Katka - Ivan: března 2013

Na Zélandu se člověk nejlépe domluví anglicky, čínsky nebo hindsky. Protože neovládáme ani jeden asijský jazyk, rozhodli jsme, že uděláme „něco“ s „tím“, co se nám pokoušeli nastínit na gymplu a na základce spolu s nějakým uplatněním na VŠ a poté. Ne že bychom byli úplná jelítka, ale od rodilého mluvčího jsme rozpoznatelní na sto honů. Přihlásila jsem nás na kurz angličtiny pro běžné použití, jak pravil inzerát jedné střední školy s programem pro vzdělávání dospělých. Byl to po měsíci hledání jediný kurz, který poskytuje kurzy večerní, nikoli přes den. Pro mě absolutně nepochopitelná věc, protože mi přijde logické, že člověk zde žijící si na kurz a ostatní náklady musí nějak vydělat, což je ve většině případů vázáno na denní pracovní dobu a není možno docházet na kurz.

První lekce se konala na moje narozeniny. Smích je nejlepší dárek. Stále jsem byla vykolejená z práce, kde jsem po půl roce zařezávání připravila pro všechny atrakci vepřo-knedlo-zelo, za pomoci šéfkuchaře Ivana, ten je na výpečky skutečný mistr. Pro vegetariány a nemilovníky prasátek jsem koupila za pár novozélandských kaček „jejich“ sýrový koláč s čokoládou, který komentovali s úsměvem asi 10 minut, zatímco na naši národní gastronomii se jejich toustovým chlebem zkažené žaludky moc netvářily a nikdo se ze zdvořilosti nevyjádřil. Nic jiného jsem podle infa z dřívějších zdrojů ani nečekala.

V jazykovce jsme se ve dveřích pozdravili se soudružkou učitelkou a usedli do lavice společně se 4 Číňany. Jeden se představil stylem „maj engliš veri nou gud“ a vůbec celou hodinu jsme se s Ivanem moc smáli a nechápali, jak se mohli tihle kašpaři stát residenty, když po 4 letech na Zélandu neumí pořádně ani základní časy sloves. Valila jsem oči víc jak komiksové postavičky. Při konverzačních cvičeních jsme vystřídali ve dvojicích postupně všechny Číňany a spíš jsme učili my je, než aby něco nového vlezlo do hlavy nám. Evidentně znouzecnost školy spojit tři úrovně angličtiny do jedné kvůli nedostatku studentů nebylo to nejlepší rozhodnutí.

Kvalitu školy navíc zesílil fakt, že nás předtím na prahu dvakrát otočili, jednou kvůli tomu, že byla hodina přeložena na další den, ale zapomněli nám napsat, a další den, že až za další týden, kdy se to naštěstí už konečně konalo, nicméně jejich 2x „sorry“ představovalo zbytečných 100 naježděných kilometrů. Inu, spokojený zákazník se rád vrací. J

Po konečně úspěšné lekci napadlo Ivana poprosit učitelku o soukromé hodiny pro nás dva, takže jsme dostali zpět od školy zápisné a už máme za sebou první privátní lekci za hřísné peníze, ale snad se hneme rychleji. Ivan se aspoň konečně dozvěděl, jak se vyslovuje „dinosaurus“, a proč si tu lidi myslí, že je Francouz. Protože mezi slova vkládá „éé“ - především francouzský zlozvyk.

Předminulý víkend jsme vyrazlili historicky podruhé do Russelu v Bay of Island, kde mě Ivan požádal před pár měsíci o ruku. Naši známí Češka Iveta a Kiwoš Andy jsou milovníci rybaření a na místě setrvávali už od čtvrtka. Zamluvili weekendhouse pro 6 lidí a tak jsme řekli ještě dalším kamarádům, slaměným vdovcům Pepovi a Martinovi, ať se připojí. Den předem s Andymu majitel chaty ozval, že to je ale pro 4 dospělé a dvě děti, nikoli pro 6 velkých, přestože bychom se tam všichni vešli a přestože tam byli povoleni ještě navíc až dva psi. Většinou ke psům novozélandští hoteliéři, ale i pronajímatelé domů a bytů, nejsou moc otevření. Nejdřív nás přístup trochu odradil, protože na webovkách inzerovali něco jiného, ale jeden z 60 kempů Top 10 (ano, je jich celkem asi 60) se nachází i v Russelu, takže to kluci zvládli i bez nás. Na druhý den jsme si zamluvili kajaky, s ohledem na šetřícího Martina dva dvoukajaky, mylím, že naposled, je to kráva těžká. Iveta a Andy měli samozřejmě každý svoji loď a na ní po dvou prutech.

Bay of Island je, jak název říká, záliv plný ostrovů. Nejstarší kotviště Evropanů, a to zcela pochopitelně. Místní klima je jedno z nejteplejších míst Zélandu a ostrovy rozesety podél zálivu chrání pobřeží před vlnami. Voda kolem ostrovů umožňuje nadstandartní viditelnost a v některých oblastech se podle mapy kajakového instruktora nachází koráli, ale ani Google o nich nic neví.

