Katka - Ivan: dubna 2013

Blížily se Velikonoce pomalým pacifickým tempem. Zajíci v akci za pár babek přepadli supermarkety, že byste nepoznali rozdíl od Lídlu.

Soused mi naboural auto, díky čemuž jsem zjistila, že máme v těsném sousedství grafického designera, navíc ještě jeho brácha dělá hlavního creative directora v architektonické megaspolečnosti COX v Sydney. Mají zajímavé portfolio, každý šikovný Novozélanďan utíká do Austrálie.

Prekérnosti ohledně našich připravovaných víz nabyly rozměrů. Ivan figuruje jako potřebný pro Zéland už jen z ohledu, že je geotechnik. Pro architekty benefity rychlého razítka pracovního oprávnění neplatí, protože země merina nepotřebuje mít chajdu v prestižních designových časopisech a když už, stačí jim poskrovný počet jejich stavebních kouzelníků. Třikrát jsem šéfovi vracela Dodatečný formulář zaměstnavatele, aby víc zdůraznil, že jsem naprosto nepostradatelná a není na světě Kiwáka, který by byl tak všehoschopný jako já. V seznamu potřebných příloh zbývalo odškrtnout sérii zdravotních prohlídek, kde se kontroluje vše od pohyblivosti kloubů přes rentgen hrudníku až po HIV a odpovědi na otázky, kolik si dáte za týden skleniček vína.

Ještě před velikonočními svátky jsme se vydali jak nějací 16 letí milenci do aucklandské ZOO pozorovat zvířátka. Jestli vás někdy v ZOO štvaly děti, vězte, že zélandský zákoník řadící pohlavky takřka do stejné trestní sazby s vraždou, vytvořily z děcek neohrozitelné vřískající godzilky, nad jejichž hlavičkou se vám zachvěje pěst. Zahrada je velmi zdařile výtvarně pojatá, všemi sekcemi protéká potok sbírající se do několika vodních ploch kolem opičích, hroších a kachních výběhů. Druhová pestrost zvířat daleko pokulhává za pražskou ZOO, zato o australské vačnatce a ptáky není nouze. Každý den na návštěvnické trase potkáte na procházce slona a tygra a interaktivní vzdělávací stanoviště pro děti jsou zábavná i pro dospělé.

Bylo na čase vymyslet program na velikonoce. Kamarádky nás upozornila na akční ceny letenek na Cookovy ostrovy. Protože byly intenzivně inzerovány na netu, za pár hodin byly pryč. Ale stejná společnost nabízela také lety na jiné tichomořské ostrovy, takže o den později jsme už drželi v rukou letenky na souostroví Samoa. Připojil se i Pepa a Martin, čili ideální počet na půjčení vozidla. Ivan koupil harpunu a vodotěsný vak na foťák, Pepu strašily v noci noční můry o kokosových palmách bombardujících svými kokosovými ořechy hlavy turistů. Těšila jsem se, neboť od 15 do 25 let jsem na velikonoce seděla doma jen jednou a byla jsem krutě vykoupána v ledové vodě a opita becherovkou, jinak jsem vždycky byla buď v práci nebo v zahraničí na dovče. To by v tom byl čert, sedět doma v Aucklandu a navíc ani nedostat výprask pomlázkou.

Páteční odlet si vynucoval vstávačku v půl páté ráno. Batohy obsahovaly i takové zbytečnosti jako mikinu nebo bundu. Po opuštění letadla nás udeřilo vlhké vedro nad 35°C, které se k ránu přiblížilo 25°. Samoa leží asi 1600km SV od Zélandu na 13. rovnoběžce, průměrná teplota 26° se v průběhu roku mení jen minimálně, v zimě ostrov bičují hojné deště, přičemž v prosinci byly ostrovy pocuchány cyklonem. Stopy zanechaly na mnoha místech tsunami z let 2004 a 2009. Polovina domů je stavebně koncipována na pilotách, které mají podlahovou desku až víc jak metr nad terénem. Mnohé z nich nemají ani stěny, takže pokud se vylijí břehy nebo udeří lijáky, voda proteče. Takto stavěné jsou i fale – forma levnějšího ubytování pro turisty – budka obdélníkového nebo oválného půdorysu, dřevěné sloupky po obvodu bez plných stěn, prkenná podlaha a krytina z palmových listů. Luxusnější exempláře zahrnují i palmové žaluzie nebo záclony.

