpečně, šlo o nájezd na dálnici. Ve chvíli, kdy jsme viděli žádaný nápis Motel, Ivan koukl do pravého zrcátka a narychlo strhl volant doleva k odbočce, kde ho v druhém pruhu nabralo v rychlosti zboku auto...myslim, že i kdyby si opět nesplet obrácenou pozici ovladačů a místo blinkru nedal stěrače, stejně by se srážce nevyhnul, protože tu řídí opravdu nebezpečně, má problém se udržet v jízdním pruhu a left-hand driving mu stále pod kůži nevlezlo. Auto zastavilo a vylezl nasraný mladý Maor a Číňanka, která ho držela, aby Ivanovi nedal přes držku. Maor zavolal tátovi, majiteli auta. U nás to odneslo jen přední levé světlo, u nich bylo od předku zadních pravých dveří hodně odřené všechno. Tato legrace vyšla Ivánkův účet na 400 dolarů po domluvě, že nechceme volat fízly, nemáme nepovinné ručení a jsme kokoti, protože neumíme kouknout do správného zrcátka a hodit blinkr a víme, že je to naše chyba. Když starý Maor vezl mého čím dál víc drahého k bankomatu, bavili se o tom, že hledáme bydlení. V tu chvíli nás překvapili, když nám nabídli, že můžem spát u nich, že bydlí kousek. Když neseženem, ať zůstanem i další noc, že hostely jsou moc drahé. Mají velký dům, žije tu asi 8 lidí, pochází z Cookových ostrovů a podělili se s námi o večeři – domácí hamburgery a hranolky, napojili nás na wifinu, napojili nás limonádou a kávou a pomáhali hledat bydení. Ustlali veliký gauč a koukali jsme na dvoumetrovou obrazovku s přenosem z olympijského Londýna. Mně poradili, jak vyřešit oficiality s autem. Ivan mladé maorce pomohl s určením zvířete podle obrázku lebky v učebnici biologie.

Zítra ráno jdu do práce, to zas bude ostuda s angličtinou...raději ani nebudu počítat, kolik hodin bude stát srážka s Maorem. Ivan dostane na prdel.

Moc psů a moc policajtů

Stalo se mnoho věcí. Některé ovlivnit šly a některé ne. Zatímco magnet dobra byl v tuto chvíli na straně zélandské, na druhé straně planety ubral sílu, a to i tu poslední z naší jezevčice Lindy, která doštěkala 3.8. ve čtvrt na čtyři milosrdným zásahem veterinářky. Vyrůstala jsem s Lindou od třetí třídy na základce. Máma ji zakopala na zahradě pod růží. Dneska si měli jet pro štětě z útulku, byl mu Lindin postroj a zdědilo i její oči.

Ten večer, co jsem se to dozvěděla, byl Ivan někde venku...druhý den jsme chtěli koupit auto, aby bylo vhodné i jako menší camping auto. Na poslední chvíli před zavíračkou jsme došli na místo, které nám doporučil týpek z Chile, náš původně zamýšlený spolubydlící. Rozlehlé parkoviště plné aut i s majiteli, ceny různé. Nakonec byly ve hře dva vozy, 20 let starý BMW, moje veliká fetiš, a pak o 6 let mladší Daewoo s ne tak velkými koly a ne černé, ale modré a mělo víc najeto. Bohužel bavorák nedovolil sklopení sedaček k přespání, to bylo tak jediné, co mi zabránilo si ho vydupat, nehledě na cenu o tisíc dolarů vyšší. 

Dohodli jsme se na kombík Daewoo s automatickou převodovkou, plný chlupů z kočky.  Napsal se na mě – moje první auto, což mi přijde jako hodně velká ironie , zvlášť když jsem sedla za volant a zděsila se, že tam žádný není. Hrdě jsem si přesedla na pravou stranu, zařadila D (nevim, co to znamená, ale asi DOPŘEDU) a suverenně jsem se zařadila do protisměru, při cestě domů s několikerým opakováním, ovšem ne tolikrát jako Ivan. Ten večer marně řadil na semaforech jedničku a marně se chtěl rozjíždět s použitím spojky. 

