Vždycky jsem si přála červené auto. Už tenkrát, když
v mých 13 letech naši kupovali Fabii a ptali se mě, jakou chci barvu,
hlasovala jsem pro krvavou. Jako pomsta za moje pubertální období byl tehdy
modrý lak kapoty. Ivanova práce si žádala koupi druhého vozu, protože zélandský
jedinec bez auta je jako Nepálec mez
muly. Minulou sobotu jsme počkali do oběda, až se náš automobilů znalý kamarád
probudí a s vidinou finančního limitu jsme se vydali na několik desílek
kilometrů dlouhou ulici Great South Road, nabízející nepřeberné množství vozů v indických
bazarech. Měla jsem pevný požadavek, že chci malé auto s levným provozem a
nejlépe s automatickým řazením (lépe se za jízdy píšou smsky a upravuje
make-up:)). V testovací jízdě jsme si vyzkoušeli i relativně levný jeep,
který se v náporu větru na dálnici rozloučil s plastovou krytkou na
okně a poslal jí přímo na vyděšeného Asiata řídícího vůz za námi. Ostatní
vyhlídlá auta měla jiné mouchy, především olej ze všech možných míst motoru,
nakonec jsme tedy zvolili 6válec Nissan Maxima, který byl zevnitř naolejovaný,
aby působil nově. Červená barva kapoty nahrávala do mého snu. Vše jsme pečlivě prohlídli,
vytlačili 2 a půl tisíce bez garance a při první zastávce jsme zjistili, že
nefunguje zámek dveří u řidiče – jediná věc, kterou jsme nezkontrolovali.
V neděli jsme
krom prodejny ústřic (nechápu, jak někdo může zasvětit život prodávání JEN
ústřic) našli úžasné vinařství s italskou odrůdou červených hroznů, tu jsme si
nemohli nechat ujít. Pan majitel nás informoval o přejmenování ruzyňského
letiště na Václava Havla, ještě že ti místní lidi sledují zprávy, my tomu moc
nedáme. Vinařství na Zélandu je zábava stará ani ne 30 let, potkáte tu odrůdy
dotažené z Francie a jiných vinařsky úspěšných evropských zemí, více zde.
Zéland není země hroznům zaslíbená, přesto produkuje voňavá
lehká vína především ze severních oblastí jižního ostrova. Co jsme tady, rozhodli
jsme se ze všech sil podporovat místní produkty alespoň z pozice
spotřebitele.
Hůř jsou na tom cestovatelky ryby. Produkce „seafood“ je
výrazným přínosem do zemědělsky orientované země a tyto lahůdky jsou posílány
do zhýčkaného Japonska, odkud na oplátku posílají horší kvalitu sem.
Z místních zdrojů zůstávají škeble – v supermarketu koupíte slávky.
Pokud jde o výše zmíněné ústřice, viděli jsme je v nabídce teď poprvé,
navíc ve specializovaném shopu hned u haly na zpracování. Najdete tu prodejny
ryb, některé jsou otevřené jen o víkednu, nabízí čerstvé ryby lepší kvality a
ceny, mnoho lidí si je v supermarketu nekoupí. V marketu je dobré
kupovat vepřové, hovězí a kuřecí, oceňuju tu množství skopového, dobrota
v ČR nepříliš obvyklá. Masnu jsem tu viděla jen jednu, ale Ivan
v nějaké kupoval vepřové. Protože pracuju v kanceláři v indické
čtvrti, reklama na výloze nabízela zlevněné kusy kachního masa a další masné
zajímavosti, což nelze brát jako bernou minci, protože výloha hned vedle láká
na luxusní sárí a třpytivé pantofle na podpadku a do 5 metrové vzdálenosti se
nese stopa „vonné“ tyčinky. Na základě drahé ochutnávky ústřic měl teď Ivan
nápad naloupit nějaké vlastnoručně, tedy spíš vlastnonožně, protože potvory
jsou přirostlé ve shlucích na kamenech a je nutno je odtud odprosit nožem nebo
pohorami. Raději se nezajímám o to, jestli to tu není zakázané, na každé druhé
pláži je zákaz mučení měkkýšů i tvrdýšů.
V týdnu jsem provedla poslední krok znamenající možnou
naději dostat zpět zálohu za bydlení, které si předchozí paní čarodějnice
majitelka nechala, „protože řekla“. Mnohokrát jsem měla nutkání koupit černý
sprej a přes celou garáž zanechat tag „BITCH“, popř. otrávit jejího psa nebo
projít kolem jejího auta, kde by mi omylem vypadly 4 stovky hřebíky a zasekly
se o každé její kolo. Žena připomínající negativní postavu v dětské pohádce
se v reálném světě živí výchovou malých dětí, představa budící ze snu. Ani
jeden z plánovaných činů pomsty jsem nerozjela, aneb jak řekl právník v turbanu
– může nás vyhodit, ale sama před sebou neuteče. Pro řešení občanských sporů nabízí
Zéland levné a rychlé (oba pojmy jsou pouze relativní) řešení, kdy se na
zpoplatněný fomulář od žadatele přizvou obě strany k soudu a v poslechové
místnosti je třetí osoba, právně vycvičená, která obě verze vyslechne, zhodnotí
a určí řešení. Pochybuju, že se parní mašina dostaví, přesto jsem formulář
podala, žádám tam krom vrácení zálohy též finanční rozdíl 2 dnů do konce
zaplaceného týdne, kdy nám bylo zakázáno vstoupit do domu. Při čekání ve frontě
plné turbanů s plnovousem jsem si všimla rozpisu „dnešních“ slyšení
čítající pouze asijská a indická jména. Člověka by skoro napadlo, proč sem ti cizinci
lezou, když se neumí přizpůsobit a domluvit. :)) Okresní soud nemá ani kopírku,
pošlou vás přes 8 proudovou cilnici do knihovny. Poplatek za žádost je nutno
uhradit přesnou částkou, kterou si můžete rozměnit dole v kavárně u
asijské servírky, čím dál víc naštvané, protože ten den odpoledne jste už asi
50. žadatel o drobné.
