Auckland

Zvyklí na ceny v Indii, kde člověk na hodnotu peněz pohlíží asi jako při nedělní hře Dostihy a je mu jedno, kolik co stojí, protože je to skoro zadarmo, jsme dostali v Aucklandu studenou sprchu. Vytlačili jsme nemalou částku za týdenní bydlení ve vytipovaném hostelu, kde jsme si dovolili luxus samostatného pokoje s lednicí.

Je tu pěkná kosa. Na letišti proběhla kontrola, biokontrola, kdy jsme museli ukázat převážně trekové boty a stan, který byl rozbalen, zkontrolován a sbalen. Měla jsem štěstí, protože při otevření tašky s notebookem na mě vyskočila kobylka ještě před podrobením biokontroly. To by si mě tam nechali asi delší dobu….

Jsme tu 5. den, zatím máme bankovní účet, 2 simkarty, byli jsme v pracovní agentuře (známý od známého). Asi nás pošlou za prací do Wellingtonu nebo Christchurch, protože díky častým zemětřesením je nutno i často znovu stavět.  Nechce se mi tam, jsou to male díry a je tam kosa. Zatím tedy chodíme po městě a rozhazujem prachy, díky váhovému limitu do letadla jsme brali jen věci na tracky do Indie, nikoli oblečení a boty na zimu.

Lidi se tu usmívají, místo “e” říkají “i”, což s mojí angličtinou je věc matoucí. Např. “To the left” (doleva) rozumíte “to the lift” (do výtahu). Ivan rozumí lépe, ačkoli stale nemůže pochopit, jakto že jsem za zkoušky z angličtiny dostala z poslechu víc bodů jak on.

Navzdory všeobecné snaze o znovuobnovení maorské kultury jsou tu Maorové totálně vyžraní a provádí pouze pomocné práce. Maorové údajně představují už asi 10% z počtu obyvatel, ostatní tvoří Evropané hlavně z Anglie. Když se ale projdete po ulici, bílá rasa je potlačena žlutou, dost výrazně. Pro Zéland je to problem, ale asi ne takový, když rozsévají víza na sever. Žlutí pracují ve všech pracovních sférách.

Je tu hodně barů, asi jako u nás, mladí Zélanďané dokonce hrají hru “na posumy”, spočívající ve vylezení na strom a chlastání do doby, než nespadnou, přesně podle vzoru zélandské vačice. V centru je na ulici zakázáno pít. Kuřáka jsme během 5 dní viděli jen jednoho.

K jízdě se využívá levá strana, přičemž na rozdíl od Indie se tu auta strefují do bílých značených pruhů a respektují semafory. Vůbec se tu asi dodržují pravidla, nenajdete tu moc plotů. Připomíná mi to “poklidné středoamerické městečko, kde se nikdy nic nestalo, předtím, než tam začal řádit vrah”.

Dneska jsme si udělali dlouhou procházku. Auckland je vystavěn na skupině mnoha sopek, které dle průvodce nejsou vyhaslé, díky čemuž je na každém vrcholku park a město se topí v zeleni.  Otevírají se krásné výhledy na centrum s výraznou City Tower, z níž se skáče bungee, na zálivy a přístavy, v jednom pohledu zachytíte slunečno, mlhu i déšť.

Architektura se neskládá jen z ohrádek pro ovce, jak jsem si zprvu myslela. Novozélandská tvorba je pestrá, plná nápadů, nepříliš odlišná od holandské creativity, nikoli však kopírující, jak je tomu u většiny evropských mimoholandských kanceláří. Nebojí se tu velkých prosklených ploch, ani nefunkčních prvků. Subtilnost konstrukcí je mimořádná, nejen díky absence tepelné izolace. Viděla jsem stropní desku, která měla od 10 do 15cm. Zaujaly mě u servisních prostor domu skleněné slunolamy, které jsou umístěny namísto skleněné výplně okna. Něco jako okenice, ovšem ne předsunuté před oknem, ale jako jeho součást.Vše samozřejmě z jednoduchého skla, žádné izolační. S variabilním sklonem – buď otevřete nebo zavřete. Zajímavé jsou předsazené prvky na fasádách u rušnějších ulic, některé zřejmě kvůli odhlučnění. Rodinné domy jsou většinou dřevostavby, jediný rozdíl jsem zaznamenala v menší rozteči mezi sloupky (asi 40cm). Na bytových domech se objevují horizontální předěly mezi podlažími zvenku, něco jako mělké balkony, ale bez viditelné funkce. Asi požární bezpečnost. Budu to muset zjistit :)

Sanchi – Bhopal – New Delhi – Auckland

Mame listky na vlak. Neuveritelne! Z cca 15 vlakovych spoju po 6 tridach jsme vyskrtli krajni drahou variantu express tickets a Ivan na webovkach indickych drah nasel volna mista v jednom vlaku a podarilo se mu tuto variantu prosadit u pani v okynku na vlakovem nadrazi, ktere se to predtim nechtelo v te hromade spoju hledat a radeji rekla, ze neni nic volne.

