JIŽNÍ KOREA

Výlet do ČR nemůže být bez toho, aby si člověk neutrhl nějakou třešínku, která roste na stromech cestou. Zatímco  nemálo lidí ochutnává plody jihovýchodní Asie a ostrovních zemí až k Austrálii, my si vybrali turisty zanedbávanou Korejskou republiku - asijského tygra s jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik, úžasným kulturním dědictvím, tajemnými rozlehlými horami zalitými mlhou, moři ze tří stran, vždy uctivými lidmi a pečlivě střeženým bubákem za severní hranicí.

V Seoulu jsme udělali cirkus hned na incheonském letišti, kdy nám celníci objevili množství pašovaných vín. Ivan brilantně vysvětlil, že se za týden přesouváme do Evropy a že nám přeci nemůžou zabavit vína pro naše milované rodiny. Že lahve nehodláme prodávat po Korey. Celník neochotně kývl a pak si všiml krabičky. “A co je tohle?” Rukou v rukavici uchopil krabičku. “Maso?” Ivan vysvětlil, že to jsou vepřové řízky. Kapající plátky v krabičce vysvětlily samy za sebe, že řízky už nejsou, co bývaly. Celník rozhodně řekl, že si maso nechá. “Můžu si vzít aspoň tu krabičku?” “Ne, ta tu zůstane.” Ivanovi nedovolili sníst ani jeden řízek, že by to bylo vidět na kamerách a byl by trapas. Ivan se jen smál, že si dělá srandu, ale nevěřim tomu. Odjeli jsme moderním metrem do centra bez řízků i krabičky jako Češi, co mají bez řízků zkaženou dovolenou.

Seoul nabízí největší výběr paláců, chrámů a svatyní v celé Koreji. Jejich jména jsou nevyslovitelná a i kdyby, stejně vám místní lidé nerozumí, protože to vyslovíte blbě. Jejich písmo je poměrně mladé a připomíná veselou směs čárek a nul. Řeč je pak příjemnější na poslech než čínština a prodloužené samohlásky některých konců slov se lehce podobají francouzštině.

Do královských paláců je možno koupit souhrnnou vstupenku a za jeden den se to dá při větší snaze stihnout. Hned u paláce Deoksugung jsme kromě demonstrace s transparenty zastihli i performance příchod strážích. Pochodují ostře, mají barevné kostýmy a doprovází se hudbou – různé trubky, bubínky, plechové gongy a jakési kovové zvonkohry. Všechny chrámy v celé Koreji spojuje uspořádání – vstupní brána, většinou symetrické boční budovy, schody nahoru, občas další dvůr a v závěru na šířku orientovaná hlavní stavba obdélníkového půdorysu se vstupy zepředu a po stranách. Masivní vyložená střecha s prejzovými taškami nechává vyniknout dřevěné pomalované konstrukci, ve spodní části se v rozích zvedá (tolik typický znak pro stavby jihovýchodní Asie) a většinou má několik stupňů. Tmavá střecha a vysoký sokl kontrastuje s barevným pomalováním (tyrkysová, modrá, hnědočervená a zlatá), prostší domy nechávají stěny nepomalované s přírodní hliněnou omítkou mezi dřevěnými rámy. Vstupy do paláců střeží žuloví lvi nebo draci, často obklopeni stejně zpracovanými chrliči pro pitnou vodu, interiery pak zahrnují jednoho nebo tři na střed osazené pozlacené Budhy, ze stopu zavěšené lampiony. Mnoho interierů zvláště v Seoulu není zpřístupněno turistům.

Palác Gyeongbokgunu je zřejmě největší, následoval komplex z 15. století Changdeokgung s množstvím intimních zákoutí, poté nás anglicky mluvící průvodkyně provedla po příjemně skrytých královských zahradách (Secret Garden) s výborně uspořádanými stavbami a množstvím jezer s lekníny. Je zde cítit obrovský smysl pro práci s vodním živlem, pokud se někdo z vás zajímá o principy čínského umění feng-shuei, tady by zaplesal stejně jako porotci z Unesca, kteří místo zařadili pod svá ochranná křídla právě kvůli harmonii architektury s přírodou. Poslední palác se jmenoval Changgyeonggung, prostý turistů se stal balzámem na duši. Další unescovou stavbu – svatyni Jongmyo – jsme už nestihli. Obecně jsou korejské chrámy oblíbené filmaři.

