Rugby a nový domov

Tak už mám tu vyrážku taky, takže to asi opravdu nebude tím, že Ivan snědl živou mušli. Stále nevíme, z čeho to je, akorát mě to svědí méně, protože se nedrbu. Ať žijí veřejné pračky, pravděpodobně.

Okolo Aucklandu se nachází mnoho míst, kde je možnost koupání v horkých pramenech. Kdybychom v sobotu nechrápali do poledne, asi bychom je i vyzkoušeli...:) nakonec jsme stihli dojet cca 150km na jih k západnímu pobřeží a zastavili jsme přibližně v momentě, kdy jsem si všimla skal, z dálky vypadajícíh jako pískovec, ale prý je to jakýsi vápenec. Lézt se na tom nedá, úlomek zůstane v ruce. Chjo. Nafotili jsme pár místních nádherně osvětlených kopečků i s jeho sekačkami – ovcemi. Místní jaro přivedlo na svět množství mláďat, bohužel na této farmě pastevci porody moc neřídí a mezi běhajícími jehňaty jsme našli mnoho mrtvých, některá ještě ani nerozbalená, a dokonce i jedno, které bylo ještě napůl v matce. Na kopci jsme našli jedno opuštěné zesláblé, metr od nás, jen koukalo a byli jsme přesvědčeni, že bude dalším příchozím mezi beránky na nebi. Poodešli jsme a za námi se ozval vysoký bekot, znovu a znovu. Nato se dostavila odpoveď ze stáda pod kopcem. A zas vysoké béé, hluboké béé. Stará ovce ze stáda odběhla za kopec, mladé se postavilo na nohy. Stáli jsme dole a bylo to jak na konci holywoodského slaďáku – stará se vynořila na kopci těsně u jehněte, to se za ní vrhlo, očuchali se a následovalo poskytnutí vemínka....duha na nebi, romantická hudba a ohňostroj, znáte to :)

V neděli nás zase potrápil v noci pořární alarm na hostelu, což nás netankovalo, protože neděle byla dnem šťastného odchodu za lepším a dlouhodobým. Městská část Howick je poklidná čtvrť bez plotů východně od nejcentrálnějšího Town Down. Všichni tu mají několik aut a žijí spořádaným životem v dřevostavbách pokrytých prkeným bíle natřenými prkny v horizontálním směru. Majitel našeho domu žije v kamarádském svazku s bývalou manželkou z Filipín, která nám o den později prozradila, že má její ex problémy s chlastem – důvod rozvodu. To si tedy pomohli, když vzali chronické vinaře do baráku. Naším domovem se stal docela velký pokoj, s nábytkem, který jsme si mohli vybrat ve skladišti, garáži, prádelně a pracovně (toto všechno je obsahem místnosti, která je běžně používaná jako garáž) a máme k dispozici vlastní malou koupelnu a šatnu. Kuchyň je vybavená jak ve 4* restauraci, dům je čistý, uklizený a nesněží tu chlupy z kočky

Odpoledne nás PJ (náš maorský kamarád) pozval na jeho finální zápas v Rugby league. Ivan byl pověřen zběsilým fotografováním na teleobjektiv. Ten den mladší ligy hrály finální zápasy dokonce i v ženské hře, což jsme nikdy předtím neviděli. Mně se líbily jejich růžové ponožky, Ivanovi zbytek. PJovu hru přišla podpořit celá jeho veliká rodina, stále pořádně nevíme, kolik jich je. Já tedy ne, Ivan možná, tráví u nich hodně času, když jsem v práci. Dvě Maorky mají bílé muže, jeden je syn Němky a Američana, povídal, jak architekti na Zélandu furt jen pracují...aha, jsem tu dobře. Druhý běloch nevím, kde má kořeny, ale povídal mi, jak dycky chtěl být architektem. Nikdo v těchto rodinách nepracuje. Je to takový cikánský přístup, jsou placeni vládou a na nekvalifikovaných pozicích by dostali nízké příjmy, je tudíž výhodnější zůstat doma s rodinou. Po zápase jsme omylem koupili několik CODY (bourbon s colou) a piv a nechtěně jsme se přicmrndli u nich doma. Ivanovi se tam zalíbila knížka pro děti. Právě tato literatura je pro nás dobrá, je na podobné úrovni angličtiny. :D Smutný PJ, který se vzpamatovával z prohry rugby, nás hodil dom, je mu teprv 17 a fakt nepije.:)

Tento týden byl důležitý v tom, že Ivan se konečně dostal k práci a domluvil podmínky. Byla to jediná jeho možnost dělat v oboru. Firma sídlí 300m od „mojí“, Ivan tam došel dvakrát osobně, nafoukaný šéfík mu ani jednou nepodal ruku, načež si konečně přečetl životopis a při třetím setkání mu ruku podal, i se na něj usmál...Moji šéfové říkali, že firma je solidní a spolehlivá a nikdy neměli problémy. Možná je tam už unavují Evropani, kteří mají nedokonalou angličtinu. Trochu nešťastně se zkušební doba bude odehrávat v cyklech 2 týdny v Christchirch a týden v Aucklandu, takže Ivánek bude mít placené letenky a diety a uvidíme se zřídka, ale aspoň vyžene brouky z hlavy a bude mít seberealizaci. Na rozjezd je potřeba vzít, co se nabízí. Až budem znát místní postupy a bude lepší angličtina, může Ivan dělat konzultanta, jak se otvírala jedna možnost v konzultační firmě, popř. já můžu po čase zvedat telefony a dokonce i odpovědět, na co se mě ptají. Zélandská stavební terminologie je poněkud jiná, než znám a nějaké americké. Jeden náš známý se ostatně divil, jaké máme štěstí. Většinou tu lidi, i Evropani, rok češou jablka, než seženou práci v oboru, dokonce na slušných pozicích.

Stejně je to sranda, Zélanďani tvrdí, že sem jezdí hodně Čechů. Oni zas jezdí na dovolené do Evropy. Vlastně díky českému kámošovi mého šéfa jsem dostala práci...

Já jsem se teď ocitla každou nohou na jedné ledové kře, které se od sebe vzdalují, a čekám, kdy spadnu do ledové vody. Nemám ke „svému“ projektu školky žádné zadání, nevím, co je požadováno, neznám všechny předpisy, které se toho týkají, nebyla jsem na místě a jsou tu jiné detaily v dřevostavbách. Mají dané standardy, které se musí dodržet, ale vlastně ne až tak striktně, prostě vim kulový. :) Nikdo se nestará, jestli něco dělám, jediné otázky jsou, co budu dělat o víkendu, jestli si dám dort nebo kafe nebo čaj, případně šéf posílá ulítlé maily, které byste čekali od 15letého kluka. :) Samozřejmě se hodně ptám, ale každý má své práce dost. Hlavní a jediná architektka projektu nastoupila od pondělí do jiné firmy a jsme jí ukradení. Trochu se to obrátilo dneska, kdy jsem odchytla postupně dva architekty a dobrali jsme se konečně i k tomu, kolik je na to vlastně času, které výkresy mám a které je nutno poslat statikovi a specialistovi na požární bezpečnost a hardware systemy, což jsou všechno věci, které si žádá Auckland Council k tomu, aby vám vydal stavební povolení. Dokonce se tu i dokládají výpočty prostupu tepla a výpočty, jestli může zůstat dřevený obal budovy bez vzduchové vrstvy z vnější strany konstrukce. Pokud by to někoho z oboru zajímalo více, napište mi...

