Pozn.: Doplněny fotky do předchozího článku...
Prý se tomu říká pracovní rutina a je normální přijít
v pondělí do práce, uvařit si kafe a po čtvrt hodině začít myslet na
pátek, což vrcholí přibližně ve středu, kdy je člověk dostatečně nasycen
nenávistí NE k práci, ale k tomu, že MUSÍ být v práci, ale
zároveň vidí ještě zatraceně dlouhou překážkovou dráhu s cílem „17:00
pátek“. Ani já, natož Ivan jsme nikdy nic podobného dlouhodobě nezažívali,
užívali si svobody statusu „živnostník“, radostně jeden den oblíkali pyžama
hned po práci, protože už v tu dobu byla noc, a druhý den jsme si šli na
oplátku v pracovní době ostatních smrtelníků lehnout spolu do vany a načli
si šampáňo a vůbec nám nevadilo, že „je to divný“. Nepotřebovali jsme jistotu
výpovědní lhůty, stravenky ani výplatní pásky vyskládané v horním šuflíku
přiděleného laciného pracovního stolu.
Nakonec jsme na Zélandu spořádanými pracanty s pracovní
dobou 8 hodin denně a půlhodinou na oběd, řádnou smlouvou a budík každé ráno
přemlouváme 3x po pěti minutách, než se donutíme opustit elektrickou dečku pod
prostěradlem. Ivan se naučil pít černý čaj a dojídat snídani v autě, já se
naučila jet minutu s hlavou vystrčenou ze staženého okénka, protože neni
čas počkat, až se ráno odmlží přední sklo.
Přes měsíc jsem se těšila na uplynuvší víkend. Zélanďané
trpí nedostatkem státních svátků, ovšem polovina z těch málo dní je
pohyblivá, tudíž náš první svátek proběhl teď a spadal na pondělí. Domluvili
jsme si odjezd už na pátek odpoledne, abychom se vyhli dopravnímu přetížení.
Jako zaměstnancům nám plynuly závazky - povinné napracování hodin následující
týden (Ivan), v mém případě vyplnění formuláře na půldenní volno, což mi
zabralo půl hodiny. :) Měli jsme na programu návštěvu města Rotorua, známé pro
svou bohatou maorskou historii a geotermální aktivitu, pro množství
adrenalinových vyžití a také město přezdívané „zélandské Las Vegas“.
V práci mi hned šéf radil, ať si zajdem na rafting, že je to super
adrenalin. Zahlcoval mi mailovou schránku odkazy na firmy provádějící jej
komerčně, až jsem zapomněla, že mám na účtu jen 60 dolarů do konce měsíce a
objednala jízdu za 80 pro jednoho.
První páteční zastávka nás zahnala na prohlídku bývalých
zlatých dolů poblíž města Waihi. Budovy sto let staré jsou na Zélandu obecně
hodnoceny jako nemovitosti s nejvyšší historickou hodnotou. Na tomto
důlním místě se od druhé poloviny 19. stol. nacházelo množství budov podle
řeky, sloužily jako drtiče a louhovny, z nichž dnes můžeme najít pouze základy
nebo prorezavělé kovové části. Skrz kopec vede turistům zpřístupněný bývalý
železniční tunel. Je zvláštní, že ČR, přestože je přes zimu bičovaná mrazy,
zachovává tak velké množství staveb. Zéland je sice deštivý, ale životnost
staveb 100 let je dost nízká, a to mluvím o kamenných nebo cihlných stavbách,
nikoli o dřevostavbách navrhovaných maximálně na 40 let. Samotné město Waihi ukazuje
svůj důlní charakter obří jámou v centru města, kde se začlo dolovat
v 70. letech minulého století a nyní je to též místem komerčního seznámení
turistů s těžební historií a principy http://www.waihigold.co.nz/ .