V Seoulu budou spokojeni i milovníci nakupování elektroniky, módy a kosmetiky. Ivan v bazaru objevil super objektiv za bezkonkurenční cenu, i když vzhledem ke kurzu suma v korunách vypadá děsivě, např. za levnější oběd dáte 9000 won.

Množství restaurací láká strávníky na obrázky syrového masa vylepených na výlohách, jiné zase akvárky na ulici plné chobotnic, olihní, různých druhů mušlí atd. Přípravu jídla na pánvi přímo na vašem stole je k vidění dost často. Dřevěný stůl má uprostřed otvor s plynovým vařičem a velkou kovovou  pánvi. Ve většině restaurací obzvláště mimo hlavní město nemáte páru, co si objednáváte, určitou nápovědou může být ilustrační foto jídla, na něž ukážete. „Kuchař“, dá-li se osoba tak nazvat, donese suroviny k vámi zvolenému pokrmu, nasype je na pánev a občas zamíchá. Voda je zadarmo a velmi vítaná, jídla jsou mnohdy tak ostrá, že se vám oloupe patro. V naší první hospodě tohoto typu číšnice před našimi zraky držela chobotnici za hlavu a od nohou ji postupně rozstříhala nůžkami do pánve. Všechna jídla zahrnují čínské zelí a druhy kořenové zeleniny. V pokrmu dostanete i mističky s nakládanou zeleninou (většinou je všechna dochucena chilli), výhonky, špenátovými dochucenými listy, fazolemi, často zeleninová nebo rybí polévka, v jedné jsme našli i hlavy krabů, grilované ryby, slanečky. Do toho můžete najít i sladké brambory a rýžové nudle a pochopitelně mistrovsky udělanou rýži, která díkybohu nikdy není pálivá. Místní specialita je i klobása s mletým masem a nudlemi, do jídla se často přidává i jakási hmota podobna pudingu a tofu. Protože je Korea hornatá s vedry i sněhem, z tradice se jako jedna z velmi mála věcí do dneška dochoval způsob konzervování zeleniny. Keramické tlustostěné nádoby s víkem jsou po okraj naplněny zelím, ředkvemi, listovou zeleninou, dochuceny kořením a na chladném místě se stálejší teplotou přečkají zimu. Mnoho potravin se suší – ryby, ale i kůry stromů a celé sesekané větve, které se pijí po zalití vodou jako čaj. K dostání jsou zelené mořské řasy a samozřejmě veliké množství sojových omáček a dalších dochucovadel peprné chuti. Nejvíce evropsky vypadala omeleta s kousky chobotnice, naskládanými lahůdkovými cibulkami a mrkví.

Velké váhání proběhlo ohledně způsobu cestování. Jako osoby zvědavé jsme chtěli pochytit co nejvíce za rozumnou cenu. Program byl vytvořen podle cestovních kanceláří, přizpůsoben našim prioritám. Zélandský šéf povídal o výborném autobusovém spojení, kluk na recepci u hostelu v Seoulu nám vysvětlil, že bus je super jen do jednoho města a pak už nic moc. Pronajali jsme si nakonec auto a dokonce v půjčovně paní i anglicky pochopila, že chceme vůz přistavit k hostelu. V zemi vyrostly většinou nezajímavé vysoké budovy a obrovská vysoká sídliště v 80. a 90. letech, lidé však zůstali stejní, takže často je vše dost ušmudlané, nevkusné, neupravené. Do téhle spouště nenajdete starší auto než 5 let, všichni vlastní iPad a nejmodernější technologie ve všech přístrojích. Platby kartou jsou samozřejmostí, což se hodí, protože mimo Seoul nedostanete peníze z bankomatu na mimokorejskou kartu.

