Do třetice všeho dobrého

Čekala jsem, že se budu na Zélandu učit stavební právo. Nakonec jsem se učila mnohem intenzivněji práva a povinnosti pana domácího a nájemníků, které zde spadají pod Department of building and housing (Odbor bydlení). Druhý týden u paní Hysterické byl peklo na zemi. Každý rozhovor s ní jsem nahrávala na mobil, kvalita perfektní. Nedovolila mi vyprat oblečení, že je pračka rozbitá (pro ní ale evidentně ne), každý den se naše nádobí a jídlo v garáži / kuchyni přesunulo na jiné místo, boty hned několikrát. V jím vyrobené kuchyni v garáži se na 60letém sporáku neuvedla voda ani do varu, jeden večer jsem proto zajela uvařit k našim Maorum, kteří mi poradili některé kroky, jak se proti ní bránit. Na Zélandu si právně problém s vratnými zálohami na bydlení vyřešili tak, že každý pronajímatel musí zálohu poslat na účet ministerstva a po skončení se o ni zpět zažádá pomocí formuláře. Nastudovala jsem si všechno potřebné o vztahu domácí – nájemník, abych se pak dozvěděla, že pro nás tato práva a povinnosti neplatí, protože nejsme ve smyslu zákona nájemníci, ale jen spolubydlící, což nijak upraveno není. Ohledně této věci jsem se s paní domácí do krve pohádala ve čtvrtek, kdy mi řekla, ať si dám všechny boty z garáže třeba do auta. Ivan měl od neděle zákaz vstupu do domu, proto jsme se museli odstěhovat hned v pátek. Začala vysvětlovat, že on sice zákaz vstupu má, ale já že ne a ať si tam klidně ještě týden zůstanu a že mi rozhodně nic zpátky nedá, i když jsem nic nerozbila....schválně jsem všechno řekla nahlas a konkrétně se na to ptala, aby to bylo dostatečně patrné na nahrávkách, kde je slyšel i to, jak vyskakuje, mlátí věcmi a několikrát z jejích úst zaznělo i „fuck off“. Sice jsem tu bydlela jen dva týdny, ale když se každý den bojíte jet domů, protože tam nesmíte nic dělat a očekáváte zas nějaký nový průser, pak se bojíte nadechnout kdekoli. Když jsem se jí na něco zeptala, byla nasraná hned od začátku a v podstatě řvala a byla agresivní pokaždé od doby, co jsme se nastěhovali. Odstěhovali jsme se minulý pátek. Odemlka jsem dveře, které byly ještě zajištěné řetězem – nestačila na něj ani moje hubená ruka. Pani vystartovala ke dveřim, potvrdila Ivanovi, že nesmí do domu a ať si podáme veci třeba přes garáž.

Sama jsem sbalila všechny naše věci a nalodili jsme se na palubu 2 roky starého domu, který vypadá naprosto fantasticky a jak říkají v práci – Third the best! (Do třetice všeho dobrého). Majitelé jsou dva asiati – holka z Číny pracující ve školce a dálkově studující, kluk z Thajska pracující v bance, oba něco málo přes 30 let. Strašně milí, inteligentní, dokonce nám dovolili i použít jejich pračku a kuchyň! :D Dům je dost studený, první noc jsme spali ve spacácích. Teplota vevnitř je teď v zimě okolo 17 stupňů, netopí se. Asi podobný princip jak v Holandsku a všech přímořských zemích...co byste taky chtěli, když mají stěny 10cm tloušťku. Na druhou stranu se tu prodávají elektrické deky pod prostěradlo, která nám posloužila na dosušení prádla ještě tři dny po vyprání. Pokoj je prostorný, s velkou vestavěnou skříní a stolem. Spolu s vedlejším pokojem, kam se má tento víkend nastěhovat nějaký Kiwoš, sdílíme záchod a koupelnu. Už se nám podařilo rozbít postel, sice je kovová, ale to nijak nezabránilo tomu, aby v perforovaném místě napraskla a ohnula se poté, co jsem na ni hodila Ivana. :))

Ivan strávil v Christchurch pouze dva týdny. Další týden měl být tady a pak zas dva týdny tam, přičemž na prostřední víkend mi koupil letenku. Vyzvedla jsem ho na letišti s tím, že už se do Christchurch nevrátí, že pro všechno to bylo těžké, za prvé občas něčemu přesně nerozumněl a za druhé všichni viděli, že tam není moc šťastný. Domluvili se na změně smlouvy a pouze částečném úvazku, kdy pro ně občas bude něco dělat, protože moc práce v aucklandské kanceláři není. Takže opět budu živitelem rodiny já na nějakou dobu. Naštěstí vyfasoval první pěknou výplatu i s dietami, což nás spasilo na poslední chvíli, noví majitelé si řekli o 3týdenní zálohu. Teď máme už vše ošetřeno podrobnou nájemní smlouvou. Za propadlé letenky neuvidíme ani korunu, ještě génius ztratil platební kartu a dostal pokutu 120 dolarů za překročení rychlosti.

