Queensland, Austrálie

Abychom neměli v létě málo teplo, rozhodli jsme si jet koledovat o infarkt do Austrálie, zkráceně též Aus, čteno Oz. Letadlo jsme nasměrovali do Cairns, což je město  na 16.rovnoběžce na severovýchodu státu Queensland. Nejen kvůli „levnější“ letence (přes Vánoce nic jako „dar“ u leteckých společností neexistuje, ba naopak), ale i kvůli množství přilehlých národních parků, svítících na googlemapě.

Rady mého šéfa do Austrálie:

nekoupejte se v moři! (medúzy) – porušili jsme

nekoupejte se v řece! (krokodýli) – porušili jsme

nepijte neošetřenou vodu, raděj ani z kohoutku! (bakterie) – pili jsme i neošetřenou z řeky

nechoďte do pralesa bez vysokých bot! (hadi) – porušili jsme

nechoďte bosí po trávě! (hadi, pavouci) – porušili jsme

Na letišti pro příletu jsme mávali papírem, který tvrdil, že máme zamluvené a zaplacené auto, ovšem žádný z provozovatelů nás nenašel v databázi a označili dokonce onu bookovací kancelář za podvodnou. Během dvou hodin  jsme z netu zjistili, že platba neodešla, tudíž se nepodařilo té společnosti sehnat ani jedno auto a „zapomněli“ nám to oznámit. Jedna hodná pani nás odvezla i s kufry do centra, kde jsme konečně zamluvili auto a usadili se v hostelu na první noc, abychom smyli z těl krustu potu, prachu, deště, dalšího prachu a krému na sluníčko. Večer se nám podařilo ještě setkat na pivu s jedním Čechem, který nám též nabízel na letišti odvoz. Byl to ředitel české firmy mající pobočku mimojiné i v Cairns a další den očekával přílet zbytku rodiny, s nimiž se rozhodl oslavit Vánoce letos trošku jinak, netradičně a tropicky. Nač balit krabice plné nesmyslů.

Cairns je největší město v okolí, do nejbližšího velkého byste si zajeli 1700km (Brisbane). Bylo založeno jako přístavní město pro export zlata. Silnice při břehu lemují pole banánovníků a cukrové třtiny, která je zde dopravována speciálními vláčky po husté síti minirozchodky (asi 40cm). Pár kilometrů od břehu se krajina prudce zvedá, tvoří hřbet paralelně s pobřežím a tím i hranici deštných pralesů. Kdo chce, ať se podívá na Google Earth, je to pěkně vidět. Za touto linií pokračuje buš a pomalu se transformuje do nekonečné červené roviny s pár keři, jak to každý zná z obrázků a vybaví si při slově „Austrálie“.

Auto nám poskytlo stěžejní trojici zázraků:  svobodu, klimatizaci a noční útočiště.

Kolem samotného Cairns stojí za zmínku vesnice Kuranda, turistiský ráj, kde najdete vše na jednom místě. Z města sem vede vyhlídková železnice překonávající výšku 328m. Navštívili jsme zoo, kde si můžete za 18 dolarů pochovat koalu. Nic jsme si nepochovali, jen využili příležitosti krmili klokany. Toto lákadlo donutí každého turistu, aby do klokana sypal určené granule, takže přežraní klokani jen leží a otvírají pusu. Úžasná byla voliera ptáků čítající množství endemitů i zavlečených papoušků, holubic, vodních ptáků a obávaného zabijáka kasuára ,který má opravdu zlý výraz a jakožto nejtěžší australský pták budí svými 70 kily respekt. Papoušci jsou naučení sedat na lidi a krást šperky. Nám kradli rovnou foťáky.