Korejsky mizerně mluvící Korejec dojel s autem do velmi úzké uličky u Hostelu a chtěl po Ivanovi, jakožto hlavním řidiči, podepsat asi 20 věcí, aniž bychom tušili, co to je. Muž se omlouval za škrábance na autě. Nebyly ani vidět. Půjčili nám na přání anglicky mluvící GPS, se kterou by cestování nebylo vůbec možné, takže jsme to myslím udělali úplně nejlépe. Po roce nás čekalo řízení vpravo, navíc v Seoulu, o němž se všude dozvíte, že po něm rozhodně nemáte jezdit kvůli zácpám dlouho do noci a šíleném způsobu jízdy řidičů. Poslíček z půjčovny odešel. Ivan sebevědomě zařadil zpátečku a po vycouvání 5 metrů auto začalo hlasitě pípat a z motoru se valila pára a kapala voda. To snad není pravda! Náš ochotný recepční z hostelu zavolal do firmy, ať si pro auto dojedou a dají nám nějaké spolehlivější. Do půl hodiny přistavili jiné, stejný typ, najeto jenom tisíc kilometrů. Žádné papírování se naštěstí nekonalo a konečně jsme vyjeli do pátečních zarvaných ulic. Vlastně je úplně jedno, jestli jedete v pět ráno nebo v devět večer, protože Korejci pracují skutečně pořád, obchod otevřený do devíti večer, o víkendu často také. Ulice jsou ucpané a kdo není drzý, nikam se nedostane. Jízda po Korey je jakž takž v pohodě, když si zvyknete a začnete řídit jako místní. Blinkr je jen na ozdobu, červená na semaforu je pouze doporučení, čára dělící jízdní pruhy není zeď a přejíždí je jak je libo, auto, před které se vtlačíte, má smůlu a musí brzdit, autobus má zastávku kdekoli, parkoviště může být na mostě i na rušné ulici. Hlavní ulice se často nepozná a i když se pozná, nikoho to nezajímá. Všichni spěchají a neberou ohled a do toho všeho nikdo nebourá.

Rychlostní silnice nás dovedla na východ k moři, kde začalo naše okružní pátrání. Úmyslně jsme vynechali demilitarizovanou zónu dva kilometry širokou podél celé severní hranice se Severní Koreou, s níž nikdy nebyla podepsána mírová smlouva. Zóna představuje oblíbenou turistickou atrakci, můžete z vyhlídek pozorovat zapovězené zahraničí (ovšem nefotit), jít ve stopách tunelů, kudy se Severokorejci neúspěšně prokopávali na svobodu, a navštívit muzea s válečnou tematikou. Cestovky dělají často i výlety do domů bývalých diktátorů na severu Jižní Korey, to jsme ale také s radostí vynechali. V severovýchodní části republiky na každém kroku potkáte vojenské auto, hlídky, silnice v horách mají po pár kilometrech po obou stranách betonové mantinely s velkými betonovými krychlemi na vrchu. Pokud se blíží nepřítel, stačí krychle uvolnit (zřejmě výbušninou) a ty spadnou na silnici a znemožní průjezd. Ponurá atmosféra zamlžených kopců s řídkými vesničkami a maskáčová auta nepůsobí přívětivě. Přímořské město Whanjipo s prázdnými parkovišti a pláží, kde se procházeli vojáci, jsme opustili během chvilky a směrovali se do města Sokcho. Celé pobřeží až daleko k jihu je obehnané vysokými ploty s ostnatým drátem, prostě pojaté resorty drát vedou až za hotelem. Je vidět, že do obrany se zde investovalo nemálo financí.

Město Sokcho leží na strategickém místě jako vstupní destinace k národnímu parku Seoraksan. Mysticky do mlhy zahalené špičaté skály jsou protnuty potoky a vodopády. Moc jsem se sem těšila, i když jsem dopředu viděla jen pár fotek a nestihla si zjistit nic o nabízených trekách. Pohádkově ostré vrcholky žulových hor lákají pro horský turismus i skálolezení. Úplně se mi zastesklo, že nemáme vybavení, protože skály vypadaly nádherně a nabízely všechno od dlouhých převislých spar až po položené plotny. Materiál hrubý, neoklouzaný, leč jištění řídké. Krásné dlouhé linie i výhled. Obloha se rozjasnila a dusno, které pak už do konce pobytu nepřestalo mučit, nás provázelo po celou dobu výšlapu. Při pohledu na mapu jsme se rozhodli pro 11 hodinový okruh. Korejci jsou malí, to musíme zvládnout i rychleji, říkali jsme si po zkušenosti s časovými odhady na Zélandu.