Kousek za mým pracovištěm se nachází bazén. Tato městská část jej poskytla zadarmo, hlavní bazén je teplý a rozděluje se na dráhu rychlou, střední, pomalou a chodce...najdete tu hodně obézních Maorů. Placená je pouze vířivka a sauna. Ve vířivce o teplotě vhodné pro tepelnou úpravu brambor jsme vydrželi jen v kratších intervalech.

Po příchodu domů se štěpily třísky trámů vibracemi z reproduktorů, které majitel trápil rockenrollem. Jeho exžena tančila uprostřed kuchyně a mávala střídavě balíčkem chipsů a lahví vína. Křičela, že jí tu chtějí opít. Při tom, co jsme si připravovali večeři, jsme se bavili s nimi o jídle, Ivan vysvětlil, že si recepty vymýšlí sám, zatímco nacpal do jogurtošpenátovobylinkové omáčky 3 stroužky česneku. Majitel vypadal, že má dost, když se mě potřetí zeptal, jestli mám bratry a sesty. Určitě to bylo lepší, jak v úterý dopoledne, to mi Ivan psal, že se tu exmanželé hádají a rozumí jim přes dveře jen sprostá slova. Ty teď padaly taky, ale „you bitch“ bylo myšleno z legrace z bourbonem provoněných úst...no nevím...

S vařením to teď bude ještě větší zábava, Ivan mi udělal velkou radost. Jak se nám otevřela možnost bydlet v rodinném domě, pro oba poprvé, začla jsem se těšit, že budu pěstovat bylinky. Po práci nikdy nebyl čas to zařídit. Když jsem včera přišla dom, čekaly na mě na parapetu dva truhlíky plné všeho možného zeleného. Prý poradili a pomohli zasaditnaši Maorové.

Jinak musím říct, že na břehu moře se večer v péřové bundě píše fakt hezky...a štve mě měsíc. Je v poloze „C“, ale DORŮSTÁ. Ještě že voda neteče do kopce.

Sociální stát

Zéland je velmi sociálně orientovaná země. Nejen že je otevřena Asiatům, kteří v centru Aucklandu tvoří největší podíl, ale dokonce je tu i jedna výšková budova, hodně otevřená, z dálky vypadající, že má na střeše otevírající se záchodové prkénko. Bílé. V noci zvýrazněné světly tak vítá všechny motoristy přijíždějící po mostě ze severní části ostrova. Podobných důležitých informací jsem si po prvním týdnu v práci odnesla mnoho. Pokud jde o sociální zařízení, není nouze. V centru i na pláži vždycky najdete uklizené veřejné toalety, dokonce všechny zdarma a přístupné 24 hodin denně. K dispozici máte i papír a mýdlo. Žádné plížení potají do Mekáče, abyste ušetřili dolar. Tím chci apelovat na mého tatínka, který si z Paříže přivezl především vzpomínku na drahé záchody a smradlavé podchody u nich. Tohle by tu nenašel nikde.

Ani jako cizinci si nemusíte platit zdravotní pojištění, v nemocnici vás zadarmo ošetří po úrazu, platíte pouze při nemocech a speciáně dentistu. Pro mladé je případné pojištění levné, pro důchodce už představuje radikálnější zásah do peněženky. Daně stržené z platu se pohybují kolem 30%, záleží na druhu práce.

Z výše uvedeného vyplývá, že Ivan nemá pokryté výlohy na léčení vyrážky, která mu zdobí tělo již týden po tom, co snědl živou mušli...v životě jsem neviděla víc pomstychtivou mušli! Ivan říká, že je to možná z vody na mytí v této čtvrti, ale já starý cíťa takový problém nemám a spím klidně a bez drbání. Pomohl mu prášek proti alergii. Podle mě je to alergie na práci. Vyrážka vyrašila v den mého nástupu a Ivan spamuje Facebook statusy typu „živí mě ženská, poprvé v mém životě“ nebo „den muže v domácnosti – zavézt ženu do práce, nakoupit, vyžehlit, uvařit...“, přičemž den předtím jsem musela vařit beztak já :). Takže ačkoli kontaktuje geotechnologické firmy a je v kontaktu s pracovními agenturami, nevadí mu pozice muže v domácích teplákách, přičemž se mu do zadnice vrývá vzorek výšivky na pohovce. Když se zeptám, copak přes den dělal, obtížně hledá odpověď. Zatím to nevadí, protože životní úroveň tady a v ČR se zásadně liší v tom, že tady, když jeden z páru nemá práci, pár má dost peněz na to, aby mohl bydlet a nemít hlad. V ČR, když jeden nemá práci, druhý se může snažit, jak chce, ale stejně na bydlení a jídlo pro oba není dost peněz. Hrubým odhadem z dosavadních zkušeností můžu tvrdit, že tady je nutno vynaložit polovinu pracovního úsilí na to, abyste mohli žít stejně, jak v ČR. Průměrně jsou všechny produkty dvakrát dražší, ale platy 4x vyšší.

Po týdnu v práci, kam se stále ještě nevrátila jediná registrovaná architektka z návštěvy londýnských olympijských her, je to zajímavé především v tom, že stále na něčem dělám, aniž bych vlastně něco UDĚLALA a aniž by si toho někdo všiml. V prvních dnech jsem byla placena za to, že studuju. Díky mojí brilantní angličtině jsem nepochopila, že mám něco dělat, a studovala jsem si dál. Dostávám práci od všech 3 přítomných architektů + od šéfa – manažera, ale nikdo mě extra nekontroluje, zatím.

Další 2 odstavce se týkají stavařiny, nezasvěceným nic neřeknou.

Je zvláštní, že v Aucklandu sice existuje něco jako územní plán, ale některé části města mají svoje vlastní webové stránky a regulativy, krom toho podstatná věc – prý není nic jako katastrální mapa, sice v tom „územním plánu“ najdete hranice pozemků, ale není možnost je dostat digitálně i s vyznačením budov na nich. K hrubému nahlížení slouží též místní GIS, kde najdete přibližné průběhy a vlastnosti technické infrastruktury. Pokud tedy nemáte pozemek a stavby na něm zaměřeny od geodeta, musíte tyto informace nahrubo obkreslit na printscreenu z těchto webových stránek, popř. co vám poskytne zadavatel. Marně jsem vzpomínala na kradenou brněnskou katastrálku aktuální v roce 2004, kterou si nasdílelo celé stavařské brno. Rozkošná zélandská nátura se projeví ve chvíli, kdy se vás zeptají: „Proč to kradete, proč si to raději nekoupíte?“, na což nemůžete jinak, než mlčet. Je to lepší, jak tvrdit, že nechcete dát tisícovku, a proč taky, když to všichni kradou. Skoro jak indické „všichni vyhazují odpadky na ulici, můj bordel neuškodí“ a najednou je Indie jedno velké smetiště.

