Zatímco Češi vzpomínají u svařáku na léto, my vzpomínáme
v létě na český svařák. Už se dá vlézt do studené mořské vody, už lze spát
bez elektrické dečky pod prostěradlem, začly se množit krysy v garáži a
objevovat se krysí tajné chodby skrz sádrokarton do spíže a skříně naší paní
domácí, rozkvetly pohutukawy- novozélandské vánoční stromy, Ivan se vrátil do
svých studentských let a začal dělat manuální práce s lopatou, u nás ve
firmě vyhodili jediného registrovaného architekta, což šéfové vysvětili
působivě děsivou křivkou jdoucí od 40 tisíc zisku měsíčně po 5 tisíc za 6
měsíců, přičemž poslední měsíc celá firma vydělala po odečtení daní symbolickou
desetidolarovku.
Na podivně vypsané soutěži o návrh sítě autobusových
zastávek pro aucklandskou dopravní společnost jsme prodělali dvacet tisíc
dolarů, a při zajímavém návrhu kliniky pro léčbu ledvinových onemocnění jsme se
dostali naštěstí k rychlému zjištění, že pan klient vydělává na hloupých
investorech a důvěřivých architektonických kancelářích a rychle jsme spolupráci
uťali.
Ivan měl slibně rozjednanou práci v Christchurch,
jednatel se dokonce ptal kamaráda architekta, jestli by věděl i o práci pro mě.
Ivana už připravovali na to, že ho určitě chtějí, proběhlo několik nadšených
telefonátů a nakonec mu napsali, že se rozhodli s jeho náborem
nepokračovat. Asi nemají teď práci, to nevím. Ale s tímto přístupem jsme
se tu setkali už několikrát (nejen proti Čechům) a opět to potvrdilo fakt, že
tu lidi nikdy neřeknou nic do očí a dostane se vám pouze vyhýbavá odpověď nebo
pomluvy někoho jiného. Ivan si myslí, že firmy trvale hledají nové lidi a
skutečně zájemce naberou jen v případě, že jim vyjde nějaká velká zakázka.
Do té doby jsou to jen sliby „ano určitě
o vás stojíme“, ale podivně se to táhne, až nakonec nenaberou.
Byli jsme se podívat do Botanické zahrady i se dvěma Češkami, které majitel místní kavárny (taky Čech) zaměstnal za 3 dolary na hodinu a ubytování v obýváku. Po pěti týdnech šikany ze strany celé majitelovy rodiny utekly a v noci je to bude asi ještě dlouho budit.
O víkendu utíkáme do přírody nebo se účastníme zajímavějších kulturních aucklandských aktivit.
 |
| Botanická zahrada Auckland |
 |
| Hoteo River - řeka Hoteo |
 |
| Auckland Art Week - Týden umění |
 |
| graffiti umělec před svým dílem |
Co se týká businessu s focením, zakázek moc není, spíš
fotíme za nějaké protislužby nebo zajímavé věci kvůli portfoliu. Například
čtvrtý výroční česko-slovenský ples, kde jsme hojně využívali naší zábleskové
techniky, nebo klavírní koncert k výročí založení Československé
republiky. Mezery v našem obchodním postupu jsou celkem jasné – za prvé
jsme se ještě nedostali do fáze, kdy se nám chce sypat hodně peněz do reklamy,
a za druhé si i uvědomuju rezervu v provedení fotografií samotných. Pokud
se z toho produktu neposadím na zadek já, proč by si z toho měli
sedat na zadek ostatní? Koupili jsme nový foťák (Nikon D800), a grafický tablet
Wacom Intuos pro editaci, jsme z toho nadšení. U tabletu chvíli trvalo,
než jsem ho přestala chtít vyhodit oknem, ale stojí to určitě za to. I kdyby
nic, baví nás to.
