Do třetice všeho dobrého

Čekala jsem, že se budu na Zélandu učit stavební právo. Nakonec jsem se učila mnohem intenzivněji práva a povinnosti pana domácího a nájemníků, které zde spadají pod Department of building and housing (Odbor bydlení). Druhý týden u paní Hysterické byl peklo na zemi. Každý rozhovor s ní jsem nahrávala na mobil, kvalita perfektní. Nedovolila mi vyprat oblečení, že je pračka rozbitá (pro ní ale evidentně ne), každý den se naše nádobí a jídlo v garáži / kuchyni přesunulo na jiné místo, boty hned několikrát. V jím vyrobené kuchyni v garáži se na 60letém sporáku neuvedla voda ani do varu, jeden večer jsem proto zajela uvařit k našim Maorum, kteří mi poradili některé kroky, jak se proti ní bránit. Na Zélandu si právně problém s vratnými zálohami na bydlení vyřešili tak, že každý pronajímatel musí zálohu poslat na účet ministerstva a po skončení se o ni zpět zažádá pomocí formuláře. Nastudovala jsem si všechno potřebné o vztahu domácí – nájemník, abych se pak dozvěděla, že pro nás tato práva a povinnosti neplatí, protože nejsme ve smyslu zákona nájemníci, ale jen spolubydlící, což nijak upraveno není. Ohledně této věci jsem se s paní domácí do krve pohádala ve čtvrtek, kdy mi řekla, ať si dám všechny boty z garáže třeba do auta. Ivan měl od neděle zákaz vstupu do domu, proto jsme se museli odstěhovat hned v pátek. Začala vysvětlovat, že on sice zákaz vstupu má, ale já že ne a ať si tam klidně ještě týden zůstanu a že mi rozhodně nic zpátky nedá, i když jsem nic nerozbila....schválně jsem všechno řekla nahlas a konkrétně se na to ptala, aby to bylo dostatečně patrné na nahrávkách, kde je slyšel i to, jak vyskakuje, mlátí věcmi a několikrát z jejích úst zaznělo i „fuck off“. Sice jsem tu bydlela jen dva týdny, ale když se každý den bojíte jet domů, protože tam nesmíte nic dělat a očekáváte zas nějaký nový průser, pak se bojíte nadechnout kdekoli. Když jsem se jí na něco zeptala, byla nasraná hned od začátku a v podstatě řvala a byla agresivní pokaždé od doby, co jsme se nastěhovali. Odstěhovali jsme se minulý pátek. Odemlka jsem dveře, které byly ještě zajištěné řetězem – nestačila na něj ani moje hubená ruka. Pani vystartovala ke dveřim, potvrdila Ivanovi, že nesmí do domu a ať si podáme veci třeba přes garáž.

Sama jsem sbalila všechny naše věci a nalodili jsme se na palubu 2 roky starého domu, který vypadá naprosto fantasticky a jak říkají v práci – Third the best! (Do třetice všeho dobrého). Majitelé jsou dva asiati – holka z Číny pracující ve školce a dálkově studující, kluk z Thajska pracující v bance, oba něco málo přes 30 let. Strašně milí, inteligentní, dokonce nám dovolili i použít jejich pračku a kuchyň! :D Dům je dost studený, první noc jsme spali ve spacácích. Teplota vevnitř je teď v zimě okolo 17 stupňů, netopí se. Asi podobný princip jak v Holandsku a všech přímořských zemích...co byste taky chtěli, když mají stěny 10cm tloušťku. Na druhou stranu se tu prodávají elektrické deky pod prostěradlo, která nám posloužila na dosušení prádla ještě tři dny po vyprání. Pokoj je prostorný, s velkou vestavěnou skříní a stolem. Spolu s vedlejším pokojem, kam se má tento víkend nastěhovat nějaký Kiwoš, sdílíme záchod a koupelnu. Už se nám podařilo rozbít postel, sice je kovová, ale to nijak nezabránilo tomu, aby v perforovaném místě napraskla a ohnula se poté, co jsem na ni hodila Ivana. :))

Ivan strávil v Christchurch pouze dva týdny. Další týden měl být tady a pak zas dva týdny tam, přičemž na prostřední víkend mi koupil letenku. Vyzvedla jsem ho na letišti s tím, že už se do Christchurch nevrátí, že pro všechno to bylo těžké, za prvé občas něčemu přesně nerozumněl a za druhé všichni viděli, že tam není moc šťastný. Domluvili se na změně smlouvy a pouze částečném úvazku, kdy pro ně občas bude něco dělat, protože moc práce v aucklandské kanceláři není. Takže opět budu živitelem rodiny já na nějakou dobu. Naštěstí vyfasoval první pěknou výplatu i s dietami, což nás spasilo na poslední chvíli, noví majitelé si řekli o 3týdenní zálohu. Teď máme už vše ošetřeno podrobnou nájemní smlouvou. Za propadlé letenky neuvidíme ani korunu, ještě génius ztratil platební kartu a dostal pokutu 120 dolarů za překročení rychlosti.

V sobotu po změně bydliště jsem si uvědomila, že jsem paní domácí vrátila klíč na svazku, kde jsem v té roztěkanosti nechala i elektro klíč na odemykání dveří od kanceláře. Musím přiznat, že jsem se tam rozhodně nechtěla vracet a vidět ji znovu. Ivan mě přesvědčil. Co se dělo pak, jsem nezažila. Obvinila mě, že jsem jí vrátila špatný klíč, zkoušela do dveří cosi, co mělo dva klíče, nikoli jeden, s jinak barevnou visačkou, nenechala si vysvětlit, že to skutečně není svazek, který jsem jí dala. Vyštěkla na mě, že mě nenávidí a najednou byla kámoška s Ivanem. Pozvala ho dovnitř, aby prošli všechny prostory. Prý v obýváku skákala vztekem a házela věcma, totálně fanatická. Nakonec na něj řvala, že jsem vyšinutá a kdyby náhodou muj vymyšlený klíč našla, pošle sms. Ta mi přišla asi za dvě hodiny, že si to můžu vyzvednout u ní ve schránce...