V kanceláři je všechno krásně zautomatizované. Timesheet v Excelu, kde si zaznamenáváte, kdy jste na čem dělali (každá zakázka má číselný kód), a z tohoto jdou vygenerované informace klientovi, kdo kdy na čem v jeho zakázce v kanclu dělal. Slouží to logicky k odvrácení případného nerozumění typu „kolik to po mě sakra chcete, vždyť na tom nebyla žádná práce“. Pracuje se hodně s Xrefy, hladiny v CADu striktně začínají a-,d-,x- podle toho jestli jsou navrhované, určené k demolici nebo existující, díky čemuž to pak rychle vyberete a zmrazíte v layoutu. Používá se tu ve výkresech mnoho zkratek, kde nemám šanci odhadnout, co to je. Pořád se ptám, protože to neví ani Google. Naštěstí většina zakázek jsou školky a supermarkety, oba typy převážně renovace, tudíž je mnoho referenčních projektů, z nichž je možno čerpat informace. Dávají mi jednodušší projekty, zrovna teď pár dní dělám na stavařských výkresech jedné školky, která se prodlužuje o cca 5m, protože bude pro 50 dětí místo stávajících 30. Předpisy diktují 2,5m2 pro jedno dítě, v ČR jsou předpisy i na m3, kvůli dýchání při spánku. Touto poznámkou jsem se vlastně dozvěděla, že na NZ není běžné, že by děti spaly ve školce. Tato konkrétně měla 4 a 6hodinový režim, ten 6h končil v půl třetí odpo, kdy jdou děti domů a teprve tam spí. To mě opět přivedlo na myšlenku,jak je super, že si tu máma může finančně dovolit končit dřív v práci nebo mít skutečně jen částečný úvazek a odpoledne strávit s děckem...zatím nevím, jak to tu funguje s au-pair. K zakázce rozšíření školky mám k dispozici výkresy z roku 1973, kdy tu ještě fungoval metrický systém stopy-palce. Site-plan, tj. naše Situace, představuje především logické rozčlenění na stávající a novou část a dále odvodnění pozemku – drenáže viditelné i podzemní. Neviděla jsem žádný výkres, který by upřesňoval vzdálenosti od sousedního pozemku a doteď nevím, jestli tu mají nějaká pravidla. Jediná,o kterých mi říkali, že je ve sporné situaci nezbytné doložit výpočet osvětlení (hlavně u těch školech, kde se často dělá bazilikální osvětlení ve střeše) a oslunění. Jinak k této zakázce nemám žádné informace a protože je jednoduchá, většinu jsem obkreslila zhruba z rukou kreslené situace právě z r. 1973. Výška 12,5mnm. Čekám, kdy bude průser. Prý když budu mít čas, můžu k tomu dodělat i 3D, aby Asociace mateřských školek v Aucklandu – klient – viděla, co umíme :D. Čas není.

Dneska byl poslední den s Caire, architektkou, která odchází do jiné firmy. Jeli jsme na 2hodinový oběd, kde jsem si dala úžasný těstoviny s dýňovou omáčkou a restovaným hovězím. Myslím, že i kdybych snědla půlku, pořád bych byla přežraná. Zatím asi nejlepší jídlo na Zélandu...krom toho, co vařil Ivan, samozřejmě ;). Šéf do sebe nalil dvě piva (a nebyl jediný) a jel autem. Musím zjistit, kolik promile je dovoleno. Zkusila jsem tmavé pivo lokálního původu, oproti českému je akorát víc syceno a s menší pěnou. Když jsme jeli zpátky, přiznala jsem, že nevím, v jaké části Aucklandu jsem nebo spíš jakým směrem zrovna jedem. Šéf se mě zeptal, jestli zvládám orientaci aspoň přibližně. Suverenně jsem vysvětlila, že kdy jeden za sluníčkem, tak asi nepojede na sever, ne? Můj blonďatý názor byl zde, na jižní polokouli, oceněn nekonečným smíchem. Šéf mi ještě navečer psal smsku „Kate, where is the north?“, na což jsem odpověděla, že samozřejmě na vrchní straně mapy a rozhodně tam není žádné slunce, a byla jsem za to pochválena... :)

A vůbec, baví mě to. V kanclu je druhým společníkem firmy Jihoafričan – bílý (asi protože je z jaru), pak tři filipínci, na vrátnici sedí dáma, mající mámu z Německa, a teď já. Včera jsem jela s Filipíncem zaměřovat supermarket. Má jinou výslovnost a často „five“ znělo jako „one“ – neptejte se, jak je to možné – ale taky jsem tu viděla největšího Asiata v mém životě, který v chladicí místnosti se svými cca 185cm porcoval do vaniček maso.

Večer jsme šli s Ivanem běhat, dneska prvně spolu. Jsem chcípák, takže mě obíhal tam zpátky jak pejsek, aby si vůbec zaběhal. Krásná cestička podél moře, sice už ve tmě (stmívá se teď „v zimě“ o půl sedmé), ale pořád romantická za zvukového doprovodu schovaných hýkajících pávů.

Nyní k bydlení...naše poslední prohlídka představovala dům s jednou Asiatkou, jedním bílým mužem (ano, byli pár) a dvěma kočičkama, z nichž jednu jsem našla ve vaně. Lidi tu mají rádi domácí zvířata asi jak v ČR. Smrdělo to kočičinou. Dneska Ivan našel něco, co je sice dvakrát dál od mé práce – 10km, ale shodou náhod je to 1km od místa, kam jsme dneska s firmou jeli na oběd, a taky je to daleko hezčí. Majitel doteď stále ubytovává bývalou manželku a prý ji potřebuje vyhodit nebo alespoň přesunout do menšího. V neděli se tam stěhujem, indického hostelu máme plné zuby (včera se zabouchly dveře a dostávali jsme se dovnitř jakousi špachtlí vraženou do futer, opravdu bezpečné bydlení, haha, přičemž správcová běhala v dešti venku s žebříkem, jestli neotevře naše okno od pokoje zvenku :D). V práci mi řekli, že je vyhlídlé bydlení v dobré čtvrti, jak v Améru samé rodinné domy, ovšem blízko nákupního centra a hospod a s dobrou cenou nájemného, tak to bude určitě lepší jak tady.

Poslední poznatky – už se mi zdají anglické sny. Kdyby aspoň byly správně...

Můžete mi někdo říct, jak se překládá slovo „drinker“? Piják i píč je blbý :D Zvlášť v některých tvarech v překladu... :D a neříkejte mi, že pijan...to je děsná nuda.

Ivan má svůj výmysl pro křížence psa – bouďák. Lze do angličtiny přeložit jako „sheder“, zní to fakt luxusně!

Teď jsme si otevřeli víno, abychom oslavili páteční večer a že jsem přežila týden v náročné práci...Ivan usnul po první skleničce...Což vysvětluje, proč nerodí chlapi, protože nic nevydrží :) mám dopito, tak děkuji za pozornost a přeji krásný víkend ;)

Přidávám fotky z posledního víkendu, začíná to páteční akcí u "našich" Maorů

O kávě a jiných závislostech

Maorové nemají zuby. Od 20 let to platí pro takřka všechny Maory, od jedničky až po trojku nahoře i dole. Díky tomu šišlají, i když mají brilantní angličtinu. Naši přátelé nebyli výjimkou, v 6členné rodině pracovali pouze dva staří, pak tam byly dvě děcka a dva střední, kteří bydleli u starých v garáži. Ale kdoví, kolik jich tam vlastně bylo. Pracující Maor neměl ani vlasy, což jsme v páteční zábavný večer chtěli řešit čepicí. Ivanovou.Maor se smál a pletenou čapku odmítl nosit.