Koupí jsme získali svobodu. Vyhnuli jsme se drahým autobusům a i když má řidič tendenci jet příliš vlevo, popř. v protisměru nebo tahat při rozjíždění za ruční brzdu, přestože se auto ani nehne, konečně jsme se podívali na pořádné pláže vzdálenější od centa, stálo to za to. Autoři přímořské promenády si dali práci a betonovou cestu ztvárnili tak dokonale, že nebyla poznat od navazujícího pískovce a jílovce. S parkováním je to tu daleko lepší jak v ČR. Ivanovo první autořádění přerušili na mostě policajti s vysvětlením, že na dálnici na mostě se fotit nesmí (fotila jsem já, ale pokutu platí řidič, hehe) a že nás může fotka přijít na 250 dolarů. Doporučil jiné, vhodnější místo. Samozřejmě nemluvím o tom, že nevíme, co je to povinná výbava a jakožto správní Češi si nebudem ani platit povinné ručení, když tu není povinné, ale jen doporučené. Já si v klidu dofotila centrum města s přístavem z dálnice a Ivan se mezitím strážníka zeptal, kolik že je vlastně povolená rychlost.... no jo, Češi :) Když jsme u pojištění, není tu nezbytné ani zdravotní. Domorodci jej doporučují, ovšem pokud jde o zubaře, prý je lepší si udělat polozdravotní dovolenou do Thajska a zatmelit si díry v ústech i duši tam.

Ano, rodiče, chodíme na pohovory, telefonujem, rozumíme lépe, ale ne vše, brečíme, že nás nikdo nechce, pak se zas někdo ozve a stále napínáme indickou majitelku hostelu, že nevíme, jestli tu ještě den vydržíme. Jelikož jsem zaspamovala asi 300 architektonických kanceláří, dostalo se mi velké množství různě pojatých negativních odpovědí. Z hecu jsem pak napsala i na pozici usměvavé servírky do 25 let do klubu „Mořská panna“, popř. na půlúvazkovou uklízečku. Zpátky obdržené maily proto zahrnovaly věty „Jste příliš zkušená pro malý atelier, jako je můj“, „naše kancelář před 2 roky prošla restrukturalizací a po krizi se snažíme oklepat, ale není to lehké“, „Máte málo zkušeností ze Zélandu“, na pozici uklízečky mi skrz můj třístránkový životopis architektky napsali, že nemám dost zkušeností na nabízenou pozici. :) Člověk si nevybere.

Včera jsme si aspoň zlepšili náladu 50kilometrovým výletem na západní pobřeží blízko Aucklandu. Shodli jsme se, že jsme v životě na tak obrovské pláži nebyli. Díky čedičovém základu se světlý jemný písek míchá s hrubším tmavým, noha se v mokrém tolik neboří a najdete tu úplně jiné vodní rostliny než v evropských mořích. Otevřela se nám scenerie jak z filmu Avatar, čekala jsem, kdy se začnou vznášet balvany s lijánami. Mezi skálami se vznášela vodní pára a zapadající slunce zvýrazňovalo vyšlapané stopy. Odliv rozšířil pláž na cca 400m, konec zůstal v nedohlednu. Zůstali jsme až do tmy.

Dneska jsem byla na pohovoru, děsivě velká firma plná chytrých zkušených lidí. Vzpomínám, jak jsem 4 dny zpátky prohlásila, že v pondělí budu mít práci, no tak v pondělí mi napsali, ať dojdu...dá se to brát tak? :) Přivítali mě dva chlapi s pupkem a nacvičeným úsměvem a dostala jsem (již druhé na NZ) kafe ala kiwi. Hodně kafe, ještě víc mlíka a dva cukry. Něco podobného si doma vaří máma do 3/4litrového hrnku s puntíky. Usadili jsme se za velký stůl v přízemí, těsně za oknem s jednostranně reflexní folií, kde Ivan seděl v zaparkovaném autě. Z bossa vypadlo, že má kamaráda geologa z ČR z Brna žijícího 10 let na Zélandu a skrz to ho napadlo mě kontaktovat. Hned jsem začla dohazovat Ivana jakožto geotechnika a vypadalo to asi jak v americkém filmu na vyšetřovně. Tři lidi za sklem si ukazují na dalšího na druhé straně, který o nich vůbec neví. Alespoň jsem dostala kontakt. Mně se ptali na kdeco. Já jim chtěla kdeco říct, ale často mi to moje slovní zásoba znemožnila. Dva dny předtím jsem konečně (!) zapracovala na portfoliu, na které budu muset naoplátku dlouho pracovat, protože bylo nekřesťansky drahé. U pár projektů jsme se zastavili. Společně jsme se dopátrali i k výrazům „územní řízení“ a „stavební povolení“ v angličtině. Mají hodně podobné předpisy jak v ČR. Kiwi boss si povzdechl, že jeho společník z Johanessburgu mu zničil jeho kiwi akcent, za což jsem mu poděkovala. Ke konci mi řekli, že mi dají co nejdřív vědět, ze začátku by potřebovali dělat nějaké vizualizace, protože ve 3D dělají jen nějaké koncepční fáze. Na Zélandu je softwarem číslem jedna Revit. Ivan má domluvených několik pohovorů i přes telefon od agentur i přímo u firem v oboru, takže stále nevíme, jestli zůstanem v teple na severu nebo se budem sunout naší modrou plechovkou o ostrov níže.

