Tonga

Tonga

Tonga (z polynéských jazyků přeložena jako „jih“) je pacifické souostroví kolem 20. rovnoběžky jižní polokoule, přibližně na třetině cesty ze Zélandu na Hawai. Najdeme zde 3 skupiny ostrovů Tongatapu, Haapai a Vavau, vzájemně vzdálené necelých 200km, a malá vzdálená skupina Niuas. Vulkanický původ na rozhraní dvou oceánských desek je patrný díky korálovým prstencům kolem většiny ostrovů. V minulosti Tongu navštívili jak Abel Tasman, tak kapitán Cook. Kolonizace probíhala přibližně od 17. století, od roku 1970 je nezávislým královstvím.

Vyrazili jsme s očekáváním něčeho podobného, co jsme viděli na nedalekých ostrovech Samoa, ale docela jsme se pletli. Pro mě největším trápením bylo, že vydám-li se na tichomořské ostrovy, předpokládám, že mi nebude kosa. Subjektivní pocit? Asi ne, obdoby samoánských otevřených plážových bydlení typu Fale (sloupový systém s absencí pevných stěn) zde nepotkáte. Staví se zde pouze uzavřené domy.

Malé letadlo nás vyplivlo na rovněž malém mezinárodním letišti ostova Tongatapu obklopeného vysazenými kokosovými palmami. Angličtina figuruje jako druhý úřední jazyk, domluva je s každým snadná. U místních ale v naprosté většině slyšíte tongánštinu. V hlavním městě Nukualofa jsme strávili jen dvě noci. Plán odjet co nejdříve trajektem na jiné souostroví ztroskotal hned ve chvíli, kdy jsme přijeli, protože jediný trajekt zrovna odplouval a jelikož líní pacifičané mají na vše dost času, další měl jet až za týden. Obrátili jsme peněženku a zaplatili si 3x dražší a 24x rychlejší letadlo tamtéž, na souostroví Vavau. Výhledy z výšky na různě tvarované vulkanické ostrovy, atoly a útesy ale určitě stojí za to. Jednodenní čekání na letjsme vyplnili focením místních lidí a pobýváním s nimi. Ostrovy jsou posety psy a prasaty. Psi jsou často otravní, většinou divocí, štěnat se někdy ujmou děti a vykopnou je, jakmile vyrostou. Agresivní psy Tongánci neváhají píchnout na rožeň. Prasata evidentně vždy někom patří. Vepřové maso je oblíbené, preferovanou pochoutkou při oslavách a údajně původci místních nakynutých lidských zadnic. Vepři se toulají jak po silnicích, tak ve městě, nebojí se vlézt do hospody a dospělí jedinci vám přímo čučí do talíře, jak zrovna jíte jejich příbuzného. Krav se po ostrově pohybuje výrazně méně, ojediněle i koně, dříve užívaní pro transport nákladu, nyní už jen na vyjížďky.

Ivan si ze Zélandu vezl mačetu a hojně ji využíval. Od domorodce naučili, jak správně a rychle osekat kokosový ořech. Vybaveni z domu kubánských rumem jsme tudíž první týden nedělali nic jiného, než hledali zralé celé kokosáky ne zemi nebo na nížších stromech a lili rum do kokosové vody. Mnohokrát se stalo, že se z křoví vyhrabalo stvoření připomínající Ivana, volající „miláčku, oříšek!“, načež jsem do náručí naskládal několika plodů větších než jeho hlava. Kokosů moc, rumu málo.

Yam, kořenová zelenina

hřbitov obložen lahvemi od piva a rumu

ženy loví z písku jakési červy, následně obrousí a konzumují

Nedostatek vnitřní dezinfekce se u mě projevil třetí den, kdy jsme úspěšně přistáli na krátké rampě letiště na ostrově Vavau a začlo mi být dost blbě od žaludku. Tyto stavy trvaly několik dní, jeden den okořeněné teplotou, v noci jsme spali v autě a měla jsem pocit, že mi v břiše roste ježek. Zkušení námořníci informovali, že to bývá z vody. Že já blbec nepila jen ten rum!

