Léto v Aucklandu

Jak varovali zkušení, tak se i stalo. Po návštěvě skutečně divokého Jižního ostrova jsme marně přemýšleli, kam si udělat o víkendu výlet, aby nás to ještě vůbec na Severním zajímalo. Auckland je největší město na nejužším místě, doprava ve špičce nepřesáhne rychlost 30km/h. Nicméně, na žebříčku světových měst s nejvyšší kvalitou života z roku 2006 je Auckland na 5. místě, přístup k hodnocení je zavádějící, neboť porovnávané složky se odvíjely od referenčního města, kterým byl zvolen New York. Pokud jde o Zéland jako celek, v žebříčku HDP z roku 2010 se stát vyšplhal na 3. příčku v závěsu za Norskem a Austrálií. I kdyby byl padesátý, nevadí, aspoň tu nemáme Zemana. ;)

Co jsme se ptali, Češi trvale žijící na Zélandu jsou údajně povaleči hledající věčný klid za dobré peníze, popřípadě dobře a daleko ukrytí lidé s nějakým výchovným problémem v ČR. Další šuflík obsadily Češky provdané za Kiwoše, které se neměly proč vracet, a jedinci trvale bez cíle. Toto štítkování může znít vtipně, pokud se ani zdaleka necítíte být zařaditelní, což je náš případ. Na druhou stranu jsme tu potkali zatím jen velmi málo Čechů, abychom mohli dělat takové závěry. Po dovolené jsem na netu objevila stránku česko-slovenské skupiny v Aucklandu, organizující občas nějaké akce. Na základě mého krátkého příspěvku, v němž jsem hledala někoho jak na pokec, tak na lezení po horách a jiné mimoměstské aktivity, se mi ozvalo pár lidí, v naprosté většině manželské páry. Co člověk, to různě zajímavý příběh, do výše uvedeného škatulkování mi to až tak jednoznačně nezapadá. Nicméně jsem zvědavá, jak to bude pokračovat. Zatím jsme si dali rande jen s jedním aktivním párem, oba pracovali a žili snad už všude na světě, takový nadhled jsem dlouho u nikoho neviděla.

Minulý víkend jsme si už podruhé udělali výlet na pláž Karekare. Proslavil ji film Piano z roku 1993, stojí to za shlédnutí, nastiňuje i vztah raných osadníků s domorodci, škoda jen, že to neprokreslili lépe. Pláž zůstává trvale pod palbou velkých divokých vln, v černém písku lze spatřit vše možné od mrtvých tučňáků přes kostry různých ptáků po vyvržené rostliny a lastury. Atmosféra při západu slunce je vskutku zélandsky drsná, voda rozptýlená ve vzduchu se třpytí a nestabilní útesy jsou rámované září slunce. Silnice sem vede na kraji Aucklandu kolem jednoho supermarketu, na který jsem dělala návrh nového uspořádání značení a log. Sice jde o úplnou blbinu navíc ještě omezenou barevnými standardy obchodního řetězce, ale i tak jsem ráda, že vidím první zélandskou realizaci něčeho, na čem jsem se podílela.

Po několika měsících jsme se konečně dostali do galerie umění. Více než expozice může zaujmout budova od architektonické kanceláře FJMT. Výtvarné zpracování založené na tradičních maorských znacích, smysl pro detail a nevídaná řemeslná přesnost vynesly tomuto značnému rozšíření prostorově nedostatečné původní klasicistní budovy několik ocenění včetně zélandské nejdůležitější – New Zealand Architecture Medal. Pokud jde o expozice, placená byla jen jedna, avšak nejvíce ceněná – Who Shot Rock & Roll. Nesčetné množství fotek slavných rockových zpěváků a kapel od 50. let až do současnosti vyprávělo i příběh, jakým fotka vznikla. Objevily se tu snímky jako např. Mick Jagger ala Leopard , rozpohybovaná koláž Michaela Jacksona nebo děsivý Marilyn Manson v parafrázi na fotky Marilyn Monroe před rudým pozadím.

Další zajímavostí po dovolené byl termín sezení u soudu, kam jsem podala protest proti naší paní domácí v druhém podnájmu. Vzhledem k tomu, že je tu také nemožné nahrávat osoby bez jejich vědomí, bylo mi líto, že nemohu použít velmi kvalitní nahrávky, kde ječí jak chovanec ústavu a vyhrožuje kdečím. Jak jsem se teď blížila k okresnímu soudu, chtělo se mi tam čím dál míň a vybavovaly se mi vzpomínky na deštivé chladné dny v září a klepající se moje ruce, když jsem každý večer odmykala po práci dům a bála se, co si zas paní najde za nepřekonatelný problém, zatímco Ivan byl přes týden v Christchurch a nechal mě v tom. Soudce byl muž s bílou pletí, ale indicky znějícím jménem, se zřetelnou angličtinou a po boku se studentkou sedící a poslouchající. Paní domácí se neobjevila včas, neobjevila se ani po 15 minutách. Toto řízení je obdobou smírčího soudního řízení. Pokud se jedna strana nedostaví, projedná se to s druhou. Vzhledem k tom, že jsem poškozenou byla já, žádala jsem vrátit peníze, které nám tenkrát neprávem odmítla vrátit, což by paní mělo dojít poštou. Pokud dopis bude bez odezvy, další kroky musím opět učinit já, což myslím, že se stane. Nicméně zatím jsem byla skutečně velmi ráda, že jsem se jí nemusela koukat do jejích falešných zlých očí.

