V týdnu lopata, o víkendu loď a Ngauruhoe (2291mnm)

Zatímco Češi vzpomínají u svařáku na léto, my vzpomínáme v létě na český svařák. Už se dá vlézt do studené mořské vody, už lze spát bez elektrické dečky pod prostěradlem, začly se množit krysy v garáži a objevovat se krysí tajné chodby skrz sádrokarton do spíže a skříně naší paní domácí, rozkvetly pohutukawy- novozélandské vánoční stromy, Ivan se vrátil do svých studentských let a začal dělat manuální práce s lopatou, u nás ve firmě vyhodili jediného registrovaného architekta, což šéfové vysvětili působivě děsivou křivkou jdoucí od 40 tisíc zisku měsíčně po 5 tisíc za 6 měsíců, přičemž poslední měsíc celá firma vydělala po odečtení daní symbolickou desetidolarovku.

Na podivně vypsané soutěži o návrh sítě autobusových zastávek pro aucklandskou dopravní společnost jsme prodělali dvacet tisíc dolarů, a při zajímavém návrhu kliniky pro léčbu ledvinových onemocnění jsme se dostali naštěstí k rychlému zjištění, že pan klient vydělává na hloupých investorech a důvěřivých architektonických kancelářích a rychle jsme spolupráci uťali.

Ivan měl slibně rozjednanou práci v Christchurch, jednatel se dokonce ptal kamaráda architekta, jestli by věděl i o práci pro mě. Ivana už připravovali na to, že ho určitě chtějí, proběhlo několik nadšených telefonátů a nakonec mu napsali, že se rozhodli s jeho náborem nepokračovat. Asi nemají teď práci, to nevím. Ale s tímto přístupem jsme se tu setkali už několikrát (nejen proti Čechům) a opět to potvrdilo fakt, že tu lidi nikdy neřeknou nic do očí a dostane se vám pouze vyhýbavá odpověď nebo pomluvy někoho jiného. Ivan si myslí, že firmy trvale hledají nové lidi a skutečně zájemce naberou jen v případě, že jim vyjde nějaká velká zakázka.  Do té doby jsou to jen sliby „ano určitě o vás stojíme“, ale podivně se to táhne, až nakonec nenaberou.
Byli jsme se podívat do Botanické zahrady i se dvěma Češkami, které majitel místní kavárny (taky Čech) zaměstnal za 3 dolary na hodinu a ubytování v obýváku. Po pěti týdnech šikany ze strany celé majitelovy rodiny utekly a v noci je to bude asi ještě dlouho budit.
O víkendu utíkáme do přírody nebo se účastníme zajímavějších kulturních aucklandských aktivit.

Botanická zahrada Auckland

Hoteo River - řeka Hoteo

Auckland Art Week - Týden umění

graffiti umělec před svým dílem

Co se týká businessu s focením, zakázek moc není, spíš fotíme za nějaké protislužby nebo zajímavé věci kvůli portfoliu. Například čtvrtý výroční česko-slovenský ples, kde jsme hojně využívali naší zábleskové techniky, nebo klavírní koncert k výročí založení Československé republiky. Mezery v našem obchodním postupu jsou celkem jasné – za prvé jsme se ještě nedostali do fáze, kdy se nám chce sypat hodně peněz do reklamy, a za druhé si i uvědomuju rezervu v provedení fotografií samotných. Pokud se z toho produktu neposadím na zadek já, proč by si z toho měli sedat na zadek ostatní? Koupili jsme nový foťák (Nikon D800), a grafický tablet Wacom Intuos pro editaci, jsme z toho nadšení. U tabletu chvíli trvalo, než jsem ho přestala chtít vyhodit oknem, ale stojí to určitě za to. I kdyby nic, baví nás to.