takhle se vyndavají zavazadla z letadla

Ostrov Vavau je centrem jachtařů. Lokalita je jednou ze zastávek ve šňůře Hawai, Samoa, Tonga, Nová Kaledonie, Fiji atd. Přesné pořadí nevím, každopádně kvůli větrům se vždy plachtí z východu na západ. Centrem je město Neifau, kde jsme strávili většinu dní. Řada restaurací a trh s ovocem, zeleninou, rybami a ručními výrobky bývají v sobotu k prasknutí. Překvapivě tu žije hodně bílých lidí, o nichž jsme si zprvu mysleli, že dojeli jen na dovolenou. Za celou dobu to též byli právě bílí, kteří představovali největší rozčarování výletu. Na to, že se Tonze přezdívá „Přátelské ostrovy“ a atmosféra je zde vskutku mírumilovná a poklidná, někteří běloši si přinesli svou netoleranci a aroganci s sebou.

Neiafu, market

benzínka :)

Neiafu, švýcarská restaurace. Zpěv a tanec uprostřed dne, Australan hraje

Švýcarský kuchař napravo. Finále turnaje v kulečníku, byla jsem druhá, přišla jsem o 40 dolarů.

servírky taky hrály kulečník. Jedena z podmínek (nebo velkých plus) pro to, aby tam pracovaly.

Jeden úžasný páteční večer jsme strávili v hospodě, kde hráli a zpívali mladí američtí mořeplavci zdržující se zde na několik měsíců. Přidali se k nim i jiní bílí včetně Australana s draze znějící kytarou a úžasným hlasem. Litovali jsme, že neznáme anglické texty. Alespoň jsme pak pro celou hospodu zazpívali jednu lidovku v češtině. Nikdo se nepřidal, ale všichni pozorně a nadšeně poslouchali. :) K půlnoci se objevila jedna mladá domorodkyně a tančila ukázku hula, světoznámého havajského tance. Domluvili jsme se s ní, že s ní nafotíme nějaké snímky na pláži. Prozradila, že krom dobročinných tanečních vystoupení v té hospodě jiné dny i pracuje, pozvali jsme ji proto po parádním focení právě tam. Hrubé chování jejího (bílého) šéfa k ní hned při příchodu nás zamrazilo a už jsme se v tom baru neukázali. Nedovedu si představit, že se takhle chová nějaký Pacifičan. Někteří bílí prostě pořád žijí v představě, že tmaví jsou od toho, aby makali a drželi hubu.

Projeli jsme všechny silnice ostrova, zabloudili mezi plantáže banánovníků, ananasovníků a místní kořenové zeleliny (taro, yam), našli jen několik skutečně pěkných pláží a potkali zajímavé lidi s různými příběhy, například Němku, dříve pracující v sociálních službách, která si přijela uzdravit nervy na Zéland a Tongu (když je to takový kousek), nebo Slovince, neřízenou střelu, plachtícího mezi ostrovy, žijícího naplno a plnícího si svoje sny o ráji bez honění kariéry. Zajímavostí byl jeden americký pár kolem 60 let, který sem před 30 letech dojel na dovolenou a už zůstal. Žijí na lodi, mají něco jako plovoucí galerii, pani maluje obrázky a pán asi něco pro turisty. Vydělávají v podstatě jen během 5 měsíců sezóny a zahodili veškeré vymoženosti civilizace, aby žili na několika kývajících se prkýnkách, mezi jejichž spáry stříká slaná voda. Milují svůj životní styl.

Neiafu z protějšího břehu

Keitahi Beach

rozmanité tvary korálů

Ostrovy jsou jako i ostatní pacifické končiny prosyceny křesťanstvím. Neděle je určena k odpočinku, v prázdném městě jak po apokalypse potkáte leda tak prase nebo psa. V těch dnech oceníte, že máte půjčené auto. Já měla zrovna celý den tu teplotu, asi pomsta shůry za ateismus. Kostely bývají nejkrásnější budovou města či vesnice a při poslechu zpěvu obyčejných neprofesionálních věřících začne i nevěřící pochybovat o existenci Boha. Rozklepou se vám kolena, jak krásně to zní. Pro představu se podívejte na video jednoho z obyčejných sborů nebo Hallelujah v obyčejném kostelním podání. Na ostrově Samoa chodili lidé v bílém oděvu, zde se do kostela nosí pestré barvy, vždy to však bývají nejlepší oděvy šatníku a ženy si dávají práci i s vlasy a šperky.

