Upozornění: Tento článek
je dlouhý jak štrúdl. Pro slabší povahy a architekty proto rovnou prokládám
fotkami. Kdo to čte obvykle v práci, doporučuji rozdělit na víc dnů, jinak
dostanete vyhazov.
Konečně se přibližovala
doba, kdy jsme měli odjet na dovču. Byly koupeny lístky na Jižní ostrov a
tížilo nás vědomí, že za tři týdny volna nemáme šanci vidět a zažít všechno, na co láká knižní
průvodce. Předvánoční týden u mě i Ivana v práci nesl známky vánoční atmosféry,
kromě firemních večírků, kde u mě se konal super oběd v restauraci
uprostřed aucklandské vinice chorvatského zakladatele a u Ivana večeře
v kabaretu s následnou více než hodinovou show tanečnic, zpěváků a
zpěváků převlečených za tanečnice, se tu hlavně provádí Secret Santa. Nějakou
dobu dopředu si tajně vylosujete, komu dáte dárek, a poslední den práce všechny
dárky čekají pod stromečkem a naděluje se. Díky anonymitě a smyslu pro humor je
možné dostat opravdu cokoli, od čokoládových penisů přes gay videa po budíky,
masážní pomůcky nebo sady nalepovacích knírů. Všechno se samozřejmě hned na
místě odzkouší. Já dostala nějaký fetiš kostým jaguára, pouta a bič, prý na
dlouhé večery s Ivanem. On si rozbalil knížku s obrázky Zélandu
z letadla.
V sobotu ráno jsme
si užívali pocit, že 3 týdny nebudem muset projektovat a vyjeli jsme na jih,
směr Wellington. Bohužel jsme nestihli si dopředu pozjišťovat a vytisknout
plány turistických tras, ještě jsme neměli přesnější představu, kam se chcem
podívat, na stránkách Ministerstva životního prostředí jsou všechny treky
podrobně rozepsané s mapou, která je na místě také těžko k sehnání.
Informační centra jsou přeplněna letáky nabízející smrtelně drahé atrakce,
většinou organizované výlety lodí nebo vrtulníkem na těžko přístupná místa,
popř. adrenalinové sporty. Protože zélandskou ekonomiku značně nakopla před
lety trilogie Pán prstenů, ještě se tu najdou organizace vozící turisty po
místech natáčení. Nejvíc znatelný je placený Hobitín kousek od Aucklandu, ve
volné přírodě si ale většinou patřičný záběr nevybavíte. Značky prstenu
definující „místa činu“se objevují i v naší automapě. Kolem Wellingtonu,
rodiště režiséra, jich byla celá řada. Krajina sloužící jako kulisa filmové
Roklinky je ve skutečnosti krásné údolí s červeně rozkvetlými stromy, ale
bez počítačových kouzel byste ji nepoznali. Wellingtonské hlavní muzeum (a
největší na NZ) Te Papa vystavuje nyní ve foyer tři obry z vláknocementu,
vypadají velmi realisticky a byly vyrobeny přímo společností Weta, jejíž mistři
pracovali na počítačových kouzlech pro
Pána prstenů a Hobita. Tyto obry můžete rozpohybované vidět právě
v Hobitovi, sochy do muzea putovaly po tom, co děsily účastníky světové
VIP premiéry ve Wellingtonu.
 |
| Te Papa museum, Wellington |
Trajekt nás na Štědrý den
ráno dopravil ze Severního ostrova na Jižní. Zalesněné zátoky a prudké břehy
nás přijaly deštivým počasím a mlhou, pro tuto divočinu vskutku působivou a
příhodnou. Aspoň do doby, než si člověk uvědomí, že v tom má strávit
dovolenou a nestihl naimpregnovat bundu. První zastávka nás zavedla na
prohlídky vinic, severní část Marlborough patří mezi nejsušší oblasti
s dlouhým podzimem a produkuje největší množství vína na Zélandu. Během
párkilometrové okružní jízdy u města Blenheim o přízeň turistů usiluje asi 15
vinařství, v každém si můžete zaplatit ochutnávku s odborným
výkladem, ve většině i jídlo v restauraci, popř. prohlídku vinic a sklepů.
My jsme stihli (naštěstí) pouze tři podniky, poslední z nich založili před 15
lety na Zélandu Švýcaři. Víno bylo výborné, pak se nám navíc podařilo protlačit
skrz plně rezervovanou restauraci k jednomu stolu i pro nás, švýcarský
kuchař se předvedl báječně, nedaleký kemp v zélandské TOP 10 kategorii
taky (ale je jich tam 60). Po dlouhé době jsme nespali načerno, parádní Štědrý den. Vzduch má přes
25 ve stínu a přejete si s lidmi v kempu veselé Vánoce.
 |
| trajekt Wellington - Picton |
 |
| vinice u Blenheim |
 |
| vinárna u Švýcara Herzoga |
Druhý den je zde stejně
jako v Anglii hlavní den Vánoc, kdy se ráno rozdávají dárky. Nám bylo
naděleno slunečno a u křišťálově čisté řeky jsme rozbalili kousek od Švýcarovy vinice gril na jedno
použití, vepřové a červené víno koupené o den předtím. Gril byl tak kvalitní a
bezpečný, že jsme kolem něj vypálili kruh v trávě a slunce tak
intenzivní, že nám na oplátku vypálil kruhy všude po těle. Otevřený oheň je na Zélandu
možný většinou pouze s povolením a co se týká pálení kůže, ozonová díra je
nad Ostrovy ztenčená tak, že v obchodech běžně kupujete ochranné krémy
s faktorem 100 i víc.