V sobotu ráno jsme uklidili množství vypitých lahví, rozloučili se, kupodivu i nastartovali vůz a odjeli na sever za modrou oblohou s příslibem 90kilometrů pláží, krásných výhledů, parků s legndárním stromem Kauri, čedičových úžasně vyprofilovaných skal a termálních pramenů a vůbec výjevů, při nich se rozechvěje čočka v objektivu.

Protože máme veliké štěstí, po odjezdu celý víkend propršel a dovolil nám pořídit tajuplné fotky plné dramatických mraků a mlhy. Ale auto stále drží! Dostavili jsme se do města Wharangei 200km severně od Aucklandu. Turistická informátorka v turistických informacích nám doporučila návštěvu bazénu a místního trháku – Wharangeiský vodopád. Ivan si vzpomněl, že nemá plavky, což se zdálo méně problematické, než bylo. Z jednoho obchodu nás prodavači poslali do jiného, odtud zas do dalšího atd...přibližně uprostřed množství navštívených obchodů s plavkami, kde nakonec žádné neměli, jsme byli posláni do dámského salonu, kde se Ivan ptal po „swimmdress“ – nevim kde to slyšel - a přítomný prodávající transvestita se zářivě červenou rtěnkou, tvářenkou a hebkými nakulmovanými vlasy se ho zeptal, jestli je chce i s vrškem a ukazoval na dámské modely jedno- a dvoudílných plavek. Utekli jsme rovnou do auta a Ivanova potřeba byla uspokojena až v bazénu, kde díkybohu prodávali vše od brýlí až po kachničky.

Nevím, jak je to jinde, ale tento bazén by u nás nevyhověl hygienickým normám. V ČR je jasně dělen suchý a mokrý prostor, tady bylo dovoleno pohybovat se po břehu v běžném oblečení, nosit a jíst potraviny a koupat hodně malé děti, pro které se u vstupu mohly koupit speciální hovnonepropustné kalhotky. Co já vím, u nás jsou pro takové prcky určené bazény...když tak mě opravte. V plaveckém bazénu je udržována teplota vody jak ze studně, v dětském brouzdališti teplota asi z modrého vodovodního kohoutku, takže jediná snesitelná byla ve výřivce, kde jsme dokázali strávit několik hodin bez hnutí. Často někdo otevřel dveře ven na zahradu a bazénem se prohnala studená vichřice. Je zajímavé, že všichni Maoři jsou vyžraní, i mladí.

Na noc jsme po chvíli tápání našli kemp ve vesnici Tutukaka. V létě (tj. prosinec – únor) bývá narvaný turisty dychtivými po potápění, lokalita nabízí širokou škálu oblastí vhodných pro zkoumání mořského dna. V mezisezóně je to díky menšímu množství malých dětí ideální pro dospělé, stihne se více oblastí.

Z práce jsem měla půjčenou knížku o stavebním právu a regulacích na Novém Zélandu, ale krom věčného strachu, abych ji neumazala, jsem jí víc pozornosti nevěnovala.

V neděli jsme v okolí vesnice prošli pár pláží a okolních kopečnů, flora má charakter deštného pralesu, občas je to tak parádní, že čekáte, kdy vám vlítne pečený papoušek rovnou do úst. Okamžiky bez deště vybízely k focení modře svítících zátok a zelených palem. Ani už to nebylo na péřovou bundu :) Zélanďané jsou obecně hodně otužilí. Zatímco rodiny hrály v tričku na břehu ve studeném písku fotbal a zanechávaly při běhu otisky nahých chodidel, my hned vedle prošlápli podrážku trekových bot a zapli zipy u všech tří mikin.

Večer nás donutil zakotvit v prvním hostelu situovaným blízko mého pracoviště – čtvrť Papatoetoe. Většina názvů zachovává maorskou řeč. V kombinaci s angličtinou to zní komicky. Ubytovna připomíná svou úrovní laciné hotely v Indii, taková líheň pro potkany, popř. horší české VŠ koleje. Odpadkové koše jsme v celé velké ubytovně napočítali dva, v sprše rostou krom hříbků všechny druhy hub a každou noc nám zpříjemňuje požární alarm, důsledně umístěný na chodbě přímo u dveří našeho pokoje. Naproti jsou umístěné koupelny. Při otočení kohoutku se potrubí rozechvěje přes dvě podlaží tak, že zvukem i hlasitostí připomíná obří zámořský parník vyjíždící z přístavu.

Pondělní ráno jsem strávila ve společenské místnosti vonící po cigaretovém kouři, a snažila se nacpat do hlavy knihu, kterou jsem si půjčila v kanclu. Vypsala jsem si několik otázek, aby bylo vidět, že jsem tomu něco dala, speciálně detaily lišící se od postupu v ČR. Architektka Claire mi pečlivě odpověděla na všechny zvídavé dotazy. Z hodinového výkladu jsem pochopila akorát jejich velmi pečlivý systém v utváření hladin v CADových výkresech a způsob, jakým evidují veškerou korespondenci se zadavatelem. Líbí se mi, jak mají všechny problémy se zadavatelem ošetřené dopředu. Tenhle systém evidence práce na projektu kdyby byl všude, hned by byl menší bordel.

Na spoustu stejných otázek jsem se den nato zeptala Murraye (šéf, manager), od něhož jsem konečně pochopila, co mi Claire ochotně, leč rychlou angličtinou, vysvětlovala předtím. Je vidět, že Murray má zkušenosti s předáváním informací malým blbečkům...trénuje mladé kluky karate.

Upozornění: další odstavec se týká stavitelství, takže by si to neměl nikdo číst.

NZ na každém rohu ukazuje mnoho dřevostaveb, do 2 podlaží snad všechny ze dřeva. Větraná mezera mezi konstrukcí a fasádou není větraná průběžně, ale pouze s otvory zespodu, používá se tu „building paper“ – něco jak naše difuzní folie nepropouštící vodu zvenku a propouštící páru zevnitř. Ale prý je to nová technologie. Stejný koncept drží i fasáda z pohledových cihel – větrání jen zespod. Nebojí se plastových povrchů s profilem navrhování budov spočívá v dodržení izolace proti vnějším vlivům, hlavně vodě, izolaci proti spodní vodě (mají tu nopovou folii s nopy cca 50mm velkými), a speciální důraz na návrhy v seizmických oblastech. I proto se hromada konstrukcí dělá ze dřeva, které hodně dovolí. U mnoha staveb je venkovní prostor kryt membránovou konstrukcí všech možných krásných tvarů. Architekt tu musí rozumět především dřevěným konstrukcím a klempířským detailům.

Pondělí v práci bylo náročné. Sežrala jsem skoro celou tabulku čokolády, načež ve 4 odpoledne bylo svolání všech kolegů v kanclu za účelem oslavy 5 let působení Diane v kanceláři jakožto zodpovědné a vševědoucí účetní. Zakrojil se dort. Spolu se třetí kávou jsem nabyla dojmu, že sladkého bylo dneska již dost. Čtvrt hodiny se kolegové bavili o pejskách a kočičkách, ty jsou tu hodně populární. Vysvětlila jsem jim situaci kolem našich psů v ČR a pak proběhlo 5 minut, kdy si všichni dělali srandu z Dianiného „handbag dog“ = pes do tašky, malý směták, popř.papučák :)

Šéf ještě zavzpomínal na českou bramborovou kaši a na jeho návštěvu v Brně, z níž si pamatoval především hospody, kde si sám točíš pivo a kde je nad pisoárem gilotina a dále, že máme na Sv. Jakubovi sošku s vystrčenym zadkem.