Pátky byly zajímavé. Nejdřív po Ivanovi v práci chtěli
připravit něco typicky českého. Italská
kuchyně se ujala ve světě pro svoji jednoduchost a lehkou stravitelnost. Vím,
proč se neujala česká. V obchodě jsme nechali výplatu za celý den, abychom
firmě zajistili ochutnávku vepřových výpečku, zelí a knedlíku, který Ivan
zvládá den ode dne lépe a lépe. Naše specialita české kuchyně, kdy se při
úpravě maso smutně speče a knedlík nakyne (masožravec by ocenil opačný efekt),
byla v kanclu prý vyřešena během 5 minut. Nicméně jídlo bylo pochváleno,
na účet firmy se pořádají „pivní pátky“, tak doufám, že po něm nebudou chtít
občerstvení každý týden. :)
Tento pátek byl však zajímavější. Chtěli jsme najít nějaký
metalový koncert ve městě, což je složitější, než najít zlatou žílu.Když jsem
po 3 hodinách fingování pracovní činnosti (ano, mám monitor zády ke kolegum)
našla cosi, volal mi můj drahý, že půjdem k jeho kolegům na nějakou picí
akci. Proč ne, zatim jsme tu s bílými nepařili. Upřímně, myslím, že to
bylo naposled, co nás pozvali. Já skončila asi v 11 večer, když jsem v koupelně
vracela světu vypité koly s bourbonem, Ivan mi zas volal ráno, že spal
hodinu, je asi 30km za Aucklandem na jakési farmě mezi ovcemi a že v noci
běhali po mostě, střechách a hráli ve městě kulečník. Sobota byla tudíž
neúnosně dlouhá a zdvořile jsme odmítli nabídku asijských spolubydlících, ať se
připojíme k akci, co pořádali v domě do 3 do rána za 10 centimetrovou
papírovou stěnou. Říká se, že když je člověk opilý, mluví cizí řečí. Takže
všechno bylo v pořádku. V pátek uměli asi i Ivanovi kolegové česky.
Neděle byla započata polibkem budíku v 5:30 a chycením
trajektu ve směru na vulkanický ostrov Rangitoto. Mraky se honily všelijak a to jim vydrželo celý den v doprovodu 5minutových
lijáčků. Největším lákadlem jsou volně přístupné lávové jeskyně, výlet na
vrchol (280m nad mořem) a zpět podél pobřeží posetého dřevěnými příbytky z roku
+- 1920. Z téhož roku pochází i oblouk (vstupní portál) z lávových kamenů,
který představuje jediný zbytek mužských toalet. Musím přiznat, že hromadné WC
místnosti v lázních starověkého Říma ve mě zanechaly hlubší dojem. :)) Zéland
je ovšem země s mladou historií a plakáty ve městě často upozorňují i na
150 let od vztyčení budovy – jedna z nejstarších dochovaných. Ostrov za 2. světové
války sloužil jako pozorovací bod a jeho strategická poloha měla informovat Auckland
o případném útoku, který nikdy nenastal. Jednoho vojáka tu dokonce zapomněli a
vykonával službu ještě 5 let po kapitulaci německých vojsk. Ostrov nabízí
hodnotné výhledy na aucklandský Down Town, zajímavou přehlídku rostlin ne moc
obvyklých na hlavním ostrově a pobřežní procházku, která je delší, než byste si
představovali.
Často dostávám otázku, kdy se chcem vrátit. Víza máme do
konce července, což vlastně není odpověď na otázku, kdy se chcem vrátit. Občas
sem dolétne zpráva, kterou bychom raději neslyšeli, ale nemůžem reagovat jinak,
než jen slovy. Jsme daleko a pomoct jinak nemůžeme, ale to kolikrát nejde ani
tehdy, když je člověk přítomen na místě. Víc jak týden zpátky umřela Terka z
Brna, lezkyně, 30 let. Nikdo tomu nemohl uvěřit, že se mladé holce může zastavit
srdce, i když nebylo úplně zdravé. Parte vyvěšené na Facebooku působilo pár
hodin po jejím posledním příspěvku (ironicky fotka dávno zesnulého světoznámého
lezce) jako děsivý vykřičník, vzbuzovalo hluboký smutek, vzpomínky, kterých nebylo
jich málo a šly do hloubky, a obavu, že člověk, s nímž se dneska směješ a hlídáš
mu v převisu záda, už to zítra nebude potřebovat. V zimě jsme se s holkama
na stěně bavily o tom, že jsme největší babská lezecká skupina, co jsme kdy
viděly. I když jsme se teď dost rozprchly po ČR a do světa, pořád máme část
života společnou, jsme v kontaktu. Bude nám chybět.
Co nás ale s Ivanem neopustilo přes všechny snahy smrtících
sprejů, jsou blechy. Při zadání hesla „paraziti Nový Zéland“ se mi na monitoru
vyklubaly příšery, jejichž existence mi měla být zatajena. Krom blech a písečných
much máme zřejmě i červy v oku a žížaly pod kůží, popř. hada v močovém
ústrojí. Vzhledem k tomu, že nás mazlíčci trápí už ve třetím místě pobytu,
asi si to taháme s sebou. Naše těla vypadají jak po bouřlivé noci s rodinou
komárů a v noci se budíme větou „zase koušou, potvory“.
0 comments:
Okomentovat