Samou, jak ji známe dnes, tvoří 9 ostrovů, z nich za zmínku stojí dva zdaleka největší. První se jmenuje Upolu s mezinárodním letištěm a hlavním městem Apia, na druhý ostrov Savaii je možno se dostat kromě menšího letadla i trajektem a díkybohu se na tento ostrov mnoho turistů ani neobtěžuje. Ostrovy vytvořila sopečná činnost, jsou obehnány korálovými útesy a od dob kolonizací v 18. století se staly oblíbeným místem pro svou strategickou pozici. Samoa je od roku 1962 nezávislým státem, zatímco východně položená Americká Samoa zůstává nadále pod správou USA. Zajímavostí je, že v roce 2009 ze začlo jezdit vlevo kvůli levným importům aut ze Zélandu a Austrálie (takže zde potkáte volanty na obou stranách) a s ohedem na obchodní vztahy s těmito státy se též v roce 2011 vypustil den 30.12. a Samoa se tak stala po nejvýchodnějších ostrovech republiky Kiribati druhým státem vítajícím nový den nejdříve na světě.

Po příletu na letiště se nás ujal muž s klíči od objednaného pronajatého auta, v němž jsme již po pár odjetých kilometrech zjistili, že puštěná klimatizace je nad možnosti našich peněženek. Samoa je prý z pacifických států nejkulturnější a pyšní se také nejlepšími silnicemi a čistotou i mimo ochrannou ruku resortů. Vydali jsme se podívat do Apie, kde to ve státní svátek vypadalo jak po vyhlášení tsunami poplachu. Jediný otevřený podnik byl McDonald, kde jsme si trapně objednali hamburgery stejné jako všude na světě. Zamířili jsme dále na jih přes západní pobřeží. Všichni vyzbrojeni šnorchlovací výbavou jsme hledali místo, kde by se dalo namočit, ale jak strašili v průvodcích, takřka všechny pozemky jsou soukromé a za všechny vstupy se platí. Opuštěné místo se nenajde, neboť Samoánci se rozhodně nepředřou a na území jejich obydlí žije celá rodina a vždycky se najde někdo, kdo sedí doma a sleduje dění kolem. Nejlépe vypadala možnost nechat se ubytovat a využít pláže v tom místě. Když jsme se v jednom slušně vypadajícím resortu zeptali na možnosti ubytování na jednu noc, pani neváhala upozornit, že bez dopředu zamluvené postýlky dosti riskujeme a může nám nabídnout poslední bungalow za akční cenu 900 Tala (tj. asi 450 NZD). Prý se tu minulý týden konala svatba nějakých Čechů žijících v Aucklandu, takže kdo chcete luxusní místo pod palmami, bazén a drinky jedovatých barev, doporučuji, stránky zde.

Pepa, zvyklý na tento typ ubytování, byl zbytkem naší nízkonákladově smýšlející skupiny odmítnut, a dříve, než se naložil do bazénu, jsme kola našeho vozu roztočili směrem ještě jižnějším, až jsme se po silnici skrz prales dostali do míst, kde končila silnice. Nejvyšší čas najít střechu nad hlavou si žádal radu místních. Po driblování mezi příbytky místních jsme se nakonec vrátili k chalupě, která na břehu vlastnila 4 fale. Sice oficiálně asi ještě nefungovali, protože prosincový cyklon jim potrhal střechy laxně sbouchaných fal, ale když jsme jim zdůraznili, že nehledáme resort s 5 hvězdičkami, začali nám celá rodina nosit rohože, matrace, přikrývky a hlavně každé fale obrovskou modrou plastovou plachtu, protože se rychle blížil tmavý mrak. Uprostřed operace s plachtou a bambusovými tyčemi se spustil 15 minutový liják vykoupen pouze tím, že bylo vedro i tak. Zaplatili jsme 160 Tala za všechny, to už byla daleko lákavější cena než u navštíveného resortu. Dostali jsme od místních čerstvě utržené kokosové ořechy, v nichž bylo mléko nevalné chuti a naložili se konečně do moře. Zátoka se jmenuje Return to Paradise a na stránkách Samoatravel se ukazuje tento obrázek a informace o tom, že je pláž zavřená. Přestože podle mapy jsme byli přesně tam a přestože starší z našich hostitelů vyprávěli, že si pamatují, jak se tam natáčel stejnojmenný film z roku 1952, protože filmaři spali u nich v baráku, realita vypadala trošičku jinak. Ironický úsměv při porovnávání kýčovitého obrázku palem a reálné hráze z lávových šutrů zachránil první kontakt s mořem. Nikdy jsme teplejší moře nezažili, 30 stupňů dovolovalo pobyt klidně půl dne, bílý písek zářil až do míst, kde začínal korálový útes, a tam první výprava skončila, protože nad útesem se ve 30 centimetrech hloubky plavat už moc nedá.

