Maorové nemají zuby. Od 20
let to platí pro takřka všechny Maory, od jedničky až po trojku nahoře i dole.
Díky tomu šišlají, i když mají brilantní angličtinu. Naši přátelé nebyli
výjimkou, v 6členné rodině pracovali pouze dva staří, pak tam byly dvě
děcka a dva střední, kteří bydleli u starých v garáži. Ale kdoví, kolik
jich tam vlastně bylo. Pracující Maor neměl ani vlasy, což jsme v páteční
zábavný večer chtěli řešit čepicí. Ivanovou.Maor se smál a pletenou čapku
odmítl nosit.
V sobotu ráno jsme
uklidili množství vypitých lahví, rozloučili se, kupodivu i nastartovali vůz a
odjeli na sever za modrou oblohou s příslibem 90kilometrů pláží, krásných
výhledů, parků s legndárním stromem Kauri, čedičových úžasně
vyprofilovaných skal a termálních pramenů a vůbec výjevů, při nich se
rozechvěje čočka v objektivu.
Protože máme veliké
štěstí, po odjezdu celý víkend propršel a dovolil nám pořídit tajuplné fotky
plné dramatických mraků a mlhy. Ale auto stále drží! Dostavili jsme se do města
Wharangei 200km severně od Aucklandu. Turistická informátorka
v turistických informacích nám doporučila návštěvu bazénu a místního
trháku – Wharangeiský vodopád. Ivan si vzpomněl, že nemá plavky, což se zdálo
méně problematické, než bylo. Z jednoho obchodu nás prodavači poslali do
jiného, odtud zas do dalšího atd...přibližně uprostřed množství navštívených
obchodů s plavkami, kde nakonec žádné neměli, jsme byli posláni do
dámského salonu, kde se Ivan ptal po „swimmdress“ – nevim kde to slyšel - a
přítomný prodávající transvestita se zářivě červenou rtěnkou, tvářenkou a
hebkými nakulmovanými vlasy se ho zeptal, jestli je chce i s vrškem a
ukazoval na dámské modely jedno- a dvoudílných plavek. Utekli jsme rovnou do
auta a Ivanova potřeba byla uspokojena až v bazénu, kde díkybohu prodávali
vše od brýlí až po kachničky.
Nevím, jak je to jinde,
ale tento bazén by u nás nevyhověl hygienickým normám. V ČR je jasně dělen
suchý a mokrý prostor, tady bylo dovoleno pohybovat se po břehu v běžném
oblečení, nosit a jíst potraviny a koupat hodně malé děti, pro které se u
vstupu mohly koupit speciální hovnonepropustné kalhotky. Co já vím, u nás jsou
pro takové prcky určené bazény...když tak mě opravte. V plaveckém bazénu
je udržována teplota vody jak ze studně, v dětském brouzdališti teplota
asi z modrého vodovodního kohoutku, takže jediná snesitelná byla ve
výřivce, kde jsme dokázali strávit několik hodin bez hnutí. Často někdo otevřel
dveře ven na zahradu a bazénem se prohnala studená vichřice. Je zajímavé, že
všichni Maoři jsou vyžraní, i mladí.
Na noc jsme po chvíli
tápání našli kemp ve vesnici Tutukaka. V létě (tj. prosinec – únor) bývá
narvaný turisty dychtivými po potápění, lokalita nabízí širokou škálu oblastí
vhodných pro zkoumání mořského dna. V mezisezóně je to díky menšímu
množství malých dětí ideální pro dospělé, stihne se více oblastí.
Z práce jsem měla
půjčenou knížku o stavebním právu a regulacích na Novém Zélandu, ale krom
věčného strachu, abych ji neumazala, jsem jí víc pozornosti nevěnovala.
V neděli jsme
v okolí vesnice prošli pár pláží a okolních kopečnů, flora má charakter
deštného pralesu, občas je to tak parádní, že čekáte, kdy vám vlítne pečený
papoušek rovnou do úst. Okamžiky bez deště vybízely k focení modře
svítících zátok a zelených palem. Ani už to nebylo na péřovou bundu :)
Zélanďané jsou obecně hodně otužilí. Zatímco rodiny hrály v tričku na
břehu ve studeném písku fotbal a zanechávaly při běhu otisky nahých chodidel,
my hned vedle prošlápli podrážku trekových bot a zapli zipy u všech tří mikin.
Večer nás donutil zakotvit
v prvním hostelu situovaným blízko mého pracoviště – čtvrť Papatoetoe. Většina
názvů zachovává maorskou řeč. V kombinaci s angličtinou to zní
komicky. Ubytovna připomíná svou úrovní laciné hotely v Indii, taková
líheň pro potkany, popř. horší české VŠ koleje. Odpadkové koše jsme v celé
velké ubytovně napočítali dva, v sprše rostou krom hříbků všechny druhy
hub a každou noc nám zpříjemňuje požární alarm, důsledně umístěný na chodbě
přímo u dveří našeho pokoje. Naproti jsou umístěné koupelny. Při otočení
kohoutku se potrubí rozechvěje přes dvě podlaží tak, že zvukem i hlasitostí
připomíná obří zámořský parník vyjíždící z přístavu.