V mojí práci se nestačí divit, jak se nám tu „daří“. Všichni ochotně pomáhají shánět potřebné informace, nabídli pomoc i v případě nějakého dalšího průšvihu s bydlením. Ve středu jsme skrz poradenský servis obyvatelům měli domluveného právníka. Došli jsme do kanceláře, kde nás přivítal muž s turbanem a plnovousem, poradil nám pár věcí, o ledasčems jsme byli už dost podrobně informovaní. Nahrávky zřejmě nebude možné použít, stejně jako u nás musíte osobu, jejíž nahrávku pořizujete, o tom předem informovat. Je ale jasné, že by ty záznamy vypadaly jinak...dejme tomu, že to máme tedy pro vlastní evidenci. Máme dvě možnosti. Poslat jí dopis na ofic papíru od právníka, kde jí znovu písemně vysvětlíme, jak porušila dohodu a tím byl kontrakt zrušen, ať nám pošle zpět zálohu, jinak že nastane druhý krok. Tím je podání stížnosti na Dispute Tribunal, kde jednání probíhá předvoláním obou stran před třetí osobu, která na konci určí verdikt. Máme podrobně vypracovaný jakýsi deník, co se každý den dělo, co bylo pozměněno oproti předchozí domluvě, pak nějaké fotky atd. Naše angličtina na toto handrkování úplně stačí a přece jen rozumíme více, než jsme schopni sami říct. Už několik lidí jsem rozesmála tvrzením, že máme trochu problém s angličtinou, nikoli s mozky. Právníka pobavily i nahrávky, u jejichž poslechu mi vylítl tlak na hodnotu pneumatiky náklaďáku. Sice nejsem moc nadšená z toho, že náš stupidní případ, na který stačí zdravej selskej, řeší Ind, který nepůsobil moc věrohodně, ale co byste chtěli, zadara...aspoň podle nahrávek správně odtušil, že žena asi nebude vdaná...

Aby to neznělo tak tragicky, docela jsme si užili lezeckou stěnu, tentokrát s lanem. Jejich stupnice obtížnosti je Ewbank, např. dle francouzské 6b je to zde 20. Podrobněji zde http://en.wikipedia.org/wiki/Grade_(climbing)

Protože jsem si dala dva týdny zpátky na stěně inzerát, že sháním spolulezce, což ztratilo význam Ivanovým návratem do Aucklandu, ještě se mi ozývali nějací zájemci. Dali jsme si tam sraz s lezcem Tomem, který nám představil pár dalších lezců. Díky tomu, že pocházíme ze země Adama Ondry, jednoho z nejlepších lezců světa, lezecká stěna byla první místo, kde všichni znali pojem Česká republika, dokonce znali i Brno a záviděli, že jsme se s Ondrou párkrát potkali. :) Jeden lezec zapáleně vysvětloval, že všichni, kdo z ČR na stěnu přijedou, jsou děsně nabušení. Po třech měsících restu jsme byli zřejmě první Češi, kteří dokázali opak. Houpala jsem se i v 6a na top rope a Ivanovy silné paže také brzy zeslábly.

Petra Grísová měla pravdu. Od doby, co jsem před dvěma týdny v kanceláři otevřela Photoshop, jsem zřejmě definitivně usadila svou pozici grafika, v níž jsem uspěšnější než ve stavařských výkresech. Krom toho to tu nikdo jiný neumí a co si budem povídat, takový pěkný barevný obrázek vykouzlí úsměv nejen na tvářích dětí. Pracovala jsem na fotozákresech nových stavů renovací supermarketů, popř. na A0 plakátech nového stavu, kde se objevuje krásně vymalovaný půdorys s vyznačenými změnami a referenční fotky, často také v mojí režii. Sice to není nic, v čem bych se něco extra nového naučila, ale aspoň nechodim domu s totálně vymazaným mozkem.

Teď jsme zas u Maorů. Včera nám začlo znovu blbnout auto a dneska se ho snaží opravit celá chlapská část širší rodiny.Nyní vydává zvuky jak vysloužilý vysavač, nicméně do pohybu se neuvede. Problém je v přepínači fází v motoru a prasklé hadičce na přívod vzduchu, další důležitá věc je, že z 6 válců nám fungují pouze tři, kvůli poklesu tlaku. Moc tomu nerozumim. Jeden kamarád tu není, protože ho zavřeli na rok do basy za prodej ganjy. Takovej fajn člověk.. :)) Asi se to tu učí od dětství. Sedím teď v obýváku, kolem mě 4 malé maorské děti a nejmladší z nich sedí vedle mě a nevědomky (doufám!) na mě míří plastovou pistolí, je pěkně těžká a velká jak půlka toho dítěte. A nejstarší z nich zas umí obratně zacházet s malou dětskou šavlí, na kterou mě nabodl v tmavé chodbě. :)) Kažopádně respekt, myslím, že kreslenému pořadu v televizi, který tu máme zapnutý, rozumím z těch dětí nejhůř. :)

Jen doufám, že "do třetice všeho dobrého" nebude platit i o autu, třetí se mi opravdu kupovat nechce a asi bychom také museli prodávat drogy, abychom na to sehnali finance...Prý jestli bude nutné rozebrat motor, ani se nevyplatí jej rozebírat, raději opět prodat na náhradní díly. Zítra se to rozřeší.
Tak koukám, že je zase o čem psát...si přijdu jak Šeherezáda.