Další den nás přivítalo město Rotorua, kterou jsme snadno
identifikovali na základě všudepřítomných smrdutých plynů ze země. Krom toho
jsme zde potkali první Čechy. Dominantou jsou staré lázně s hrázděnou
konstrukcí, sloužící nyní jako muzeum maorské kultury a muzeum lázních
samotných, hned za stavbou se rozprostírá jezero o průměru 10km. Voda je slabě kyselá,
teplá, vybublávají plyny H2S a CO2, v okolí pronikají bubliny i přes
bahno. Na cestách se válí třpytivé krystalky síry ukryté pod tenkou horní
vrstvou hlíny. Celé široké okolí města nabízí množství relaxačních vyžití
souvisejících s geoaktivitou země, jeden večer jsme si zaskočili do
termálních bazénů, kde hned na začátku minete obrovské chladiče na vodu, protože
ze země vytéká vařící a zároveň je nutno teplotu vody jednou za půl hodiny
kontrolovat, aby se návštěvníci neuvařili. Ve většině bazénů na světě se spíš
řeší, jak vodu ohřívat, tady je problém opačný. Vybíráte si z 5 teplot a
různých bazénů včetně soukromých velkých kádí pro 1-8 lidí. Kapradiny přesahují
svými listy až do vody, skutečná divočina.
Neděle začla deštivě a jen tak nepřestala. Na programu
rafting, takže voda nevadí. Dostavili jsme se plni očekávání do kempu, kde jsme
se dozvěděli, že našimi spoluplavci bude skupina 5 velikých Maorů. Natáhli jsme
si neopreny, slíbili, že umíme plavat a během pár minut jsme seděli
v raftu na řece Kaituna, jedna z nejvíc komerčně využíváných řek, slibující
obtížnost sjezdu 3-5. Kormidelníka jeho práce evidentně baví, půlhodinová jízda
byla dost humorná, vysvětlil nám možnosti zlomení nosu a co se může stát, když
nedáme sjezd vodopádu. Pravděpodobnost je 50:50, počítala jsem, že budem
v té úspěšnější polovině. První dvoumetrový a metrový vodopád jsme sjeli v pohodě
za bujarého veselí Maorů. Do šestimetrového vodopádu jsme najeli hodně pomalu,
ale nějak jsem čekala, že to bude všechno ok a přece je to vedené zkušeným
člověkem a jistě by si firma nevzala na triko možnost utonutí zákazníků. Díky
váze našich spolucestovatelů a boční vlně jsme se otočili hned při dopadu, voda
měla obrovskou sílu a motali jsme se ve válci déle, než bychom si
představovali. Bubliny všude, před očima střídání světla a tmy, nedá se
v tom plavat. V tu chvíli mě napadlo, co když jsou na dvě nějaké
velké kameny a rozemelem se o ně. Já i Ivan jsme se na hladinu nemohli dostat
dost dlouho, snažila jsem se uklidnit a donutit nenadechnout. :) dostala jsem
se nahoru asi na sekundu, přilbu jsem měla sraženou do obličeje, hned nato mě
to stáhlo zas dolů na pár dalších mizerných sekund. Po vynoření jsem jako
prvního viděla Ivana, stál u břehu, držel loď a tři pádla, rozdýchával se a
vypadal, že mě rád vidí. Krom dosti natlučených kolen jsme byli všichni v pořádku.
Velcí maorští kluci byli hodně vyplašení a blekotali cosi o bohu, mámě a
pr**li. Šéfík se smál a protože věděl, do čeho jde, ještě cvok stihl
z převracející se lodi zamávat na fotografa (fotka dole). Blázen. Zbytek neděle jsme koukali, jak prší a léčili
si šok colou s bourbonem. Líbí se mi, jak tu vychovávají děti. Běhají
bosé, v dešti, jsou otužilé. Když je jim zima, i sebemenší prcek doběhne
za mámou pro mikinu. Jsou samostatné a nepamatuju si, že bychom slyšeli nějaký
vynucovací křik v obchodě nebo kňourání.