Ivan zatím shání práci, dal se i na běhání mezi tím sezením. Kdyby nezabloudil, nemusel by běhat hodinu a půl. Asi to nesl špatně, protože si večer nedal ani víno.

A já, kdybych nezabloudila a nervala se s Indkou, které jsem při couvání málem zajela příliš malé a příliš neviditelné děti, bych taky domů nejela hodinu místo 15 minut...

Volají mě na kafe...dneska už potřetí, a to jsme začli pracovat před hodinou a čtvrt...Zdvořile odmítám. Asi budu muset změnit práci :) Myslím, že kdyby všechny kávovníky na Zélandu plodili pouze pro tuto kancelář, musely by i tak jet přesčasy...no dobře, kávovník jsem tu ještě neviděla.

Dneska se jedem večer podívat na naše možná budoucí bydlení, přece jen člověk je závislý na spánku, aby nebyl závislý na kávě. Požární alarm sice v ubytovně poprvé mlčel celou noc, ale i tak by to chtělo bydlet už konečně na jiné úrovni, než indické. A není nutno se neustále budit s pocitem, že dnešek je prvním dnem zbytku našeho života ;)

O něčem novém

Dnešní příspěvek bude velmi krátký. Taky nic moc zábavný, protože jsem sice z nového kanclu viděla celý den 3 policejní auta, ale žádné z nich nezatýkalo mě ani Ivana.
Jsem přesycena jako kokakola na břehu moře při přílivu díky ochotným lidem ve archikanclu, kteří mi neustále vaří kávu a není zřejmě šance usnout v nejbližších 3 dnech.
Celý večer trávíme s rodinou z Cookových ostrovů, jejichž auto včera Ivan nabořil zboku. Chtěli včera moje telefonní číslo, dala jsem jim můj životopis, kde je číslo v plném znění, u čehož jsem jim vysvětlila, že si to mají přečíst celé, aby si nemysleli, že jsme teroristi. Zéland je sice bezpečný, ale ne tolik tato čtvrť. Bílí nás varují před Maory, Maorové z Cook Islands nás varují před bílými, všichni nás varují pře Indy a divokým spaním u silnice. Moc se mi tu líbí výslovnost "sleep on the beach", přičemž se slovo "beach" čte často dost krátce na to, abych zadržela smích (poznámka pro maminku - bíč znamená pláž, bič znamená děvka). Ale není to zdaleka jediná věc ve výslovnosti, zvykáme si.
Řidič včerejšího auta, 17letý kluk, zavolal tátu a nakonec on sám překecal rodiče, abysme u nich zůstali. Noc byla super, ustlali nám a dvě hodiny jsem strávila na noťasu, abych vás zabavila na půl hodiny, když se vám v práci nechce makat....no jo, vim o vás :)
Ne že bych měla radost, že jsme se "usadili" v indické čtvrti, přece jen o indické férovosti si myslíme své. Nicméně, lepší zajíc v pytli, než-li zajíc na střeše. A tak.
Tedy o dnešku... Dala jsem Ivanovi za úkol vyřešit za mě úřední věci kolem auta, zatímco budu lepit díry našeho rozpočtu v kanceláři podřadnou prací. Dva šéfové minulé vánoce dostali v balíčku hrnek s jejich jmény a karikaturou. Dále je zde paní ukecaná recepční manželka někoho z kanclu, potom Diane - účetní, která ví vše na světě, pak architektka Claire na odchodu za lepšími zítřky jinde. Mezi dalšími jsou registrovaná architektka aktuálně přebývající na londýnské olympiádě, Filipínka kdovícodělající a Filipínec dělající kdeco + supervisora a nějaká nepřítomná dáma zřejmě s úmrtím v rodině, ale kdovíco jsem pochopila...
Hlavní projekty jsou školky pro New Zealand Kindergarden Association a supermarkety. Ve smlouvě mám pozici Architect CAD Technician, v popisu též "učení 3D ostatní zaměstnance", na což nikdy nebyl, neni a nebude čas jako všude na světě.
Dozvěděla jsem se, že mám nastudovat projekt školky. Nebyl čas. Dále několik dalších dokumentů s podobnou povahou, jako má Stavební zákon, ale s jinou hierarchií a se zahrnutými kódy o projeci v oblastech ohrožených zemětřesením. Připadám si jak v prváku. Vim totální houby a navíc jim nerozumim všechno. Učim se právnickou řeč v anglickém jazyce. Mezitim jsem vystřihla příšernou zakázku podobnou původní práci. Odstranit ve Photoshopu 5 cihel zdi, protože soused chce vědět, jak to bude vypadat. Dobrá sranda, když člověk neví, jak to vypadá za tou zdí, která se má zpola odstranit. Nějak se to udělalo a zas jsem přešla ke stavebním předpisům. Obědy nevedou, jen sendviče a oběd z domu, hlavní jídlo je večeře doma. Všichni pracují přesčas, odešla jsem první. Práce je od 8 do 5P.M. Šéf vrtěl hlavou když jsem mu vyprávěla náš příběh a varoval před krádežemi, Maory, Indy a viditelnými věcmi zanechanými v autě a narkomany. Řekla jsem, že už jsem všechno viděla a po našich zkušenostech už se nemůže nic špatného stát. Reputaci jsem si opravila, když jsem v zasedačce viděla staré perokresby St. Paul's Cathedral a mluvila jsem o ní 5 minut. Měli tam též fotku Aucklandu z roku 1903, kde jsem poznala Mount Eden. Je jasné, že když už člověk 14 dní lelkuje ve městě, že pozná všechny hlavní čtvrti a nejvyšší kopce (sopky).
Ivan mezitím pobývat u Maorů, zprovoznil wifi modem, vyřídil mi odhlášení a přihlášení auta a celé odpoledne vařil vepřo-knedlo-zelo, aby ukázal něco z naší rodiny. Knedlíková premiéra byla sice jako z Babicových dobrot, ale chutnalo to jedle. Maso bylo vynikající a zelí vypadalo jako zelí. PJ Junior (mladý s nabořeným autem) dokonce nešel do školy, aby mohl s Ivanem strávit den, a též s nim zajel na vrakoviště, aby zjistili, že neexistuje náhradní blinkr za náš zničený po srážce.
V práci mi doporučili spoustu míst, kam se jet na víkend podívat. Máme moc plánů. Několik hodin sedíme s Maory a kecáme o kdečem, poradili nám další místa na cestování, zakázali Ivanovi řídit, ať to dělám já. Že má raději vařit a uklízet. Je sranda. Ještě přišel nějaký známý od Maorů s obličejem děsivě vrásčitým jak vystřiženým z komixu. Ale skotská whiskey mu chutná taky. Jak by pravil v Indii náš kamarád z Moskvy: "It is a good liquid for  kill Germans....no, Germs" (mluvil o tekutině zabíjející bakterie, nikoli Němce, tehdy šlo o peroxid do nepitné vody)

„To si děláš prdel!!“

Už dávno jsem se přestala obávat, že nebudu mít domů o čem psát. Ale toto?!? Už v půlce následujícího příběhu jsem si říkala, že mi to nikdo nebude věřit, ale na konci už se to dostalo do fáze, že to se snad ani nedá vymyslet. Nicméně jsme se stále nepodívali do nemocnice - útěcha pro rodiče, než si při čtení okoušou poslední nehty i na noze.

