Aktivní sopky a Češi

Máme stále léto, vedro a vlhko, přičemž se to v kanceláři nepozná, protože klimatizace je nejlepší přítel člověka. Ve firmě ji máme nastavenou na 24 stupňů, ale výměna vzduchu bude určitě rychlejší jak v ČR předepsaná  jednou za půl hodiny, takže vlají dokumenty, bez svetru ani ránu a sponky do vlasů. Práce moc není ani u mě, ani u Ivana.

Nastal těžko zastavitelný kolotoč poháněný zajímavými akčními lidmi. Začalo to gulášovou párty, o které jsem se dozvěděla, když jsem po Vánocích konečně začala hledat nějaké možné Čechy v Aucklandu. Je jich tu docela dost. Nejvykřičenější a největší pláž blízko Aucklandu se jmenuje Long Bay a tráví tam slunečné víkendy rodiny s dětmi a všichni prahnoucí po válecí pohodě – něco jako když jdou lidi v Česku v neděli k vodě. Místo konání bylo označeno českou a slovenskou vlajkou a pod stínicí stříškou se lesklo několik velkých hrnců s gulášem. Přišli jsme akorát, když došlo točené chlazené (!!!) pivo. Ještě že jsme měli kufr nacpaný vlastní chlazenou nadílkou z liquer shopu. Znali jsme dohromady 4 lidi (ze sta?) a já přes maily znala asi další tři. Nás na oplátku znalo hodně lidí, protože jsem na československou google skupinu hodila inzerát „chcete nás?“ s odkazem na blog pár dní před gulášparty. By mě zajímalo, co si SKUTEČNĚ myslí, protože tady žijí nějaký ten pátek a my jsme tu oproti nim stále v pozici Alenek v říši divů, taktéž si nestojím za stoprocentní faktickou pravdivost údajů uváděných na blogu. Nejsem přeje jen redaktor National Geographic...

Akce byla parádní, většina lidí už za sebou měla práci či cestování v Anglii a spoustě dalších zemí, včetně práce na pacifických ostrovech. Někteří tu žijí až deset let, někteří přijeli před půl rokem či pár měsíci. Někteří sami, v páru, i s rodinami. Děti se jazyk rychle učí a úroveň vzdělávání tady nedosahuje české, takže to zvládají. U chlapů, co se týká profese, drtivě vítězí ajťáci. Přece jen u IT je jedno, kde si ten notebook zapne...proč tedy nežít v „kultivované divočině“, jak jedna Češka trefně zhodnotila Zéland. Ženy obsazují často pozice učitelek dětí od 3 měsíců (ano, i tahle malé děti byly u své matky až na druhém místě po kariéře) až do školních věků. Vykecávalo se dlouho předlouho do tmy, nakonec nás zbylo míň než 10 a pivo a víno žádné a řešili jsme, co budem dělat dál, domů se ještě nechtělo. Zéland povoluje vysokou hranici alkoholu v krvi, kolem 0,8. Prý je tolerovatelná hranice tak vysoko, že když jí dosáhneš, už by sis za volant nesedl. Kde že... Já jsem si řekla – sedla jsem si za volant, tak je to asi dobrý... Musim říct, že jsem ráda, že jsem se vozem vešla mezi 3 pruhy na dálnici. Pokračování v garzonce u Jirky bylo ve znamení piva a zpěvu českých písní, včetně odrhovaček. Za večer nám bylo sděleno tolik informací o tolika lidech, že jsem do rána všechno zapomněla. Ten večer jsem já a Hanka spali u Jirky v posteli, chudák dobrák Jirka na zemi na dlažbě. Druhý den jsme s Ivanem v podstatě prospali a zhodnotili, že v Aucklandu jsou lidé dobří. Bohužel jsme v opileckém veselí slíbili dělat tolik aktivit, že se od té doby nezastavíme, čímž chci omluvit prodloužení intervalů mezi vkládáním nových příspěvků na blog.

