Náš měsíční pobyt v ČR proběhl rychle a zběsile. Zjistili
jsme, že se nic nezměnilo, jen my a náš pohled na svět. Že lidi řeší pořád
stejné blbosti a i po roce si máme co říct. Se slzou v oku jsme překousli,
že některé nestihnem potkat. Na druhou stranu jsme si moc vážili toho, že
někteří se přes kus republiky dopotáceli, aby nás viděli, a já na to vzpomínám
doteď. Stejně tak jako na svíčkovou a pivo s tradicí delší, než samotné osídlení
Zélandu.
Po dvou měsících na ostrovech, kde snad už ustávají zimní
deště, je situace poněkud napjatá. Ivan už před letem do Evropy zjistil, že
firma nemá moc zakázek a neprodlouží mu kontrakt. To se bohužel až doteď
nezměnilo. Obesílá firmy jak vzteklý, chodí osobně a zkouší i příbuzné obory a
otevřených dveří se nedočkal. Protože jsme lidé podnikaví, rozhodl se, že bude prodávat
software a hlavně, založíme si fotoatelier. Přece jen oba převážnou část života
věnujem focení. Nápad vznikl, jak to tak bývá, v hospodě. Zcela
nepravděpodobně však již u prvního ze dvou piv, v malebné hospůce
Žďárských vrchů.
Prakticky to vypadá tak, že jsme do toho nasypali peníze, u
Hanky doma, kde teď bydlíme, jsme si postavili geniální mobilní konstrukci na
papír, který slouží jako pozadí, máme tři velká světla a začli jsme se učit víc
se softwarem pro editaci a první měsíc jsme trávili nad přehrabováním (hlavně
českého) fotoarchivu a jeho editací, abychom mohli něco dát na dočasné webové
stránky. Po dvou měsících máme konečně na rozdávání tisíc vizitek (můj design a líbí se), dělají se webovky
člověkem, který tomu rozumí a už jsme si tu prošli pár společenských událostí,
na které bychom se asi nedostali, kdybychom nelovili nové obrázky. Jak říká
Ivan rád: „teď, když jsme profesionálové / podnikatelé“. Upřímně řečeno, za dva měsíce jsme
se krom výletů za snímky podívali jen na tři dny na lyžovačku a na dva výšlapy
kousek za Auckland, protože sice jsme „profesionálové“, ale já mám zároveň
pořád ten plný úvazek a Ivan furt hledá pozici geotechnika, takže neni
absolutně na nic jiného čas...
To je jen poznámka pro čtenáře, kteří si myslí, že slovo "podnikatel" je synonymum ke slovu "milionář".
Nemohu vypustit ještě roztomilou hlášku Ivana, kdy o sobě též tvrdí, že je "homemaker" - přeložitelno jako "tvůrce domova" ve významu "osoba v domácnosti", což je podle naší angličtinářky obecně používaný výraz pro osobu bez práce. :)
Ráda bych pověděla o několika zajímavých akcích, kde jsme
mohli fotit.