V sobotu po změně bydliště jsem si uvědomila, že jsem paní domácí vrátila klíč na svazku, kde jsem v té roztěkanosti nechala i elektro klíč na odemykání dveří od kanceláře. Musím přiznat, že jsem se tam rozhodně nechtěla vracet a vidět ji znovu. Ivan mě přesvědčil. Co se dělo pak, jsem nezažila. Obvinila mě, že jsem jí vrátila špatný klíč, zkoušela do dveří cosi, co mělo dva klíče, nikoli jeden, s jinak barevnou visačkou, nenechala si vysvětlit, že to skutečně není svazek, který jsem jí dala. Vyštěkla na mě, že mě nenávidí a najednou byla kámoška s Ivanem. Pozvala ho dovnitř, aby prošli všechny prostory. Prý v obýváku skákala vztekem a házela věcma, totálně fanatická. Nakonec na něj řvala, že jsem vyšinutá a kdyby náhodou muj vymyšlený klíč našla, pošle sms. Ta mi přišla asi za dvě hodiny, že si to můžu vyzvednout u ní ve schránce...

V mojí práci se nestačí divit, jak se nám tu „daří“. Všichni ochotně pomáhají shánět potřebné informace, nabídli pomoc i v případě nějakého dalšího průšvihu s bydlením. Ve středu jsme skrz poradenský servis obyvatelům měli domluveného právníka. Došli jsme do kanceláře, kde nás přivítal muž s turbanem a plnovousem, poradil nám pár věcí, o ledasčems jsme byli už dost podrobně informovaní. Nahrávky zřejmě nebude možné použít, stejně jako u nás musíte osobu, jejíž nahrávku pořizujete, o tom předem informovat. Je ale jasné, že by ty záznamy vypadaly jinak...dejme tomu, že to máme tedy pro vlastní evidenci. Máme dvě možnosti. Poslat jí dopis na ofic papíru od právníka, kde jí znovu písemně vysvětlíme, jak porušila dohodu a tím byl kontrakt zrušen, ať nám pošle zpět zálohu, jinak že nastane druhý krok. Tím je podání stížnosti na Dispute Tribunal, kde jednání probíhá předvoláním obou stran před třetí osobu, která na konci určí verdikt. Máme podrobně vypracovaný jakýsi deník, co se každý den dělo, co bylo pozměněno oproti předchozí domluvě, pak nějaké fotky atd. Naše angličtina na toto handrkování úplně stačí a přece jen rozumíme více, než jsme schopni sami říct. Už několik lidí jsem rozesmála tvrzením, že máme trochu problém s angličtinou, nikoli s mozky. Právníka pobavily i nahrávky, u jejichž poslechu mi vylítl tlak na hodnotu pneumatiky náklaďáku. Sice nejsem moc nadšená z toho, že náš stupidní případ, na který stačí zdravej selskej, řeší Ind, který nepůsobil moc věrohodně, ale co byste chtěli, zadara...aspoň podle nahrávek správně odtušil, že žena asi nebude vdaná...

Aby to neznělo tak tragicky, docela jsme si užili lezeckou stěnu, tentokrát s lanem. Jejich stupnice obtížnosti je Ewbank, např. dle francouzské 6b je to zde 20. Podrobněji zde http://en.wikipedia.org/wiki/Grade_(climbing)

Protože jsem si dala dva týdny zpátky na stěně inzerát, že sháním spolulezce, což ztratilo význam Ivanovým návratem do Aucklandu, ještě se mi ozývali nějací zájemci. Dali jsme si tam sraz s lezcem Tomem, který nám představil pár dalších lezců. Díky tomu, že pocházíme ze země Adama Ondry, jednoho z nejlepších lezců světa, lezecká stěna byla první místo, kde všichni znali pojem Česká republika, dokonce znali i Brno a záviděli, že jsme se s Ondrou párkrát potkali. :) Jeden lezec zapáleně vysvětloval, že všichni, kdo z ČR na stěnu přijedou, jsou děsně nabušení. Po třech měsících restu jsme byli zřejmě první Češi, kteří dokázali opak. Houpala jsem se i v 6a na top rope a Ivanovy silné paže také brzy zeslábly.

Petra Grísová měla pravdu. Od doby, co jsem před dvěma týdny v kanceláři otevřela Photoshop, jsem zřejmě definitivně usadila svou pozici grafika, v níž jsem uspěšnější než ve stavařských výkresech. Krom toho to tu nikdo jiný neumí a co si budem povídat, takový pěkný barevný obrázek vykouzlí úsměv nejen na tvářích dětí. Pracovala jsem na fotozákresech nových stavů renovací supermarketů, popř. na A0 plakátech nového stavu, kde se objevuje krásně vymalovaný půdorys s vyznačenými změnami a referenční fotky, často také v mojí režii. Sice to není nic, v čem bych se něco extra nového naučila, ale aspoň nechodim domu s totálně vymazaným mozkem.

