Nejvyšší a nejbouřlivější Ruapehu, 2797m.n.m.

Už se vám někdy stalo, že jste si uvařili horký nápoj a pili ho až po půl hodině studený? Že jste si ohřáli jídlo v mikrovlnce a našli jste ho, až když jste tam dávali něco dalšího? Že se pravidelně pálíte do stejného místa na ruce o žhavou troubu a nikdy si neuvědomíte, že je horká? Že jste zapomněli, že je sobota a vstávali jste do práce?

Já takhle zapomněla, že mám fobii z neznámých prostor pode mnou a neidentikovaných povrchů, v nichž nebo po nichž se mám pohybovat, v mém případě ze dna moře plného zvířat, které mě zaručeně vstřebají do sebe, rozkoušou, udusí, propíchají nohy, rozežerou kůži, pobijí, utlučou ploutví a moje vnitřnosti se při přílivu rozprostřou po pláži, v lepším případě se doplazím na břeh s pahýly místo nohou, kde budou ulomené žraločí zuby a namotané medúzy vypichující mi oči zkorodovanými háčky na ryby, zatímco budu ze sebe sundavat mořské pijavice - jestli takové existují.

Měli jsme slíbeno od Maorů, že nás vyvezou na lodi na moře rybařit a nadýchat mořského vzduchu. Protože ten den foukal silný vítr od Austrálie, který se stal dokonce posádce jedné aucklandské loďky osudným, Maoři raději zůstali doma pít pivo a Ivan se rozhodl, že si aspoň zakoupíme výbavu na šnorchlování včetně neoprenů. Ve warehousu, což je obchod se všemi věcmi, co potřebujete v životu, jsme si oba našli svoje velikosti a za nízkou cenu a k tomu poměrnou kvalitu jsme odjeli se vším krom ploutví. Vzhledem k „psíčumákovosti“ místních postangličanů nabízí internet nepřeberné množství místních alternativ neosobního Aukra, kde lze sehnat  jak ploutve, tak neoprenové ponožky. V pondělí jsme tedy zatím bez jakékoli ochrany chodidel navlékli neopreny a masky a přes varovnání mého šéfa, že u Aucklandu se potápět rozhodně nedá, mě Ivan vzal asi 45 minut jízdy od Aucklandu na zaručené úžasné místo...kde se potápět rozhodně nedá.

Vykročili jsme po břehu zalitém bahnem po odlivu a pár metrů se vše pouze čeřilo a za tuto vzdálenost jsme se ocitli ve hloubce asi 5 cm. Nic moc. Ivan šel rychleji, já nervózně koukala na rozbité lahve v písku a na naše bosá chodidla. Po chvíli se bahno usadilo a já zjistila, že dno je hustě pokryto ježovkami, cca 20 ks/m2! Ivan by poznamenal, že se jednolo o druhy BEZ TRNŮ, pouze jakési zvíře se schránkou ve tvaru kulového vrchlíku s vroubky a mírně ostrými výstupky na povrchu, které – mohlo by se zdát – nejsou schopny projít skrz lidskou kůži. Dvacet metrů do moře jsem šla asi 10 minut se snahou šlápnout jinam než na plochou ježovku, což nebylo takřka možné. Byly tam, tlačily, křupaly pod nohama a píchaly do nich, smály se mi, chytaly mě, honily mě, byly větší než já a měly otevřenou hubu plnou ostrých tesáků...a já byla hysterická, protože je přes rozvířený bordel na dně nebylo vidět a byla už jsem strašně hluboko – 30 cm! Co krok, to neznámo, jednou bez ježovky, pak najednou 4 zaráz... Ivan na mě koukal jak na debila, já ječela při každém dotyku kůže o zvíře, ozvěna rozlehlé městské pláže o mém neuvěřitelném utrpení vyprávěla do všech světových stran a z pevniny na mě nechápavě civěly malé děti a ptaly se tatínků - co se děje té paní? – zatímco ony samy bezstarostně běhaly bosé po ČEMKOLI. Zpátky na břeh jsem se dostala stejně étericky a se slzami v očích  jsem si rozklepanýma rukama sundala neopren a s Ivanem jsme se shodli na tom, že je tu bahno, mělko a potápět se tu rozhodně nedá, to bych prohlásila za oficiální problém...:)