To jsme se ale šeredně spletli. Nástup ke hřebenu byl ostře stoupající, vedro tížilo každý krok a ty malé šikmooké opice si běžely nahoru, skoro se nepotili a vůbec nepili. Když jsme se po několika hodinách a s velmi rychle ubývající zásobou vody vyškrábali ani ne k nástupu na cestu po hřebenu, pár Korejců nám naznačilo, že dál jde cesta pomalu a že většinou lidé spí na chatě která je nahoře kousek od hlavní cesty. A že jestli nemáme vodu, máme to raději otočit, že ten „11 hodinový“ okruh nemáme šanci zvládnout. Cestou není žádné místo pro nabrání vody. Pro ně jsme vypadali stejně směšně jako Pražáci v pantoflích na Sněžce hledající Mekáč. Jeden sportovec nám dokonce nabízel vodu, že jí má dost, že všechnu nepotřebuje. Ukazoval přitom na dvě půllitrové lahve určené na celý den, přičemž bylo evidentní, že se napil asi zatím jen jednou, a to bylo už poledne! Oni prostě nepotřebují pít, ani moc jíst a běhají jak kamzíci. S Ivanem jsme uznale vodu odmítli a otočili to zpátky. Přihnaly se mraky a nebylo vidět na protější kopec, tak to ani nevadilo. Nohy bolely ještě dva dny potom. Pro doplnění je dobré uvést, že ačkoli jsou Korejci velmi pracovití, o víkendu jich v národním parku bylo celkem dost. V horách jsme nepotkali žádné děti, většinou jen muže. Ve městech je až neuvěřitelné množství obchodů s outdoorovým vybavením, kromě North Face najdete spoustu neznámých místních značek, velmi pěkně módně provedené, to je věc, která je v Česku zatím v plenkách. O Zélandu ani nemluvě, tam je jen jedna outdoorová síť a o designu a kráse se nedá rozhodně mluvit. Samozřejmě se absence konkurence i odráží na ceně. Každopádně čest vitálním Jihokorejcům, je znát, že jsou na domácím hřišti a vedro, vlhko a strmé stoupáky jim nedělají problém.

Park musím určitě doporučit, nejlépe přechod na dva dny a zjistit si dopředu trasu na stránkách parku, kde je vše i v angličtině. Nikdo samozřejmě nemluví anglicky, maximálně jen heslovitě, nic se nedozvíte. Zahraniční turisté jsou tu velmi ojedinělým jevem.

Celou dobu mimo hlavní město jsme spali v autě. Půjčovna dodala celkem prostorný vůz a v noci se při 19 stupních mohlo spát s otevřenými okny. Korea má tak divně nastavený čas, že teď, v době nejdelšího dne, se stmívá v 8 a rozednívá v 5. Vzhledem spaní nadivoko jsme tedy neměli problém přespávat na parkovištím blízko klášterů a vstávat v čase budíčku mnichů v půl šesté. Ranní mlha povalující se v údolích je vděčným pozadím fotek a ostatně je tak typická, že ji místní malíři zobrazují na všech obrazech hornaté krajiny s šumícími vodopády a zkroucenými borovicemi.

Směrem na jih se pobřeží nemění. Rekreační pláž u Uljinu (skoro střed východního pobřeží) „romantiku“ ostnaných plotů doplnila výhledem na atomovou elektrárnu. Do toho ve studeném moři lovili místní obyvatelé zelené řasy k jídlu. Voda je zde čistá, vhodná i k potápění.