I přes hluboce zakořeněné křesťanství se tu toleruje homosexualita (ovšem jen mezi muži, zatímco ženské partnerství je vnímáno jako ostuda rodiny), zajímavostí jsou tzv. fakaleiti – muži, kteří žijí jako ženy. Nemusí být nutně homosexuálové, ale oblékají se tak, chovají, dělají ženské práce a jsou obecně na Tonze respektovaní jako něco jako třetí pohlaví. Jejich sdružení dokonce provádí večerní zábavná představení pro veřejnost s tanci a zpěvy. Historický odkaz sahá do minulosti, kdy matka měla málo dcer, tak jednoho ze svých synů vychovávala jako ženu, tj. pomáhal s vařením, praním atd. Nás jeden takový/jedna taková nás obsluhoval/a v restauraci. Dokonale oholená tvář, silonky se sukní, makeup a upravené dlouhé vlasy. Pohyb jako dáma, posunky jak ikoničtí teplouši v komediích. Po chvíli jsme si zvykli.

Využili jsme možnost vyjet s jedním rybářem na celý den mezi mělké vody atolů a chytat ryby a využít jeho znalost a loď k dopravě na nejlepší šnorchlovací místa. Způsob chytání je velice prostý. Prut je nahrazen pouze jakýmkoli klackem (v našem případě duralovou trubkou) s namotaný vlascem. Konec je opatřen závažím a háčkem s napíchlým chapadlem chobotnice. V ideálních vodách 15m hlubokých se závaží spustí ke dnu. První lokalita mi na háček nahrála rybu po 5 minutách. Moje první ryba v životě, barevná rockfish asi 20cm velká. Ivan si na první rybu musel počkat až do vody, kde ji při šnorchlování trefil harpunou. Útesy zdaleka nedosahují krásy korálů na Samoe, teplota vody 26, což pro mě není na víc jak půl hodiny pobytu. Viditelnost mezi ostrovy nic moc, vzdálenější ostrovy by byly určitě lepší. Korály jsou dost poničené, umírající. Ivanovi se pak ještě povedlo na prut chytit rybu, jejíž jméno neznám, ale plave podél velryb. Rybář tvrdil cosi o tom, že jsme dnes nic nechytili, malé kousky nepočítal. My jsme ale z pětičlenné nadílky byli nadšení, není nic chutnějšího než čerstvá ryba.

Velrybí sezona zde začíná v červenci a představuje nejefektivnější způsob, jak vydělat na turistech, speciálně pokud si s velkými savci chcete zaplavat. Tonžský příkop východně od souostroví je druhý nejhlubší na světě (info v AJ a mapa zde) a zvířata neváhají plavat i do mělkých vod blízko k ostrovům pro kvalitní potravu.

hledají se chobotnice.

naše úlovky. Tu černou Ivan ulovil harpunou

tu jsme nechytili. Ta je z marketu. Parrot fish

moje úplně první ulovená ryba. Stone fish

ryba plavající podél velryb. jméno nevím

ostrov Ofu

Úžasným místem ostrova Vavau je jihovýchodní oblast, kde je jedna z mála krásných pláží a kde majitelé půdy provozují restauraci a hlavně botanickou zahradu s množstvím místních i dovezených tropických rostlin. Můžete tu tak vidět stromy nové koření, santalové dřevo, karambolu, parfume tree a různé druhy ořešáků, hojně používaných pro přípravhy na ošetření a hydrataci pokožky. Dřeva se používají při výrobě voňavek, léčiv a barviv. Několik druhů travin a palmových listů se po změkčení v mořské vodě a dalším ošetření využívá pro pletení různých rohoží, košíků, doplňků a střešní krytiny, ale i pro pletení tradičních rohoží Tapa, které mají na Tonze mimořádný společenský význam (nosí se ovázané kolem pasu) a dodnes jsou běžně užívány. Info v angličtině zde.