Večer jsme se podruhé setkali s policíí, protože jsme Indce na hostelu nechtěli zaplatit, že tu spát nebudem a odjíždíme, a ona nato, že checkout je do 10, nikoli ve 4 odpoledne. T o dává smysl, nicméně proč s Indiánem nesmlouvat, řekla nám zkušenost získaná v Indii. Skákala před námi jako skřítek, vlastně pod námi, o dvě hlavy. Její hotel, její pravidla. Já na to, ať mi ukáže smlouvu, kterou jsem s ní podepsala (v Indii se i na jednu noc podepisovaly papíry, kdežto tady ani na 14 dní nic), popř. že můžu říct policii, že mi ty prachy ukradla. Jak tam skákala, dělala jsem si z toho spíš už srandu, v klidu jsem večeřela a ona mi vpálila do tváře, že se postará o to, že na Zélandu nedostanu nikdy práci ani nás nevezmou v žádném hostelu, že máme zaplatit pokutu 50 dolarů za nedodržení termínu checkoutu a že za to budu mít zkaženou karmu. :) nebo tak něco :D I když v jinym významu jsem si přesto vzpomněla na plynovou karmu v Brně, která byla tak zkažená, že mi jednou ohořela všechny řasy :))  Ivan se postaral o doražení Indky větou „ok, zavolej policii, ať jich přijede 50 a postřílí nás všechny“. Nato se ozývalo za rohem do sluchátka, jak se jí něco podobného za 15 let podnikání nestalo a jak si večeříme a odmítáme opustit její dům a jak si s námi neví rady a potřebuje policejní zásah. Mezitím hotelový poklízeč ujistil majitelku, že žádná cedulka o pravidlech tohoto „hostelu s krásným rodinným prostředím“ na našich dveřích od pokoje nevisí a dočasný pracovník nám při příjezdu neřekl o „indických pravidlech“ vůbec nic. Indka vypustila páru jak lokomotiva na konečné stanici, vrátilo se jí bělmo do očí a po tom, co jsme vyhledali ve slovníku slovo „nedorozumění“ (ne že bychom ho neznali, ale nic si nepamatujem) jsme si se zachovaným českým pobaveným výrazem potřásli rukou, Indka odvolala strážníky a odnesla nám pytel plný odpadků.

Poznámka k autu: Je to, děcka, přesně jak na pouti! Máte dva pedály a nemůžete to nezvládnout! Jen kroutíte tim kulatym s troubítkem uprostřed! Kdo nikdy neřadil s automatikou, máme tu N - neutral, R - rovnou vzad, D – dopředu, P – parkování, 1 – dokopec, 2 – větší dokopec, 3 – skopec (po tom co se vám hodně velký dokopec zdá, že se převrátíte). Kdo řídil s automatem a je to podobné, pardon za „profi“ výklad. Takže vidíte, že o tom víme strašně moc. První trabl jsme měli s elektricky ovládaným okýnkem u spolujezdce, které se po jednom dni dostalo do formy a funguje, jak 14 leté okénko má. Žere to na 100kilometrů víc jak žena v těhotenství a vrže to víc jak postel ženy před těhotenstvým. Na druhou stranu to Ivan usmlouval na pouhých 1250 doláčů, na koruny cca 20tisíc, přičemž jsem navíc musela zaplatit akorát licenci, to je jakýsi povinný poplatek pro vozidlo pohybující se po silnici. Technická kontrola je tu zcela jiný předpis a zařizuje se po půl roce. Převod vozidla se provedl v bazaru a trvalo to 5 minut.