 |
| klasický Štědrý den :D |
Po pikniku jsem se těšila do Kaikoury. Je to město
s menším poloostrovem a díky hlubokému moři sahajícímu blízko
k pobřeží je to jediné místo, kde lze pozorovat velryby. Cestou do města
jsme ze silnice viděli lachtany. Strávili jsme s nimi na břehu pár
fotografických chvil, když se člověk přiblíží na míň jak 3 metry, brání si
teritorium zvuky připomínající zvracení. Zpětně musím říct, že to byla daleko
lepší lachtaní zátoka, než na jaké upozorňují mapy a cedule u cest. Na jedné
zastávce se nám konečně podařilo zahlédnout delfíny. Ivan se je snažil
v moři dohnat, ale byli rychlejší. A nakonec jsme měli poránu štěstí i na
velrybu, kterou ze břehu normálně nespatříte. Potěšila nás dvakrát gejzírem,
vyfotit se to nestihlo, takže nám nikdo nevěří. Pokud jde o sledování velryb
z lodi, samozřejmě se pro léto doporučuje zamluvit místo, ve městě se
nachází jen jedna organizace provozující komerční pozorování. My nic
zamluveného neměli, dorazili jsme brzy ráno a probojovali jsme se pouze na
waiting list jako náhradníci. Bohužel nebylo koho nahrazovat. Šoupli nás na 10
hodin. Čas nám vyplnila procházka po vysokých útesech poloostrova, načež jsme
se na desátou dostavili na velrybí základnu, abychom se dověděli, že kapitán
kvůli vlnám zrušil dvě plavby. Vlny vidět nebyly. Takže jsme nakonec byli
vděční aspoň za tu ranní velrybu.
 |
| Kaikoura, peninsula |
Den nato nepřálo počasí,
dalo by se říct, že od té chvíle se asi týden točily nad Jižním ostrovem pořád
ty samé mraky, jak ukazoval satelit. Místa východního pobřeží a středu ostrova
poseta žlutou spálenou trávou se po dlouhé době podívala na déšť, bohužel
v blbou dobu. Dojeli jsme na skok do Christchurch, největšího města
Jižního ostrova a též místo Ivanovy první práce na NZ. Teror od zemětřesení se
podepsal značně na centru, kde to od června 2011 vypadá jak město duchů,
výškové budovy připomíná pouze masa sutí
po demolicích, někde postačilo jen zamáznout fasádu. Symbol náměstí – anglický pseudogotický kostel – vypadá jak vzorový řez budovou v učebnici pro stavaře,
půlka je srovnána se zemí, zbytek prošpikován kovovými podpěrami, což ironicky až apeluje na smysl gotického vnějšího opěrného systému . Zásah vlády též profesně
pohřbil podnikatele se sídlem zde, provozovny jsou zavřeny a domy obehnány
vysokými ploty. Takhle znetvořené je pouze nejcentrálnější centrum, hned za ním
stopy zemětřesení jen těžko hledáte.
 |
| přístavba (zřejmě 70. léta) novogotického kostela, Dunedin |
Déšť neustával. Lákavě se
tvářící poloostrov Akaora se zajímavou krátkou francouzskou historií východně
od Christchurch jsme museli nechat plavat a otočili kormidlo na západ. Jižní
ostrov je podélně rozdělen vysokými Jižními Alpami s nejvvyšším bodem
Mount Cook ve 3754 m n.m. Na západní pobřeží je možno se dopravit pouze třemi
silnicemi přes nižší sedla, z toho pouze jedna vede jižní částí pohoří.
Alpy zastavují déšť a vytváří ideální prostředí pro deštné pralesy řídce
osídleného západního prostředí, které pro prudké pobřeží nikdy nezajímalo ani
Maory, ani anglické rané osadníky, a zároveň zajišťuje na východ od Alp klimatické
podmínky pro pěstování vína, jiného ovoce a obilí, což už Angličany těšilo více
a zanechali za sebou pobřežní města s viktoriánskými vilami a vícepodlažními
budovami neo- stylů té doby, popř. původní důlní města, když se objevilo uhlí a
zlato v 2. pol. 19. století. Jih ostrova patřil skotským přistěhovalcům
s jejich zavlečenou ovcí, nyní jedním z typických pojmů, když se
řekne „Zéland“.
V samotném středu
ostrova se třpytí dva klenoty –dlouhá ledovcová jezera Tekapo a Pukaki
s tyrkysovou barvou díky minerálům splaveným z hor kolem. Na okolních
loukách v tuto dobu kvete vlčí bob růžovofialových odstínů a to činí
z fotek spolu s líně se převalujícími nízkými mraky přes hřebeny hor
více než kýčovině oslňující obrázky. Na dva dny hlásili rosničky slunečno a my
se rozhodli po dlouhé době proklepat kýty a vylézt na nějaký kopeček. Tím se
stal u jezera Tekapo vrchol Fox Peak 2332 m n. m. se svahem sloužícím
v zimě jako sjezdovka, v létě máte na vlek smůlu a přiblížit se také
musíte přes zavřenou bránu pěšky. Samotné jezero je dlouhé asi 60 km a podél
štěrkové cesty potkáte množství přemnožených divokých králíků (křehké kosti
snadno křupají pod koly) a stáda chovných jelenů za plotem. Měli jsme štěstí,
že zatímco jsme se neexistující cestou škrábali sutí na kopec, odešly mraky a
nám se tak naskytl báječný pohled na modrou vodní plochu i nedaleké Aply a
dohadovali se, který vrcholek by mohl patřit Mount Cooku. Do národního parku,
který je po této hoře pojmenovaný, vede silnice podél sousedního, stejně
zářivého jezera Pukaki. Už druhý den jsem SMSkama honila Martinu, se kterou
jsme se v dětství potkávaly snad na všech kroužcích od gymnastiky až po
divadlo v Pelhřimově a která teď působí nějakou dobu po Zélandu.