Teď jsme zas u Maorů. Včera nám začlo znovu blbnout auto a dneska se ho snaží opravit celá chlapská část širší rodiny.Nyní vydává zvuky jak vysloužilý vysavač, nicméně do pohybu se neuvede. Problém je v přepínači fází v motoru a prasklé hadičce na přívod vzduchu, další důležitá věc je, že z 6 válců nám fungují pouze tři, kvůli poklesu tlaku. Moc tomu nerozumim. Jeden kamarád tu není, protože ho zavřeli na rok do basy za prodej ganjy. Takovej fajn člověk.. :)) Asi se to tu učí od dětství. Sedím teď v obýváku, kolem mě 4 malé maorské děti a nejmladší z nich sedí vedle mě a nevědomky (doufám!) na mě míří plastovou pistolí, je pěkně těžká a velká jak půlka toho dítěte. A nejstarší z nich zas umí obratně zacházet s malou dětskou šavlí, na kterou mě nabodl v tmavé chodbě. :)) Kažopádně respekt, myslím, že kreslenému pořadu v televizi, který tu máme zapnutý, rozumím z těch dětí nejhůř. :)

Jen doufám, že "do třetice všeho dobrého" nebude platit i o autu, třetí se mi opravdu kupovat nechce a asi bychom také museli prodávat drogy, abychom na to sehnali finance...Prý jestli bude nutné rozebrat motor, ani se nevyplatí jej rozebírat, raději opět prodat na náhradní díly. Zítra se to rozřeší.
Tak koukám, že je zase o čem psát...si přijdu jak Šeherezáda.

Piha, Zpadní pobřeží

Nové bydlení a povlečení :))

Indcino prokleti (aneb smula v hledani ubytovani)

Jak to vidí Ivan:

Nemyslim si, ze bychom s Katou byli az tak problemova dvojice. Nepoustine nehlas hudbu, nedelame bordel v kuchyni ani v koupelne, pri sexu respektujeme papirove steny domu, snazime se byt mili a uctivi (i na nemile lidi). Asi nas proklela Indka v hostelu ve Freemans bay, protoze od te doby nemuzeme najit dobre ubytovani. U "Chantaly" jsme stravili 15 dni, pak jsme spali v aute na vylete do Thames, 2 noci u Maoru v Manukau, v campu nedaleko od Whangarei, pak tyden v indickem hostelu v Mangere. U alkoholika Lindseyho v Botany jsme stravili 2 tydny...

Hned prvni den po nastehovani, kdyz byla Kata v praci, se Lindsay asi dve hodiny hadal s ex-manzelkou, nevim ohledne ceho, neposlouchal jsem. Obcas jsem jen zaslechl vykriky jako "fuck you" apod. Pak se mi zdalo, ze se jejich krizovy stav na par dni trochu vyresil. O par dni pozdeji jsme se vratili vecer az za tmy. V baraku hulakala muzika a potaceli se tu naliti majitel s ex-zenou. Obcas predstirali neco jako tanec, obcas na sebe laskyplne rvali "you bitch" a "fakovali se". Uf. Uvarili jsme jidlo (jako kazdy vecer), kousek dali i jim a radeji sli k nam do apartmanu. Oni jsou totiz oba furt zavreni doma, nemaji kamarady, nemaji konicka jineho nez TV, tak jsou asi sami ze sebe v pr... On prodava nejake hadry jako trhovec, ona je uklizecka (ale asi nedela). Vzhledem k tomu, ze jsme u nasich Maoru na navsteve byli uz nekolikrat, rozhodli jsme se je pozvat na patek k "nam". Koupil jsem kilo a pul veproveho a zeptal se majitele, zda muzu s par lidmi udelat na terase nejake maso a k tomu vypit par piv. Tak pry ze ne, ze nema rad party a cizi lidi v dome... Tak jsem si pomyslel, co asi tak vi krom jmena a puvodu (z CR) o nas.  Odpovedel jsem, ze on je majitel a pravidla jsou jeho, nicmene je mi to lito, protoze nasi kamaradi (Maori) jsou moc hodni lide. Dalsi den vecer, kdyz jsme vecereli (vzdy jsme delali neco super, myslim, ze Kata delala veprove steaky z nakoupeneho masa na zakazanou patecni party a nadherne to vonelo... oni mivali ryzi se zeleninou a nekdy nejake kousky masa), dobehl, jestli jsme se bavili s jeho zenou. Odvetil jsem ze ano, prvni vecer po nastehovani jsme s ni vypili lahev vina a pokecali, sdelila ze pry on mel probemy s pitim, ale uz je to lepsi... Tak zacal stekat, ze se tady v kuchyni pit nesmi vubec (po 10 dnech fakt naprosta novinka). Asi se snazil balit ex-bitch-wife, tak zacal omezovat verejne piti :D Dalsi den rano mi sdelil, ze se s nama neciti pohodlne, ze mu tu prekazime a do tydne mame odejit. Bydleni to bylo moc hezke, ale predstavovali jsme si nekoho friendly, s kym se da normalne mluvit, neco vypit a mit nejakou pohodu. Proste navazat treba nejake kamaradstvi. Kata s nim pak mluvila ...pry ho nastvalo nerespektovani restrikce piti v kuchyni (o nicem jsme nevedeli) a ze jsem si dovolil chtit do domu pozvat nejake cizi lidi (asi mu vadi i nase nedokonala anglictina). Nove bydleni jsme zacali hledat hned v patek v prubehu dne. Prvni nabidka pokoje v indicke ctvrti nic moc nebyla. Chlapik puvodem Anglican si koupil obrovsky 3 patrovy dum a udelal z toho ubytovnu. Byl dost v pohode, ale cena, komfort a vzdalenost do prace se nam nelibily. Dalsi prohlidka byla domluvena asi hodinu na to.