černý písek na západním pobřeží 

 jak mě topila vlna

 nádraží Auckland

 Manukau City, Auckland, nedám ti potvoro

 North Shore, Auckand

"Tinny", tin, plechovka, Daewoo Nubira 98 plečka 

 west coast

O tom, jak nás nikdo nemá rád

Děkuji všem, co si nás čtou a komentují. Odpověď některým - vydávat to knižně nebudu, protože neudržim myšlenku a navíc jsem ani jeden článek po sobě nečetla :D takže jestli vám to nedává smysl, problém je na druhé straně zeměkoule...
Myslela jsem si, že durch planetu neuslyšíme „je krize, ani my nemáme...“, což mi šlechetní architekti ochotní k větší rozpravě vysvětlovali v mailech....hodně moc mailech. Jako všude jsou žádaní ajťáci nebo šikmoocí, pracující za pětinovou cenu a ještě bossovi líbaj prsten jak papežovi.

Na hostelu máme osvěžovač vzduchu reagující na pohyb. Vždycky, když projdu kolem, osvěžovač mi nad hlavou vyplivne dávku květinové syntetiky. Říkám si, to už na Zélandu smrdíme asi moc dlouho, když i stroj pozná, že tu něco smrdí průserem.

Nicméně jsem psala Martině, jedné slečně z pelhřimova, o které vím, že byla / je na NZ. Navzdory krásným fotkám, které jí všichni závidí, je mi jasné, že realitu je nutno vnímat bez polarizačního filtru a průchod Lightroomem (pro nezasvěcené – polarizák vytáhne barvy a program Lightroom vám fotku upraví tak, že byste se tam chtěli přestěhovat). Na fejsbuku mi odpověděla, že je stále na ostrovech, už tři týdny na farmě, vstává v 5 a už si zvykla na kravské průjmy na kalhotech, práce náročná, leč krásně ducha osvobozující. Ivan se natřásá a už 5 dní říká, že od „zítra“ hledá práci jako servírka nebo kopáč. „Zítřek“ ještě nenastal. Raději tráví večery na chatu na FB nebo Skypu a brečí, jak nás nikdo nechce.

Já se dneska naštvala a usmyslela si, že když ofic a rychlé maily se ztrácí v koších odresátů, půjdu na věc face to face a budu se ptát po galeriích. Našli jsme kouzelnou městskou třídu plnou antiků, galerek, kde si vystačí majitel sám, sdílených pracovních prostorů, včetně jednoho, kde byl šéf Holanďan a kde jsem strávila přes půl hodiny. Krom kontaktů a tipů mi asistentka 10x okopírovala moje 3stránkové CV. 5metrů od nich nahrávala nějaká metalová kapela )teda jen zpěvák se sluchátkama, nahrávalo se samozřejmě všechno zvlášť, takže to řvalo jak raněný lev v kleci), v otevřeném patře pod nimi zas nějaká skupina tvořila jakési výtvarno. U nás tyhle shared prostory ještě nejsou tolik vyvinuté, jednou ta doba nastane. Nabídla jsem se, že jim budu vytírat, ale na to už měli nějakého dvouzubého strejdu :) Ale co už, aspoň jsem se dozvěděla nějaké info a zjistila, že ne všechno je kiwi akcent a že pokud mluví anglickou angličtinou, neni problém ani s mým antijazykovým talentem.

V antikvariátech a hudebninách (je jich tu mnohem víc než mnoho) prodávají bonga a ukulele s visačkou zobrazující krásnou Havajanku. Ukulele stojí od 30 dolarů (*16), takže pokud nemáte na jídlo, radím, kupte ukulele, 4 struny zvládnete ovládat za den a stoupněte si s kloboukem na Q Street. Jeden takový, ovšem bez ukulele, seděl na rohu s kartonem inzerujícím: I’m so ugly, than I need money for plastic surgery. (pro neangličtináře: Jsem tak ošklivý, že potřebuji peníze na plastiku). Když jsem se tomu začla strašně smát, strhla jsem i jeho. Věřím, že kdyby měl ukulele, je za vodou. Ivan v antiku uznal, že ukulele zatím není potřeba a zamířili jsme aspoň koupit nějaké pestrobarevné košile, aby jakožto zametač chodníků byl štramák, a pro mě hezké spodní prádlo, protože jediné dobře placené pozice bez ohledu na kvalifikaci jsou právě takové, kde se hodí mít pěkné oblečky.