Po pár měsících jsme navštívili naše maorské známé. Ti nás
pozvali na „hair cutting“ – stříhání vlasů. Nevíme přesně, jestli je to
aktivita jen lidí z Cook Island, protože oni nejsou „praví“ Maoři, ale
ostrované, mající půlku rodiny ještě tam, na tropických ostrovech východně
odsud. Jde zde o tradici, kdy se malým klukům nechávají narůst dlouhé vlasy, a
ve chvíli, kdy dospěje v muže, se zorganizuje velký ceremoniál čítající
celou širokou rodinu (zde asi 150 lidí), kluk sedí uprostřed sálu, má na
vlasech navázané stužky (100-200 pramenů) a celá rodina si ho ostříhá. Začne
k němu chodit postupně nejbližší příbuzenstvo, každý ufikne pramen a nechá
si jej. Pak následuje vzdálenější příbuzenstvo a ke konci už může dojít pro
pramen kdokoli. Trvá to asi dvě hodiny, mladík mezitím ztrácí nadšení a po
konečném zásahu kadeřnice se strojkem následuje žranice. Děti se radují
z uříznutých pramenů a vážou si je na vlastní vlasy. Tradice se nedrží už
tak striktně, navíc často v muže dospěje i malý kluk, protože mu například
vadí vlasy při hraní rugby. Některé rodiny už od toho upustili úplně. Máme
tuhle komunitu rádi. Sice moc nepracují, nejsou nejčistotnější a jsou
v lecčem srovnatelní s Romy, ale na druhou stranu jejich rodinná
soudržnost a radost ze života je moc příjemná a nakažlivá. Na celé akci jsme
byli jediné bílé huby a výrazně pod hmotnostní průměr. Maoři i ostrované (myšleno z pacifických
ostrovů) mají totiž od prvních osídlení Evropanů přístup k bílé mouce a
tučému masu, čímž nahradili ovoce, zeleninu a jiné rostlinné produkty, ryby a
ptáky. Evidentně si na to jejich těla ani po mnoha generacích nezvykla a
McDonald se na nich podepisuje tak, že některé letecké společnosti
v Tichomoří už konečně (!) začly účtovat letenku na váhu, ne na hlavu. Mně
se to nezdá jako vůbec špatný nápad už od dob, kdy nám na letišti řešili 3kg v
zavazadle nad limit, zatímco na mě celý let přetékala ruka pána, který by si
zasloužil dvě sedadla.
Další zajímavou fotoakcí byla jedna umělecká sešlost,
kde jsme nikoho neznali a dozvěděli se přes internet. Skupinka Kiwáků a cizinců
vede ve městě uměleckou galerii, venkovní performance a experimentální divadlo.
Fotoakce byla zaměřena na Bauhaus Theatre. Bauhaus byla původně progresivní škola
založena Walterem Gropiusem, vyučovalo se zde umění spojené s řemeslem s hlavním
trváním ve dvacátých letech. Samotné divadlo se vyznačuje především
jednoduchými kostýmy základních tvarů a barev. Když jsem některé referenční
obrázky ukázala Ivanovi, řekl, že na akci nepůjde a nebude ze sebe dělat
debila. Po týdenním naléhání si vítězně slepil dva kartony, já si na sebe
navlíkla barevné oblečení a náhrdelník z polystyrenových kuliček,
vymalovala si oči všemi barvy duhy a vybaveni pivem jsme dojeli na místo. Temná
atmosféra venkovního fotoatelieru byla dotvořena diskotékovými světly a před
bílým plátnem stál kdosi oblečen jako robot do reflexní folie a mával papírovým
mečem. Řekli jsme si, že jsme určitě správně a budem potřebovat hodně piv.
Otočil se na nás organizátor v reflexní vestě pošité barevnými plastovými
míčky s černobílým makeupem a brýlemi bez skla a zeptal se váhavě, jestli jsme fotografové. Rychle jsme raději přikývli,
protože jsme vypadali neobvykle normálně, a nakonec nacvakali celkem zajímavé
záběry. Postavy v bílých maskách s papírovou vázou na hlavě nepotká
člověk na ulici každý den. Vyprávěl, že profi fotografové, co pro ně jednou něco fotili, nemají smysl pro kouzlo a magii, nicméně naše produkty se mu líbili.
Poslední náš výlet tuto neděli se konal na pláž Karekare. Byli jsme tu
už několikrát, ale nikdy nešli cestou přes hřeben. 10 centimetrů hluboká bahnitá
klouzačka místo cesty a neuvěřitelně sytá zelená tráva dala najevo, že už
opravdu bude jaro. Starší odvážné paní po cestě klouzaly, padaly a omdlívali, krmily
se vzájemně bonbony a libovaly si, že tohle je skutečný Zéland. Do toho zase
začaly kvést po mírné zimě „vánoční stromy“ pohutukawy a další ze skromného
množství kvetoucích porostů. Palmy poporostly o další patro a také jsme poprvé
zahlédli divoké rozely pestré, jak se honí mezi větvemi a doufám, že se nám někdy
podaří třeba takováto fotka zblízka. :)