Z Kurandy vedou do Cairns také turistické cesty. Kromě působivých Barron Falls (celkový výška 260m) jsou zde ještě vodopády Stoney Creek Falls viditelné normálně pouze ze zmíněného vlaku.  Cesta k nim byla náš největší výkon, dali jsme si celodenní pochod. Ve vlhkém tropickém klimatu se teplota přes 35 ve stínu zdá ještě vyšší. Jeden Australan nám poradil, ať si k vodopádům zkrátíme cestu právě po kolejích. Problém je, když jede vlak, pokuta je 3000 dolarů za zakázaný pohyb na kolejích a někde není kam uskočit. Ještě větší problém je servisní auto přizpůsobené pro jízdu po kolejích, které může snadno zastavit a kasírovat, což není překážka, protože není skoro slyšet, neduní, když se blíží, a může rychle zastavit. Podél cesty padala zralá manga s chutí mnohem sladší, než mají manga v obchodě. Došli jsme konečně na konec na onen most nad řekou, vypili všechnu svou vodu, slezli z železničního mostu pod vodopády a koupali se v rybníčku pod padající vodou. Na hladině byla chvíli vidět želva a dno bylo poseto raky. Nekonečně vysoká ocelová konstrukce dvou železničních pilířů však nepřekonala výšku vodopádů. Nabrali jsme vodu z potoka a vyrazili zpátky. Úmorné vedro. Asi dvacet metrů před místem, kde se dalo opět dostat z kolejiště na oficiální stezku pro pěší, Ivan zařval: „Jede vlak“. Jak na vojenském cvičení jsme skočili do trávy vedle kolejí, teprve potom jsme zjistili, že držíme pouze za trávu a nohy máme ve vzduchu. Pod námi byl velmi strmý sráz. Nejel vlak, ale ono malé vozítko, které je slyšet až na poslední chvíli. Nevšiml si nás ani přes můj velký červený batoh. Stěží jsem se vydrápala z drolícího se svahu nahoru, oba špinaví, odření. Takže nakonec zajímaný zážitek. Mimochodem, červená australská hlína nejde ze světlého trička vyprat.

Severně od Cairns a od řeky Daintree River se rozkládá Daintree národní park. Člověk se tam dostane trajektem, neboť to je výnosnější než stavět most přes řeku. Jde o velmi krásné deštné pralesy, dokonce nejstarší na světě (135 milionu roků, zatímco amazonské jsou pouze 55 milionů), jsou velmi bohaté na množství druhů rostlin i zvířat a co jsme pozorovali, každý tropický prales je trochu odlišný. Stromy zde vzácně zasahují až k oceánu a společně s mangrovníky malují nezaměnitelný obrázek východoaustralského pobřeží rámovaného bělostným pískem a křišťálovým teplým mořem, kde se nikdo nekoupe. Ze začátku jsem měla pocit, jako by v moři byla kyselina...do února je medúzová sezóna a koupat se nikdo neodváží. Voda tolik láká, přesto se většina lidí bojí vstoupit, včetně místních obyvatel. Trvalo nám polovinu pobytu, než jsme se osměleni místními koupajícími a osvíceným Australanem v infocentru odvážili trávit v oceánu více času. Tím myslím nikoli regulerní plavání, ale sezení ve 40cm vody a obezřetným sledováním, co na mě vlna nese. Někteří žahavci totiž ani nejsou vidět. Každý vstup do lesa vítá přátelským upozorněním, že za krmení kasuárů je pokuta a že vás ptáček může zabít. Za celou dobu pobytu jsme ho naštěstí ve volné přírodě nepotkali, paranoidní ohlížení se konalo ovšem stejně, jako při strachu z medúz. Další zvíře, na které se upozorňuje u všech vstupů na pláž a do lesa, kde je potok, jsou krokodýli. Ti mořští se dokázali adaptovat na brakickou vodu a délkou až 8 m (tvrdili v turistickém centru) vás jednoduše přesvědčí, že krom moře nevlezete radši ani do řeky. V létě, kdy je moře moc teplé, se stěhují do řek. Ta je chladnější, až 30 stupňů. Široká řeka Daintree skýtá příležitosti komerčních plaveb, kde můžete krokodýly a ostatní floru a faunu pozorovat. Využili jsme příležitosti a australský nadšenec nám za odlivu ukázal 3 krokodýly (největší 4 m), volavkovité ptáky, dokonce i krajtu na stromě - tuto.

krásnou běloústou stromovou žábu jsme bohužel nezahlédli, zato v noci byla „běžných žab“ plná silnice, jak se jim líbil horký asfalt. Tento obojživelník měl i 15cm a hlásek jak operní pěvec, který vám nedá spát.