 |
| CS Klub výroční ples |
 |
| klavírní koncert - výročí založení ČSR |
Někdy před 2 měsíci jsme měli možnost fotit „svatební“ portrétní
fotky kamarádky s manželem v údolí Karangahake Gorge v krásném prostředí
Victorie Battery. Komplex byl zbudován v roce 1897, kdy zde řádila zlatá
horečka, a tato stavba představovala konstrukci pro upevnění tanků
s kyanidem pro extrakci zlata a stříbra z rudy. Dnes zde najdeme
kamenné stěny a pouze zrezlé zbytky původních tanků. Také tudy vede významná
cyklostezka a místo je oblíbené i ostatními fotografy. Zároveň s námi tam
fotila nějaká fotografka starší nahou paní. Nakonec jsme byli rádi, že jsme
chytli ranní světlo bez lidí a pak jsme si ještě vyfotili s Ivet snímky v šatičkách. Více informací o tomto skvělém místě v angličtině
zde http://www.historic.org.nz/TheRegister/RegisterSearch/RegisterResults.aspx?RID=4678
a historické fotografie zde http://www.ipenz.org.nz/heritage/itemdetail.cfm?itemid=2459
Na Zélandu je krásné to, že člověk se sebere a za chvíli je
u moře (kde se dá i koupat) nebo v horách nebo u něčeho zajímavého, co mu
planeta vytvořila.
S pár přáteli jsme se byli podívat znovu úplně na
severu, prodloužený víkend byl ideální, aby se stihlo od každého zájmu trochu.
Vyzkoušeli jsme si sandboardy při sjíždění obrovských písečných dun včetně
otestování na způsob snowboardu vestoje, zařádili jsme si s nimi i moři,
viděli jsme konečně z břehu delfíny (ale jen poránu a jen já
s Ivanem). Takže jak jsem ostatní lákala na to, že uvidíme delfíny, což
bylo podloženo pouze značkou delfína v mapě, přestože jsme tam nikdy
žádného neviděli, tak se tomu tak nakonec opravdu stalo. Ale nikdo nám nevěří,
že tam skutečně byli. Největší sranda neopráskaného ostrovana je ta, že delfín
vypadá nad hladinou jako žralok. A vysvětlujte to ze břehu těm surfařům, co
zrovna úspěšně klátí vlny...
V rámci stejného výletu jsme také strávili celé
odpoledne na východních bílých píscích Great Exhibition Bay, oblasti, kde jsou
nejčistší křemičité písky na světě. Otestovali jsme tam nejenom pár sklenek
červeného vína, ale také jak se chová naše nafukovací loď Baraka na vlnách.
Baraka úspěšně zvládla půlmetrové vlny přejet, chovala se velmi stabilně a
dokonce ji to nepřeklopilo, ani když byla nastavena paralelně s vlnami.
Několikrát se nám podařilo chytnout rychlost a vlnu ve fázi lámání, takže nám
vlna loď popohnala vyšší rychlostí dopředu. Stejný efekt, jakého se dosahuje
při surfování. Jenom na lodi s pádlem je to trošku ujeté.
 |
| Sand Dunes |
 |
| Cape Reinga |
Dalším mezníkem ve volnočasnových aktivitách bylo
jednoznačně to, že jsme se podívali na skály za lezením. 40 km jižně od
Hamiltonu jsem zvolila oblast (jednu z mnoha) Froggatt Edge. Ta kopíruje
název od anglické stejnojmenné lezecké oblasti. Místní verze zahrnuje několik
vyjištěných souskalí krásně rostlého rhyolitu, který díky své poróznosti
neklouže, ani kdyby po něm tekla voda. Mrzelo mě, že jak není trénink, není už
síla, a krásné linie, u nichž jsme díky vytisklému průvodci věděli obtížnost,
jsme využili pouze na koukání. I tak mě to moc bavilo, vyjištěno to bylo
perfektně, dala jsem si i jednu těžší linii (na druhou mi bohužel nezbylo sil) a
nemůžu se dočkat, až nám vyjde něco dalšího. Moc oblastí tu neni, takový luxus
jako v Evropě se tu prostě nenajde jak z hlediska množství, tak
z hlediska délek a často to není ani vyjištěno. Vlastní materiál na
jištění nemáme a ani by se mi do toho nechtělo padat, jsem nezkušený posera.