Dorazili jsme ke krasnemu prizemnimu RD, pouze castecne zarizenemu s nekolika pokoji, milou cerstvou korpulentni majitelkou s nejlepsimi lety za sebou (koupila to asi 2 dny pred tim), celkem roztomilym psem a nejakymi lidmi, co ji pry pomahali se stehovanim. Hned jsme se ptali na vareni a konzumaci jidla a piti v kuchyni a uzivani vybaveni. Zenska nepije, ale asi by mela... Vse vypadalo v poradku. Vybrali jsme si nejvetsi pokoj, co byl k dispozici, s malou vestavenou skrini, kde chybela tyc na poveseni raminek. Slibila nam koupit skrin a pracovni stul. Auto ze muze stat pred garazi, ze se tam nase i jeji v poho vejde. Nastehovali jsme se v nedeli po poledni, v dome stravili tak hod., pote jsme jeli na bazen, pak me Kata hodila na letiste. Rikal jsem si, Kata bude moci pokecat s lidma i s majitelkou a pohrat si se psem a nebude ji tolik smutno, kdyz budu v Chch.

Asi po 3 dnech si Kata stezovala, ze ji zenska nechce dovolit varit v kuchyni (sla varit poprve), pry je uz pozde, ze je unavena, vareni dela rachot a pes steka. Ze si preje, aby vsichni varili v kuchyni jen do 7:00 vecer. A sprchovali se do pul 10., jinak pry drnci trubky apod. Jeji vysvetlovani se pry neobeslo bez mlaceni vecmi a pestmi do stolu, prudkymi vyjevy zlosti, krikem apod. Kata ji vysvetlila, ze pracujeme a nejsme schopni si uvarit do pozadovane doby. Kdyz ji nevyhovuje, abychom tam bydleli a varili, ze se odstahujeme. Pres noc se Kati pod dverma objevila smlouva s novymi pravidly, kdy varit, kdy se sprchovat, jake jsou vypovedni lhuty z bydleni. Kata nesouhlasila a nepodepsala. V patek vecer po prijezdu (po obhlidnuti jineho bydleni) babu asi nasralo, uz jen ze nas videla (proti me zatim nic nemela, mozna to, ze jsem v jejim dome). Penize chce, ale lidi aby v dome nebydleli... Vecer jsme jeli s Katou parit do mesta, byli na koncerte - nejaky lehci metal. :D koncert byl dost privatni, obcas hrali jen pro nas a zvukare :D Pak jsme byli v nekolika barech, omylem ve 2 gayklubech, strip baru, na disce... no proste jsme si to uzili a na bydleni se vratili asi v 6 rano. Kolem 8. hodiny me probudilo zbesile buseni na dvere, pry spatne parkuju pred garazi. Opravdu rozespaly v triku a boxerkach jsem tedy sel posunout auto. Jecela, ze se na travniku stat nesmi, odvetil jsem, ze kdyz nebude tak blbe parkovat, ze se vejdou auta obe, ze to sama rikala. Jecela, ze dum je jeji, ze si muze delat, co chce. Odvetil jsem, ze je jeji, ale ze jsme ji zaplatili dost penez za to, abychom tu mohli bydlet a parkovat auto... Auto jsem odlozil na silnic pred barak a sel se zas regenerovat.

Po poledni me probudily zvuky stehovani. Baba uz asi ve stredu zjistila, ze psychicky nezvlada sdilet svoji kuchyni, protoze ji pripada zvlastni, ze by v ni snad nekdo chtel i varit (pry se ji to doposud s nikym nestalo)... a zacala z garaze delat kuchyni pro ubytovane. Nekde vybufetila starou lednicku, jakysi stul, opravdu osklive skrinky a jakysi stary plotynkovy varic. Chtel jsem jit do kuchyne udelat nejaky obed a s tim co vyvadela jsem se jeste nesetkal. Vyhazovala nam veci ze skrinky, ze uz se v kuchyni nikdy nesmime ukazat. Srat si na hlavu opravdu nenecham, opet jsem ji rekl, ze jsme zaplatili za to, abychom tu v pohode zili, ze uz druhy den netece tepla voda a to, co buduje v garazi, ze neni kuchyne - ze tam neni voda a drez a ze neumim ovladat predpotopni veci, co tam koupila. Jecela zas, ze dum je jeji a za ty drobne, co jsme ji zaplatili nam kuchyne v garazi staci... zapomnel jsem uvest, ze evidentne zavrela teplou vodu do koupelny pro hosty. Odpovedel jsem, at nam okamzite vrati zalohy a penize, ze se stehujeme, ze porusila dohodu.  Ona, to ze ne, ze tedy mame vypadnout a nic nam neda. Ale asi ji vsak potom ve straslivem afektu blesklo hlavou, ze penize chce a jen tak nas vyhodit nemuze, tak ze mame vypadnout do tydne a vrati nam 200. Jeste jsem jednou nabidl, at nam da 400 a do hodiny vypadneme, kdyz ji tu tak vadime. Nechtela. Vazne se ji nelibi, kdyz jsem rikal "will", parkrat to zopakovala, vazne je lakoma. Jeste nema rada "we paid you". Ti lide pred nami se uz davno odstehovali. Take se carodejnici nelibili a pohadali se s ni. Myslel jsem, ze po me zacne snad hazet nadobi. Hodil jsem na ni zly pohled, ze to uz prehani a sel zas relaxovat.