Směrem na sever začíná krajina, kde není ani McDonald (= můj osobní ekvivalent pro pustinu). Ivan sliboval tradiční aboridžinské malby na skalách kolem města Laura, kde se každoročně konají domorodské festivaly. Když jsme dorazili na vesnice do kulturního střediska, dveře byly obaleny pavučinami a z odemčených záchodů na mě z jedné mísy vyskočila žába. Teplota 40 stupňů nás dokopala do jediného otevřeného podniku – hospody. Nad dveřmi měli vystavené staré ruční pily a čelisti žraloků. Dostali jsme plechovkové pivo do polystyrenového obalu, jednak kvůli teplotě a jednak kvůli zákazu požívání na veřejnosti, což je stejné se Zélandem. Co už stejné není – v Austrálii nemají supermarkety licenci na prodej alkoholu, zatímco Zéland umožňuje alespoň extra licenci na pivo a víno. Pro všechno ostatní musíte do liquer shopu. V Austálii se to hlídá více, alespoň oblasti, které jsou značené jako Aboriginal Land – země Aboridžinců. Jsou to plochy navrácené původním obyvatelům (jednotlivcům nebo skupinám), kde platí zvláštní pravidla. Navštívili jsme z nich jen Hope Vale a při vjezdu zakazovala cedule více než lahev vína na osobu nebo omezený počet piv středního nebo nízkého obsahu alkoholu. Aboridžinci jim totiž dost chlastají a nemakají. Co se týká tradičních maleb na skály, volně přístupná byla jedna jediná skála – Split Rock. Jde o soubor vysokých pískovcových skal a malůvek, které byste dnes přiřazovali k dětské tvorbě. Zobrazují ženy, muže a zvířata. Překrývají se navzájem, některé vrchní vrstvy jsou dokonce z 20. století spojené se zvláštními událostmi, které bylo nutno zaznamenat. Nejen z kreseb (písemného výkladu dle brožury), ale i ze současného přístupu Aboridžinců, je cítit velká spjatost s půdou, jediné důležité, co mají. Ještě nedávno zde jeden velmi vážený Aboridžinec provozoval pro turisty výlety po těchto malbách a vyprávěl příběhy, které se dědily z generace na generaci a on cítil potřebu je předávat dál, aby jejich duch žil navždy. Bohužel tento pán odešel s manželkou do Anglie a s ním odešla i možnost cokoli vidět, nikdo z jeho líných řad nehodlá nic dělat a jen natahuje ruku po sociálních dávkách. Ptali jsme se místních a byli ochotni zaplatit, aby nás pustili na svou půdu a ukázali staré barevné fleky na skále, ale lidé zde nejsou zvyklí pouštět někoho k sobě za branku. Jediné, co po šikovném průvodci zbylo, je tenká brožurana prodej, kde vysvětluje nejen kresby, ale i tradiční plodiny z lesa, termitiště a výrobu barviva, jenže to publikoval předtím, než zmizel, takže tam z pragmatických důvodů nezařazuje slušnou mapu s vyznačením pomalovaných skvostů. I kdyby, je to všechno soukromý pozemek.

Austrálie je vůbec divně nepřístupné místo, kromě národních parků a měst vás na silnici drží ploty s ostnatým drátem, který překračuje pouze (a dost často) hovězí dobytek, případně přeskočí klokan. Těch jsme mrtvých viděli snad 50, někteří byli zabiti opravdu raritně, ještě ztuhlí v posmrtné křeči vypadali až komicky. Něco jako klokan ve skoku položený na bok. Nám se naštěstí pod kola žádný nezamotal, pouze jsme píchli kolo o malý kamínek na štěrkové cestě. Opravoval nám to člověk v servisu ve městě Mossman a když jsme mu říkali, že máme v plánu projít další národní park – Mossman Gorge, strašil nás, že v řece, kde se běžně lidé koupají, je strašně studená voda. Vzhledem k mořské lázni kolem 30 stupňů jsme byli za čistou vodu bez medúz a krokodýlů nadšeni a dokonce i osvěžila.