Meli jsme cely den a noc na prohlidku dalsi unescove perly v Sanchi a na cestu zpet do Bhopalu. Cestou jsme potkali skupinu opic, nakrmili jsme je zbytkem susenek, berou z ruky, ale nektere jsou prudke, zle, ceni zuby a poznaji strach. Radsi jsem fotila a krmil Ivan. Krasna mala opicka byla teleobjektivem odhalena jako jednooka, opustili jsme je tedy a sli obdivovat pamatky. Komplex v Sanchi se sklada z nekolika chramu a nekolika staveb vytvorenych z plne polokoule stojici na zemi a schody do urovne asi 3m, kde je ochoz. Nejdulezitejsimi stavbami jsou kolem techto polokouli 4 brany orientovane podle svetovych stran, jsou na nich zobrazeni lvi, ktere najdeme na vsech indickych bankovkach.

Hledani hotelu v Bhopalu zahrnovalo naivni predstavu hotelu s vyhledem na jedno ze dvou mistnich jezer, jejichz barva je v mapach uvedena jako modra. Bhopal je dle meho to nejhorsi, co jsme z Indie zazili. Krom toho, ze taxikar vam odkyve tradicne vsechno bez zavislosti na pochopeni pozadavku, ulice smrdely zatim nejvic, bahno a hovna naprosto kdekoli, uz se ani nedal sehnat chleba, jen olejnata jidla v bufetu, hotelove pokoje jeden bez sprchy a s gekonem na zdi, dalsi dva vypadaly, jako by v nich nekdo bydlel. V zavislosti na cene jsme vzali ten nejmin spinavy.

Druhy den stal za to. Vlak mel 7,5h zpozdeni. Mozna proto to byl jediny volny spoj. Kdo nadavate na Ceske drahy, tak si toto dobre zapamatujte. V ceskych vlacich vas taky nikdo neohrozuje pytli s hrachem, ktere stehuje na hlave. A ano, Ceske drahy jsou kulturni a ciste prostredi. Diky zpozdeni cely den v riti a ja si rikala, jake to bylo super v horach a jestli je potreba kvuli trem pitomym UNESCO destninacim s ruinama byt tyden na ceste, prestoze se mi to libilo. Vsechno je strasne daleko a hnedokozci nemaji smysl pro poradek a rad. A to jsou v New Delhi na nadrazi cedule “Indicke drahy jsou nase pycha, udrzujte je v cistote”. O tom, ze odpadkovy kos ve vlaku nenajdete, protoze v temto ucelum slouzi okno, radeji dale mluvit nebudu. Clovek se ale rychle uci. Na nastupistich si lze dlouhou chvili ukratit pozorovanim krys, zebraku a lidi s nevyvinutyma nebo prekroucenyma nohama. Tech je tu kvuli kvalite zdravotni pece vazne hodne. A radeji pomlcim i o podvyzivenych detech. Jak rikali jedni Indove na hotelu v Manali a dalsi komunikativni- 7% lidi v Indii ridi vse, dalsich 40% nema vubec nic. Nekteri narozeni “na smetisti” nemaji ani doklady, tedy ani narok na zdravotni peci, vzdelani, praci. Vzpomnela jsem si pri tom na videoklip od Dead Can Dance, ktery ani trochu neprehani. - http://www.youtube.com/watch?v=QJhVM930YXY

Indie se probouzi velmi pomalu. Naucit opice byti lidmi nejde ze dne na den a dost to stoji. Vlada dala hodne do zeleznice, ted dava do vzdelani. Buduji se nove silnice. Ivan tu byl 3 roky zpatky a spoj pres Himalaje necital tolik km dalnic.

To, ze v pondeli v Delhii nefunguje ani metro, uz nas moc neprekvapilo. Tesili jsme se do letadla, kde si nemusite davat pozor, do ceho si sedate. Na letisti jsem objevila prvni mekac, ktery ovsem nabizel Mc Spicy Chicken a jine chickeny, popr. McVegie :D Lety s Malaysia Airlines nas potesily krasnymi kvetinovymi uniformami letusek, pri druhem letu z Kuala Lumpur na nas z jidelnicku bucelo hovezi, coz rozcililo cestujiciho Inda, my jsme si ale toto jidlo vybrali s chuti.

Auckland nas privital 15 stupni a zamracenou oblohou. Autobus byl prekvapive cisty, ulice upravene, ani jeden odhozeny papir. Az nechutna prazdna sterilita :D bude se nam tu libit. Ivanovi Auckland pripomina severospanelske mesto Oviedo.

Kajuraho, Bhopal, Sanchi

Dojeli jsme do Kajuraho http://en.wikipedia.org/wiki/Khajuraho_Group_of_Monuments
asi prvni echt indicke chramy bez rukopisu Arabu. Jedna z prvnich informaci od mistnich byla ta, ze zdejsi nami foceny pav je plachy a ma polamana pera na ocase proto, protoze ho lide biji bambusovou tyci stejne jako jsou tlucena ostatni domaci zvirata. Pro uplnost uvedu, ze bambusove tyce ruznych tloustek jsou i zbrani nize postavenych policistu, neco jak u nas obusky.