jižní břehy ostrova Upolu

Return to paradise beach

Martinovo superfoto

Druhý den jsme vyzkoušeli jednu ze dvou silnic skrz ostrov. Cestou se můžete pokochat vyhlídkou na jeden z nejdelších vodopádů Papapapai nebo jedním z necelé desítky světových báhaistických kostelů založených na 9 úhelníkovém půdorysu. Přejeli jsme zase na severní pobřeží, kde jsme navštívili opět Apii, tentokrát v plném ruchu všedního dne, koupila jsem si šaty s malbou domorodých žen a kluci si koupili sukně se stejným uměleckým zásahem. V sukni tu chodí i policisté, akorát mají na této uniformě navíc kapsičky. Ivan v tom chodil na ostro. Východně od města se vyskytuje zajímavý přírodní sladkovodní bazén zpola zanořený do jeskyně. Studená voda přišla vhod. Při zpáteční cestě jsme si trochu zajeli a dostali se až na nejvýchodnější pobřeží, kde začínají nejoblíbenější pláže a resorty táhnoucí se přes půlku jižního pobřeží. Když náhodou zastavíte, už se k vám žene Samoánec s nataženou rukou a chce zaplatit i za minutové okouknutí pláže. Return to Paradise do našich pelechů se odehrál až za tmy a večer cestou opět pršelo, což nám v autě nevadilo. Druhý den jsme chtěli chytnout trajekt na druhý ostrov, tento byl sice fajn, ale nijak extra nás to nezaujalo. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme byli na kdovíjakém místě přes noc dvě noci nebo nevalným jídlem nebo tím, že díky šetření za vstupy na pláže jsme vlastně nic moc neviděli, ale ideální představa vypadala trošičku jinak. Obě noci nás hlídal děda, ležel ve vedlejší fale na Ivanově harpuně. Kluci slyšeli, jak někdo v noci chodí kolem jejich faly a jak bere za kliku u auta. Prý kolem projíždějí gangy místních frajerů a není příliš bezpečno. Hostitelé mají povinnost zajistit také bezpečnost svým hostům. Noc byla neklidná, měsíc v úplňku, běhali kolem polodivocí psi a nejsme zvyklí na šplouchání vody 3 metry od hlavy.
I přesto vznikla při pohledu na sedící domorodce a druhý nejtlustší národ na zemi myšlenka, že Samoa v místním jazyce znamená Ostrov, kde se nic nestalo. :)

Všechny ženy vesnice hrají volejbal

Papapapai Falls

zatížení, aby střecha neodlítla :)