Když jsme byli na Zélandu několik dní, byli jsme nadšeni z pytlíkového šílenství. V Indii je nově pár let zaveden zákaz mikrotenových sáčků ve všech kromě dvou ze 30 indických zemí. Ne že by bylo moc možností koupit chleba, tam totiž chleba skoro nevyrábí, ale když už, dají vám ho do tkané tašky, ve které vám za dva dny ztvrdne. Jeden ze dvou zachovaných pytlíků z ČR byl určen na lovečák už od Himalájí, druhý se nechával na chleba. Nařízení vlády zákazem pytlíků chtělo trochu omezit poletující odpadky. Nápad dobrý, ale rozhodně ne dostatečný. Jaké to bylo na Zélandu překvapení, když jsme neviděli odpadek každých 10cm země, ani další metr, dokonce ani po 10m! Dokonce tu jsou supermarkety, kde se prodává mýdlo, které vás nesežere a hurá, i novodobé dámské hygienické potřeby (v Indii nenajdete) a toaletní papír bez podezíravého pohledu prodávajícího. O čem chci mluvit je to, že v marketu tu máte u pokladny dalšího zaměstance plnícího váš nákup do tašek. Pořídíte nákup na dva dny a vyjde vás to na cca 5 mikrotenových tašek, každá je určena na jiný druh zboží, přičemž na lahve s vínem mají extra zpevnění. Na začátku jsme byli nadšeni a všechny tašky skladovali pod postelí, že je to vzácnost a jako takovou je nutno všechny zachovat. Když nám dvojlůžko začlo skoro levitovat a při otevření vstupních dveří se plastové obaly vyvalily ještě o dva domy dál, uvědomili jsme si novou a zásadně odlišnou situaci, při které je pro udržitelnost sáčkové rovnováhy nutno každý odpadek vyhodit do tašky, v níž byl přinesen, jinak množství nechtěných sáčků geometrickou řadou narůstá. Trhá mi srdce, když vyhazuju 30 prázdných pytlíků nacpaných v největším z nich.... Člověk by měl jet do Indie, aby si vážil všedních věcí...

Na druhou stranu však!!! Tady stojí pet lahev VODY asi 4 dolary, což je daleko nad 50kroun českých. Takže tu máme k obalům podobný přístup jako v Indii. Raději jsem celou sobotu fotili ptáky, na Zélandu se nabízí rozmanité množství, včetně zajímavých kreací o produkci toužících ptačích párů....Krom toho pamatujte, že jsme vždy před vámi!!! Aspoň o 10 hodin ;) :D

AU-land

Milé děti, v dnešním díle pořadu “Jak šel hloupý Čech do světa” si povíme o tom, jak se na severní polokouli bydlí, pracuje a užívá léta, zatímco u protinožců se nebydlí, nepracuje a prší a chrápe 10 hodin denně….nicméně už víme, kam tu bezdomovci chodí do pobočky charity ;)

Nevím, co jsme tu týden dělali, ale mám pocit, že celý den se něco děje, přestože nic se ještě nestihlo rozhodnout. Asi jako když mi vysvětloval jeden známý, že vhodná otázka šéfa po týdenní dovolené má být “co jste udělali” a ne “co jste dělali”.

Aktuální stavy řešíme dva – bydlení a práce. Počasí změnit nemůžeme, nejsme komunisti.

Bydlení řešim já, jsem registrovaná na webovkách, kde svítí fotka a cena za měsíc, ev. za týden, což je nejvíc matoucí, protože když se pak zeptáte na skutečnou cenu pokoje pro pár, někde vám sdělí, že pokoj není vhodný pro pár, popř. že pro pár je to dvakrát dražší, že pokoj není zařízený nebo je single postel, není internet atd. Takže podobný kolotoč a komplikace, jako najít dobrý byt v ČR. Krom toho je tu drahá doprava, autobusů sice hodně moc, i internetový vyhledávač spojení o trochu lepší než v Brně, založen na podobném principu, nicméně se platí při každém vstupu do nového vozu, není tudíž žádoucí najít byt daleko od centra, pokud nemáte auto a musíte hodně přesedat. Většina bytů je daleko od centra nebo přesahující v přepočtu 20000Kč/měsíc za pokoj. My jsme si dali limit 15000 – opravdu to není moc, ale člověk musí pracovat ;) Včera mi volal jeden kiwi guy (pro neanglicky mluvící jde o chlápka ze Zélandu, zde Maor), s velmi laxní výslovností a silným kiwi akcentem, kterému jsem rozumněla asi tolik, jako když v hostelové PC místnosti telefonují Japonci. Ivan to ze srandy přeložil asi takto… “Ahoj, mám mail. Chceš vidět nabízenej pokoj?” “Cože?” “Ptám se jesi chceš vidět pokoj.” “Ano pokoj, ráda bych ho viděla. Je možné dojít zítra večer?” “Večer ne, jinak je mi to jedno.” “Večer to je možné? Třeba v sedm?” “Říkám že je mi to jedno, ale večer ne, třeba v poledne.” “V kolik můžeme přijít? Řekněte si.” “Říkám že je mi to jedno.” “Máte čas večer kolem sedmé?”…. Problém vyřešil mail, kde mi Kiwák poslal adresu a přibližný čas. Dnes naživo si posměváček Ivan ověřil, že mu skutečně není rozumět a celou dobu cizincova monologu raději sledoval v televizi přenos z olympiády, takže jeho silné řeči “nemám problem s přízvukem” dokázal opak. Jediné, co víme, je, že je 9 měsíců z roku na cestách a mezitím se mu máme starat o 12letou kočičku.