V tyto dny jsme jí cestovním programem byli v patách se zpožděním asi
půl dne. Pak plánovala raft na 6 dní. Setkat se nám nepodařilo, ale úplnou
náhodou jsme objevili člověka organizujícího právě ten její rafting. Na to
ještě přijde řeč, i na další náhody.
 |
| krajina jezera Tekapo |
 |
| Fox Peak nad jezerem Tekapo, z východu věčné mraky |
 |
| sousední jezero Pukaki |
Ivan si myslí, že bychom
nejvyšší horu Zélandu zvládli vylézt. Já si myslím, že bychom na ní zvládli
zemřít jako dalších 200 lidí před námi. Jak říká maminka – hřbitovy jsou plné
hrdinů. Mount Cook se z maorského názvu překládá jako Bodec mraků. Ráno se
jako bodce jevily všechny vrcholky nad 1000 m n. m., čili všechny. Martina
psala, že jdou jeden trek asi na 7 hodin, my po předchozím dnu škrábání po
nesoudržných kamenech zvolili Hooker track na 3 hodiny, kde jsme snad nejvíce
obdivovali nové a nově vznikající mosty pro pěší, kde člověk kroutil hlavou nad
lehkostí konstrukce a nejdůležitějšími dřevěným pilíři ve styku se zemí a vodou.
Jak říkají Kiwoši – 50 let to vydrží, pak se postaví nový. Z druhé strany
hřebenu je možno se přiblížit k nástupu na Cook a nejdelšímu zélandskému
30 km dlouhému ledovci Tasman. K jeho okraji sahá navazující jezero, po
němž vozí tryskové čluny turisty, aby si za těžké peníze sáhli na led. Vzhledem
k informačním cedulím u cest s názornými kresbami úbytku ledovce za
poslední desítky let si člověk uvedomuje jedinečnost a dočasnost výhledu. Dalo
se vypozorovat, že na pěších cestách delších jak 30 minut nepotkáte Indy a
pokud cesta přesáhne 4 hodiny, je zbavena i Japonců a jiných žlutokožců. Japonce
můžete v této ryzí krajině potkat i „potokijsku“ s rouškou. Někdo
nosí bílé rukavice jak do tanečních, japonské páry mají stejný typ bot i hůlek,
se stativem se fotí i na poledním slunku, na automatický foťák většinou za světla
s bleskem. Kiwoši, Severoameričani a Evropani se vrhají do delších výletů a
Ivan je umí zařadit podle značky outdoorového oblečení.
 |
| Mount Cook National Park |
 |
| vrchol Mount Cook |
 |
| Hooker Lake pod horou Mount Cook |
Následující zastávka
patřila dalším světle modrým dvojčatům – jezerům Wanaka a Hawea. Po čtyřech
dnech kemp se sprchou potěšil. Stejnojmenné město Wanaka je turisticky
důležitým bodem, zpřístupňuje nejjižnější spojení na západní pobřeží a národní
park Aspiring s jedinou zélandskou horou nad 3000 m n. m. mimo Národní
park Mount Cook. Okolí jezera slibuje nejen výlety pěšky, letadlem nebo člunem,
ale i parádní skálolezení od 1 do 50 metrů. Když jsme šli omrknout jednu
takovou vytíženou skálu, ozývaly se odtud české nadávky. A to jsem si říkala,
jak je parádní, že vidím zapálené zélandské lezce... Kluci vysvětlovali, že 6 let
žijí na Zélandu a mají se svěle, jeden podnikal a všichni se divili, proč jsme
v Aucklandu, když máme rádi přírodu a venkovní aktivity, proč nežijeme na
Jižním ostrově. Ivan začal plánovat, že se přestěhujeme na Jižní ostrov. Mířili
jsme do Queenstown, fotogenického města na jezeře, meky adrenalinových sportů a
továrny na prachy od turistů. Počasí se mělo zas zhoršit, říkali jsme si tedy,
že na raftu by to vadit nemuselo. Lezec nám poradil, že je tam český dům a ať
hledáme Rafťáka.
Sjezd na Queenstown byl
ve znamení skřípajících smrdících brzd a cukající převodovky.Mladý stopař nás
rád opustil a my se jeli podívat kousek vedle na historický most. Od 70. let se
z něj skáče bungee, výška pouhých 45 metrů a za seskok vám
z peněženky seberou 350 NZD (x17 na koruny). Přesto tam byla fronta. Ivan
pronesl, že by za to zal maximálně 50 dolarů, já bych na takovou blbost nešla
vůbec, mojí zatím nejrychleji „ztracenou“ velkou částkou je moje třetí injekce
vakcíny proti žloutence, provedenou před dovčou auclklandským lékařem, který
měl na stole tolik razítek, kolik má učitelka ve školce.
Český dům stál kousek za
centrem. Oba jsme si s Ivanem mysleli, že je to možná něco
polooficiálního. Žádná cedule nikde nebyla, před rodinným barákem ve svahu
stálo 5 aut různého stavu použití a za rohem šipka „climbing“. Schody po svahu
podél zdi vedly na úroveň prvního podlaží. Po pravé straně se zakláněl převis
venkovní stěny pro bouldering, pod tím spacákové ležení, vlevo krytý vstup do
domu a kluk kolem 25 let s nepřítomným výrazem si zrovna balil cigáro.