Po našem výstupu na Egmont / Taranaki jsem v kanclu udělala kratičkou prezentaci zmenšených fotek. Pracovní posádka složená z 50% ze starých lidí a zároveň 90% z líných lidí se divila, že se dá něco takového dělat a neumřít, navíc že to ještě může někoho bavit, když cesta ke gauči i lednici je kratší a příjemnější. Slíbila jsem, že teď nás čeká Tongariro national park - buď Ruapehu nebo Tongariro crossing. Mapa zde . Tongariro crossing je nejoblíběnější jednodenní túra vedoucí mezi vrcholky Tongariro a Ngauruhoe (Hora osudu z Pána prstenů, moje oblíbená krásná hora) přes úžasně modrá jezera. Druhá možnost byla Ruapehu, to je nejvyšší bod Severního ostrova Nového Zélandu s kótou 2797m.n.m. Všechny vrcholky jsou aktivní sopky, což je nutno chápat v pravém smyslu slova. Nic co by se ozvalo před tisíci lety nebo v 19. století. Tady se mluví o obludě stále funící páru a prach, s výbuchy ani ne 10 let zpátky a v rozsahu výrazně se podepisujícím na současné podobě kráteru. Srovnávala jsem doporučení několika zdrojů a stále jsme se nemohli rozhodnout, který výlet zvolíme, národní park je přes 300km daleko a za víkend nelze stihnout oba. Navíc geotermální činnosti jsou tu soustavně monitorovány a objevila se zpráva, že Ruapehu projevila zvýšenou činnost a není doporučeno se pohybovat v oblasti označené jako hazard zone. Nakonec ortel vyřkla sama příroda, 3 dny před plánovaným výstupem totiž došlo k erupci Tongarira do 4km výšky, což dojalo vulkanology a naštvalo turisty a majitele hospody na trase Tongariro crossing, protože jej dočasně zavřeli. Vylezem tedy na Ruapehu, když nám vybuchla jiná hora. Fascinující záznam erupce zde . 

Nově vydaný anglicky psaný mnou vřele doporučený článek o Ruapehu zde a nutný základ pro školáky zde .

Vyjeli jsme tradičně už v pátek na noc, na sobotu nehlásili nijak zázračné počasí, projeli jsme se jen po okolí. Tongariro pořád kouřilo jak lokomotiva, už brzy ráno bylo u vjezdu k Tongariro crossing zaparkované vozidlo s nálepkou Ministerstva ochrany (či životního prostředí, převedeme-li na český systém) a zaměstnanec nás otočil. Ivan si myslel, že bychom mohli alespoň na kousek, ale bohužel. Máme jen pár fotek, kterými se rozhodně nedá interpretovat reálná atmosféra a respekt. Tento den kolem blízkého jezera Taupo (největší na Severním ostrově, často ani nedohlédnete na protější břeh) probíhaly cyklistické závody, vydali jsme se tedy za náhradním plánem kousek na východ, sbalili batoh a lezli na jeden kopeček s cílem spatřit všechny tři vulkány pohromadě. Tříhodinové trápení do kopce nezapamatovatelného jména a bez jediného výhledu bylo nakonec vykoupeno panoramatickým obrázkem, jakmile skončilo pásmo lesů a začaly keře. Ivan ještě našel energii vyběhnout na hřeben a fotit. V tu dobu nám došla voda na pití a tlak se hodně měnil, slyšely jsme i nějaké hřmění. Po sestupu jsem se motala tak, že jsem chodila (pokud jsem toho byla schopná) jak opilec v posledním stádiu a s hlavou několikrát schovanou v keři jsem se rozloučila s paprikou pozřenou chvíli předtím a růžovým práškem, který nedostal šanci vykonat svou funkci. Ivan mě ochotně držel zezadu za boky, abych do toho nespadla...skutečná romantika! Estrádu jsem zopakovala ještě když jsme udělali podruhé zastávku s výhledem na funící Tongariro a já se modlila, aby to do zítra přešlo. Nechápu doteď, co ten stav měl znamenat.

Cestou k nočnímu stanovišti jsme zajeli nabrat vodu do kempu, kde nám za to provozovatelé hrozili policií a zároveň jsme tu objevili Čechy – dvojice kolem 50 let, kteří zajeli na 5 týdnů za zde pracujícími mladými. Obohaceni o pár hodin starý zážitek z přeletu nad sopkami a seskoku padákem vyprávěli, jak se jim tu líbí a jak v každém kempu potkají nějaké Čechy. Aby ne...ostatní národnosti spí v penzionech a ne spacích autech. Zéland je totiž plný našinců. Krom Aucklandu, ten je plný Asiatů, Indů a Filipínců.