Pokud skutečně existuje pomyslný magnet dobra, o němž jsem mluvila posledně, opravdu funguje na světě rovnováha se silami stejné povahy opačného směru. Minule nám v ČR umřel pejsek a na Zélandu jsme si pořídili auto, teď si naši pořídili pejska a nám umřelo auto.

Ano, moje první auto v životě s volantem na špatné straně skonalo po 4 dnech naší jízdy! Opustili jsme ostrozrakou Indku v hostelu přesně v 10 hodin, kdy byl diktován checkout, a vydali se na dvoudenní výlet. Na dálnici se začlo trochu klepat řízení, pak víc, vytlačilo maximální rychlost úctyhodných 60km/h, sjeli jsme proto na nejbližším místě a zeptali se na servis. Vesničan ukázal prstem na budovu 20 metrů vzdálenou. Mechanik nastartoval a náš Tinny (Ivan ho pojmenoval po slově „tin“ – plechovka) odešel do křemíkového nebe plných 5 metrů před provozovnou. Mechanik neustále vrtěl hlavou, hrabal se nám v motoru bez valných výsledků a cukaly mu přitom koutky úst, zahrnoval nás odbornou terminologií, přičemž jsme mu vysvětlili, že nerozumíme autům ani česky, natož anglicky. Pogratuloval nám, že jsme dokázali jezdit na 3 fungující válce a „vyhořelé“ svíčky (neřekne se to „candles“ :D )a olej byl namatlán na všech částech motoru, takže auto se pod kapotou lesklo jak kulturista před vystoupením. Naše hloupé pohihňávání  jsme pomalu utínali po tom, co přišel šéf servisu a usmíval se nad naší plechovkou stejně, jak jeho podřízený. Oba opakovali „co byste chtěli, dyť je to Daewoo...“ Ve výčtu majitelů, což je součást oficiálního dokumentu o krádežích a dalších hodících se informací, který dostanete při koupi auta, jsme si bohužel příliš pozdě všimli, že asi 3 z 8 majitelů se zbavili auta po 7 dnech, další po 10. Jsme blbci.

Poradili nám to prodat na náhradní díly, protože nemá smysl to opravovat. Motor v řiti a asi i problém s elektro kontakty. Nerozumim... Oba chlápci obvolali svoje známé a ptali se, kdo by nám to odkoupil, popř. kdo prodává levné spolehlivé auto, které se neodepíše za týden. Po dlouhém přemýšlení, že jsme uvízli uprostřed světa v deštivém dnu bez auta, nám mladík nabídl, že prodává nějaké auto za 2500 dolarů. Displej na prodávaném Fordovi ukazoval 340tisíc najetých kilometrů, z čehož nám vyschlo v krku tak, že jsme si museli načnout pivo. Zato mu fungovalo rádio, dokonce i topení, bylo větší a líp sedělo na silnici, hlavně to JELO! Namontované LPG si vzalo značnou část kufru, ale ještě nám to na věci stačilo. Vypité lahve od piva týpci v servisu třídili do barelů od oleje podle barvy skla. Všech 5 barelů bylo nacpaných, Ivan to „na hulváta“ hodil do papíru. Celý den zase pršelo a moc jsme si nemohli diktovat, protože se nám tam snažili pomoct. Jejich známý nám slíbil odkoupit mrtvolu za 500. Později jsem si spočítala, že 4 denní užívání auta (bez benzínu) nás vyšlo v přepočtu na 8000Kč. S hochem jsme si plácli, vyskládali mu cash 2000 doláčů, tentokrát z Ivanova bankomatu, a odjeli jsme do řitě. Opět je to napsané na mě, jsem prokletá...ale nepředbíhejme zbytku příběhu... :D

S vidinou noci kdekoli u moře za Aucklandem jsme oblékli teplé bundy, zvýšili rychlost u stěrače a Ivan si četl příručku, jak se aspoň řeknou jaké části u auta. Hodně legrace je s opačnou orientací ovladačů na blinkry a na stěrače, takže změnu směru hlásíme stíráním čelního skla.

Cestou mi zazvonila smska od Murraye, šéfa z archikanclu, kde jsem byla na pohovoru. Většina hovorů na Zélandu začíná větou „Hi, how are you?“, na což jsem nemohla reagovat jinak, než hysterickým smíchem. Nicméně mi v tom dešti prozradil, že mě zkusí na jeden kontrakt, něco jak u nás, zkušebně na 3 měsíce, že zatim 3d a vizualizace, že se musim naučit víc řeč a hlavně jejich kódy, předpisy, limity atd. Zbytek jsem mu nerozuměla a zvolila „čínský“ přístup „ano, nic není problém, jak chcete, pane“. Slíbil mi na hodinu celkem rozumný plat na začátek, rychle jsem si spočítala, že na auto bych si vydělala za 100 hodin klikání, za což bych si v ČR koupila bicykl, možná i s blatníky a košíkem na nákup. Tímto se vyřešilo, kde budem s Ivanem bydlet, měli jsme dohodu, že zůstanem tam, kde první z nás dvou sežene práci.

Zaparkovali jsme na břehu 120km od Aucklandu, blízko městečka Themes. Ivan se rozhodl oslavit mojí novou pozici živitele rodiny šampaňským. Chvíli po tom, co jsme sjeli na parkoviště přímo na břehu a otevřeli lahev, zablikala světla ve tmě 3metry od naší káry. To by nebyl den, abysme neměli tu čest s pány policisty! Naklonila jsem se trochu dopředu ve snaze krýt svými zády flašku. Otevřela jsem dveře a mladý muž v uniformě se zeptal, co tam děláme a jestli máme nějaký problém, jestli potřebujem s něčím poradit nebo pomoct (srovnání s českýma švestkama snad ani nemusím zmiňovat, ti nepomáhají a nechrání), usmála jsem se s odpovědí, že jen parkujem. Odjeli. Druhý den jsme zjistili, že ani tady není dovoleno divoce přespávat, ani na těchto parkovištích. Původně jsme mysleli, že se to týká jen stanů a také rozdělávání ohně. Nevadí. Pustili jsme si desetkrát všechny 3 cédéčka, které jsem stihla vypálit a vychutnali víno.

Ráno jsme se na pár hodin prošli a pozorovali ptáky. Zéland je známý pro druhovou rozmanitost ptáků, především vodních. Oblíbili jsme si jedny černé, které se s nikým nekamarádí, při focení se točí zadkem, vypadají jak trvale trucující a když se zvednou, mají přesezenou nohu a nejdřív hopsají po jedné, než jim zapne i druhá. Létají s jednou nohou nataženou a jednou skrčenou. Racci byli přátelštější, hlavně při krmením zbytkem našeho pečeného kuřete, za které Ivanovi poděkovali poděláním rukávu u bundy.