Pres noc se baba rozmyslela a Kati sdelila, ze me uz na ubytovani nikdy nechce videt a ze se musime vystehovat do patku do vecera. Baba sice neni zadne orezavatko, ale ze me ma nejaky respekt, na drobnou Katu si dovoluje, svine... V nedeli behem vyletu na z. pobrezi jsme premysleli co delat. Kamarad Panapa zavolal na policii, ale pry se s tim neda nic delat. Jen pry kdyby nas napadla. Jo, to uz vidim, baba bude jecet, ze ji chceme zabit a ohrozujeme ji v jejim dome a kdo bude verit dvema cizincum. Heh?

Se znepokojenim jsem odletel do Christchurch. Hlavne at Kati neco neudela. Poradil jsem ji, at vsechny diskuse s babou nahrava na mobil... Bude to jiste velmi zajimave a v pripade pochybnosti se to da poldum pustit. Su zvedav jak to dopadne, at baba zapomene na to, ze nam nevrati kauci. Klidne tam dotahnu policejni hlidku. To jsem vazne nezazil, kdyz psychicky narusena zenska nezvlada nikoho jineho v dome, proc pronajima pokoje?

Tak to ted vypada, ze na Zelandu jsou jsen sami zli spolubydlici. Neni to vubec pravda. V ramci meho pracovniho vyhnanstvi v Christchurch bydlim ve firemnim dome (castecne je to i jako kancelar) jeste s jednim starym a moc hodnym kolegou (Murray), pak tu jeste prebyva Mike - statik (ten je asi jeste hodne starsi, tak 60 r.). Murray mi hodne pomaha s ruznymi vecmi do prace a rad s nim pokecam. Dum ma 2 koupelny, nekolik loznic, vybavenou kuchni, ve ktere se predhanime, kdo uvari lepsi veceri. Hrde se domnivam, ze vcera vysoce zabodovaly veprove vypecky (s bramborama a bez zeli). Murray ma zenu a 4 dcery. Je videt, ze se o ne vzdy s laskou staral. Umi vyborne varit (coz je tu dost nezvykle i mezi zenami), pect cukrovi a starat se o domacnost. Kdyz jsem na vikend jel za Katou do Aucklandu, nechal mi umyt auto a prevlikl mi postel...  On a Mike jsou tady jako moji zelandstvi otcove.

Christchurch

Christchurch je mesto na vychodnim pobrezi Jizniho ostrova, bylo zalozeno na zacatku druhe poloviny 19. stol. v miste siroke delty (vyplavoveho kuzele) reky Waimakarii (pres mesto tecou dve male reky Avon a Heathcote). Z geologickeho hlediska se jedna o ricni a castecne morske sedimenty ctvrtohorniho stari skladajici se prevazne z jemnozrnnych piscitych souvrstvi, ktere jsou prokladany usazeninami drivejsich bazin a raselinist. Severozapadni cast mesta (kde ma FT kancelar a soucasne dum pro zamestnance) tvori jemnozrnne sterkove sedimenty.
Mesto bylo poniceno nejprve v roce 2010 a potom znova vyrazneji nicivym zemetresenim 13. cervna 2011 o intenzite 6,3 mag. Mesto bylo poniceno prevazne z duvodu tzv. liquifikace pisku (ztekuceni). Jedna se o proces, kdy se jemnozrnny zvodnely pisek z duvodu zemetreseni (zmeny gravitacniho zrychleni, casto nadlehceni) dostava do suspenze, ktera neni na rozdil od konsolidovaneho pisku unosna. Z toho duvodu dochazi k zaboreni, vynoreni, nakloneni, pootoceni a zejmena popraskani zakladovych konstrukci, coz se projevuje i na nadzemni konstrukci. Soucasne se ztekucenim pisku jeste pusobi zemetresne vlneni povrchu, ktere zpusobuje dynamicke namahani budov.
V ramci meho pusobeni ve Fraser Thomas jsem byl vyslan jako clen EQC teamu (komise pro predchazeni zemetreseni) provadet geologicky pruzkum mesta.
Mesto bylo rozdeleno na zaklade poskozeni po zemetreseni a na zaklade znalosti geologie na 4 oblasti, kdy cervena zona nebude opravovana a domy budou postupne zboreny. Z tohoto duvodu uz tu bylo par mensich demonstraci, ale jinak nas z EQC lidi vidi radi - pomahame. Tato cervena zona je prevazne kolem reky Avon. Ostatni 3 zony nejsou tak nebezpecne. V nejhorsi ze zbylych trech probiha intenzivni geologicky pruzkum. Jedna se prevazne o vratni jadrovych vrtu a delani statickych penetraci (zjisteni ulehlosti, smykove pevnosti, stlacitelnosti a vyznamnych geol. rozhrani). Mym ukolem od pondelka je provadet dohled (supervize) nad jednou penetracni soupravou. Osadka je zkusena a sikovna. Mym ukolem je overovat pritomnost inzenyrskych siti, co by mohly byt poskozeny. Jedna se totiz o obrovske mnozstvi sond v zastavene oblasti . To je v CR vzdy zlym snem kazdeho inzenyrskeho geologa, delat vrty ve meste. K dispozici mam list s nakresem pozice sondy, okolnich staveb a overenych siti, k tomu iPed, na kterem jsou nahrane vykresy celeho mesta rozdelene po mestskych castech a na zaklade podrobnejsiho deleni. Ke kazde lokalite, je sepsan seznam patricnych vykresu usnadnujici overeni nepritomnosti siti. K tomu se vyplnuje spousta bezpecnostnich papiru. Zajimavosti je, ze se pri zahajeni vrtani u soupravy muze pohybovat jen vrtmistr v gumovych rukavicich. Kdyby se navtala elektrina nebo plyn, at to zabije jen jednoho...
Jinak Christchurch je krasne upravene mesto plne parku, aleji, kvetin a stromu. Bohuzel postaveno na uplne nevhodnem miste a ani bohuliby nazev mesta (Kristus a vira = vira v Krista) proti zemetreseni nepomaha.