Je škoda, že ani takový skvost, jako jsou místní nejvyšší kopce, nenabízí pěší stezku až nahoru. Pravda, že vedro zrovna neláká k fyzické aktivitě, ale i tak se najdou blázni, kteří vstanou v 6 ráno a rádi si něco vyběhnou kvůli výhledu. To se nám podařilo jen v Cooktownu. Při výstupu na 450m vysokou Mount Cook jsme konečně viděli kromě četných ještěrek a ještěrů i dva hady, oba měli přes metr a tipla bych, že i stejný druh, ale vzali nohy na ramena a rychle se ztratili ve větvích pralesa. Na vrcholu kopce jsme kromě vysílače nenašli ani tu blbou vyhlídku na moře a město, poslední byla ve 2/3 kopce.

Po vyčerpání turistických možností jsme se rozhodli, že se zajedem podívat zpátky prozkoumat i jih od měta Cairns. Ukázalo se to jako dobré rozhodnutí. Za prvé jsme si u Cairns zalezli na skalách, tedy pouze jednu cestu, protože to bylo dost těžké, ale i tak to potěšilo. Za druhé jsme navštívili park „domorodých zkušeností“ (nevim jak to rozumně přeložit) Tjapukai nabízející za hodně peněz hodně muziky. Asi 6 herců jsou stylizovaní jako domorodci a ukazují v navazujících programech tradiční tance vycházející z pohybového ztvárnění nějakého zvířete, oproti zastrašujícím tancům Zélandských Maorů to vypadá vskutku přátelsky. Dále ukázka rozdělávání ohně, představili tradiční medicínu včetně pojídání mravenců proti bolesti v krku, na co se používali jaké typy bumerangů – nevěřili byste, kolik odlišných tvarů se může vymyslet na nejvhodnější zabití různých druhů zvířat. V další části pani malovala na kůži aboridžinské motivy a na konci si můžete vyzkoušet vrh původním oštěpem či techniku házení bumerangu. To se jedna holčina naučila výborně, protože se jí vrátil a trefil do nohy. Ivan vypadal, jako by se učil bumerangem sekat trávu. Vrcholem byl koncert na didgeridoo, kde nám bylo vysvětleno, že to není prosté hučení do trubky, ale také to má napodobovat zvuky zvířat od žab přes druhy ptáků až po štěkání fenka. Úžasný zážitek.

Při cestě dále na jih jsme měli možnost poznat, jak vypadá australská vánoční dovolená. Jezero Tinaroo leží hodinu cesty jihozápadně od Cairns. Je mělké, špinavé a obklopené neuvěřitelným množstvím pobytových stanů. Není to iglú pro tři osoby. Jde o komplexy velikých stanů, kam si lidi přivezou celou kuchyni, ledničku fungující na solární energii, několik spacích aut, lodě a vodní lyže, mobilní sprchové kouty i klimatizaci do textilní ložnice. V rozlehlé špinavé louži se ani v takovém vedru nikdo nekoupe, jak jinak.

Další silnice na jih nabízí zvlněnou krajinu a také velké množství pestře formovaných vodopádů, tak působivých, že ani sedmý vodopád za jediný den nepůsobil nudně. Zajímavostí jsou kdysi nejpůsobivější vodopády Austrálie Tully Falls, které ač zůstaly nadále pod ochrannou rukou titulu Národní park, vodu v nich nevidíte, pokud není opravdu velká sezona dešťů. Důvodem je odklonění toku z přehrady Koombooloomba Dam (krásné aboridžinské nevyslovitelné slovo) do vodní elektrárny, Australané se tak úmyslně připravili o jednu z mála atrakcí, které by stály opravdu za vidění.
Cestou jsme se ještě zastavili na vinici, kde se připravuje víno, portské a různé tlamolepy z tropických plodů jako lichi, banány, tropické švestky, tropické moruše atd. Většinou jde o dost sladké pití.