Vedle ptačí rezervace ve směru zpět na Rotoruu jsme přespali
na parkovišti, což je činnost pro místní lidi (i mladé) znak totálního
darebáctví, protože je volné táboření zakázané. Naše velké auto je na spaní
parádní, rozhodně lepší než postel doma dimenzovaná na váhu Číňana, část subtilní
kovové konstrukce praskla druhý den po přestěhování, kdy jsem na ni hodila
Ivánka, a neustále se prohýbá pod našimi křehkými těly.
Ráno se kolem auta ochomítala modrá slepice. Není to jediný
pták s „naším“ názvem. Ptáci majcící i anglický překlad jména jsou tu ale
především známí s původním maorským. Modrá slepice je tedy oficiálně
pukeko a je hned po chcípákovi kiwim symbolem Zélandu, jiná slepice zobrazená
na 20 dolarové bankovce je zas kokeko. Podobné dětmi snadno vyslovitelné jsou i
místní názvy – Pukekohe, Kokekohe, Pukekawa, Papatoetoe, Papakura, Waikato,
Waiti... Nemožné si pamatovat, proto se také často ztrácíme a místo do Pukekohe
jedem do Pukekawy.
Modrá slepice se krmit z ruky nenechala, ale kachny
ano. Chleba se sezamem zajímal i černou labuť s červenobílým zobákem,
jenže je hloupější a pomalejší. Když jsme hodili kousek přímo na ní, sebrala jí
to kačena a labuť ji jen naštvaně kousla do ocasu a kachna zaječela. To se
opakovalo asi 20x, než došel chleba a černá kráska odplula hladová za smutného
kňochtání. Rezervace se může pyšnit i stoletými americkými sekvoji a
nejvydatnějším pramenem Severního ostrova, který během 50 metrů zvládne
vytvořit 10 metrů širokou řeku s 2 metrovou hloubkou.
V pondělní státní svátek jsme navštívili Vulkanické údolí
Waimangu, kde nás překvapili českým tištěným průvodcem. V roce 1886 zde
došlo k obrovskému výbuchu sopky Tarawera, z blízkého městečka
udělalo zélandské Pompeje a vytvořila puklinu údolí s krátery. Dnes je
oblast opět zalesněna a některé krátery se zaplnily vodou. Geotermální aktivita
je patrná pořád, ze země se valí plyny, stříkají gejzíry. Zajímavý je gejzír
Inferno, kde se opakuje 38 denní cyklus, během něhož se teplá voda (při úplném
naplnění 80°C) velmi rychle vypaří a během 51 hodin klesne o 8m. Bleděmodré
jezero o kyselosti 2,1 se po dalších 15 dnech zas začne naplňovat. Přepad určuje
křemičito-jílová terasa, kterých je tu v údolí skutečně hodně a objevují
se i v jiných zabarveních. Před výbuchem sopky se zde nacházely i takto
vytvořené růžové a modré terasy s kaskádovitým uspořádáním a sloužily jako
velmi oblíbené přírodní lázně. Nejteplejší vyvěrající voda oblasti dosahuje
97°C, na dnech horkých potoků se střídají řasy různých barev (podle odolnosti
druhu proti teplotě), v některých lagunách
našly svůj hrob žáby, které nepoznají okamžitě nebezpečí horké vody a jednoduše
se uvaří.
Při cestě zpátky jsme se stali posledními návštěvníky dne v další
geotermálním skvostu ve vulkanické zóně Taupo – Měsíční krátery , což představuje ještě aktivní vulkán, po jehož dně chodíte. Ze země se valí
horká pára, probublává bahno. V roce 1967 byl naměřen maximální tepelný
výkon kráteru 116MW. Dřevený chodník skrz rezervaci je na každém rohu poset výstražnými
cedulemi, ze kterých máte pocit, že neexistuje šance se dostat zpět na
parkoviště.