Cestou z města Samcheok do Uljinu jsme zabloudili do vápencové jeskyně Hwanseongul, ale protože Korejci mají čím překvapovat, pro mě byla jeskyně zatím největší, co jsem kdy viděla, dlouhá více než půl kilometru, neuvěřitelně rozlehlá. Představovala pestrou paletu krasových úkazů. Kde to příroda zajímavě nepostavila, tam si žlutokožci postavili most se zářivě svítící leddiodovou duhou, popř. vodopád poháněný čerpadlem. Vše v podmanivém blikajícím osvětlení jako na pouti. Asiati mají smysl pro barvy, třpytky a blikátka zkrátka vytříbenější, než barvou šetřící Evropané (kdo byl v Thajsku, ví).

V Uljinu je jako ve všech větších městech Korey expo park. Tamější je zasvěcen ekologii. Nekonečně velké plochy cest a stěží udržovaných zahrad nesou matné známky někdejší slávy za ekonomického boomu. Navštívili jsme zde jen jeden, zato moc krásný pavilon, a to akvárium. V největší skleněné kleci měli výběh mimojiné i žraloci a krom barevných papouščích ryb a „butterfly“ ryb, které známe už ze Samoy, se ve vodách hemžily i medúzy.

Přes velkou smradlavou díru Pohang, kde jsme k večeři vyfasovali polívku s krabími hlavami, jsme se odebrali ještě více na jih do oblasti Gyeongju, bohaté na UNESCO památky. Jednou z nich je ponurý krášter SeokguramGrotto z 8. století, kde je ceněná 4m vysoká socha budhy (Seokguram Bonjonbul)z bílé žuly, zdařile provedena v detailu. Před turisty je chráněna sklem a osobně nechápu, proč je považována za jednu z nejhezčích svatyní v Asii (dvakrát jsem si kontrolovala, zda jsme tam správně).

Mnohem více na mě zapůsobil nedaleký unescový chrám Bulguksa z 15. století, jeden z největších korejských. Jako první praští do očí příšerně provedená rozestavěná dvoupodlažní bílá plechová krabice, pojatá jako muzeum, přímo na nádvoří místo jedné ze dvou původních pagod. Jakmile to člověk obrečí a překousne, čeká ho příjemná procházka lákavě navazujícími nádvořími a zvedající se cesta přes jednotlivé budovy. Jako ve většině komplexů je i zde znát postupné rozšiřování trvající několik set let.

Gyeongju city nás ničím nepřekvapilo. Smutně působící zavřené obří národní muzeum a rozlehlé liduprosté parky opět vyvolávaly otázky – kde se berou peníze na údržbu? Toto město bývalo do 10. století hlavním městem Koreji, tehdy věřím, že mělo neuvěřitelný náboj, památek je zde jako maku.

Oázou klidu představují bývalé královské zahrady Anapji Pond ze 7. století s umělým rybníkem. Pro nás to byla příjemná zastávka a hlavně schlazení, protože teplota daleko přesahovala 30 stupňů. Mnoho přilehlých staveb se bohužel nedochovalo ani nebylo nahrazeno replikami, sloupořadí budov dávaly tušit žulové kameny vybroušeny do stejného půdorysného tvaru jako někdejší sloupy a položeny na trávník.

Vedro bylo úmorné, rozhodli jsme se zaskočit do aquaparku. Navzdory šílenému vstupnému jsme konečně vevnitř zjistili, kde jsou všichni obyvatelé města – právě tam. Nikdy jsme neviděli tak šílené tobogány, jsem si jista, že evropské bezpečnostní předpisy by návrh takové hrůzy ani nedovolily. Některé z atrakcí zahrnují dokonce volný pád před tím, než voda ječícího Korejce zbrzdí. U této atrakce si stoupnete do tubusu a následně se pod vámi otevře podlaha.

Zakroucené koryto končící na jedné straně stavidlem, z něhož se co chvíli vylije vlna tsunami, zmýtá lidmi uvězněnými v nafunovacích kruzích. Nechybí klouzačky o 70°sklonu ani vláček svištící po horské dráze až do vody. Korejci chodí v tričku a trenkách, hlavně však mají v naprosté většině záchranné vesty a kšiltovky.