CS Klub výroční ples

klavírní koncert - výročí založení ČSR

Někdy před 2 měsíci jsme měli možnost fotit „svatební“ portrétní fotky kamarádky s manželem v  údolí Karangahake Gorge v krásném prostředí Victorie Battery. Komplex byl zbudován v roce 1897, kdy zde řádila zlatá horečka, a tato stavba představovala konstrukci pro upevnění tanků s kyanidem pro extrakci zlata a stříbra z rudy. Dnes zde najdeme kamenné stěny a pouze zrezlé zbytky původních tanků. Také tudy vede významná cyklostezka a místo je oblíbené i ostatními fotografy. Zároveň s námi tam fotila nějaká fotografka starší nahou paní. Nakonec jsme byli rádi, že jsme chytli ranní světlo bez lidí a pak jsme si ještě vyfotili s Ivet snímky v šatičkách. Více informací o tomto skvělém místě v angličtině zde http://www.historic.org.nz/TheRegister/RegisterSearch/RegisterResults.aspx?RID=4678 a historické fotografie zde http://www.ipenz.org.nz/heritage/itemdetail.cfm?itemid=2459

naše vybrané výsledné snímky zde http://www.bohemiaphotography.com/4.php

Na Zélandu je krásné to, že člověk se sebere a za chvíli je u moře (kde se dá i koupat) nebo v horách nebo u něčeho zajímavého, co mu planeta vytvořila.

S pár přáteli jsme se byli podívat znovu úplně na severu, prodloužený víkend byl ideální, aby se stihlo od každého zájmu trochu. Vyzkoušeli jsme si sandboardy při sjíždění obrovských písečných dun včetně otestování na způsob snowboardu vestoje, zařádili jsme si s nimi i moři, viděli jsme konečně z břehu delfíny (ale jen poránu a jen já s Ivanem). Takže jak jsem ostatní lákala na to, že uvidíme delfíny, což bylo podloženo pouze značkou delfína v mapě, přestože jsme tam nikdy žádného neviděli, tak se tomu tak nakonec opravdu stalo. Ale nikdo nám nevěří, že tam skutečně byli. Největší sranda neopráskaného ostrovana je ta, že delfín vypadá nad hladinou jako žralok. A vysvětlujte to ze břehu těm surfařům, co zrovna úspěšně klátí vlny...

V rámci stejného výletu jsme také strávili celé odpoledne na východních bílých píscích Great Exhibition Bay, oblasti, kde jsou nejčistší křemičité písky na světě. Otestovali jsme tam nejenom pár sklenek červeného vína, ale také jak se chová naše nafukovací loď Baraka na vlnách. Baraka úspěšně zvládla půlmetrové vlny přejet, chovala se velmi stabilně a dokonce ji to nepřeklopilo, ani když byla nastavena paralelně s vlnami. Několikrát se nám podařilo chytnout rychlost a vlnu ve fázi lámání, takže nám vlna loď popohnala vyšší rychlostí dopředu. Stejný efekt, jakého se dosahuje při surfování. Jenom na lodi s pádlem je to trošku ujeté.

Sand Dunes

Cape Reinga

Dalším mezníkem ve volnočasnových aktivitách bylo jednoznačně to, že jsme se podívali na skály za lezením. 40 km jižně od Hamiltonu jsem zvolila oblast (jednu z mnoha) Froggatt Edge. Ta kopíruje název od anglické stejnojmenné lezecké oblasti. Místní verze zahrnuje několik vyjištěných souskalí krásně rostlého rhyolitu, který díky své poróznosti neklouže, ani kdyby po něm tekla voda. Mrzelo mě, že jak není trénink, není už síla, a krásné linie, u nichž jsme díky vytisklému průvodci věděli obtížnost, jsme využili pouze na koukání. I tak mě to moc bavilo, vyjištěno to bylo perfektně, dala jsem si i jednu těžší linii (na druhou mi bohužel nezbylo sil) a nemůžu se dočkat, až nám vyjde něco dalšího. Moc oblastí tu neni, takový luxus jako v Evropě se tu prostě nenajde jak z hlediska množství, tak z hlediska délek a často to není ani vyjištěno. Vlastní materiál na jištění nemáme a ani by se mi do toho nechtělo padat, jsem nezkušený posera.