Osli stěhovaví

Na dlouhou dobu jsme se odmlčeli, protože jsme měli s Ivanem na denním programu hádky kvůli věcem, které se nedají změnit. Nejhorší je, když se dáte dohromady s někym, kdo má stejné špatné vlastnosti, a vy se rozčilujete nad tím, co děláte taky, ale za celý svůj život nebyl nikdo, kdo by vám to trefněji „vysvětlil“ než právě nastavením takového zrcadla. Dobře nám tak, ale nemuselo se to štěkání tak rozmazávat, hlavně veřejně... Děkujem oběma rodinám, které už naštěstí nehodlají naše problémy řešit, nakonec ty rady stejně neposloucháme.

Stále jsme se nenabažili moře. Lidé žijící trvale v Česku si dovedou představit, jaké to je, když vypadnou z kolotoče běžného života a jednou za rok vysunou nohu z bačkory do teplé slané vody. Snažíme se jezdit na pláž mimo město každý víkend, zalíbila se nám asi 50kilometrová na západním pobřeží, kde jsou největší vlny a nejsilnější vítr od Austrálie. A stejně jako dovolená není všední den, přesně tak pláž u hotelu v letovisku není to samé jako obyčejné mořské pobřeží, kde najdete všechno, co proudy odvrhly. To jsme se zase tak dohadovali při procházce po písku, načež jsme spatřili lachtana. První divoký lachtan, co jsem kdy viděla. Když jsme došli blíže, zdál se mrtvý, ani se nehnul, na zádech na páteři měl otevřenou ránu a v ní hromadu much. Foukla jsem do much a zvíře sebou cuklo. Žije! Napadne vás, jestli mu trápení ukrátit, jestli ho nějak nenamočit, nedat napít, nenavlhčit aspoň čenich... Když ho polijete sladkou vodou, kroutí se a má hodně smutné oči. Kolem jezdí tereňáky (tady je ježdění po pláži běžnou zábavou, ideální i pro terenní motorky), ležící lachtan je označen dvěma dřevěnými větvemi zapíchlými v písku, aby ho nikdo nepřejel, jinak si ho nikdo nevšimne. O žádném veterináři nevíte a zvíře sebou stejně cuká... Kousek vedle je množství koster ryb, vyplavené medúzy a když se to tak vezme, koberec lastur jsou taky jen ostatky. :) U vjezdu na pláž najdete ceduli prostřílenou od několika druhů zbraní. Trochu depka.

Jinak proti krizi či ponorce nebo co to máme, nejvíc pobavila rada „hodně běhej“ a „máte-li problémy, jeďte třeba k moři...“ :)) vzhledem k tomu, že minulé pondělí jsme se opravdu dost hádali, vzala jsem si auto a jela co nejvíc daleko a co nejvíc sama. Moře je ze všech částí Aucklandu dostupné do půl hodiny, takže to „daleko“ až tak daleké nebylo. Ačkoli první rada byla určena Ivanovi, vzala jsem si ji k srdci i já. V severní části východního Aucklandu je asi 10kilometrový výběžek Eastern Beach, který je zajímavý nejen pro problematické sesuvy půdy na pobřeží a množství slepých ulic, neproniknutelných ani obrněným vozem. Super foto zde http://www.ihen.com/pages/images/70024/70024_image1.jpg . Ozbrojena mapou vydanou aucklandskou hromadnou dopravou, ze které přečtete opravdu jen číslo spoje a název ulice, kudy jede, jsem se proběhla víc jak závodní kůň. Ale říkejme tomu třeba jogging nebo česky - kondiční běhání. V podstatě když běžíte furt dokola, lehce se vám stane, že jste najednou na břehu na opačné světové straně a je vám divné, kam zmizely lodě. Ve tmě a městě, kde máte pouze rodinné domy bez výraznějšího orientačního bodu, nemusíte být nutně blondýna, abyste se ztratili. Nikdy bych to neřekla, ale nakonec jsem se zorientovala podle hvězd, 4 nejjasnějších, z nichž jedna je součástí legendárního Jižního kříže, figurujícího na množství vlajek včetně zélandské. S vyplavenými endorfiny jsem si pateticky řekla, že mi Kříž pomohl najít jih stejně jako mořeplavcům, kteří se podle něj kdysi orientovali. Pak jsem se v labyrintu ztratila ještě asi 10x, ale co už... :) Moře bylo příjemně teplé, v zálivu kotvily jachty. Naváděcí zvýšený okraj betonové cesty do moře, po které se doveze jachta až do vody, je ideální pro relaxaci. Ze všech stran vidíte ve tmě třpyt vody a před sebou jen 20 centimetrovou linii a držíte balanc. Pod nohama vám praskají ústřice...poprvé na Zélandu mi došlo, jak je tady extrémně čistý vzduch a těžko by se hledal větší rozdíl, než Indie – Zéland, co se týká nejkrajnějších hodnot úrovně jejich životního prostředí. Tady se 20x nadechnete a cítíte se plní života, energie na rozdávání. V Indii po jednom nádechu smrkáte krev s prachem a další nádech si sakra rozmyslíte.