Kolem města Gyeongju se rozprostírá stejnojmenný národní park. Shodli jsme se, že zaručeně jde o nejmalebnější část celé republiky. Udržované vesničky s tradiční architekturou, do puntíku zvládnuté detaily i vesnice dotažené jako celek, romantické rybníčky s lotosovými květy, jako je Seochulji Pond, drobné svatyně, hrobky a Budha vytesaný do kamene (Chilbulam Rock), ke kterému jsme se vydali za šera s jedním mladým Korejcem, a nikdy nedošli, protože se setmělo příliš rychle. V místních rybnících žáby dělají zvuky, které jste nikdy neslyšeli (jako když tlustou kočku taháte za ocas) a veverky dělají čimčim jako ptáci zjara.

Zajímavostí je novodobá ujetost na modrých taškách – viz googlemapa.

Jako bychom touto pohádkovou oblastí takřka vyčerpali dávku korejského krásna. Další den nás probudil zamračenou uplakanou oblohou, celý den jsme seděli v autě a snažili se přetrpět 80km/h mimo obec a 40km/h v obci. Chrámy Haesinsa jsou příjemným místem v horách zalitých mlhou a je zde objeveno a uchováno 81000 starých dřevěných rytých destiček jakožto šablon pro knihtisk, zařazené opět na Seznam kulturního dědictví. Pochází ze 13. století a jsou psány starokorejským textem Tripitaka, který je laikem naprosto neporovnatelný s dnešním korejským písmem.

Ponuré počasí pomohlo dokreslit atmosféru v pohoří Songnisan, kde nás nejvíce zajímal chrám Beopjusa. Krom toho, že se zde nachází krásná 5 stupňová pagoda, se tu blyští více než 30 metrová zlatá socha Budhy. Místo kdysi poskytovalo domov pro 3000 mnichů. Nevím, kam se vešli, my jsme potkali jen 4, zato dosti hlučné. Měli jsme totiž to štěstí, že jsme se nachomýtli zrovna k večerní modlitbě. Mnich bubnoval do obrovského bubnu, že se nedalo uvěřit, že ty rychlé pohyby zvládne udělat jen dvěma rukama. Další mnich několikrát rozezvučel zvon dřevěným beranidlem. Po dalších hudebních vstupech se všichni odebrali do jednoho z chrámů, kde předváděli sestavu před třemi pozlacenými sochami Budhy. Náladu podpořilo vtíravě vlhké počasí, šlo zřejmě o nejmystičtější zážitek z naší korejské cesty.

Další den se už naše cesta neprodleně stáčela severozápadně zpět k Seoulu. Poslední návštěvu jsme vykonali v komerčně nejvytíženějším korejském skanzenu Folk Village, kde je k vidění úplně všechno z tradičního života. Největším lákadlem jsou představení mužů při tradičních tancích, akrobacie na koních (jsou opravdu šikovní), provazochodec a ukázka tradiční korejské svatby, což mi přišlo jako velmi neveselá veselka. Ivan si objednal místní specialitku – jelito s rýžovýma nudlemi uvnitř. Já zase vydržela dlouho v muzeu, kde byly vysvětleny postupy konzervování zeleniny v keramických nádobách přes zimu, druhy používaných potravin a další věci související s potravinami v průběhu roku, protože zimy v horách bývají podobné jako v ČR.

Poslední noc jsme se vrátili do původního hostelu, lidi jsou většinou moc příjemní, i když anglicky neumí. Jejich ochota a obětavost je mnohdy fascinující.

Korea je dražší jak ČR, pro novozélanďana skoro srovnatelná. Turisté tu jsou jen zřídka, hlavně v Seoulu a zřejmě na severu v demilitarizovaném území, z čehož je udělána velká atrakce. Pro milovníky hor a impresionistických výjevů propojených s ponurým počasím je to ovšem místo, které dokáže vyčarovat slzy dojetí. Díky malé pravděpodobnosti, že narazíte na anglicky aspoň trochu mluvící osobu, jste odkázáni jen na sebe. Je to země divoká a surová, skrz níž projíždí nejmodernější vozy a hrají nejnovější telefony.

Pokud tam někdo vyrazíte, určitě doporučuju pronajmout auto, korejská ostrá směs měst, vesnic, hor a dvou moří vám polechtá buňky tak, že na to dlouho nezapomenete.