Minulou středu o státním svátku jsme šli k Hance, která tu žije 8 let a zrovna dvě ulice od nás. Potřebovala dát dokupy zahradu po měsíci nepřítomnosti. Chtěli jsme pomoct, tak jsme jí v pár lidech okopávali záhonky, později i řezaly větve a vytrhali sloupy kolem bazénu. Ten tu musí být ze zákona oplocený jako ochrana proti pádu dítěte do vody. Já se vrhla na kultivování palem, protože jsem s nimi logicky nikdy nepracovala. Ivan vykopal zahradní ibišek, z čehož by mojí mámě, milovnici ibišků, vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Pepa se ujal trávy. Kácející se pergolu Hanka zakázala zbořit, ale postaví se nová, „havajského“ stylu, snad se seženou bambusy a palmové šindele. Sranda je, že statik sice přislíbil jednoduchý výpočet nejdůležitějších prvků pergoly, ale bambus prostě v tabulkách není. Nicméně, není co spadnout, když se z bambusu dodnes běžně dělají x-patrová lešení v Asii. U Hanky jsme otestovali zahradní bazén a slowcooker, který uvaří nejlepší jídlo na světě a zázračně i kozla uvaří doměkka, natož jehně a jiné maso. Nevím, proč to v ČR ještě nefrčí.

Včera jsme si ověřili naši českou zručnost alespoň při stavbě Hančina plotu, což jsme pak slavili déle, než jsme stavěli, takže pergolu musíme zvládnout taky, ať už z bambusu nebo borovice, z níž se tu staví všechno.

O minulém víkendu jsme na doporučení zavítali konečně na White Island. Ostrov patří do stejné vulkanické oblasti s nejdůležitější Rotoruou, kde jsme byli v říjnu, a nachází se zde nejaktivnější vulkán Nového Zélandu.

 50 kilometrovou vzdálenost od pobřeží lze překonat letadlem nebo vrtulníkem nebo za čtvrtinovou cenu lodí z města Whakatane. Cena, při které si říkáme, jak jsme rádi, že vyděláváme tady, přesto neodradila Čechy dovolenkáře, aby se jeli také podívat. Spolu s námi cestoval lodí jakýsi mladý chlap vypadající přesně jak herec DiCaprio, dokonce měl na čele i stejné jizvy od neštovic nebo čeho. Vzhledem k ještě lesklým prstenům na prstu jeho i ženské, s níž tam byl, jsme usoudili, že to on nebude. To však nezabránilo mladým i starým ženským, aby za nim chodily a ptaly se „nejsi náhodou ten herec?“ a dostávaly na to odpověď se stále zoufalejším výkřikem „néé“. Chudák kluk. S Ivanem jsme si z toho samozřejmě dělali srandu včetně vtipů, že se divíme, že vlezl ještě po Titaniku na loď.

White Island s zformoval před cca 150 tisíci lety a stále se mění. Hlavní kráter se eruptivní činností uzavřel a utvořil se jiný, stále z něj uniká horká pára a sirné sopečné plyny, které místy tvoří krásné žluté krystaly. Turisté jsou zde v malých skupinách ostře hlídáni, aby neutekli z prohlídkové trasy, je nutno mít nasazenou přilbu a vyfasovali jsme i plynové masky, když zavanulo od smrduté díry, opravdu se hodily. Na ostrově uvnitř kráteru se nyní nenachází žádný život, na turisty pouze sedají zvláštní dotěrné mouchy. Po instalaci kamer v roce 2004 pro sledování ostrova i mimo „otevírací dobu“ nějaký vtipálek před jednu z kamer nalepil růžového dinosaura z Flintstonů. http://www.abc.net.au/news/2004-05-23/volcanologists-spy-pink-dinosaur-on-remote-webcam/1980114

Vědci se rozhodli, že ho nechají napospas kyselému prostředí, nicméně dino je dodnes bez jediného lepkavého fleku stále vysmátý do webkamer. http://www.wi.co.nz/images/W20040709%20with%20Dino.jpg

Začátkem 20. Století zde přerušovaně fungovala továrna na těžbu síry, což se díky velice rychlé korozi konstrukce a vybavení nemohlo vyplatit. Dnes jsou zde patrné trosky, kterým byste hádali o hodně víc než 100 let, včetně fotogenických zrezivělých ozubených kol a starých lodních kotev.

Nesmím zapomenout na ochotu naší lodní posádky ukázat nám všechnu možnou krásu přírody, tudíž se při cestě tam i zpět rozhodli sledovat lodí delfíny. Byli to nejběžnější delfíni, krásně zbarvení a neuvěřitelně mrštní. Váha stroje se tak přesunula na příď, kde všichni lidé nastavovali svoje foťáky a mobily k delfíním tělům při nádechu nad vodou.