Nejzajímavějším víkendem byl výlet na největší jezero Taupo,
kde jsme se fyzicky parádně odrovnali. Kamarádka zde měla školení a rozhodla se
protáhnout víkend o jeden den, zamluvila chajdu a mně se ji nakonec podařilo
naplnit lidmi. Páteční aktivity byly různé. Vyjeli jsme autem jižně od Taupa,
my s Ivanem jsme měli v plánu sjet řeku Tongariro s obtížností
klasifikovanou stupněm 2, zatímto skupinku třech kamarádů jsme poslali na jeden
pěší výstup na horu, kde se jde 3 hodiny lesem a nakonec se vynoří úžasný
výhled na tři sopky (Ruapehu, Ngauruhoe a Tongariro) s tím, že se sejdeme
pak v místě našeho cíle pod mostem. Inu vyjeli jsme vstříc asi 20
kilometrovému úseku. Hned na první zastávce jsem zapomněla vestu, což byl
prostě průšvih, a dál jsme museli jet opatrně. Řeka byla náročná jak na
pádlování, abychom chytli do peřejí rychlost, tak na řízení, protože se dost
klikatila a často hned pod nejvyššími peřeji, kde je vysoká rychlost a je nutno
rychle zatočit. Tahle nafukovací loď je velmi stabilní, spíš se stávalo, že jak
pružila, několikrát jsem málem vypadla z lodi, Ivanovi vzadu se to stalo
asi dvakrát. Taky málem. Problém řeky byl, že celý dvacetikilometrový úsek se
skoro nemění, i v dolním toku jsou balvany, které vyhazují metr a půl
vysoké vlny. Před každou hlučnější zatáčkou jsme museli vystupovat a jít se
podívat, kudy to je, v dolním toku navíc i z důvodu, že bylo méně
vody. Nakonec se nám podařilo loď někde trochu prodřít, ale unikalo to málo.
Nutno doplnit, že Ivan je zkušený vodák a já taky už párkrát na divoké vodě
byla a nebojím se hrábnout, ani když je přede mnou metrový skok nebo nás vysoká
vlna bere zepředu. Náročné to ale bylo hodně a pořád podobně celých 5 hodin,
žádná Vltava a flaška tvrdého alkoholu. Puchýře na ruce mám ještě teď.
Kamarádi na tom nebyli lépe, tak se na výletu uhnali, že jedna holčina
se dobrovolně vzdala dlouhého výstupu druhý den. Vzali jsme s sebou na
chatu kytaru, deskové hry a spoustu dalších aktivit na večer, ale vůbec jsme nebyli
schopní něco dělat a druhý den to také jinak nedopadlo.
Sobotní plán byl přejít Tongariro crossing – jeden z nejhezčích
pěších túr na Zélandu. Tento se považuje za nejnáročnější jednodenní přechod na
NZ vůbec. My jsme se navíc ještě rozhodli si jej protáhnout o tříhodinový
výšlap ze sedla ke kráteru úžasně tvarované sopky Ngauruhoe (Hora Osudu
z Pána prstenů). Počasí vyšlo výborně, vyšli jsme docela pozdě. Náročnější
výšlap na vulkán přes drolivý štěrk nebyl úplně nejpříjemnější, museli jsme si
nechávat rozestupy a taky se našlo pár bláznů, kteří to slézali stejnou cestou
zpátky, takže často někdo křičel, že padají kameny. Některé s nich byly
velké a skutálely se až na plošinu o pár stovek metrů níže. Sníh se držel na
straně výstupové cesty (teplá ze severu) pouze okolo nejvyššího místa, kde se
rýsuje zřetelně dvojité prstenec kráteru. Pohled do vnitřního kráteru nebyl až
tak zajímavý jako minulý rok do kráterního jezera na vrcholu sopky Ruapehu, zde
se jen míchal špinavý sníh s kameny, ale i tak to byl krásný pocit, ještě
více podpořený výhledem na jezera dole a údolí kolem včetně výhledu na špičatý
vrchol 150 km vzdálené sopky Egmont, kde jsme s Ivanem už také nechali
otisky rok nazpátek. Další části Tongariro crossing jsme si výborně užili,
posledně jsme neměli štěstí na počasí, rychle se navalily mraky, tentokrát j
sme měli možnost si vychutnat výhledy na červený kráter menšího vulkánu cestou
a na modré hladiny Emerald Lakes. Nohy nám ovšek čím dál častěji dávaly najevo,
že už by to stačilo a poslední půlhodina a zdlouhavé klesání k parkovišti
bylo vyloženě za trest. Večer jsme dali dvě sklenky a padli. Další den
bezkompromisně patřil relaxu u přírodního termálu a výletu lodí po jezeře Taupo
k moderním maorským do skály vytesaným obrazcům.