Nejzajímavějším víkendem byl výlet na největší jezero Taupo, kde jsme se fyzicky parádně odrovnali. Kamarádka zde měla školení a rozhodla se protáhnout víkend o jeden den, zamluvila chajdu a mně se ji nakonec podařilo naplnit lidmi. Páteční aktivity byly různé. Vyjeli jsme autem jižně od Taupa, my s Ivanem jsme měli v plánu sjet řeku Tongariro s obtížností klasifikovanou stupněm 2, zatímto skupinku třech kamarádů jsme poslali na jeden pěší výstup na horu, kde se jde 3 hodiny lesem a nakonec se vynoří úžasný výhled na tři sopky (Ruapehu, Ngauruhoe a Tongariro) s tím, že se sejdeme pak v místě našeho cíle pod mostem. Inu vyjeli jsme vstříc asi 20 kilometrovému úseku. Hned na první zastávce jsem zapomněla vestu, což byl prostě průšvih, a dál jsme museli jet opatrně. Řeka byla náročná jak na pádlování, abychom chytli do peřejí rychlost, tak na řízení, protože se dost klikatila a často hned pod nejvyššími peřeji, kde je vysoká rychlost a je nutno rychle zatočit. Tahle nafukovací loď je velmi stabilní, spíš se stávalo, že jak pružila, několikrát jsem málem vypadla z lodi, Ivanovi vzadu se to stalo asi dvakrát. Taky málem. Problém řeky byl, že celý dvacetikilometrový úsek se skoro nemění, i v dolním toku jsou balvany, které vyhazují metr a půl vysoké vlny. Před každou hlučnější zatáčkou jsme museli vystupovat a jít se podívat, kudy to je, v dolním toku navíc i z důvodu, že bylo méně vody. Nakonec se nám podařilo loď někde trochu prodřít, ale unikalo to málo. Nutno doplnit, že Ivan je zkušený vodák a já taky už párkrát na divoké vodě byla a nebojím se hrábnout, ani když je přede mnou metrový skok nebo nás vysoká vlna bere zepředu. Náročné to ale bylo hodně a pořád podobně celých 5 hodin, žádná Vltava a flaška tvrdého alkoholu. Puchýře na ruce mám ještě teď.

Kamarádi na tom nebyli lépe, tak se na výletu uhnali, že jedna holčina se dobrovolně vzdala dlouhého výstupu druhý den. Vzali jsme s sebou na chatu kytaru, deskové hry a spoustu dalších aktivit na večer, ale vůbec jsme nebyli schopní něco dělat a druhý den to také jinak nedopadlo.

Sobotní plán byl přejít Tongariro crossing – jeden z nejhezčích pěších túr na Zélandu. Tento se považuje za nejnáročnější jednodenní přechod na NZ vůbec. My jsme se navíc ještě rozhodli si jej protáhnout o tříhodinový výšlap ze sedla ke kráteru úžasně tvarované sopky Ngauruhoe (Hora Osudu z Pána prstenů). Počasí vyšlo výborně, vyšli jsme docela pozdě. Náročnější výšlap na vulkán přes drolivý štěrk nebyl úplně nejpříjemnější, museli jsme si nechávat rozestupy a taky se našlo pár bláznů, kteří to slézali stejnou cestou zpátky, takže často někdo křičel, že padají kameny. Některé s nich byly velké a skutálely se až na plošinu o pár stovek metrů níže. Sníh se držel na straně výstupové cesty (teplá ze severu) pouze okolo nejvyššího místa, kde se rýsuje zřetelně dvojité prstenec kráteru. Pohled do vnitřního kráteru nebyl až tak zajímavý jako minulý rok do kráterního jezera na vrcholu sopky Ruapehu, zde se jen míchal špinavý sníh s kameny, ale i tak to byl krásný pocit, ještě více podpořený výhledem na jezera dole a údolí kolem včetně výhledu na špičatý vrchol 150 km vzdálené sopky Egmont, kde jsme s Ivanem už také nechali otisky rok nazpátek. Další části Tongariro crossing jsme si výborně užili, posledně jsme neměli štěstí na počasí, rychle se navalily mraky, tentokrát j sme měli možnost si vychutnat výhledy na červený kráter menšího vulkánu cestou a na modré hladiny Emerald Lakes. Nohy nám ovšek čím dál častěji dávaly najevo, že už by to stačilo a poslední půlhodina a zdlouhavé klesání k parkovišti bylo vyloženě za trest. Večer jsme dali dvě sklenky a padli. Další den bezkompromisně patřil relaxu u přírodního termálu a výletu lodí po jezeře Taupo k moderním maorským do skály vytesaným obrazcům.
Závěrečná zastávka se konala na Wairere Falls, což jsou nejvyšší severoostrovní vodopády. Pohled z úplně nejvrchnější vyhlídky vypadá až nereálně - foto zde.