Nakonec, než se mi podařilo ve klubku slepých ulic najít auto, jsem já, neběhač, naběhala skoro 12 kilometrů a dva dny se mi v kanclu všichni smáli, že chodim jak po obrně. Tady jsem obecně komickou postavou nejen kvůli srandovní angličtině, ale zvláště pro moji schopnost nepřečíst bez brýlí cedule a věčné ztrácení díky tomu, že jsme si nebyli schopni koupit mapu Aucklandu. Ale každý má něco...Filipínec Edmund je věčně strhaný architekt, který bohužel ví všechno, proto musí hodně věcí dělat. Třeba mi kontrolovat výkresy, což odkládá už 3 dny. Týden kašle a křičí, že umírá. Věřím mu. Já jsem se dneska projevila jako photoshopový umělec, když jsem udělala nějaké zákresy, které by zvládl každý šikovnější šimpanz... Ale jak by řekla Lea, potahala jsem křivky, zostřila a hned to vypadá jako dobrej barák. :) Popřípadě pokročilé umění jako vrstva s množstvím bílé barvy na exponovaných částech fotky taky rozzáří dům i klientovu tvář. :))) Třeba jednou dojde i na to pořádné 3D, když to mám v popisu práce...

První Ivanův pracovní týden se odehrával v Aucklandu, byl často v terénu a podobně jako já se snažil najít podobnost mezi naším a zélandským systémem. Firma je 300m od té mojí, fungovali jsme tudíž týden jako typická „busy“ rodinka – ráno naložit doma, vyložit v práci, večer naložit v práci, nakoupit, vyložit doma, udělat večeři a spát.

Ke konci týdne odjel jeden z mých šéfů na dovču do Španělska. Všichni jsou hotoví z toho, že my máme procestovanou celou Evropu, zatímco oni hnijí na tom pitomym Zélandu. Klasika – co nemáš, chceš, to máš, nechceš. Do odjezdu stihl šéf spoustu užitečných věcí, třeba lítat po celém kanclu s mojí bundou „zakouslou“ mohutným kožichem z límce na jeho krku a u toho křičel něco ve smyslu „pomoc, pomoc, nech mě ty šelmo, pusť!“ Na rozloučenou dostal na A3 papíru koláž s obrázkem býka a toreadora s repasovaným šéfovým obličejem. Každý jsme mu napsali kolem obrázku nějaký vzkaz, třeba „nevzdávej se, bejku!“ Je to takové hezké, už jsem tato srandapřání tady zažila párkrát a když už se pořád maká, aspoň má člověk pocit, že dělá s někým lidským živým, ne jen s LCD obrazovkou a anatomicky tvarovanou hračkou v ruce.

Konečně jsem se byla podívat a doměřit laserem školku, ke které dělám výkresy dostavby. Děti se mě pořád ptaly, co tam dělám a zvědavě se dívaly přímo do červeného světýlka na konci měřáku. Jedna holčička mi diskrétně 4x ukázala šnečka v dlani a jeden klouček mi naběhl hlavičkou přímo na sololitovou desku pro kreslení, což vyvolalo pláč. Další pláč – můj – zajistili dva maoři, kteří mi přejeli nohu nějakým zahradním vozíkem. Došlo mi, že jsme v návrhu zapomněli na hladomornu...

Že jsme to my, nuda nebyla. Ve čtvrtek večer jsme si od houselorda (homácího) poslechli o tom, že nám přece jeho exžena říkala o tom, že nemáme pít ve společných prostorách. Tuto informaci jsme slyšeli prvně. Ráno dodal cosi o tom, že se s námi necítí v jeho domě pohodlně (kdo by to byl čekal, když si nacpe do baráku cizí lidi) a že máme odejít. Na druhou stranu, přece nebudem někde bydlet víc jak dva týdny, no ne? :) a život s alkoholikem, který nesnese, aby si v kuchyni někdo otevřel pivo, není pohodlný ani pro nás. Hned ten den jsme našli lepší bydlení s majitelkou abstinentkou. Pokoj sice bez vlastní koupelny, ale aspoň rozumní lidi. Ještě tu žije jedna mladá Francouzka, o ní doteď nic nevím.

Dostala jsem první výplatu ve výši našich dvou aut. Ale asi to bude nízkou hodnotou aut, když už je jedno skoro měsíc prodáno na díly. Abych neměla nadbytek, dva dny nato jsem zapomněla moje i Ivanovy plavky v bazénu na klice u šatny. Líbí se mi tu přidané smíšené šatny pro rodiny. Jsou veliké a když máme jedno mýdlo a šampon, je to ideální. Stále nemůžem rozdýchat nehygienický provoz kolem bazénu, za recepcí pokračujete do šaten rovnou kolem bazénu v botách a je zcela běžné chodit do vody v tričku.