Chramy Kamasutry v Kajuraho jsou v UNESCO a zobrazuji v piskovci vytesane prsate zenske a spoustu "postelovych" akrobacii. A slony, kone, prasata. Krasna architektura na vysokych podstavcich. Pudorysnym usporadanim pripomina nektere rane renesancni kaple. Obed pak ukazal moznosti kokosoveho orechu jako hlavni slozky do oranzove omacky, coz doporucuju gastroexperimentatorum. Venku se nas ujali dva mistni kluci, kolem 17 let, ale to na Indovi nikdy neodhadnete spravne, zalezi, jestli jsou ziveni masem nebo nemasem – tj. statnejsi nebo vyzabli. :) jeden z nich mel dobrou anglictinu a vypravel nam o meste a stare casti – vesnici. Druhy nas lakal na prohlidku jeho marihuanoveho pole. Zvolili jsme vesnici. Domy natrene namodro s posvatnym kravskym hovnem pred dvermi pro stesti a pro odlakani komaru – ujal se uz drive vyraz “holy shit”. Podivali jsme se do mistni skoly, citajici 300 studentu, kteri se z kapacitnich duvodu museji prostridat. Reditel nam prozradil, ze studium i materialy dostavaji deti zdarma, premianti ziskaji uniformu, coz je pro ne cest, stejne jako kdyz vstoupi host (my) do tridy. Deti vyskoci ze zeme a host jim dovoli se posadit. Lavice neexistuji, vyuka probiha v hindstine, pricemz jednim predmetem je pochopitelne anglictina. Ucitele jsou dobrovolnici, vse je financovano vladou a sponzory, prispeli jsme take. Rozdily mezi vzdelanim obyvatel jsou videt strasne moc, druhy nas mlady samozvany “pruvodce” si rikal “farmer”, umel anglicky, ale ne psat. V jiznejsich castech Indie se anglicky domluvite s kazdym dvacatym, puvod v opici jim kouka z oci. Pro priklad uvedu, ze hnedokozci nechapou, ze nejdriv se z dopravniho prostredku musi vystoupit, pak je mozne nastupovat. V Dilli v metru na toto musi mit policajty, kteri tok usmernuji a chladne hlavy cestujicich jsou zajisteny klimatizaci udrzujici teplomer na kote 15 stupnu. Oproti venkovnim 40 je to reseni budici rozpaky a anginu.
Autobus nas svezl z Kajuraho do Bhopalu, asi 400 km. Mam uz par hodin nohu od ridkych hoven a prislusenstvi, ktere se valeji za zdmi inickych nadrazi vsech mest. Prihodilo se to, kdyz jsem pri prestavce nocniho autobusu utikala na "zachod" pred dvema chlapcema na motorce, pronasledujici me krikem "one photo with you". Pricemz jsem skocila za zdenou zidku prehrazujici asi 20 cm hlubokou louzi plnou vseho, co ve tme nastesti neni videt. Ve snaze si to v korytu pitne vody umyt jsem se s nohou zvedlou nad pas a kratkymi sortky stala zvecnenou na nekolika indickych telefonech s fotakem. Hneda noha behem hodiny uschla v buse, kde jsme poprve okusili luzkovy typ - neco jak u nas zvyseny zavazadlovy prostor s posteli a moznosti otevreni okna.
Od severnejsi Indie se 23.severni sirka lisi tim, ze ubylo anglicky mluvicich, pribylo zirajicich, je tu vetsi dusno a psy na ulici doplnili kravy s hrbem a volne pobihajici prasatka ruzove a cerne barvy. Autobus navazal na spoj do Sanchi, kde jsme se tesili na dalsi zajimave chramy. Ted se snazime najit spoj pozdeji do Dilli, protoze za 3 dny letime smer Zeland. Rezervacni system v Indii zajistuje to, ze clovek nema sanci chytit jine spojeni nez do blazince. Existuje online booking, ktery sice ukaze volne spoje vcetne typu [asi 3 tridy, sedadlo nebo na noc luzko...], ovsem system neumozni platbu jinou kartou, nez indickou. Indove [napr. majitele internetovych kavaren] se pochopitelne zdrahaji nam za hotovost zaplatit booking ze sve osobni karty. Na pobocce drah pani poskytne informaci predevsim o tom, ze jsou vlaky na dalsi 2 dny plne a nelze rezervovat sedadlo a ze te muze zaradit na waiting list, tj. seznam lidi, kteri se nikdy nedockaji. Toaletak coby exoticky predmet stoji 45 rupii, coz se stejne jako snidane v restauraci. Takze se z mezi Indy oblibeneho zpusobu prepravy nemuzem ani po...
Snad aspon pujdem na ty chramy, kdyz uz jsme sem jeli pres 12h. Jsme definitivne nejniz. 23stupnu, 29 minut sev. sirky. Tak tu snad probuh nezustanem :D