Všude po zahradě se válely prázdné lahváče a různé obaly, na kousku vánoční
stromek s perníčky a řetězem. Na otázku, jestli jsme skutečně správně
v tom českém domě, kluk přikývl, řekl, že Rafťák není doma, protože staví někde
houpačku a asi bude doma až večer a asi ne v použitelném stavu. Pohled
přes okno do kuchyně značil, že na tomto místě rozhodně nikdo neuklízí a
všechno je všech. V 9 večer jsme se do squatu vrátili a objevili Rafťáka.
Kupodivu vypadal nejrozumněji ze všech. V domě bylo asi 15 lidí, někteří na
zahradě, někteří v pokojích nebo hromadně v obýváku. Zbytek
v práci. Přes léto jich je v domě žijících prý celkově kolem 20,
všechno Češi. Houpačka, která se odpoledne stavěla, byla lanová konstrukce přes
údolí, kam člověk skočí a obrovským obloukem se houpe tam zpátky. Taková zábava
pro otrlé, na čerstvém videu jsme viděli i různá salta a jiné šílené skoky,
kterými je možno se vrhnout do prostoru. Rafťák nám nabídl sjet další den kus
řeky Kawarau, což je zrovna ta, u které jsme se odpoledne byli podívat, úžasné
údolí s peřejemi, po celodenním dešti o trochu divočejší než zaslunečna.
Opatrně nadhodil cenu 35 za jednoho. Komerční cena je skoro 200, navíc kratší
úsek. Prý taky pracuje na tom, aby mohl toto provozovat ve větším objemu, na to
jsou však bezpečnostní předpisy atd. stejně přísné, jako kdyby provozoval
plavby kdovíjak velkou lodí na oceánu. Jindy dělá vícedenní výpravy
v kombinaci raft – turistika, toho se právě bude účastnit ta moje známá,
Martina. Musí to být parádní, protože jih je skutečně divočina, ryzí příroda,
krásné řeky i hory, zvířata, která se nebojí lidí. Kývli jsme Rafťákovi na
nabídku a celý večer se bavili s lidmi na domě, pořád někdo přicházel a
odcházel, vzhledem k turistickému ruchu ve městě tu Češi provádějí pro
zákazníky tandemové seskoky, plavby, obsluhy v restauracích, popř. úklidy
jako odrazový můstek k něčemu divočejšímu. I přes tak obrovské přetížení
domu lidmi nebylo vidět, že by to někoho štvalo, všichni si vycházeli vstříc.
Asi uprostřed večera jsem na kuchyňské lince spatřila balík a jako adresát
uvedeno jméno jedné holky, která chodila se mnou na gympl do paralelní třídy.
V tom mi došlo, že mi o jejím pobytu na NZ povídal kamarád, ale nevěnovala
jsem tomu větší pozornosti, když mluvil o Jižním ostrově. Dobrá náhoda. Byla to
skutečně ona, dorazila domů asi v jednu ráno, utahaná z práce.
Všichni, kteří dorazili takhle pozdě, dřou jako koně, zvlášť kolem Vánoc a
Nového roku. Jak nám na začátku přišlo fascinující, že je v Queenstownu na
rozdíl od Aucklandu spousta Čechů, dechberoucí příroda a díky poloze města ve
svahu i boj o dobrou půdu a díky tomu i zajímavé stavby, tak nám během stejného
večera i docházelo, jak se tu někteří musí hodně starat o své místo na zemi a
kolik je to stojí sil. Raději jsme s Ivanem pomlčeli o tom, jak se máme
oproti některým z nich dobře a že děláme (v případě Ivana) u nás za
dvojnásobný plat, 8 hodinovou pracovní dobu a volno v době, kdy má volno
většina lidí. Žádné mytí hajzlů skryté za nelživou větu „pracuju v hospodě“,
žádné vracení za tmy a braní čehokoli, co je někdo ochoten platit. Popíjelo se
do doby, než se naše zásoby v autě dostaly na nulu, domácí nám dovolili
přespat v autě na ulici, nicméně už na jejich pozemku, což nás učinilo
imunními proti policii. Ta to tu kolem Vánoc hlídá extrémně, zákaz volného
kempování platí 7 km za město a protože je Queenstown městem s jednou
z největších novoročních party na celém Zélandu, kontroluje se také zákaz
popíjení na ulici, alkohol při řízení a vypisují se neskutečně tučné pokuty.
Ráno vstal dokonce i
Ivan, i když šel spát jako poslední po dlouhém opileckém rozhovoru
s paraglajdistou. Natěšení na rafting jsme dojeli na břeh Kawarau a
pustili se po proudu. Celá lehká posádka činila pouze 4 lidi + kormidelník,
vlny s námi házely a záverečné peřeje obtížnosti 4 nevypadaly, že by šly
sjet ve člunu. Po posledních zkušenostech se „zdoláváním“ 6 metrového vodopádu
na raftu mám celkem respekt, nicméně tentokrát se to podařilo. Nakonec se
zvládlo i najít auto, které nečekalo, kde čekat mělo, déšť moc nevadil a my
s Ivanem do večera stihli zvednout kotvy a přesunout se směrem
k nejjihozápadnější lokalitě naší dovolené, za město Te Anau.