Tongariro River

Ngauruhoe

Ngauruhoe kráter

Red Crater a Ngauruhoe vzadu

Emerald Lakes

Wairere Falls, 153m (nejvyšší na Severním ostrově)

Posledním výlet jsme učinili jen ve dvou, a to na náš oblíbený poloostrov Coromandel. Opět jsme provětrali loď. U místního lákavé scenérie Cathedral Cove jsme už byli, jde o mořskou rezervaci z jedné strany vymezenou písčitými plážemi a především masivní skalní bloky, z nichž některé voda vymlela skrz. Přístup je pouze pro pěší, my se tentokrát rozhodli, že to lodí bude rychlejší a nemusíme se škrábat s kopce do kopce. http://en.wikipedia.org/wiki/Te_Whanganui-A-Hei_(Cathedral_Cove)_Marine_Reserve

Myšlenka to byla krásná, vyjeli jsme bez vln, ovšem první přistání u Cathedral Cove přes celkem velké vlny, kdy jsme nestihli nabrat rychlost, nechalo loď nedotčenou, ale nás to oba vyhodilo do moře.  něm zmizely nenávratně moje sluneční brýle. Začal foukat vítr a vlny se zvětšily. Ono když máte metr vysoké vlny, blbě se přes ně pádluje. Napoprvé se to nepodařilo a vrátili jsme se ke břehu. Lidi na břehu měli show. Tekla mi z kolene krev, protože jsem si ho obrousila o ostré hrany špuntů, kudy se loď nafukuje a je to lokalizované zrovna tak blbě. Čekali jsme na sérii velkých vln, abychom pak na malých mohli zvládnout. Přešla poslední větší vlna a rychle jsme to rozjeli. Malých bylo jen několik a pak to s lodí párkrát zaházelo, půlmetrové přepady vody se daly ustát a konečně jsme se dostali na rovné moře. Mávali na nás lidi z motorovéhu člunu a já vypadala jak návnada na žraloky, protože jsem si to koleno rozryla ještě víc a krev byla rozmatlaná na přídi. Druhé přistání bylo ještě větší divadlo pro lidmi zaplněnou pláž. Příboj u břehu dosahoval výšky i jeden a půl metru a opravdu jsme si museli vypozorovat pravou chvíli. Ta přišla po sérii divokých zvlnění. Rychlost dobrá, ale byli jsme i tak moc pomalí. První veliká vlna nás vzala s lodí, pár metrů jsme si s ní zasurfovali, ale pak nám to loď ohnulo a vyhodilo jak nás, tak tentokrát už i všechny věci (nezajištěné). Párek Kiwáků nám u břehu chytl loď, bednu (už bez věcí) a my lovili ve zpěněné vodě neopreny, ploutve, oblečení, čokoládu a pak ze dna i brýle na šnorchlování. Ztratili jsme opět pouze sluneční brýle – tentokát Ivanovy. No jsme šikovní. zbytek víkendu jsme ztrávili šnorchlováním na západních březích Coromandelu, Ivan sice nic neulovil na harpunu, ale už jsme si oba zvykli.

Whiritoa

Cathedral Cove

Tento týden byl Ivan na pohovoru v Hamiltonu. Po sérii nekonečných posílání CV a obcházení firem zažil jeden ze svých nejlepších pohovorů života. Ředitele skutečně zajímalo, co kdy Ivan dělal, díval se na výkresy i výpočty, evidentně si kápli do noty. Doufám, že to nakonec klapne, vždycky je ředitelů nebo manažerů více a přes počáteční nadšení jednoho jej pak ostatní přesvědčí, že není dobrý nápad zaměstnávat nadšeného cizince, aby jim na Zélandu kázal Evropu. Dokud nebude smlouva na stole, nemá smysl otevírat šampaňské. Tak držte palce!