Budík nás vyhnal ze spacáků v půl šesté. Vybrali jsme si zaručeně nejvzdálenější parkoviště od nástupu. První dvě hodiny jsme kopírovali trasu lyžařského vleku. Dva týdny před začátkem letní sezony byly cesty stále pokryty zbytky umělého sněhu, mohli jsme tedy mačky nazout už dole a šlo se parádně, až jsme si při pohledu na jednoduchý terén před námi s naprosto logickou viditelnou linií pofňukávali, že sopka Egmont byla o dost náročnější. Cesta na Ruapehu je neznačená Ministerstvem, na jejich webovkách jsou pouze ve skice naznačeny dvě možné trasy – jedna lepší v zimě, druhá v létě. Až doma jsem si přečetla nadpis, kde nestálo Cesta na vrchol, ale Cesta ke KRÁTERU. Ještě že tak, jinak bych měla pádný argument, proč nejít šíleným terénem, který začínal právě po minutí tohoto bodu. Onen nákres jsem si dovolila doplnit o naše provedení, naleznete jej dole ve fotkách. Ale nepředbíhejme.

Po minutí posledního pilíře lyžařského vleku jsem prosazovala jít nahoru zprava, zatímco jsme se (myslím že na Ivanův popud, ale on to odmítá) vydali zleva, kde jsme rychle nastoupali a krom neustálého vyzouvání nejdřív laxně, později pečlivě zafixované mačky, jsme se bez problémů dostali do sedla, odkud se nám nabídl zcela nečekaný pohled na nádherně modré kráterní jezero lemované ostrým kráterem. Ivan se bál, že uvidíme jen led. Ruapehu, v maorském jazyce Hlučná díra, zahrnuje tři vrcholy, nejvyšší je Taruhangi. Jezero uvnitř dosáhlo před rokem teploty skoro 40°C, po náhlém a prudkém výbuchu v roce 2007 k ničemu výraznějšímu nedošlo. Dnes má jezero 28°C a je to jediné místo volného průchodu sopouchu na povrch, kudy unikají plyny zevnitř, my měli možnost pozorovat změnu barev, bublání a jakési kruhy, které rozčeřily hladinu uprostřed. Tato podívaná učinila geologií vulkánů znalého Ivana poněkud nervózním. Jak se blížilo poledne, sníh začal dost měknout. Ze sedla se nám otevřel pohled na nejvyšší bod kráteru, ležící na protější straně jezera. V podstatě toto, ale mnohem víc sněhu a tisíckrát intenzivnější, než ukazuje fotka.

Znamenalo to obejít celý kráter po obvodu, kde máte z jedné strany 80° svah směrem do jezera a na druhou stranu 40-70° s nafoukaným ledem a sněhem tvářícím se soudržně. Někde se dalo jít po kráteru, někde bylo nutno kvůli zmrazkům vymyslet nějakou technicky náročnější akci, při které jsem vysvětlovala Ivanovi, že zemřeme. Obešli jsme větrem vytvarovaný led, tentokrát bychom to bez dvou cepínů rozhodně nezvládli. Po překonání se naskytl smutný pohled na druhou stranu, kde byl snad 400 výškových metrů pod námi jiný lyžařský areál, z něhož je snad možné na vrchol vylézt za hodinu. Samozřejmě se člověk vyhne nebezpečným úsekům, které jsme právě překonali. V místě protnutí této zadní jednoduché trasy jsme objevili konečně další stopy, do té doby se zdálo, že jsme po zimě první výprava. Během chvíle jsme vylezli na prudký vrchol s neskutečným výhledem (logicky, když vyšší tu není). Celou dobu svítilo slunce, vítr minimální. Zpáteční cesta se zdála jednodušší. Sníh byl sice měkčí, ale vyšlapané stopy ve strmém svahu držely, dokonce jsme se pokusili jít víc napřímo. Při překonávání jediného hřebenu v půli cesty sklon vzrostl a Ivan zkoušel, kolik toho mačky ještě snesou. Nesnesly a poslaly Ivana pěkných pár metrů po spádnici, což se mu podařilo ubrzdit cepínem. Pod námi sice skály nebyly, ale ani tak by nebylo příjemné sáňkovat po břiše 100 m a zase to šlapat nahoru. Auto jsme odemkli 10 hodin potom, co jsme jej zamkli, značnou dobu přece jen zabralo obcházení kráteru, přesto jsme se pohybovali pod dolní hranicí počtu hodin potřebných ke zdolání a návratu podle webových stránek Ministerstva. Při pohledu na hodiny a sešmatlané nohy jsme oba napsali do práce, že si berem na půl pondělka volno a zašili se do termálního bazénu a později na břeh jezera Taupo, abychom oslavili přežití vínem.

V práci klasicky nechápali, proč to dělám, když dva dny chodím jak důchodce...asi jak tvrdí „Avatar“ Franz – dnešní svět je o 3D brýlích, přičemž mnohým lidským tvorům chybí třetí rozměr – hloubka.