Asi 5 km odtud se nachází jiná perla – Huka Falls, opravdu
turisty oblíbená, dokonce tu byly první placené záchody, co jsem na Zélandu
viděla. Největší vodopád dosahuje výšky 11m, naplnil by olympijský plavecký bazén za 11
sekund a rozhodně se to na raftech nesjíždí. :) Pouze bláznivý odvážlivci si
tam troufnou na kajacích za opravdu dobrých podmínek. Kousek po proudu se
můžete vykoupat v řece s teplotou kolem 40 stupňů, i zde ze země
proniká teplo.
Večer jsme na chvíli navštívili blízké Taupo, nejrozlehlejší
zélandské jezero. Vlny jak na moři, obvod 193km a opět
množství ptáků. Na obzoru se matně rýsují aktivní vulkány Mount Ruapehu (2797m.n.m.), Mount Tongariro a
Mount Ngauruhoe – legendární Hora Osudu z Pána prstenů. zajímavý pohled je
na mapu . Všechny hory jsou součástí nejstaršího zélandského národního
parku Tongariro, na který vyrazíme příště, alespoň na jeden z vrcholů,
resp. pod vrchol, protože sopky mají nahoře kráter a navíc nikdo neví, kdy se
znovu probudí k výraznějšímu životu, proto většina cest končí o pár
desítek metrů níže. :)
Prodloužený víkend ukázal, že Zéland je ŽIVÁ země, velmi
mladá, půda po nohama se přetváří, vrtí se, dýchá, opadává i narůstá a oproti
Evropě je pořád co zkoumat. To, co bylo třeba před 40 lety pustinou po výbuchu
sopky nebo vykáceno lidmi, je dnes díky bohatým dešťům zalesněno, plné dravého
života. Stát si je svých pokladů vědom, chrání je a podporuje už třeba tím, že na
stránkách Ministerstva životního prostředí (či v přesném překladu
konzervace, ochrany) je množství nápadů na výlety a daleko lepší propagace.
Krom toho mimo sezonu nepotkáte moc turistů a otevírá se vám tak možnost
vyfotit tolik nádherných fotek přírody, že vám to sežere týden, než vyberete s krvácejícím
srdcem 50 obrázků na blog. :) zároveň je cítit, jak je člověk malý a snadno zničitelný. Příroda má na tomto místě sílu, dopadá na vás vědomí, že co se tu dělo za velké věci, nebylo před x miliony lety, ale 50-150 zpátky, jste toho součástí.
Z dalších dnů byl nejzajímavější moment, když jsme se o
následujícím víkendu nechali zlákat krásným počasím na pláž a na silném jarním
slunci si vychutnávali víno a chvíli si zaplavali v rozbouřeném moři
západního pobřeží, kde si proudy dělají, co chtějí a teď zrovna parádně
stahovaly do oceánu. Na břehu kousek od pláže zrovna jeden Číňan uklízel svou rybářskou
výbavu po úspěšném loveckém dni a ukazoval na cosi v malé tůňce. Byli to
dva žraločci dlouzí asi 1metr, moc se jim to nelíbilo a rybář nám mizernou
angličtinou vysvětlil, že toho chytil dost a že si máme jednoho žraloka vzít,
že ho chtít nebude. Nacpal nám ho do igelitky a ještě zmiňoval cosi o policii.
Vyvodili jsme si, že je ryba zřejmě podmírák, ale co už...v tašce se žralok po
chvíli kroucení sám udusil a Ivan byl doma tak statečný, že ho naporcoval a
upekl v troubě. Akorát se to sešlo, že stejný den připravovali možské
potvory naši spolubydlící, takže jsme si užili večer plný ochutnávek dobrot za
doprovodu klasické hudby.
Když jsem zpětně koukala na fotky od moře ještě s živým
žralokem, napadlo mě, že vypadá jak nějaké malé miminko. Podobná barva, ani
zoubky neměl. Trochu mě jen děsí, že jsme se tam pár minut předtím koupali a že
tam měl někde pravděpodobně mámu.