Do Aucklandu se nám nechtělo. Bylo krásně teplo, takže jsme tlačili jednoho nauka (a pivo) za druhým.

Valentýn 14. února se slaví asi jako u nás. Pohrdající poznámky o komerčním americkém svátku jako by z pusy vypadly Čechům tvrdě odmítajícím všudepřítomná srdíčka. Ne že bychom to slavili, ale proč si neudělat pěkný večer...Ivan nedostal slíbenou „lepší“ večeři, ani já kytky, protože ironie osudu a jeho šéfové ho poslali na dva dny (prvně teď, přes valentýnskou noc) do Christchurch počítat opěrnou zeď. Vzhledem k tomu, že si můj drahý koupil teď nový notebook, nejedou mu tam některé programy, které šlapaly na jeho středověkých Windows XP, tak ho tam asi ani nemuseli posílat.

Nicméně já si našla čas zkusit jógu. Poprvé. Zkoušela jsem dřív nějaké cviky doma, ale samozřejmě se to nevyrovná a člověk dělá chyby. Zjistila jsem, že doba, kdy jsem udělala rozštěp a dotkla se břichem země, je nadobro pryč, že mám nějaké mezižeberní a prsní svaly, které mi to cvičení vyčítaly celý druhý až čtvrtý den nato, že při józe se člověk může zašmodrchat tak, že ho cvičitel musí rozvázat, a že se lze zapotit už po čtvrt hodině „té pomalé nudy“. Určitě můžu doporučit všem, kteří se k tomu odhodlávali jako já. Druhý den si aspoň budete dávat pozor, jestli sedíte rovně. J Nehledě nato, že jsem se konečně dozvěděla, jak se anglicky řeknou kyčle a stehno.

Tato sobota se nesla ve znamení kultury. Shodou okolností se v centru konal pochod gayů za přítomnosti růžově ozdobených vozů. My před měsícem dostali vstupenky na koncert, protože známým se změnily plány a nemohli se účastnit. Šlo o Wellington Ukulele Orchestra s hostujícím „nejlepším sólistou na ukulele na světě“ Jamesem Hillem a jeho cellistkou Anne. Prý přispěli svou hudební troškou do mlýna při natáčení Hobita. Poslechněte si je třeba zde. Přišli jsme do sálu snad poslední a hrnuli se do královské první řady uprostřed, vskutku výborná místa. Humorné hudební představení zahrnovalo i známé hitovky, i když estráda mnohdy připomínala, jak Ivan trefně poznamenal, maloměstské ochotnické divadlo. Vrchol představoval James Hill, který za dlouhých kanadských večerů našel doma čínské hůlky, lepicí pásku, náprstek a hřeben a všechno to použil při hře na ukulele. Spolu s rytmickým boucháním do nástroje vytvořil cosi podobného technu, v další skladbě předvedl skladbu od Michaela Jacksona, peckoidní nahrávka zde. Celé divadlo mělo pusu dokořán. Druhý instrumentální uragán ukázal náctiletý Zélanďan s dlouhým brilantně zvládnutým When My Guitar Gently Weeps od Harrisona, tu mám moc ráda. Když  jsme mu ve stoje tleskali, borec si nás fotil mobilem. Tak doufám, že mu to na Facebooku olajkovalo hodně lidí. :) Smutně jsem si vzpomněla na ukulele, které ode mě dostal Ivan k Vánocům a hned vymontoval všechny struny, protože na to v tomto ladění neumí hrát. Od té doby chudáček z tropického dřeva leží netknutý pod stolem.

Musím říct, že mě Zéland baví čím dál víc. A baví i ostatní Čechy tady. Je tu hodně lidí, kteří mají partnery nebo celé rodiny v ČR, klobouk dolů, já bych to takhle vést nedokázala, kdoví kdy se zas uvidí. Líbí se mi odvaha, se kterou se nacpali do letadla ve směru na konec / začátek světa, líbí se mi nadhled spojující všechny z těch lidí, akčnost a otevřená mysl, touha zkoušet nové věci. Je těžké psát do ČR „je mi tu moc příjemně“, když byste to přáli i těm lidem na druhé straně. A je mi nejvíc smutno z toho, když v ČR sedí mladí lidé bez jediného důležitého závazku a brečí, že to nejde.