Rugby a nový domov

Tak už mám tu vyrážku taky, takže to asi opravdu nebude tím, že Ivan snědl živou mušli. Stále nevíme, z čeho to je, akorát mě to svědí méně, protože se nedrbu. Ať žijí veřejné pračky, pravděpodobně.

Okolo Aucklandu se nachází mnoho míst, kde je možnost koupání v horkých pramenech. Kdybychom v sobotu nechrápali do poledne, asi bychom je i vyzkoušeli...:) nakonec jsme stihli dojet cca 150km na jih k západnímu pobřeží a zastavili jsme přibližně v momentě, kdy jsem si všimla skal, z dálky vypadajícíh jako pískovec, ale prý je to jakýsi vápenec. Lézt se na tom nedá, úlomek zůstane v ruce. Chjo. Nafotili jsme pár místních nádherně osvětlených kopečků i s jeho sekačkami – ovcemi. Místní jaro přivedlo na svět množství mláďat, bohužel na této farmě pastevci porody moc neřídí a mezi běhajícími jehňaty jsme našli mnoho mrtvých, některá ještě ani nerozbalená, a dokonce i jedno, které bylo ještě napůl v matce. Na kopci jsme našli jedno opuštěné zesláblé, metr od nás, jen koukalo a byli jsme přesvědčeni, že bude dalším příchozím mezi beránky na nebi. Poodešli jsme a za námi se ozval vysoký bekot, znovu a znovu. Nato se dostavila odpoveď ze stáda pod kopcem. A zas vysoké béé, hluboké béé. Stará ovce ze stáda odběhla za kopec, mladé se postavilo na nohy. Stáli jsme dole a bylo to jak na konci holywoodského slaďáku – stará se vynořila na kopci těsně u jehněte, to se za ní vrhlo, očuchali se a následovalo poskytnutí vemínka....duha na nebi, romantická hudba a ohňostroj, znáte to :)

V neděli nás zase potrápil v noci pořární alarm na hostelu, což nás netankovalo, protože neděle byla dnem šťastného odchodu za lepším a dlouhodobým. Městská část Howick je poklidná čtvrť bez plotů východně od nejcentrálnějšího Town Down. Všichni tu mají několik aut a žijí spořádaným životem v dřevostavbách pokrytých prkeným bíle natřenými prkny v horizontálním směru. Majitel našeho domu žije v kamarádském svazku s bývalou manželkou z Filipín, která nám o den později prozradila, že má její ex problémy s chlastem – důvod rozvodu. To si tedy pomohli, když vzali chronické vinaře do baráku. Naším domovem se stal docela velký pokoj, s nábytkem, který jsme si mohli vybrat ve skladišti, garáži, prádelně a pracovně (toto všechno je obsahem místnosti, která je běžně používaná jako garáž) a máme k dispozici vlastní malou koupelnu a šatnu. Kuchyň je vybavená jak ve 4* restauraci, dům je čistý, uklizený a nesněží tu chlupy z kočky

Odpoledne nás PJ (náš maorský kamarád) pozval na jeho finální zápas v Rugby league. Ivan byl pověřen zběsilým fotografováním na teleobjektiv. Ten den mladší ligy hrály finální zápasy dokonce i v ženské hře, což jsme nikdy předtím neviděli. Mně se líbily jejich růžové ponožky, Ivanovi zbytek. PJovu hru přišla podpořit celá jeho veliká rodina, stále pořádně nevíme, kolik jich je. Já tedy ne, Ivan možná, tráví u nich hodně času, když jsem v práci. Dvě Maorky mají bílé muže, jeden je syn Němky a Američana, povídal, jak architekti na Zélandu furt jen pracují...aha, jsem tu dobře. Druhý běloch nevím, kde má kořeny, ale povídal mi, jak dycky chtěl být architektem. Nikdo v těchto rodinách nepracuje. Je to takový cikánský přístup, jsou placeni vládou a na nekvalifikovaných pozicích by dostali nízké příjmy, je tudíž výhodnější zůstat doma s rodinou. Po zápase jsme omylem koupili několik CODY (bourbon s colou) a piv a nechtěně jsme se přicmrndli u nich doma. Ivanovi se tam zalíbila knížka pro děti. Právě tato literatura je pro nás dobrá, je na podobné úrovni angličtiny. :D Smutný PJ, který se vzpamatovával z prohry rugby, nás hodil dom, je mu teprv 17 a fakt nepije.:)