Poslední den v roce jsme vyjeli na Velké barierový útes - hlavní důvod, proč lidé jezdí do Cairns jakožto města, odkud se provádí plavby. Firmy se předhánějí v působivosti nereálně se tvářících podvodních fotografií na prospektech, slibují dvoumetrové barevné ryby a přítulné mořské želvy. O masových turistických akcích si myslím své, ale menší loď pro míň jak 80 lidí na palubě jsme nesehnali (za rozdýchatelnou cenu), nalodili jsme se proto s dalšími 10 národnostmi na velký parník, jako jediní jsme měli vlastní šnorchlovací výbavu. Velký barierový útes je největší struktura složená z živých organismů na světě, se svou délkou přes 2000km je viditelná z vesmíru. O tom, jak se žene do záhuby, si můžete přečíst na wikipedii.

Jakmile posádka vyslovila slovo „medúza“, 95% účastníků zájezdu si běželo pro wetsuity (tenká neoprenová kombinéza s kapucí), i když se žádná v moři už 3 dny neukázala. Když jsme se konečně dostali na jedno ze dvou stanovišť, po 10 fotkách nám přestal fungovat podvodní foťák. To je fakt smůla na nejkrásnějším a druhově nejpestřejším korálovém útesu světa. Ještě větší smůla je, že jsme pak zjistili, že pouze nefungoval displej, ale jinak to fotilo. :) S láskou jsme vzpomínali na Samou a loď s 10 lidmi a svobodou pohybu. Tady to probíhalo tak, že na palubě stál jeden člen posádky s píšťalkou a jakmile se někdo vzdálil od lodi, pískal a svolával zpátky. Což je škoda, protože my, co nejsme ve vodě prvně, bychom mohli vidět celý útes, zatímco do 15m od lodi se klepali lidi s molitanovými hady pod břichem, aby se neutopili. Jeden Korejec, který si nandal k obědu třikrát větší porci, než Ivan, neuměl plavat vůbec, takže probíhala komedie, kdy měl na sobě záchrannou vestu, a ležel na záchranném kruhu, díval se skrz něj do vody a celou dobu jej tahala jedna holka z posádky. Japonky měly zase hysterické záchvaty, že mají dýchat do trubky. Posádka tam kolem nich běhala a ony se smály, když jim flusli do brýlí, aby se nemlžily, protože to viděly prvně v životě a přišlo jim to jako strašný úlet. Díky tomu, že jsme neřešili tyhle blbosti, drželi jsme se co nejvíc po obvodu útesu, takže jsme na rozdíl od jiných měli to štěstí vidět jeden krásný druh žraloka o délce asi 2 metry, já viděla navíc i rejnoka (tělo asi 70 cm). Na dně se našly i přes metr veliké zévy obrovské, byly parádně aktivní, když je člověk polechtá, zavřou se. Moře bylo plné neonově zbarvených ryb, mihlo se tam několik obřích ryb jako Giant Maori Wrasse překládáno jako „pyskoun“ a pod kameny se schovávalo několik Potato Cod (druh tresky), kterým se to schovávání díky obřím rozměrům příliš nedařilo...to že nevidí ony mě, neznamená, že nevidím já je.  :) Zajímavý napětí vytvořila i dvoumetrová barakuda kroužící čtvrt hodiny kolem lodi. Zuby měla pěkné, ale asi jsme na ni příliš velké sousto.

Cestu zpátky zpříjemňoval jeden starší člen posádky, šoumen hrající na kytaru a zpívající od Elvise přes Stinga až po australské písně.

Novoroční oslavu jsme nakonec prožili v centru Cairns s programem organizovaným městem. Ohňostroje dva, jeden v devět, aby se pobavily i děti, druhý krasicky o půlnoci. Zajímavostí je, že se tam krom standartně fungujících hospod netočí pivo ani jiný alkohol, lidé si živou hudbu užívají neožratí, do toho je tráva (bez jediného střepu) pokryta dekami, kde spí malé děti a vedle deky tančí táta s mámou. Bezpečněji působící masovou slavnost jsem ještě neviděla.

Australani si možná hlídají hranice svého pozemku se střelnou zbraní v ruce, ale umí si ten život báječně užít.

Jinak musím přiznat, že jsem si pro tento článek musela z angličtiny ve slovníku překládat více než 10 slov. Mluvíme tu česko-anglicky a některé výrazy prostě používáme v angličtině, protože každý tu ví, o co jde. :)