Kolem poledne se projevila moje prokletá karma... Při startování auto jen škytalo, pak už ani to. Nějaký muž, mořský očumovač v autě, kterých tu je hodně, nám přivolal servismana, protože startovací kabely nepomohly. Měly jsme si tu celovečerní reprodukovanou hudbu odpustit... „Spolehlivé“ auto ukázalo, že má v háji baterii, zároveň byla stejně kvalitní i baterka ve visačce u klíče, což není jak u nás pomůcka pro zamykání auta nadálku, ale slouží to jako bezpečnostní kontrola...nevim, nerozumim...celá radost nás vyšla na 160babek. Za trest, že jsme museli jet do města do servisu, jsme si koupili s Ivanem boty na běhání, ten ještě vyřizoval hovory ohledně pracovních pohovorů (možnost pro Christchurch, pěkně nahouby) a zamířili jsme za původním majitelem auta, šéfem servisu, abychom mu omlátili o hlavu fakturu za baterii a vysvětlili mu, že nám prodal plečku. Naštěstí byl rozumný, Ivan to s tím slušně prodiskutoval a dostali jsme od něj 100dolarů s tím, že byl ale přesvědčen, že nám prodal auto bez skrytých problémů.

Po návratu do Aucklandu šel Ivan na pohovor do jedné agentury, já řešila a nevyřešila oficiality s převodem vozidla. Zas tak easy to tu není, jak jsme slyšeli o koupích aut. Takže chodim po městě s dvěma plechovým SPZkama z odepsaného auta.

Chtěli jsme si vzít na tuto noc hostel poblíž mého pracoviště a později najít nějaký pokoj přes inzerát. Místo je asi 20km jižně od centra. Ivan stále bojoval s blinkry a stěrači. Jednou vjel do protisměru docela nebezpečně, šlo o nájezd na dálnici. Ve chvíli, kdy jsme viděli žádaný nápis Motel, Ivan koukl do pravého zrcátka a narychlo strhl volant doleva k odbočce, kde ho v druhém pruhu nabralo v rychlosti zboku auto...myslim, že i kdyby si opět nesplet obrácenou pozici ovladačů a místo blinkru nedal stěrače, stejně by se srážce nevyhnul, protože tu řídí opravdu nebezpečně, má problém se udržet v jízdním pruhu a left-hand driving mu stále pod kůži nevlezlo. Auto zastavilo a vylezl nasraný mladý Maor a Číňanka, která ho držela, aby Ivanovi nedal přes držku. Maor zavolal tátovi, majiteli auta. U nás to odneslo jen přední levé světlo, u nich bylo od předku zadních pravých dveří hodně odřené všechno. Tato legrace vyšla Ivánkův účet na 400 dolarů po domluvě, že nechceme volat fízly, nemáme nepovinné ručení a jsme kokoti, protože neumíme kouknout do správného zrcátka a hodit blinkr a víme, že je to naše chyba. Když starý Maor vezl mého čím dál víc drahého k bankomatu, bavili se o tom, že hledáme bydlení. V tu chvíli nás překvapili, když nám nabídli, že můžem spát u nich, že bydlí kousek. Když neseženem, ať zůstanem i další noc, že hostely jsou moc drahé. Mají velký dům, žije tu asi 8 lidí, pochází z Cookových ostrovů a podělili se s námi o večeři – domácí hamburgery a hranolky, napojili nás na wifinu, napojili nás limonádou a kávou a pomáhali hledat bydení. Ustlali veliký gauč a koukali jsme na dvoumetrovou obrazovku s přenosem z olympijského Londýna. Mně poradili, jak vyřešit oficiality s autem. Ivan mladé maorce pomohl s určením zvířete podle obrázku lebky v učebnici biologie.

Zítra ráno jdu do práce, to zas bude ostuda s angličtinou...raději ani nebudu počítat, kolik hodin bude stát srážka s Maorem. Ivan dostane na prdel.

Moc psů a moc policajtů

Stalo se mnoho věcí. Některé ovlivnit šly a některé ne. Zatímco magnet dobra byl v tuto chvíli na straně zélandské, na druhé straně planety ubral sílu, a to i tu poslední z naší jezevčice Lindy, která doštěkala 3.8. ve čtvrt na čtyři milosrdným zásahem veterinářky. Vyrůstala jsem s Lindou od třetí třídy na základce. Máma ji zakopala na zahradě pod růží. Dneska si měli jet pro štětě z útulku, byl mu Lindin postroj a zdědilo i její oči.

Ten večer, co jsem se to dozvěděla, byl Ivan někde venku...druhý den jsme chtěli koupit auto, aby bylo vhodné i jako menší camping auto. Na poslední chvíli před zavíračkou jsme došli na místo, které nám doporučil týpek z Chile, náš původně zamýšlený spolubydlící. Rozlehlé parkoviště plné aut i s majiteli, ceny různé. Nakonec byly ve hře dva vozy, 20 let starý BMW, moje veliká fetiš, a pak o 6 let mladší Daewoo s ne tak velkými koly a ne černé, ale modré a mělo víc najeto. Bohužel bavorák nedovolil sklopení sedaček k přespání, to bylo tak jediné, co mi zabránilo si ho vydupat, nehledě na cenu o tisíc dolarů vyšší. 

Dohodli jsme se na kombík Daewoo s automatickou převodovkou, plný chlupů z kočky.  Napsal se na mě – moje první auto, což mi přijde jako hodně velká ironie , zvlášť když jsem sedla za volant a zděsila se, že tam žádný není. Hrdě jsem si přesedla na pravou stranu, zařadila D (nevim, co to znamená, ale asi DOPŘEDU) a suverenně jsem se zařadila do protisměru, při cestě domů s několikerým opakováním, ovšem ne tolikrát jako Ivan. Ten večer marně řadil na semaforech jedničku a marně se chtěl rozjíždět s použitím spojky. 

Koupí jsme získali svobodu. Vyhnuli jsme se drahým autobusům a i když má řidič tendenci jet příliš vlevo, popř. v protisměru nebo tahat při rozjíždění za ruční brzdu, přestože se auto ani nehne, konečně jsme se podívali na pořádné pláže vzdálenější od centa, stálo to za to. Autoři přímořské promenády si dali práci a betonovou cestu ztvárnili tak dokonale, že nebyla poznat od navazujícího pískovce a jílovce. S parkováním je to tu daleko lepší jak v ČR. Ivanovo první autořádění přerušili na mostě policajti s vysvětlením, že na dálnici na mostě se fotit nesmí (fotila jsem já, ale pokutu platí řidič, hehe) a že nás může fotka přijít na 250 dolarů. Doporučil jiné, vhodnější místo. Samozřejmě nemluvím o tom, že nevíme, co je to povinná výbava a jakožto správní Češi si nebudem ani platit povinné ručení, když tu není povinné, ale jen doporučené. Já si v klidu dofotila centrum města s přístavem z dálnice a Ivan se mezitím strážníka zeptal, kolik že je vlastně povolená rychlost.... no jo, Češi :) Když jsme u pojištění, není tu nezbytné ani zdravotní. Domorodci jej doporučují, ovšem pokud jde o zubaře, prý je lepší si udělat polozdravotní dovolenou do Thajska a zatmelit si díry v ústech i duši tam.