Vánoční dovolená pro nás byla dlouhodobě jakýmsi plánovacím cílem. Po ní vyvstaly otázky, co bude dál. Shodli jsme se, že potřebujeme více pracovat na zlepšení AJ, což se jeví jako větší problém, než je v jakémkoli městě ČR, protože v Aucklandu zřejmě neexistují večerní kurzy a když, mají ceník pro rezidenty (nechápu proč, když rezidenti anglicky evidentně umí) a vidí to jako nepřekonatelný problém. Další mojí myšlenkou je našetřit na koupi bytu v ČR, dokud je tu slušný příjem. Ivan si zjistil, že na vrtulník nikdy nenašetří a co hůř, neměl by ani na letecký výcvik. Alespoň koupil sestře foťák, ať mají něco pořádného, narodil se jim krásný malý brouček, Ivan se tak stal strejdou a myslím, že to oslavil asi nejvíc ze všech. Pak také objednal loď, nafukovací Baraku od Gumotexu, protože tady se nic takového nevyrábí, v tomto království vodních sportů jsou dostupné jen mořské kajaky a z nafukovaček jen rafty, nic menšího pro dva lidi. A bez lodě toho tady člověk moc neprozkoumá, jak se zdá z map, kde často nejsou značené žádné cesty pro auta.

Uplynuvší sluncem prosvícený víkend byl prodloužen o pondělí, rozhodli jsme se ignorovat dění kolem prezidentských voleb a udělali jsme si už podruhé výlet na poloostrov Coromandel. Najdou se zde bývalé zlaté doly se zpřístupněnými důlními cestami, na jejichž stropě si můžete prohlédnou svítící červy (ve skutečnosti larvy jednoho druhu komára), velikou atrakci několika komerčně zpřístupněných objemnějších jeskyní. V jižní části poloostrova je možnost trekování, nicméně po Jižním ostrově a strhujících scenériích jsme zvolili jen dva kratší výlety skrz prales, vícedenní nebo 11 hodinový výšlap pralesem bez zajímavých výhledů nás nenadchly, abychom se do nich pustili. Navštívili jsme Hot Water Beach, kde magma blízko pod povrchem země zahřívá písek a lidé sem jezdí s lopatami, aby si vyhloubili u břehu v písku jámu, kudy jim prosákne teplá voda a mohou se cachtat jak ve vaně. Posledně, když jsme tu byli, jsme netušili, na co nosí lidé tu lopatu, teď už jsme věděli, nicméně teplou vodu jsme neměli ani my, ani Číňani o pár metrů vedle. Východní pobřeží nabízí dlouhé bílé pláže rámované palmami nikau a dalšími subtropickými skvosty. Perlou je pláž Hahei s Cathedral Cove. My jsme se tentokrát podívali na New Chums Beach. Bohužel jsem předtím snědla špatný ananas a nalokala se slané vody, takže víc pláž jsem hlídala žaludek, aby se neprojevil navenek. Nakonec jsme dorazili až na nejsevernější část silnicí podél pobřeží s křišťálově čistou vodou. Tam jsme si také užili nejlepší šnorchlování z celkových tří. Je paráda, že každý ponor nabízí nové a nové pohledy. Různé druhy ryb a rostlin, jiné mušle. Můžete tam vidět třeba tyhle modré rybky (jméno opravdu netuším), obří snappery, pruhované red moki, blue moki a vůbec - hromadu endemitů, které je dobré vidět jak pod hladinou, tak na talíři. Já byla nadšená z nových dlouhých ploutví zajišťujícími pořádný dlouhý záběr, Ivan si koupil nové delší hned po mě. Víkend byl zakončen uloupením ústřic z kamenů, chutnaly vskutku výborně a tentokrát dosahovaly i větších rozměrů než ty centimetrové posledně.

Léto v Aucklandu připomíná smradlavý pobyt v sauně, a to je údajně tentokrát skutečně suché léto. :)

Děkuju, že nás ještě čtete, dneska tu na mě vyskočila informace o 4500 přístupech.