 |
| základka v Queenstown |
 |
| archi-developerské centrum, Queenstown, zde konkrétně hotel Hilton |
 |
| Kawarau rafting |
Celá obrovská plocha
jihozápadní části Jižního ostrova je uznána jako národní park Fjordland. Bývá
srovnávána s norskými fjordy. Přístup silnicí je pouze jeden, pro turisty tak
zůstává snadno dosažitelný pouze fjord Milford Sound nebo Doubtful Sound,
k tomu ale nevede ani ta silnice, pouze lodní spojení. Samotné fjordy jsou
prozkoumatelné výletní lodí nebo na mořském kajaku. Nikomu to nepřijde divné,
loď tu má každý sedlák s barákem
míň jak 200m od moře a osobní malá letadla nebo vrtulníky se také najdou
v kdejaké stodole. My jsme si zvolili Milford Sound a vzhledem
k tomu, že jsme nejeli s cestovkou, bála jsem se, aby nám po 300
dlouhých kilometrech z Queenstownu neřekli, že mají plno. Naštěstí Zéland
si uvědomuje, že ho živí chleba jménem turistika, proto sídlí i zde na konci
světa mnoho společností nabízejících plavby, nám navíc nahrávaly mlha a déšť,
činící z tohoto mystického místa ještě dramatičtější scénu za pomoci
krvedychtivých muchniček, zde na Jižním ostrově skutečně dravých tvorů. Plavba
byla zajímavá, kapitán popisoval všechny zajímavosti včetně těch schovaných
v mlze, nicméně mu nerozumněl ani rodilý Australan. Vlny házely lodí,
Číňanky ječely a kapitán zajížděl až těsně k vodopádům. Kolonie lachtanů
na velkém balvanu nás ignorovala jako dalších 20 lodí v ten den. Na palubě
jsme objevili další Češku, tentokrát usazenou ve Wellingtonu po boku
Australana. Silného českého akcentu se nezbavila ani po 5 letech v Austrálii.
 |
| Milford Sound |
 |
| Milford Sound |
V poledne se nebe
uzavřelo úplně a satelitní snímky i paní na informacích předpověděli ukrutnou
studenou frontu, která se má tři dny točit nad Jižním ostrovem a bohatě zalévat
zahrádky. Nejrozumněji vypadal kousek jihovýchodního pobřeží, sice jsme jej
v plánu neměli ale třídenní čundr vůbec nepřipadal v úvahu. A protože
byl zrovna Silvestr, řekli jsme si, že jej strávíme v nejjižnější části
celého Zélandu. Jih ostrova schovává kdysi bohaté město Invercargill, široké
pravoúhlé ulice a anglická architektura poloviny 19. století jsou působivé
nejen pro architekty. Cesta dál na východ se jevila čím dál víc zoufale. Déšť
později doplnilo šero, zajímavý nápis v mapě „New Zealand Niagara Falls“
nás přivedl k (nekecám) pěticentimetrovým vodopádkům, které nějaký
vtipálek protlačil i do té mapy. Ve vesničce Waikawa se na okraji silně
rozbouřeného moře provozuje kemp. Vítr nám málem urval dveře od auta, když jsme
si šli zaplatit jednu noc. Oslava nového roku proběhla v autě bičovaném
deštěm. Chvilku po půlnoci jsme si s Ivanem odpálili pár malých ohňostrojů.
Zaujalo to nejen tři mladé Maory, kteří se přiběhli podívat, ale po chvíli
taktéž nějakou nasupenou ženskou vyhrožující policií, protože jsme jí vzbudili
dítě. Tady se prostě neslaví.
Zélandský Nový rok je
prodloužen státním svátkem i na 2.1. a většina podniků je zavřena až do konce
týdne. Umožní to příjemné prohlídky měst. My jsme si nejprve prohlídli pár
lokalit se lvouny a majáky a zamířili na východ k Dunedinu, největšímu
městu Zélandu v 19. století. Historické budovy někde připomínají pražské
novorenesanční ze stejné doby, především budovy bank. V centru člověk
kroutí hlavou nad tehdejší požární bezpečností, kvůli které mají domy 1 – 2
kovová schodiště přímo na ulici a kovové chodníky ochozu v úrovni každého
podlaží zabezpečující únikový východ z okna každého bytu. Staré nádraží je
právem nejvíce fotografovanou budovou, zvenku konkuruje perníkové chaloupce a
zevnitř prodejně dlaždic, detailně provedené. Největší perla Dunedinu je podle
mě však z něj vybíhající poloostrov bohatý na dlouhé útulné pláže a
kolonie ptáků. Pro pozorování vzácných tučňáků žlutookých jsou na nejedné pláži
zbudovány domky s průhledy, odkud se ptáci nerušeně mohou pozorovat.
Odpoledne se vracejí z lovu z moře a škrábají se po útesech a svazích
do svých hnízd, která jsou (netuším proč vzhledem k tomu, že tučňák tam
musí dojít pěšky) vysoko nad mořem na kopci. Tučňák jednou za rok vyměňuje
všechno peří a pro, že v tu dobu asi měsíc není opelichaný ptáček izolován
proti vodě, nepouští se na lov a shodí půlku své váhy. My je naštěstí viděli
sice daleko, ale zato pěkně opeřené a baculaté.
 |
| tučňák uprostřed vzadu u křoví, poloostrov u Dunedinu |
 |
| Dunedin, kde nikdy nemůže nastat požár |
 |
| lvoun kousek od Dunedinu |
 |
| elektrárna u Crommwell |
Člověk je schopný
pochopit, že zelený zélandský prales je nutno zavlažovat, jinak by nebyl
pralesem, ale už se hůře chápe, že musí pršet zrovna v místě a čase jeho
dovolené. Takže jsme doslova dolézali za pěkným počasím. Míjeli jsme střed ostrova
ve srážkovém stínu, žlutá tráva a zemědělci se radovali, nezkušené kanalizační
systémy nestíhaly polykat. Po pár dnech nezvyklých lijáků se objevila zpráva,
že na západním pobřeží voda odnesla most. Mrkněte zde . Silnice jsou tu jen tam, kde jsou skutečně potřeba a obzvláště řídké na strmých
západních březích. Abyste se dostali na místo za mostem, znamená to objížďku
přes 800 km. Ujišťovali jsme se, že za pár dní se to určitě opraví, přece je to
jediná přístupová komunikace!