Pepa si stěžoval, že kvůli těm ostrovum nepozná rozdíl od Orlíku. V těchto vodách se prohání druhově rozmanité ryby (v porovnání s jinými vodami Zélandu, co jsem dosud viděla), včetně delfínů, kteří na Orlíku rozhodně nepotkáte. Pepa si nezapomněl postěžovat na chudáka savce, že nedoplaval až ke kajaku a nenechal se pohladit po čumáčku, jak to bývá ve filmech. Nuda. No, Pepa je Pražák, co dodat. :D (on i jeho manželka odpustí) Panice prospěl fakt, že pár dní předtím rozkousal čtyřmetrový žralok člověka na jedné aucklandské pláži, takže vidět ploutvičku není až takový bonus, dokud jich neuvidíte aspoň víc – delfíni na rozdíl od žraloků fungují v gangu.

Moře má jedno nesporné velké minus – když se nehýbete, tak se nepohybujete. My, vycvičení vodáci, v ČR mořem nepolíbení, jsme nadávali už po 20 metrech od pevniny, jakto že se ten ostrov přibližuje tak zatraceně pomalu a že na řece je to teda o dost rychlejší. Gól byl v tom, že lodě jsme měli pronajaty od stejného machra, se kterým, jakožto kormidelníkem, jsme v říjnu jeli na zběsilém raftu 6 metrový vodopád. Přesedlal přes léto na rafty a je spokojen. Na řece není komerčně co dělat, neboť Zéland přepadla sucha 30 let nevídaná, zmíněná i na českých informačních serverech.

Iveta a Andrew se zdržovali více u břehů, zatímco my jsme se ztratili za první ostrov. Zátoka umožňovala parádní šnorchlování, tak čistou vodu a rozmanitost ryb jsem tu opravdu ještě neviděla. Počasí se vydařilo a při druhé zastávce jsme dali ponor už bez neoprenů. Já jsem klasický zmrzlík, dlouho jsem nevydržela. Při tomto ponoru jsme našli mořské houby, mnoho druhů hvězdic, ale hlavně obřího šneka a – světe div se – uvnitř skořápky žila chobotnice. Malá, ale mrštná, jakmile jsme ji vyndali na břech, vylezla z ulity a rychle utíkala (ano, to je to správné slovo) do moře. Do této doby jsem netušila, že chobotnice se dokážou pohybovat na pevnině.

Pádlování zpátky bylo zdlouhavé, vlny se do odpoledne zvětšily a šly paralelně s lodí. Slušně jsme si najeli navíc, aby nás to neotočilo. Večerní večeře v jedné z nejstarších zélandských restaurací potěšil.

Další den jsme jeli všichni mrknout na Abbey caves. Jeskyně kousek za Whangarei nejsou moc dobře značené, zato jsou volně přístupné a ještě před nimi stojí dědula s info letákem s mapkou.

Několik jeskyní s vodou až do pasu, na stropě nesčetné množství legendárních glow worms a dokonce jsme v jedné jeskyni našli i malé raky, na fotce jim červeně svítí oči. Celá krajina kolem jeskyní má svůj náboj, kromě palem a dalších subtropických rostlin tu najdete několikametrové skalky z písčitého vápence a myslím, že hledači filmových míst a fotografové by z těchto mysticky působících zákoutí byli nadšení.

V posledních týdnech se otevřela otázka, co s námi bude dál. Máme koupeny letenky do ČR přes Koreu, kde budem na týden v červnu obdivovat Žluté a Japonské moře a lákavě znějící Diamantové hory. Severní Korea zatím zůstane nedotčena, po zběžném pročtení několika stránek je jasné, že se tam člověk nedostane jinak než přes cestovku, zřejmě pouze čínskou (ať už jednáte přímo nebo přes třeba českého poskytovatele), přičemž je mu v zemi s nejpřísnějším režimem ukázána pouze kulisa „dokonalá země“ a platí přísné podmínky pro pořizovatele fotografií a videí. Navíc nejde o lacinou zábavu.

Vízum nám končí v červenci a pro možnost návratu na Zéland teď vyřizujem prodloužení skrz pracovní vízum. Zéland, protože vede zvláštní politiku otevřenou Indům a Číňanům, si nyní zřejmě začal uvědomovat, že by přísun žluťáků stačil. Pracovní vízum je - nevím proč – přísnějšího rázu, než žádost o zelenou kartu, co se týká povolání. Vede se tu seznam dlouhodobého nedostatku lidí vzdělaných v určité profesi, Ivan tam jako geotechnik je zařazen. Kvůli krizi se při poslední aktualizaci seznamu krátkodobého vyškrtli architekti. Krom tohoto mi zaměstnavatel nesmí do smlouvy napsat, že funguju jako architekt, protože tato profese musí být vázána na autorizaci (registraci, dle místního slovníku), kterou samozřejmě nemám a lidi si ji tu dělají až tak ve 30 letech nejdřív. Vzhledem k tomuto omezení mám jedinou možnost, jak dostat vízum, a to, že zaměstnavatel musí velmi poutavě napsat, proč potřebuje právě mě a proč na danou pozici nemůže obsadit žádného místního člověka. Zajímalo by mě, jak dostali zelenou kartu nebo pracovní vízum ti Indové, co řeknou tak maximálně „dobrý den“. Největší pecka je fakt, že já mám potvrzení od zaměstnavatele už napsané, zatímco u Ivana, kde skrz imigrační úřad nemůže být jediné zádrhel, se jeho 5 šéfů nějak nemůže dohodnout.