Paní nám prozradila, že západní medicína je na ostrově skoro zbytečná, protože všichni lidé mají dobrou znalost účinků místních rostlin a poradí si tak sami jak s nemocí kůže a trávicího traktu, tak i s mužskou prostatou.

kava, mírně alkoholický drink. Chtná to jak bahno

Zpět na hlavní souostroví nás měl dopravit tentokrát trajekt. Vzhledem k velmi pružnému jízdnímu řádu nakonec nedělal zastávku na prostředním souostroví, takže panensky čisté pláže jsme pouze minuli. Čekání na vyložení a naložení zboží všeho druhu jsme strávili přímo u nákladové rampy. Kromě transportu surovin je zajímavostí množství podomácku stlučených beden ukrývajících jednoho až tři prasata. Zvířata jsou hladová, vystresovaná a to, co z jejich trávicího traktu cestou vypadne, většinou i zůstane v trajektu. Vrcholem bylo, když ještěrka naložila bednu, že ji převeze, a bedna propadla skrz vidlice na zem i s vyděšenými prasaty vzhůru nohama. Místní se tomu jen smáli. Další vztah ke zvířatům byl patrný z jakési tašky smotané z kovového pletiva, kde se v prostoru 50x50x10cm krčil shluk asi 10 slepic.

bedna s prasaty

ložnice na trajektu

Po dlouhé 20 hodinové cestě lodí nacpanou novými prasaty jsme se ocitli opět na ostrově Nukualofa. Obloha se zatáhla a předpověď na dva dny nám nadiktovala program na další den, půjčili jsme si auto a objeli pár kulturních a přírodních skvostů. „Tongánský Stonehange“ Haamonga představuje bránu ze 13. století vystavěnou ze tří 5 metrových kamených kvádrů. Poslední studie uvažují nad tím, že brána sloužila spíše k astronomickým účelům. Celé jižní pobřeží lemují divoké útesy a „blowholes“, což je efekt, kdy voda narazí do kamene a vystříkne vysoko vzhůru. Na několika místech je vápenec propadlý a tvoří skalní oblouky.

Haamonga, "pacifický Stonehange"

blowholes

stupňovité pyramidy ze 13. století, sloužily jako hrobky

Nejzajímavějším výletem byl třídenní pobyt na velkém ostrově Eua. Je to jediné místo pro nadšené pěší turisty. Resort, kde jsme složili batohy, nabízel celou řadu vedených a komentovaných výletů včetně dopravy, za to jsme ale nechtěli dávat balík peněz a s mapou jsme si to obešli sami. První den nebyl problém, vše bylo dobře značeno. Dorazili jsme na nejjižnější cíp ostrova, kde se krom výhledů nabízel pohled na další monumentální kamenný oblouk, stádo divokých koní a strmé útesy, které na východním pobřeží dosahují přes 100m výšky. Škoda, že to není zajištěné a netaháme s sebou lano. Poklidná vyliděná pláž poblíž bezprostředně navazovala na někdejší korálový útes a studená voda nás nepřesvědčila, abychom do ní vlezli. Večery v resortu byly zábavné, potkali jsme hodně cestovatelek a dopili poslední zbytek rumu s kokosovou vodou. Zlom nastal, kdy se k nám přidala žena – paní učitelka z Polska, které jsme pak s Ivanem neřekli jinak, než „pani“ („lady“).