Stopy kol našeho vozu
zrovna vedly na onen západ, původní plán byl pokračovat tudy na sever. Zde jsem
měla vymyšlený jeden výlet severně od jezery Wanaka, jeden z mála okruhů,
co se dají najít, většina vícedenních treků je totiž z místa A na místo B,
ty nejhezčí s nejpůsobivějšími výhledy se vinou přes sedla hor a cesta
zpátky autem (stopem, kyvadlovou dopravou) trvá kvůli nutnosti objet hory skoro
stejně dlouho jak ten samotný trek. Okruh se jmenuje Gillespie Pass Circut,
vychází od vesnice Makarora a na mapě vypadá jednoduše a krátce. Protože jsme
byli opět „velmi dobře připraveni“ a krom předchozí věty jsme o tom věděli jen
to, jak a kde se kupují lístky na chajdy, kde se nocuje (je jich opravdu hodně
a bývají rozesety po 3-5 hodinách chůze), bylo pro nás celkem překvapení, že
super-easy-výlet začíná a končí broděním řeky, která byla rozvodněná po
několikadenních lijácích tak, že byla překonatelná pouze po komerčně
provozovaném tryskovém člunu (mimochodem zélandský výmysl) nebo přes
prodloužení z jiné cesty, kde jsou mosty, což představuje podle pani
z infocentra extra hodinu, podle tamních ukazatelů hodinu a půl až dvě. A
jak jsem řekla, bylo zatraceně napršíno a močály se změnily na rybníky,
z možnostní „horní cesta 45 min“ a „dolní cesta 10 min“ se nás vždycky
týkala ta horní přes kluzké kořeny a řetězy, krom toho jsme vyrazili na túru
jak čistokrevní Pražáci až v poledne, po hodině šlapání se mi podařilo
přelézat potok po shnilých větvích tak, že jsem si šlápla do potoku až ke
kolenu, vrazila si do dlaně ostnatý drát, cesty byly značeny s ohledem na
přírodu tak, že do přírody takřka ani nezasahovaly a často jsme mohli trasu
pouze hádat ze stop jak Chuck Norris a překonávat spadané stromy dvojitým kopem
s otočkou. Nezaměnitelnou atmosféru doplňoval fakt, že „ustupující
mrholení“, slibované paní z infocentra, se jevilo značně silnější, než aby
to člověku po 11 hodinách šmatlání v bahně a mokrých botách přišlo vtipné. Krajina
zato nabízela oku líbivé pohledy - četné vodopády, objevující se pouze po
dešti, dechberoucí potoky a řeky, věčně se měnící zvětralé svahy a zeleň tak
zářivou, že byste ji v temperách nenašli. Do chaty jsme dorazili za tmy, pod
střechou venku bylo tolik bot, jako by je chtěli prodával, a já měla strach,
aby se vůbec našla ještě nějaká volná matrace. Hodiny odbíjely půl desáté a
všichni už uvnitř chrupkali. My otočili mokré pohory k vyhasínajícím
kamnům, povečeřeli chleba a šli umřít do jediné volné velké postele. Ivan v noci
noclehárnu obšťastňoval chrápáním a ráno jsme se trochu zničení koukali, že
jsme ve společnosti samých lidí okolo 60 let a všichni vypadali velmi čile a
trénovaně, jejich ostře tvarovaná lýtka a prvotřídní výbava mluvily za vše. Sbalili
jsme si opět jeden velký batoh a druhý malý trhající se a ten den nás celou
dobu zahřívalo sluníčko, užívali jsme si výhledy, překonali přes prudce
stoupající terén zasněžené Gillespie sedlo s výhledem na důležitě se
tvářící horu Mount Awful, obdivovali jsme neznámé sukulenty a kapradiny a na
další nocoviště se dostavili opět jako poslední, daleko víc zničení než
vytrénovaní důchodci. Ivan uvařil véču na věčně problémovém benzinovým vařiči a
tentokrát chrápali v noci všichni chlapi v místnosti. Tato chata je režírovaná
přes letní sezonu každý týden jiným dobrovolníkem, který má vysílačku, svůj
extra pokojíček a informuje o počasí, popř. může domluvit dopravu zpátky. Odsud
je možno jít pěšky po proudu řeky, dole u soutoku přebrodit a dostat se po 8
kilometrech chůze po silnici k místu, odkud jste před dvěma dny vyšli. Nám
bylo řečeno, že nic zvláště zajímavého na 9 hodinové cestě nepotkáme, navíc je
nepravděpodobné, že rozvodněnou řeku překonáme pěšky, proto jsme využili lákavé nabídky a ráno jsme nasedli pěkně do
malého letadla (létá každou hodinu) a během 20 minut plných strhujících výhledů
na hory a údolí se dostali k silnici.
 |
| první den plný vláčných cest |
 |
| druhý den plný vláčných cest |
 |
| vzadu Mount Awful |
 |
| třetí den plný vláčných cest |
 |
| z letadla |
Letadla a vrtulníky jsou tu skutečně
běžné, vysvětlovalo by to některé záhady v mapách, kde jsou sice značené
vícedenní trasy čundrů, ale nemají ani z jedné strany přístup pro auto,
taktéž některá města u moře, kam také nezavedli žádnou silnici, majitelé člunů
však zádrhel nevidí.