Ano, rodiče, chodíme na pohovory, telefonujem, rozumíme lépe, ale ne vše, brečíme, že nás nikdo nechce, pak se zas někdo ozve a stále napínáme indickou majitelku hostelu, že nevíme, jestli tu ještě den vydržíme. Jelikož jsem zaspamovala asi 300 architektonických kanceláří, dostalo se mi velké množství různě pojatých negativních odpovědí. Z hecu jsem pak napsala i na pozici usměvavé servírky do 25 let do klubu „Mořská panna“, popř. na půlúvazkovou uklízečku. Zpátky obdržené maily proto zahrnovaly věty „Jste příliš zkušená pro malý atelier, jako je můj“, „naše kancelář před 2 roky prošla restrukturalizací a po krizi se snažíme oklepat, ale není to lehké“, „Máte málo zkušeností ze Zélandu“, na pozici uklízečky mi skrz můj třístránkový životopis architektky napsali, že nemám dost zkušeností na nabízenou pozici. :) Člověk si nevybere.

Včera jsme si aspoň zlepšili náladu 50kilometrovým výletem na západní pobřeží blízko Aucklandu. Shodli jsme se, že jsme v životě na tak obrovské pláži nebyli. Díky čedičovém základu se světlý jemný písek míchá s hrubším tmavým, noha se v mokrém tolik neboří a najdete tu úplně jiné vodní rostliny než v evropských mořích. Otevřela se nám scenerie jak z filmu Avatar, čekala jsem, kdy se začnou vznášet balvany s lijánami. Mezi skálami se vznášela vodní pára a zapadající slunce zvýrazňovalo vyšlapané stopy. Odliv rozšířil pláž na cca 400m, konec zůstal v nedohlednu. Zůstali jsme až do tmy.

Dneska jsem byla na pohovoru, děsivě velká firma plná chytrých zkušených lidí. Vzpomínám, jak jsem 4 dny zpátky prohlásila, že v pondělí budu mít práci, no tak v pondělí mi napsali, ať dojdu...dá se to brát tak? :) Přivítali mě dva chlapi s pupkem a nacvičeným úsměvem a dostala jsem (již druhé na NZ) kafe ala kiwi. Hodně kafe, ještě víc mlíka a dva cukry. Něco podobného si doma vaří máma do 3/4litrového hrnku s puntíky. Usadili jsme se za velký stůl v přízemí, těsně za oknem s jednostranně reflexní folií, kde Ivan seděl v zaparkovaném autě. Z bossa vypadlo, že má kamaráda geologa z ČR z Brna žijícího 10 let na Zélandu a skrz to ho napadlo mě kontaktovat. Hned jsem začla dohazovat Ivana jakožto geotechnika a vypadalo to asi jak v americkém filmu na vyšetřovně. Tři lidi za sklem si ukazují na dalšího na druhé straně, který o nich vůbec neví. Alespoň jsem dostala kontakt. Mně se ptali na kdeco. Já jim chtěla kdeco říct, ale často mi to moje slovní zásoba znemožnila. Dva dny předtím jsem konečně (!) zapracovala na portfoliu, na které budu muset naoplátku dlouho pracovat, protože bylo nekřesťansky drahé. U pár projektů jsme se zastavili. Společně jsme se dopátrali i k výrazům „územní řízení“ a „stavební povolení“ v angličtině. Mají hodně podobné předpisy jak v ČR. Kiwi boss si povzdechl, že jeho společník z Johanessburgu mu zničil jeho kiwi akcent, za což jsem mu poděkovala. Ke konci mi řekli, že mi dají co nejdřív vědět, ze začátku by potřebovali dělat nějaké vizualizace, protože ve 3D dělají jen nějaké koncepční fáze. Na Zélandu je softwarem číslem jedna Revit. Ivan má domluvených několik pohovorů i přes telefon od agentur i přímo u firem v oboru, takže stále nevíme, jestli zůstanem v teple na severu nebo se budem sunout naší modrou plechovkou o ostrov níže.

Večer jsme se podruhé setkali s policíí, protože jsme Indce na hostelu nechtěli zaplatit, že tu spát nebudem a odjíždíme, a ona nato, že checkout je do 10, nikoli ve 4 odpoledne. T o dává smysl, nicméně proč s Indiánem nesmlouvat, řekla nám zkušenost získaná v Indii. Skákala před námi jako skřítek, vlastně pod námi, o dvě hlavy. Její hotel, její pravidla. Já na to, ať mi ukáže smlouvu, kterou jsem s ní podepsala (v Indii se i na jednu noc podepisovaly papíry, kdežto tady ani na 14 dní nic), popř. že můžu říct policii, že mi ty prachy ukradla. Jak tam skákala, dělala jsem si z toho spíš už srandu, v klidu jsem večeřela a ona mi vpálila do tváře, že se postará o to, že na Zélandu nedostanu nikdy práci ani nás nevezmou v žádném hostelu, že máme zaplatit pokutu 50 dolarů za nedodržení termínu checkoutu a že za to budu mít zkaženou karmu. :) nebo tak něco :D I když v jinym významu jsem si přesto vzpomněla na plynovou karmu v Brně, která byla tak zkažená, že mi jednou ohořela všechny řasy :))  Ivan se postaral o doražení Indky větou „ok, zavolej policii, ať jich přijede 50 a postřílí nás všechny“. Nato se ozývalo za rohem do sluchátka, jak se jí něco podobného za 15 let podnikání nestalo a jak si večeříme a odmítáme opustit její dům a jak si s námi neví rady a potřebuje policejní zásah. Mezitím hotelový poklízeč ujistil majitelku, že žádná cedulka o pravidlech tohoto „hostelu s krásným rodinným prostředím“ na našich dveřích od pokoje nevisí a dočasný pracovník nám při příjezdu neřekl o „indických pravidlech“ vůbec nic. Indka vypustila páru jak lokomotiva na konečné stanici, vrátilo se jí bělmo do očí a po tom, co jsme vyhledali ve slovníku slovo „nedorozumění“ (ne že bychom ho neznali, ale nic si nepamatujem) jsme si se zachovaným českým pobaveným výrazem potřásli rukou, Indka odvolala strážníky a odnesla nám pytel plný odpadků.

Poznámka k autu: Je to, děcka, přesně jak na pouti! Máte dva pedály a nemůžete to nezvládnout! Jen kroutíte tim kulatym s troubítkem uprostřed! Kdo nikdy neřadil s automatikou, máme tu N - neutral, R - rovnou vzad, D – dopředu, P – parkování, 1 – dokopec, 2 – větší dokopec, 3 – skopec (po tom co se vám hodně velký dokopec zdá, že se převrátíte). Kdo řídil s automatem a je to podobné, pardon za „profi“ výklad. Takže vidíte, že o tom víme strašně moc. První trabl jsme měli s elektricky ovládaným okýnkem u spolujezdce, které se po jednom dni dostalo do formy a funguje, jak 14 leté okénko má. Žere to na 100kilometrů víc jak žena v těhotenství a vrže to víc jak postel ženy před těhotenstvým. Na druhou stranu to Ivan usmlouval na pouhých 1250 doláčů, na koruny cca 20tisíc, přičemž jsem navíc musela zaplatit akorát licenci, to je jakýsi povinný poplatek pro vozidlo pohybující se po silnici. Technická kontrola je tu zcela jiný předpis a zařizuje se po půl roce. Převod vozidla se provedl v bazaru a trvalo to 5 minut.

černý písek na západním pobřeží 

 jak mě topila vlna

 nádraží Auckland

 Manukau City, Auckland, nedám ti potvoro

 North Shore, Auckand

"Tinny", tin, plechovka, Daewoo Nubira 98 plečka 

 west coast