Druhý den jsme se chystali na delší pěší výlet na druhou stranu ostrova (vzdušnou čarou 8km) a pani naznačovala, že bych chtěla jít taky. Já lidem pomůžu ráda, nabídla jsem, ať se přidá. Hned ráno byla paní nastoupená v terenních pantoflích s taškou přes rameno a právě si kupovala na celý den půllitrovku vody. Ivan ji několikrát řekl, že půjdem přes 20km, bude tam spousta bahna a útesy. Pani se bránila, že je zvyklá hodně chodit a určitě to bude super. Dlouho jsem neviděla nikoho, kdo by vydržel tak dlouho bez přestávky mluvit. Ivan šel permanentně několik metrů před námi. To mi sice dělá běžně, ale teď to bylo o to víc. Konečně jsme se po 2 hodinách chůze dostali k původnímu pralesu. Cesty byly prosekané, ale les si zachovával svou nespoustanou tvář. Pod bechberoucím velikým 600 let starým Banyan Tree (neboli Ovava, fíkovník bengálský) se rozkládala jeskyně s potokem uprostřed. Mapa tentokrát nebyla moc přesná, ani značení barevnými fáborky na stromech nám nepomohlo, takže jsme se hned zkraje ztratili. Míjeli jsme několik bočních cest, ale nenašli jsme se. Asi hodinu jsme bloudili na konci cesty, Ivan mačetou prosekával výhledy na kraji útesu, oficiální vyhlídka v nedohlednu. Pani trvale otravovala, že bychom asi měli jít tam nebo tam, že rostliny podél cesty jsou určitě výsadba (to by poznalo i malé détě, že tam ty stromky v řadě nevyrostly) a že tam určitě bude vesnice, i když bylo jasné, že pokud tam nevede silnice, tak asi tam nikdo žít nebude. Pani byla učitelka...

Východní pobřeží ostrova má zajímavý řez. Útes je ustoupen dozadu a v popředí se táhne několik set metrů úzký zalesněný pruh chráněný jako národní park. Vskutku zajímavé prostředí bez resortů.

Když pani začla už opravdu štvát i mě, protože díky pantoflím se po klouzajícím bahně pohybovala šíleně pomalu a začla mluvit ještě víc, objevili jsme konečně první vyhlídku a nás na mapě. Museli jsme si zajít aspoň 5km. Na vyhlídce jsme potkali dva Američany a Ivan pani oznámil, že dál s námi nejde a ať dvojici následuje zpátky do vesnice. Začli jsme totiž honit čas, protože jsme se chtěli ještě podívat přímo na pláž a z vrchu útesu dolu do národního parku vedou pouze dvě cesty a obě vyžadují balanc po bahně a kamenech. Než to pani došlo, Amíci zmizeli a musela jít zpět těch 10km sama (samozřejmě se ztratila). Jen co nám zmizela z očí, najednou se vzdálenosti zdály kratší a konečně ve svém tempu hlídaném na minuty, abychom nezůstali zašera trčet v pralese, jsme seběhli 100 výškových metrů po příkré kluzké cestě dolů, kde se otevřela nádherná opuštěná pláž s množstvím kokosových palem a jiných původních stromů. Voda stříkala do výšky a třpytila se v nízkém odpoledním slunci. Zpět jsme to hnali opravdu rychle a došli hodinu po setmění. Paní už dávno byla na místě, naštěstí stopla nějaké auto a naštvaná nebyla. Ani za to, že si zničila sněhobílé ponožky.

ranní jízda na praseti

nedělní rožeň

do kostela

vysloužená odměna po dlouhé chůzi. Super pláž a národní park kolem.

Banyan Tree, 600 let.

Poslední den jsme strávili na malém ostrově poblíž hlavního města. V místě, kde je moře od sebe dělí, jsou potopeny minimálně tři vraky lodí, z nichž jednu hned u břehu jsme prozkoumali při šnorchlování. Zbytky konstrukce byly již bohatě porostlé a těšily se přízni velkých ryb kroužících kolem. Skoro celou dobu pršelo. Rozpolcený pocit podtrhla závěrečná 10 hodinová čekačka na letišti, kde se dá jen spát na lavičce nebo číst, navrch ještě jedna kavárna, kde nebrali karty, a druhá, kde brali, ale měli rozbitý kávovar.

Ivan si odvezl zánět průdušek, takže jsme z toho ani jeden nevyvázl bez újmy.

Shrnula bych to asi tak, že pokud máte rádi pomalé tempo, chcete si užít nestresující přátelské prostředí včetně bezelstně příjemných lidí a neočekáváte něco, z čeho se posadíte na zadek, je Tonga výborná volba. Pokud vám vadí trvalé čekání na cokoli a po půl dni válení na pláži už máte proleženiny, raději se vydejte třeba na Fiji nebo do Thajska, kde můžete pláže vychutnat taky, ale nabízí se víc aktivního poznávání a jiných činností.