Zastávka na vyhlášené
ledovce Fox a Franz Josef,inzerované jako nejdostupnější ledovce na světě,
představovala párminutovou chůzi od parkoviště s pohledem na ušpiněnou morénu
a 300 vzdálené vykukující stopy modrobílého ledu. Provázek doplněný tabulkou
„dál ne!“ je nutno rozhodně přelézt, jinak na obě studená údolí zapomenete
dříve, než z nich odjedete. Oficiálně je možno se přiblížit
s průvodcem, který vás vybaví důležitě se tvářícím metr vysokým historickým
cepínem a šumějící vysílačkou. Uprostřed obou ledovců vás taktéž může vysadit
vrtulník, vskutku působivé vyvenčení, jak se jeví z množství letáků
provozujících společností. Nám chyběla energie a chuť nepoznaného, neboť po
ledovci jsme se už oba procházeli. Místo toho jsme se ukryli v příjemných
bazénech horkých pramenů, kde jsme byli ke konci opravdu neprávem okřiknuti
paní uklízečkou, ať si intimnosti provádíme jinde.
V horách se četně
vyskytuje drzý horský papoušek Kea, vydávající zvuky „keaaaa“. Turistům slouží
jako věrný motiv fotografování alespoň do doby, než jim začne okusovat gumu
kolem autoskel. Papouch doroste cca 30 centimetrů a když nám skákal po střeše
auta, dunělo to jak buben. Děcka v Queenstownu vyprávěli, jak někomu
známému rozbili střešní sklo u spacího auta a když už byla díra do vozu, slétli
se ostatní keové a celé auto vevnitř rozklovali tak, že nebylo už
k použití. Já naštěstí ptáka odehnala teleobjektivem, ale už potvora
hopkal ke gumě kolem skla.
 |
| horský papoušek Kea |
Pokládali jsme takřka za
jistotu, že odplavený most se Kiwoši budou snažit zatraceně rychle opravit,
jediná přístupová silnice a dvoudenní objížďka 800 km je dost bolestivá na to,
abychom se po 4 dnech dozvěděli na infocentru, že spojení bude obnoveno
nejdříve až za další 3 dny! Celý den v autě jsme si znovu v druhém
směru prohlíželi již známé výhledy na hory, vyfotili místa, kde zprvu pršelo a
navštívili podruhé to nejteplejší z nebesky modrých jezer – Tekapo.
Smrtelně dlouhá objížďka
měla jedno zásadní pozitivum, západní pobřeží se překonávalo přes Arthur Pass, k němuž
vede cesta přes Castle Hill – zélandský a světoznámý ráj boulderingového lezení,
balvany a skalky z písčitého vápence do cca 15 metrů, po více jak půl roce
jsme si zalezli venku. Sice klasifikace cest odpovídala našemu takřka nulovému
tréningu a sklon zvládnutelného převisu je nepřímo úměrný čím dál většímu
vyklenutí našich pupků, ale i tak to stálo za podívanou. Moc mě mrzí, že někdejší kondice je dávno pohřbená. Místo má až mystický náboj, několik lokalit se skalkami
rozesetými jak králičí bobky uprostřed zelených luk skrývá též speleologicky
prozkoumané díry. Do jedné jeskyně jsme se podívali a poté se ještě vrátili
s foťákem. Jde o vodou prořezaný písčitý vápenec, výsledkem je 500 m dlouhá
jeskyně o kontinuální šířce akorát na rozpažení a hloubkou potoka od 3o cm do
jednoho metru. Voda je docela teplá a světlá barva kamene umožňuje důkladně prohlédnout
několik metrů vysoký strop. Ke konci prohlídky se překonává několik menších a
v závěru větší vodopád, kde už ale návštěvníkům pomáhají na povrch železné
kramle ve skále. Největší mazec byla 5 členná indická rodina s ženami
v sárí a naboso (!) vlastnící celkem jen dvě baterky ke svícení, čímž se
rodinka stala nejakčnějšími Indy (a jedinými akčními), co jsme tu na NZ doposud
potkali.
 |
| Tekapo Lake...again |
 |
| Castle Hill |
 |
| Stream Cave |
Západní pobřeží bylo
konečně dobyto, na den jsme se uchýlili do Westportu. Žije tam jeden český pár
s dvěma dcerami. Petr a Radka se tu usadili dohromady před 5 lety a díky
tomu, že se Petr zná z karate s mým šéfem, jsem jakožto Češka dostala
svou práci, protože my Češi jsme vzdělaní, pracovití a nápadití. S Ivanem
jsou nějakou dobu v kontaktu, v ČR měli dost stejný příběh včetně
shodných zaměstnavatelů v geotechnických firmách. O nedostatečném vzdělání
a časté kiwošské zabedněnosti, nepřátelství vůči cizincům (ale až na druhý
pohled a mimo Auckland) a neadekvátní lékařské péči (neví – li doktor, mrkne se
na Google), se točila pak celá debata nad vínem večer. Lákadla kolem města
nejsou početná, ale stojí za to. Pancake Rocks hned u silnice ukazují
pozoruhodné různě odolné vrstvičky mořských usazenin a z nich vytvořené
skalní mosty nebo bazény, pokud jedete na druhou stranu, po hodině a půl jízdy
můžete objevovat krásu mohutných Lime Arch – vápencových jeskyní, větší
z nich dorostla do obří délky 200 m a výšky 50 m. Voda měla takovou sílu,
že vymlela i část tvdého granitu, který navazuje na spodní části jako
geologicky mnohem starší. Samotný Westport je jinak město, kde nedává spát už
ani liška, protože ji sežrali.