Víkend byl fajn, konečně jsme se dostali do Waipoura forest parku, kde jsou nejstarší stromy kauri, dnes velmi chráněné. http://www.newzealand.com/int/article/waipoua-kauri-forest/ Počet byl značně zredukován necitlivým mícením ještě před 100 lety. Na žádosti místních byly jedny z posledních zbytků kauri uchovány v severní části severního ostrova, přestože dříve jich byl plný Zéland. Nejstarší gigantické stromy pamatují Krista, v průměru mají 4,5metru, na výšku více než 50metrů. Nejstarším jedincem je zde Te Matua Ngahere (Otec lesa), jehož stáří se odhaduje až na 3000 let. Díky odpojení Zélandu (a Austrálie) od původního kontinentu se zde vyvynuly ojedinelé druhy vegetace, proto tento stálozelený listnatý skvost najdete pouze na Zélandu. Snaha o udržitelnost je patrná ostatně už na letišti, kde kontrolují, jestli nepašujete kobylky z Indie atd. Mnohem víc je země známá pro své ptactvo, o tom třeba napíšu jindy. Já si zapamatovala jméno pouze jednoho, s nímž nemá tu čest ani Wikipedie. Většinou se o všech bavíme jako o slepicích, případně modrá slepice. A pro jedny ptáky máme název „ti trucující“, vždycky se naštvou a odejdou, když je fotíme. Proslulé ptáky Kiwi jsme ještě neviděli. Vačice oposumy ano, ale všechny byly mrtvé na silnici, převážně ale ještě „v dobré formě“.:))) Kvůli ptákům Kiwi se do mnoha parků nesmí vstupovat se psy, pták je to ovšem noční a plachý.

Z Kauri parku jsme se dom dostali ve 3 ráno, vzdálenost je tu pro nás míň důležitý pojem, protože i cesta bývá moc pěkná. Přes den proběhlo poklidné stěhování. Ivan nechtěl bydlet s Indy, Maory, Asiaty, gayi, dvěmi přítulnými kočičkami, pejsky a very quite people. Po tom, co jsme se dnes odstěhovali od alkoholika a jeho "bitch" exženy, bydlíme teď tedy s mladou fousatou Francouzkou s hlubokým hlasem. A teriérem Bobíkem, který nikdy nespí. Pamatujte děti, pokud budete celý život zlobit jako Ivánek, zlo si vás najde všude! :D paní majitelka je ve středních letech, originální Kiwoška, vypadala v pohodě, slíbila nám další nábytek do pokoje a protože dům pár dní zpátky koupila, chce jej dovybavit druhou kuchyní v garáži (v garáži je koberec) a zaplnit 3 pokoje lidmi.

V neděli večer jsem Ivana vysadila na letadlo směr Christchurch vstříc lepším zítřkům. První den v práci nestíhal nic, pak se to zlepšilo. Kontroluje přítomnost sítí v řešené oblasti – více prozradí jím psaný článek. Má to stejně jako já první týden, každý večer je utahaný, přece jen všechno je nové a ještě v jiné řeči, terminologie se liší i v rámci britské / americké / zélandsko-australské angličtiny.

To si takhle jednou říkáte, jak nechápete, že někdo může mít největší životní radost z toho, že si udělá kafe nebo zaběhne 5x za pracovní dobu na cigárko. Někdo se celý den těší na rugby trénink. Pak vám dojde, že vy se nejvíc těšíte na to, jak zkusíte dojet domů zase jinou, ještě nevyzkoušenou cestou nebo jak se budete 10 minut mazlit s cizím psem a celý večer vás bude láskyplně zahřívat elektrická dečka do postele...Tento stav skutečně nemám ráda. Včera jsem poprvé koukla na lezeckou stěnu. Přestože je zde primární lezení na laně, nabízí se i možnost jen bouldrovat – můj případ. Přestávka od června byla sakra znát. Fotky ze stěny budu muset zařídit, najdou se tu opravdu zajímavé nápady, především co se týká profilů pro děti. Pro ty je tu určené též jištění, kde jste automaticky navíjeni na kovové lanko (přes sedák, samozřejmě :)). Při vysednutí vás systém pomalu spouští dolů.

A protože jsme skutečnými dětmi štěstěny, paní majitelka se v domě nakonec ukázala jako čím dál větší *** [sprosté označení ženy], každý den přibylo nové pravidlo. Nejlepší je nacpat si barák lidmi, když nemáte rádi lidi... Sprchu do 9:30 večer jsem schopna respektovat, ale uvařit večeři do 7 hodinu skutečně ne. Po tom, co trvala na tom, abych si květináče s bylinkami odstěhovala z parapetu do garáže, jinak že nám nevratí zálohu, stropila výstup doprovázený boucháním pěstí do stolu, když jsem si v 9 večer dělala těstoviny s omáčkou. Druhý den mi pod dveřmi ležel papír s pravidly užívání domů, na základě kterých jsem jí řekla, že nejsem schopna se do jejích požadavků časově napasovat. Navíc, pokud jí vadím teď, když se v kuchyni skoro nevyskytuju, po Ivanově příjezdu by pani asi prolétla oknem. Prý není obvyklé, aby nájemníci v domě vařili, že jsem první. Navzdory základní nediplomatické angličtině se mi podařilo jí diplomaticky vysvětlit, že když je večer unavená a chce mít klid, bude pro ni výhodnější si tam nastěhovat někoho tiššího, kdo neumí vařit a nemá odpolední a večerní aktivity. Dneska odvážela Francouzku s knírem na letiště. Tak to vypadá, že tam bude nakonec ve svém novém velkém domě sama v klidu s pejskem, protože nám od neděle poběží 2 týdenní výpovědní lhůta a čekám, jaký cirkusák nás čeká příště... ;)

do posledního článku jsem doplnila fotky