Pondělní ráno jsem
strávila ve společenské místnosti vonící po cigaretovém kouři, a snažila se
nacpat do hlavy knihu, kterou jsem si půjčila v kanclu. Vypsala jsem si
několik otázek, aby bylo vidět, že jsem tomu něco dala, speciálně detaily
lišící se od postupu v ČR. Architektka Claire mi pečlivě odpověděla na
všechny zvídavé dotazy. Z hodinového výkladu jsem pochopila akorát jejich
velmi pečlivý systém v utváření hladin v CADových výkresech a způsob,
jakým evidují veškerou korespondenci se zadavatelem. Líbí se mi, jak mají
všechny problémy se zadavatelem ošetřené dopředu. Tenhle systém evidence práce
na projektu kdyby byl všude, hned by byl menší bordel.
Na spoustu stejných otázek
jsem se den nato zeptala Murraye (šéf, manager), od něhož jsem konečně
pochopila, co mi Claire ochotně, leč rychlou angličtinou, vysvětlovala předtím.
Je vidět, že Murray má zkušenosti s předáváním informací malým
blbečkům...trénuje mladé kluky karate.
Upozornění: další odstavec
se týká stavitelství, takže by si to neměl nikdo číst.
NZ na každém rohu ukazuje
mnoho dřevostaveb, do 2 podlaží snad všechny ze dřeva. Větraná mezera mezi
konstrukcí a fasádou není větraná průběžně, ale pouze s otvory zespodu,
používá se tu „building paper“ – něco jak naše difuzní folie nepropouštící vodu
zvenku a propouštící páru zevnitř. Ale prý je to nová technologie. Stejný
koncept drží i fasáda z pohledových cihel – větrání jen zespod. Nebojí se
plastových povrchů s profilem navrhování budov spočívá v dodržení
izolace proti vnějším vlivům, hlavně vodě, izolaci proti spodní vodě (mají tu
nopovou folii s nopy cca 50mm velkými), a speciální důraz na návrhy
v seizmických oblastech. I proto se hromada konstrukcí dělá ze dřeva,
které hodně dovolí. U mnoha staveb je venkovní prostor kryt membránovou
konstrukcí všech možných krásných tvarů. Architekt tu musí rozumět především
dřevěným konstrukcím a klempířským detailům.
Pondělí v práci bylo
náročné. Sežrala jsem skoro celou tabulku čokolády, načež ve 4 odpoledne bylo
svolání všech kolegů v kanclu za účelem oslavy 5 let působení Diane
v kanceláři jakožto zodpovědné a vševědoucí účetní. Zakrojil se dort.
Spolu se třetí kávou jsem nabyla dojmu, že sladkého bylo dneska již dost. Čtvrt
hodiny se kolegové bavili o pejskách a kočičkách, ty jsou tu hodně populární.
Vysvětlila jsem jim situaci kolem našich psů v ČR a pak proběhlo 5 minut,
kdy si všichni dělali srandu z Dianiného „handbag dog“ = pes do tašky,
malý směták, popř.papučák :)
Šéf ještě zavzpomínal na
českou bramborovou kaši a na jeho návštěvu v Brně, z níž si pamatoval
především hospody, kde si sám točíš pivo a kde je nad pisoárem gilotina a dále,
že máme na Sv. Jakubovi sošku s vystrčenym zadkem.
Ivan zatím shání práci,
dal se i na běhání mezi tím sezením. Kdyby nezabloudil, nemusel by běhat hodinu
a půl. Asi to nesl špatně, protože si večer nedal ani víno.
A já, kdybych nezabloudila
a nervala se s Indkou, které jsem při couvání málem zajela příliš malé a
příliš neviditelné děti, bych taky domů nejela hodinu místo 15 minut...
Volají mě na kafe...dneska
už potřetí, a to jsme začli pracovat před hodinou a čtvrt...Zdvořile odmítám.
Asi budu muset změnit práci :) Myslím, že kdyby všechny kávovníky na Zélandu
plodili pouze pro tuto kancelář, musely by i tak jet přesčasy...no dobře,
kávovník jsem tu ještě neviděla.
Dneska se jedem večer
podívat na naše možná budoucí bydlení, přece jen člověk je závislý na spánku, aby nebyl závislý na kávě. Požární alarm sice v ubytovně poprvé
mlčel celou noc, ale i tak by to chtělo bydlet už konečně na jiné úrovni, než
indické. A není nutno se neustále budit s pocitem, že dnešek je prvním
dnem zbytku našeho života ;)
0 comments:
Okomentovat