 |
| oprava mostu...buď jede vlak nebo auta |
 |
| Pancake Rocks, Punakaiki |
 |
| Lime Arch, blízko Westportu |
 |
| Lime Arch 50 m vysoký, 200 m dlouhý |
Jak jsme nestíhali, tak
jsme si blbě zapamatovali den, na kdy máme zakoupený lístek na trajekt, a s tím
jsme žili prakticky celou dovolenou. Paní u check-inu nás otočila, že máme jet
až zítra a mně se pak podařilo přehodit lupen alespoň na večer ten den bez
finanční přirážky. Slunečné počasí se odpoledne změnilo, ztráta půldne tedy
bolestivá nebyla. Omámená lákavým textem o chráněném ptačím ostrově Kapiti
kousek od Wellingtonu jsem z wellingtonského přístaviště jela rovnou do
vesnice, odkud jezdí spoje na onen ostrov. Ivan byl sice ospalý a jmenoval
důvody, proč se tam nedostanem, ale já se nedala a rovněž spící jsem dořídila
až na místo. Ráno jsme našli trajekt hned za rohem a zjistili, že limit 50 lidí
na návštěvu ostrova na den není naplněn, ani není nutno vyřizovat povolení ve
Wellingtonu a dokonce loďka jede za 10 minut. Spolu s námi cestoval
cvičený ohař s reflexní vestou, krásný smradlavý mazel, jeden z mála psů,
kteří se na Kapiti podívali. Ostrov má divokou historii. Jeho strategická
poloha zaujala maorského náčelníka Te Rauparahu, bojovníka proti ostatním
maorským kmenům na přelomu 18. a 19. století, později i mohutně proti
Evropanům, přičemž dokázal z masa pozabíjených nepřátel vystrojit svým
lidem parádní hostinu. Evropané na ostrov zatáhli domestikovaná zvířata, ve 20.
století se odolné australské vačice (possum) rozmnožily až na několik stovek
tisíc kusů. Od počátku 20. stol. se vláda snaží ostrov chránit a vyčistit od
zavlečenců, takže zmizely příbytky, psi, prasata, ovce a prý do roku 1996
poslední vačice, i když google hovoří o ledasčems. Pravdou však zůstává, že
snaha o navrácení přirozeného prostředí a původního ptactva se rozhodně vydařila,
je to jediné místo, kde najdete hojně se rozmnožující ptáky kiwi, znovuzrozené barevné
slepičky takahe (nyní dvě rodiny, tj. 8 kusů), slepičky weka, milující drobky
chleba, roztomilé ptáčky Robin, zpěkáky Tui, kteří mají v repertoáru asi
50 zvuků a zvládnou napodobit mobilní telefony, a vycvičeného papouška Kaka,
který neváhá vlézt do otevřeného batohu nebo brát sušenku z úst. Tímto bych
jednoho kaku chtěla pozdravit a vyřídit, že škrábance na rameni se už skoro
zahojily.
Poslední dovolenkový
výstřelek byla 10 hodinová chůze na vrchol Hector, nejvyššího vrcholu Forest
Park Tararua kousek za Wellingtonem, a zpět. Na vrcholu byl vítr, že by to
odneslo chalupu. Když jsme si říkali, jací jsme borci, že cestu oficiálně za 6
hodin jsme zvládli za 4 a kousek, doklusal do chaty pár svalnatých důchodců
tvaru antilopích těl a při pohledu na hodinky řekli „dvě hodiny deset minut, to
jde!“ sklopili jsme oči, já překonala křupající kolena a statečně jsme se
vydali zpátky k parkovišti, přičemž cestou jsme potkali kluky v žabkách
a v květovaných dámských šatech. Po půlhodině nám kdosi vysvětlil, že jde
o závěrečnou párty bakalářů. Zajímavá to země!
 |
| Robin |
 |
| Weka |
 |
| Kaka |
 |
| vrchol Mount Hector, větrno až to kříže trhalo |
Jižní ostrov a
v menší míře i Severní je místem panenské přírody, divočina stále vítězí
nad člověkem a vyvolává to skutečný respekt a pokoru. Místní jsou si toho
vědomi, ochraňují kdeco, Zéland je zemí, kde najdete opravdu všechno
koncentrovaně na malé ploše, od fjordů s tučňáky, lachtany a velryby přes
stovky kilometrů nenarušených lesů po teplé zlaté zátoky s palmami hned za
údolím vinic a melounových záhonů. Do toho si sjedete křišťálovou divokou řeku,
kterou můžete rovnou pít. Nedávno tu ještě fungovaly zlaté doly. Zároveň blízko
těchto skvostů je vždy supermarket, kde jsou potraviny, které se vám nezkazí do
druhého dne, a široká škála ubytování a jiných služeb. Možná je to vše takové
nezkažené právě proto, že turistický ruch tu funguje pořádně až od 70. let a do
poloviny 19. století tu rostli jen Maoři divocí jako sama příroda, možná tomu
pomáhá i veliká vzdálenost od Evropy a Ameriky. Možná to tu za deset let bude
fungovat jinak, na cedulích u parků bude krom obrázků, že před x lety zasahoval
ledovec do moře, také smutná vzpomínka na to, že tu měli v roce 2013
nejčistší pramen a nejčistší křemenný písek na světe a jaká tu měli ojedinělá
zvířata. Nebo se Zéland nestane uplatitelnou dámou? Bude pokračovat
v ochranných tendencích, stále se na letištích budou ukazovat batohy,
jestli nepašujete zvířata, budeme si čistit bláto před vstupem do chráněných
lesů a rozmnoží se tvorové, jimž někdo ničil domov? Doufám v to.
11% Zélandu pokrývají
národní parky. Nemalou plochu tvoří další chráněná území. Na třítýdenní cestě
jsme nechali stopu dlouhou 6500 km. Doufám, že se stopa projevila jen na našem
autě a v našich srdcích.