To Sua Ocean Trench

Na druhý ostov Savaii nás převezl trajekt kolem poledne. V neděli se otevřený obchod hledá nesnadno, takřka hned u trajektu jsme narazili na resort, kde vařili. Konečně jsme se po dvou dnech rozumně najedli a přemlouvali Pepu, že ještě pojedem o kousek dál, že tohle není jediné pěkné místo na ostrově, navíc severní část nabízí nejlepší podmínky pro sledování podmořského světa. Po pár kilometrech jízdy nám protlo cestu lávové pole. Láva tekoucí ze sopky Matavanu v letech 1905-1911 zničila značnou část vesnic a největší turistickou atrakcí je dnes torzo bývalého kostela, z něhož zbyly obvodové stěny, a je do metru výšky pokryt ztuhlou lávou. Tato podívaná je také vykoupena drobným poplatkem. Do večer jsme stihli ještě plavání s želvami. Lehce slaný rybník propojen s mořem je v držení místní rodiny, želvy jsou zvyklé na krmení od turistů, takže jakmile nás spatřili, plavali ke břehu. Martinovi při vstupu do vody podklouzla noha a už padal mezi krunýře. Pokud si želva nesplete váš palec u nohy s jídlem (můj případ), nejsou želvy nebezpečné. Večer jsme narazili na prostší resortík a ubytovali se na další dva dny. V kraji místním se již dávala večeře, samé místní speciality od ryb přes tara (kořenovitá plodina chutí připomínající brambory) a chlebovníky po obyčejné instantní nudle, jak je znáte od Maggi. Snídaně zahrnovala lívance a vajíčka naměkko. Je zajímavé, že klasická domácí prasata se prohánějí naprosto volně po všech silnicích Samoy, ale čuníka jsme nebaštili ani jednou. Asi si je suší pro sebe. Paní domácí vyprávěla, že x let žila na Zélandu, ale byl pro ni moc hektický, tak se vrátila na Samou. Nedovedu si představit méně hektické hlavní město na světě, ale paní má evidentně chabé srovnání. Objednali jsme si Pina Coladu podávanou v kokosovém ořechu. Šnorchlování ve vodách tohoto resortu nabídlo trochu jiný pohled a druhovou rozmanitost, než na vyzkoušené pláži ostrova Upolu. Korálový útes začínal pár set metrů od pláže, v některých místech byl ale přerušen, takže to byly úžiny, kudy voda z laguny proudila zpět do moře. Silný proud zanášel do oceánu a vzhledem k nevalné hloubce některých zvýšených míst útesu si člověk koledoval o to, že mu vlnka pomůže poškrábat bříško o korály.

synchronizované plavání :)

Druhý den ráno jsme za přílivu měli větší štěstí, minimální hloubka v kritických místech vzrostla na víc jak půl metru. V mělkých vodách najdete modré hvězdice, modře zářící rybky, spousty barevných, jejichž názvy bohužel netuším.

Zaujaly mě tam tyto a tyto.

Protože bylo zrovna velikonoční pondělí, kluci mi našvihali pomlázkou z bambusových proutků, což odpovídalo originalitě mých „vajíček“ – omleté korály co nejvíc tvarově připomínající vajíčko, namalované červeným lakem na nehty a ovázané zelenou mašlí. Kvůli zélandské biosecurity kontrole na letišti se“vajíčka“ musela nechat na Samoe.

Ten den jsme vyjeli na kráter sopky Matavanu. Asfaltová silnice se záhy změnila na cosi, s čím se nekamarádil ani náhon na 4 kola našeho vozu. Hodinové škrábání neudržovanou cestou ke kráteru pralesem bylo výbornou podívanou, pěšinu lemovala pole s kořenovou zeleninou, banánovníky, chlebovníkovými stromy, kokosovými palmami a papájovníky. Koukaly na nás krávy – první a poslední, co jsme na ostrovech viděli. Jízdu přerušila závora v podobě větve přes cestu. Z blízké obytné budky vylezl chlap, kterému padala neustále sukně a který měl uprostřed hrudníku bradavici. Jak řekl Martin – muž, se třemi bradavkami. Vyžádal si od každého dvacku a poslal nás další kilometr ke kráteru. Podél cesty Craterman (jak si muž říkal) dlouhá léta zatloukal dřevěné tabulky s přepisy z návštěvnické knihy. Pár Čechů tam také mělo své příspěvky. Podle Cratermanových slov místo navštívili lidé ze 180 zemí. Když jsme se doplácali až ke kráteru, nečekalo nás nic, z čeho bychom se posadili na zadek. Za 100 let kráter již dávno zarostl vzrostlými stromy a tabulka s nápisem „sorry, no rescue“ jasně dávala najevo, že pokud spadnete dolů, nikdo vám už nepomůže. Ostré hrany srázu byly důkazem. Na jedné větvi protějšího stromu visel kaloň. Dolů k silnici jsme se již dostali bez problémů. Tříhodinový výlet byl jistě zajímavý, ale podruhé bych tam nemusela.

Večer jsme to zapili více než litrovým rumem, importem z Fiji, měl smrtelných 55% a pít se to dalo až od druhé vypité skleničky po značném naředěný Coca Colou. Tu tady mají opravdu dobrou, prodává se ve velkých sklenicích. My hodně kupovali i pivo Vailima v lahvích o objemu 750 ml. Chuť odpovídá evropským pivům, což je prý umění již od dob, co byla Samoa pod správou Německa (do roku 1914).