Tento týden byl důležitý v tom, že Ivan se konečně dostal k práci a domluvil podmínky. Byla to jediná jeho možnost dělat v oboru. Firma sídlí 300m od „mojí“, Ivan tam došel dvakrát osobně, nafoukaný šéfík mu ani jednou nepodal ruku, načež si konečně přečetl životopis a při třetím setkání mu ruku podal, i se na něj usmál...Moji šéfové říkali, že firma je solidní a spolehlivá a nikdy neměli problémy. Možná je tam už unavují Evropani, kteří mají nedokonalou angličtinu. Trochu nešťastně se zkušební doba bude odehrávat v cyklech 2 týdny v Christchirch a týden v Aucklandu, takže Ivánek bude mít placené letenky a diety a uvidíme se zřídka, ale aspoň vyžene brouky z hlavy a bude mít seberealizaci. Na rozjezd je potřeba vzít, co se nabízí. Až budem znát místní postupy a bude lepší angličtina, může Ivan dělat konzultanta, jak se otvírala jedna možnost v konzultační firmě, popř. já můžu po čase zvedat telefony a dokonce i odpovědět, na co se mě ptají. Zélandská stavební terminologie je poněkud jiná, než znám a nějaké americké. Jeden náš známý se ostatně divil, jaké máme štěstí. Většinou tu lidi, i Evropani, rok češou jablka, než seženou práci v oboru, dokonce na slušných pozicích.

Stejně je to sranda, Zélanďani tvrdí, že sem jezdí hodně Čechů. Oni zas jezdí na dovolené do Evropy. Vlastně díky českému kámošovi mého šéfa jsem dostala práci...

Já jsem se teď ocitla každou nohou na jedné ledové kře, které se od sebe vzdalují, a čekám, kdy spadnu do ledové vody. Nemám ke „svému“ projektu školky žádné zadání, nevím, co je požadováno, neznám všechny předpisy, které se toho týkají, nebyla jsem na místě a jsou tu jiné detaily v dřevostavbách. Mají dané standardy, které se musí dodržet, ale vlastně ne až tak striktně, prostě vim kulový. :) Nikdo se nestará, jestli něco dělám, jediné otázky jsou, co budu dělat o víkendu, jestli si dám dort nebo kafe nebo čaj, případně šéf posílá ulítlé maily, které byste čekali od 15letého kluka. :) Samozřejmě se hodně ptám, ale každý má své práce dost. Hlavní a jediná architektka projektu nastoupila od pondělí do jiné firmy a jsme jí ukradení. Trochu se to obrátilo dneska, kdy jsem odchytla postupně dva architekty a dobrali jsme se konečně i k tomu, kolik je na to vlastně času, které výkresy mám a které je nutno poslat statikovi a specialistovi na požární bezpečnost a hardware systemy, což jsou všechno věci, které si žádá Auckland Council k tomu, aby vám vydal stavební povolení. Dokonce se tu i dokládají výpočty prostupu tepla a výpočty, jestli může zůstat dřevený obal budovy bez vzduchové vrstvy z vnější strany konstrukce. Pokud by to někoho z oboru zajímalo více, napište mi...

Kousek za mým pracovištěm se nachází bazén. Tato městská část jej poskytla zadarmo, hlavní bazén je teplý a rozděluje se na dráhu rychlou, střední, pomalou a chodce...najdete tu hodně obézních Maorů. Placená je pouze vířivka a sauna. Ve vířivce o teplotě vhodné pro tepelnou úpravu brambor jsme vydrželi jen v kratších intervalech.

Po příchodu domů se štěpily třísky trámů vibracemi z reproduktorů, které majitel trápil rockenrollem. Jeho exžena tančila uprostřed kuchyně a mávala střídavě balíčkem chipsů a lahví vína. Křičela, že jí tu chtějí opít. Při tom, co jsme si připravovali večeři, jsme se bavili s nimi o jídle, Ivan vysvětlil, že si recepty vymýšlí sám, zatímco nacpal do jogurtošpenátovobylinkové omáčky 3 stroužky česneku. Majitel vypadal, že má dost, když se mě potřetí zeptal, jestli mám bratry a sesty. Určitě to bylo lepší, jak v úterý dopoledne, to mi Ivan psal, že se tu exmanželé hádají a rozumí jim přes dveře jen sprostá slova. Ty teď padaly taky, ale „you bitch“ bylo myšleno z legrace z bourbonem provoněných úst...no nevím...

S vařením to teď bude ještě větší zábava, Ivan mi udělal velkou radost. Jak se nám otevřela možnost bydlet v rodinném domě, pro oba poprvé, začla jsem se těšit, že budu pěstovat bylinky. Po práci nikdy nebyl čas to zařídit. Když jsem včera přišla dom, čekaly na mě na parapetu dva truhlíky plné všeho možného zeleného. Prý poradili a pomohli zasaditnaši Maorové.

Jinak musím říct, že na břehu moře se večer v péřové bundě píše fakt hezky...a štve mě měsíc. Je v poloze „C“, ale DORŮSTÁ. Ještě že voda neteče do kopce.