Večer byla druhá prohlídka, dokonce slíbil, že pro nás zajede autem, tentokrát nějaký Juan Pablo, podle jehož jména jsme očekávali “mañana” příchod a v klidu si dělali palačinky, zatímco půl hodiny před dohodnutým časem Pablo psal sms, že je na cestě. GPS mu ukazovala 9,8km, od centra tedy kolem 11km, nic moc. Ale jakožto bývalý Chilan a jeho žena bývalá Angličanka (oba po rodičích) mluvili oba tak, že jsme neměli problém, dokonce jsme si vzpomněli na španělský překlad “jak se máš”. Dům je krásný, v pokoji je dokonce i stůl, lidi moc příjemní, mají 4letou dceru a terárko se 4 žabkami (ano, nezapomněla jsem zmínit, že moje maminka žabičky nesnáší :)) a taky nám vysvětili spoustu věcí, včetně toho, jak to tu chodí s autama, technickou, koupí a prodejem, které sporty je tu jednoduché dělat, že je možná (?!?:() v Aucklandu lezecká stěna, jinak že se jezdí na skály 3hodiny od města...že máme raději chodit do posilovny. Ble. Každopádně možná se nastěhujem sem, jsou komunikativní a i když cena není nejnižší, asi ušetříme spoustu peněz díky informacím, které nám ochotně poskytují. Když nevíme nějaká slovíčka nebo nemůžem pochopit podstatu, neváhají uvést příklad, popř. pantomimu :) Mám malý blok, do kterého si z jedné strany píšu výrazy, které neznám. Večer padly tři strany.

Pokud jde o práci, je situace poněkud méně barvitá. Ozývají se pouze pracovní agentury. Já použila stejný systém jak u nás, psát maily konkrétním firmám. Architektů je tu jak u nás - mnohem víc, než je potřeba. Poslala jsem asi 250 mailů a jak to bývá v ČR, odpovídá asi 5%. Že nehledají. Ivan proto, že se objevují nabídky práce pro geotechniky na webech, odpovídá přímo na konkrétní pozice. Vnitřně jsme smířeni s pozicí zametače a leštiče klik u dveří. Dozvěděli jsme se od Chilana, že Asiati jsou zde vítáni, protože jakožto studenti platí sice hodně (výhodné pro zélandskou ekonomiku), nicméně pořád se jim to vyplatí víc, jak v rodné zemi. A pracující Asiati logicky proto, že jejich síla stojí třikrát méně, než z bílé ruky.

Ivan se na pohovoru v pracovní agentuře dozvěděl, že je jeho angličtina na houby. Jakožto držitel dvou doktorátů si koupil několik knížek pro nízké ročníky místních vysokých škol, aby se naučil nejen názvy místních bagrů i v jazyce anglickém. Některé obrázky pomůžou i mně, např. popisy střešních vazníků, spojů atd.

Jinak aby to nevypadalo, že tu brzo umřeme, právě si dáváme na hostelu na pokoji výborné červené víno (kupujeme výhradně novozélandské, což bývá hlavně Sauvignon, Chardonay, Pinot Noir a Merlot) do kterého nás ukecal „přesvědčovač“ v supermarketu. Byli jsme prý už druhá dvojice, která se díky jeho nabízeným produktům vyměnila malý košík za pojízdný nákupní vozík.

Vzpomněla jsem si, jak jsme se s holkama z Architektury bavily o tom, co pro ně představuje domov, jaký symbol. Pro jednu to je její batoh, kde má všechny věci, pro druhou pracovní stůl. Já tehdy říkala, že asi taky stůl a navíc velký hrnek, do kterého si můžu udělat čaj nebo kafe na celý večer k práci. Tady ve sdílené kuchyni jsou jen malé hrnky pro všechny. Koupili jsme si v prodejně suvenýrů dva velké s maorskou grafikou, vyrobili jsme si tu kus domova ;)