Naši kancelář, kde je 9 lidí, příští měsíc opouští jeden „nižší manažer“, jak sám sebe nazývá, a stěhuje se do Anglie, tento týden nám stejný termín odchodu oznámila i jediná registrovaná architektka. To byl celkem šok, ale prý už má jako architektka dost veškeré té práce na supermarketech, kde děláme pouze počítačové dělníky pro klienta a ona je už v pozici, kdy se nedostane k ničemu jinému, než schůzkám na stavbě a administrativě kolem povolování staveb. Kreativita nemá prostor a je čas se hnout, prý bude dělat pro jeden atelier, kde se dělají víc budovy pro vzdělání a zdravotnictví...jejich webovky ukazují celkem zajímavá řešení (na Zéland, v Evropě by ohrnovali nos), ale grafická úroveň tradičně příšerná. Kéž by si to někdo z nich uvědomoval. Jen jsem zvědavá, koho místo ní dostanem do kanclu a jak rychle si zvykne na mou angličtinu. U Ivana je vysoká fluktuace celou dobu, ale u nás to vůbec není normální.

Minulý víkend se u naší skorosousedky konala Hawajská party. Zdá se, že si to naplánovala parádně na poslední letní víkendový den. Voda v zahradním bazénu byla využita až později, ale zato pořádně. Když jsme dorazili, krom domácích se tam promenádovaly zatím jen dvě Rusky a zprvu se s námi pořád chtěly fotit. To byl první šok, protože jedna ze slečen sice uměla pózovat parádně, ale její naprosté vykolejení z Ivanova velkého blesku na foťák bylo více než úsměvné. Další menší šok byl, když jedna za Kiwoše provdaná mladá paní vyprávěla, jak dokážou některé firmy v ČR vyjebávat se zaměstnanci, na Zélandu už je i její máma, protože neměla moc štěstí na práci. Tatínek tam byl zrovna taky, prý na Zélandu už poosmé, ale českého stylu života by se nevzdal. To se někdo má, když jezdí na Zéland stejně, jak jiní Češi ze střední vrstvy každý rok „až“ do Chorvatska. Další zajímavou postavičkou byla 17 letá slečna, která „dojela před 5 lety with her family“, my jí vůbec nejdřív nerozumněli, protože sice mluvila česky, ale s takovým anglickým akcentem, co jsme dosud neslyšeli. Duo Španělka a Čech, kteří musí (nebo alespoň ona) na nějakou dobu do Austrálie, než se vyřídí víza, byli také pozoruhodný pár. Chvíli potom, co se vytáhla vodní dýmka, jsem jela dom, Ivan se ještě vrátil a řešil s ryzím albínem původně z Irska důležité otázky o fungování světla, jak to asi tak bývá ve 3 ráno. Každopádně, akce to byla povedená.

Dneska začly deště. Zemědělci děkují bohu. Jsme zalezlí doma jak manželé po 20 letech, krom toho se radujem z nového slow cookeru (česky – pomalý hrnec), který uvaří zázrak přes noc a zvládne výborně i přípravu zeleniny v páře. Navíc zélandská kvalita potravin opravdu nepotřebuje záplaty v podobě výrazných dochucovadel. Takže si užijte naše poslední jakžtakž štíhlé fotky, protože za měsíc už asi neprojdem dveřmi.

Zrovna teď 17.3. odpo se zachvěl barák. Síla 3,9 mag., report zde. Hehe, prý že v Aucklandu neni zemětřesení. Říkal náš spolubydla Thajec, že za 16 let, co tu bydlí, to bylo úplně poprvé. Ivan jeho ani Číňanku asi moc nepotěšil, když je upozornil, že ať si uvědomí, že žijí v geologicky aktivní oblasti a na Aucklandském vulkanickém poli je 50 sopek (neaktivních, nezdůraznil). Ještě, že jsou baráky ze dřeva. Tímto zdravíme naše maminky a nadšeně tvrdíme, že už nám zbývají jen tsunami a už máme odškrtnuté všechno. Ještě, že je to všechno v takovém „srandovním dětském“ podání a v podstatě se nic neděje. Jaké štěstí, že jsme si koupili novou matraci s paměťovou pěnou, která tlumí otřesy. :)