Da Craterman ;)

Další den jsme se měli rozhodnuto, že bychom se rádi podívali pod hladinu někde, kde nejsou takové mořské proudy, nejlépe za přítomnosti lodě, která by mohla v případě potřeby pomoct. Paní v kempu nám doporučila jedinou fungující společnost Dive Savaii pro potápění a šnorchlování. Ti nám na svém působišti o dvě vesnice dále nabízeli 4 hodinový výlet lodí, přišlo nám to strašně moc, ale nakonec jsme kývli a připojili se ke skupině, která zrovna vyjížděla. 4 hodiny utekly jako voda a rozhodně se investice vyplatila. Skupina potápěčů měla ponory jen dva, my tři. První zastávka těsně nad rozhraním korálového útesu (2-4 metry hloubka) a volného oceánů (20m) nabízela pohled na obrovské druhy korálů připomínajícími mozek nebo veliký balon či květy rostlin, choroše atd. Hned na začátku jsme měli štěstí na mořskou želvu, pak i na barracudy, které dorostou až do 4 metrů. V hlubších vodách je možno sledovat delfíny, žraloky i mečouny. Popř. potápěče. :) Náš průvodce se šnorchlem se často zanořoval až do hloubek 25 metrů, zatímco nám chcípákům zalehly uši už ve třech a nešlo je nijak profouknout a srovnat tlak. Je vidět, že oni to dělají celý život. Druhý výsadek se konal nad místní specialitou – vrak třístěžňové lodi Juno potopené v 2. pol. 19. stol. Hlavní část vraku je v hloubce 25 metrů. Třetí ponor i pro potápěče byl v místě, kde jsou útesy protkány kaňony. Veliké korály se postupně měnily na křehce vypadající bílé s modrými špičkami – výborný úkryt pro pestrobarevné rybky - a v hlubokých kaňonech se proháněly větší druhy ryb, včetně skupinky asi 50 centimetrových baracud. Kromě úžasného pacifického vodního světa jsme poznali i neschopnost opalovacího krému fungovat ve vodě 4 hodiny. Zbytek odpoledne jsme strávili v resortu, kde jsme o dva dny předtím dávali oběd, rudá záda jsme ochlazovali ve sladké chladné vodě bazénu, popíjeli studené pivo podle německé receptury a užili si konečně noc v měkké posteli hotelového pokoje, kde měli na rozdíl od předešlých ubytování normální sprchu, nikoli jen trubku ze zdi, takže Pepa byl konečně spokojen.

místní obdoba retardérů. Fakt zpomalíte....

takhle se vozí kokosy

resort Jet Over

pak to zhnědlo a pak sloupalo

výhled z balkonu resortu doleva

výhled z balkonu resortu dopředu

Shodli jsme se, že Savaii je výrazně příjemnější ostrov, milejší a vstřícnější lidé, bezpečněji a také levněji.

Trajekt plul kupodivu i zpátky a celkem načas. I zde, v pacifiku, kde čas plyne pomaleji a banány padají přímo do úst. Zajeli jsme se jen namočit do dříve už navštíveného bazénu, dofotit fotky z auta za jízdy a hurá na letiště. V Aucklandu už nastal regulérní podzim, teplotní šok doprovázený návratem do práce dal najevo, že dovča je pryč.

Samoa je divoké místo mimo dosah největší záplavy evropských a amerických turistů díky komplikované dostupnosti. Navzdory relativně vysoké úrovně nabízených služeb tu je cítit závislost na importu, ve vesnicích vidíte lidi žijící ze 2/3 ze zemědělství, příroda hojně dodává plody i vodu. Silná spjatost rodiny, která si své mrtvé pohřbívá přímo na pozemku, často i přímo v určené místnosti v domě, se odráží i na soudržnosti celé vesnice, je podpořena až nepřirozeně vyhlížejícím megakostelem evropských architektonických pseudostylů (ovšem pestrobarevně natřených) v každé vsi, kde se v neděli všichni scházejí.Při jedné zastávce jsme dokonce spatřili celou vesnici hrát Bingo. V každé vsi je alespoň jedno hřiště na volejbal a místní jej hrají opravdu dost dobře. Má to své kouzlo. Nikde se neobjevili ani Indové, ani Číňani, veškerá půda patří Samoáncům a doufám, že to tak zůstane.