Závěrečná zastávka se konala na Wairere Falls, což jsou nejvyšší severoostrovní vodopády. Pohled z úplně nejvrchnější vyhlídky vypadá až nereálně - foto zde.
 |
| Tongariro River |
 |
| Ngauruhoe |
 |
| Ngauruhoe kráter |
 |
| Red Crater a Ngauruhoe vzadu |
 |
| Emerald Lakes |
 |
| Wairere Falls, 153m (nejvyšší na Severním ostrově) |
Posledním výlet jsme učinili jen ve dvou, a to na náš
oblíbený poloostrov Coromandel. Opět jsme provětrali loď. U místního lákavé
scenérie Cathedral Cove jsme už byli, jde o mořskou rezervaci z jedné strany
vymezenou písčitými plážemi a především masivní skalní bloky, z nichž některé
voda vymlela skrz. Přístup je pouze pro pěší, my se tentokrát rozhodli, že to
lodí bude rychlejší a nemusíme se škrábat s kopce do kopce. http://en.wikipedia.org/wiki/Te_Whanganui-A-Hei_(Cathedral_Cove)_Marine_Reserve
Myšlenka to byla krásná, vyjeli jsme bez vln, ovšem první
přistání u Cathedral Cove přes celkem velké vlny, kdy jsme nestihli nabrat
rychlost, nechalo loď nedotčenou, ale nás to oba vyhodilo do moře. něm zmizely nenávratně moje sluneční brýle.
Začal foukat vítr a vlny se zvětšily. Ono když máte metr vysoké vlny, blbě se
přes ně pádluje. Napoprvé se to nepodařilo a vrátili jsme se ke břehu. Lidi na
břehu měli show. Tekla mi z kolene krev, protože jsem si ho obrousila o
ostré hrany špuntů, kudy se loď nafukuje a je to lokalizované zrovna tak blbě. Čekali
jsme na sérii velkých vln, abychom pak na malých mohli zvládnout. Přešla
poslední větší vlna a rychle jsme to rozjeli. Malých bylo jen několik a pak to
s lodí párkrát zaházelo, půlmetrové přepady vody se daly ustát a konečně
jsme se dostali na rovné moře. Mávali na nás lidi z motorovéhu člunu a já
vypadala jak návnada na žraloky, protože jsem si to koleno rozryla ještě víc a
krev byla rozmatlaná na přídi. Druhé přistání bylo ještě větší divadlo pro
lidmi zaplněnou pláž. Příboj u břehu dosahoval výšky i jeden a půl metru a
opravdu jsme si museli vypozorovat pravou chvíli. Ta přišla po sérii divokých
zvlnění. Rychlost dobrá, ale byli jsme i tak moc pomalí. První veliká vlna nás
vzala s lodí, pár metrů jsme si s ní zasurfovali, ale pak nám to loď
ohnulo a vyhodilo jak nás, tak tentokrát už i všechny věci (nezajištěné). Párek
Kiwáků nám u břehu chytl loď, bednu (už bez věcí) a my lovili ve zpěněné vodě neopreny,
ploutve, oblečení, čokoládu a pak ze dna i brýle na šnorchlování. Ztratili jsme
opět pouze sluneční brýle – tentokát Ivanovy. No jsme šikovní. zbytek víkendu
jsme ztrávili šnorchlováním na západních březích Coromandelu, Ivan sice nic
neulovil na harpunu, ale už jsme si oba zvykli.
 |
| Whiritoa |
 |
| Cathedral Cove |
Tento týden byl Ivan na pohovoru v Hamiltonu. Po sérii
nekonečných posílání CV a obcházení firem zažil jeden ze svých nejlepších
pohovorů života. Ředitele skutečně zajímalo, co kdy Ivan dělal, díval se na
výkresy i výpočty, evidentně si kápli do noty. Doufám, že to nakonec klapne,
vždycky je ředitelů nebo manažerů více a přes počáteční nadšení jednoho jej pak
ostatní přesvědčí, že není dobrý nápad zaměstnávat nadšeného cizince, aby jim
na Zélandu kázal Evropu. Dokud nebude smlouva na stole, nemá smysl otevírat
šampaňské. Tak držte palce!
0 comments:
Okomentovat