Mount Egmont / Taranaki 2518mnm

Život na ostrově pokračuje ostrovně. Nikomu nepřijde divný, že se obléká jak řidič traktoru, že chodí bos nebo je tlustý, že neprojde dveřmi. Do Evropy vidět neni a Austrálie je daleko.
Minulý víkend bylo nejzajímavější to, že jsem ztratila novou botu, když mě spláchla asi 3 metrová vlna, po tom co mě s ní Ivan chtěl vyfotit. Větší vlny jsme ještě neviděli a přicházející studenou frontu ze západu ocenili především surfaři. Vzhledem k tomu, že skoro celý víkend pršelo, šli jsme se podívat do obchodu s neopreny a konečně využít deště k návštěvě místního námořního muzea. U vstupu nás do uší praštila čeština, v Aucklandu poprvé. Pár cca stejně starý jako my od Ústí n. Labem, prý se tu usadili před pár týdny a zatím bezúspěšně hledají práci. Opět jsme si s Ivanem říkali, jaké máme štěstí, že jsme našli tak brzy navzdory nevýstavní angličtině. Pokecali jsme na chvíli nad pivem (jedním, neboť bychom se nedoplatili, každý Kiwoš proto pije raděj doma, což činí Zéland zemí TOP10 v počtu alkoholiků na počet obyvatel). Muzeum už jsme nestihli....myslím, že se tam nikdy nepodíváme. :)

Minulý týden se tu slavila Guy Fawkes night. Nejujetější svátek, co může být. Souvisí se spiknutím, kdy královský nepřítel Guy Fawkes nacpal roku 1605 do sklepení londýnského parlamentu 6 velkých sudů střelného prachu a chtěl jej vyhodit do povětří. Akce byla odhalena a budova zachráněna, taktéž život krále Jakuba I. Dnes se tento zásah slaví paradoxně střelným prachem – kupují a odpalují se ohňostroje, v prodeji jsou nabízeny asi jen tři dny, přičemž 5.11. se odpaluje nejvíce. My svátek slavili i o den předtím se spolubydlícími, naši Asiati nakoupili krabici plnou zábavní pyrotechniky, která z důvodu bezpečnosti na Zélandu nedosahuje zdaleka takového efektu jako u nás. Zvýšená bezpečnost platí obecně pro celý ostrov. Všichni cyklisti a motocyklisti jezdí s bezpečnostními vesty, přestože to není povinné. Další odpalování ohňostrojů se konalo den nato u našich maorských přátel, kdy jsem navedla jejich malého syna, aby vysvětlil problematikou nezasaženému Ivanovi, jak to vlastně tedy s tim Fawkesem bylo. :) Pak jsme klukovi koupili nějakou další pyrotechniku a asi hodinu jsme to odpalovali u nich na zahradě, včetně doma vyrobeného čehosi v pet lahvi, pár metrů od dřevěného plotu. Přežili všichni, i plot.

Přes týden chodíme hrát squash. Měsíční permice nás stojí stejně jako 2 návštěvy lezecké stěny. Tato hra, vyvinutá londýnskými vězni v 19. století, je jeden z mála aerobních sportů, který mě vyloženě neštve. Sice vypadáme jak idioti, protože z Ivana odkapává pot a já jsem rudá jak spařený rajče, ale baví nás to.

Mnohem víc nás bavil výlet tento víkend, kdy se nám po x měsících zastesklo po kopci. Vybrali jsme si druhý největší kopec Severního ostrova (nejvyšší je v plánu teď), sopka Egmont / Taranaki 2518mnm. V práci nejdřív kroutili hlavou, že jedem daleko, pak že jedem už v pátek a ve finále se divili, že chcem až na vrchol, protože u mnohých kolegů představují nejvyšší dosažené body asi jen sopky ve městě o maximální výšce pár desítek metrů.

Egmont je již nečinný vulkán, vyrostl nad městem New Plymouth a rostoucí z ploché země hned nad mořem působí naprosto monumentálním dojmem budícím respekt. Na parkoviště u turistického centra, odkud začíná chodníček na horu, jsme se po klikatých silnicích dokodrcali v 1 hodinu ranní za doprovodu asi 6 vačic, prvních živých, které jsme tu měli možnost vidět a které nikdo nepřejel. Zatím.  Vstávání v 6 ráno nebylo zvláště dramatické, vybavení cepínem a mačkami jsme hrdě vykročili do prudkého svahu. Převýšení asi 1700m, přibližně v půlce je postavena jediná soukromá chata a vysílač, hned nad tím nám začínal sníh, přičemž v létě (únor) dosáhnete vrcholu bez sněhu. Počasí nám vyšlo naprosto ukázkově, sníh se zprvu moc nebořil, mačky moc nepadaly, ani jeden jsme neuklouzli a při stoupání po 50° sklonu člověk při pohledu dolu přesával dýchat a opakoval si postup „co dělat, kdyby mi to podjelo“. Bylo to prudší, než jsme zvyklí, přece jen je to sopka a ne hory v Evropě nebo Himalájích, známky eroze žádné, rychlý úderný čerstvý dechberoucí kopec s komfortem snadno dosažitelné civilizace, jak je (vše ze zmiňovaných přívlastků) typické pro všechno na Zélandu. Jsem ráda, že jsme měli sníh, po šutrech by se postupovalo pomaleji a kolena by víc trpěla...ne že by ale teď netrpěla. :) Ivan mi nechal cepín, příště si ale raděj půjčíme dva... :) a odvážně mi vyšlapal cestičku, takže jsem se měla jak královna. Před námi byl jen jeden chlapík s půlhodinovým náskokem, následovali jsme jeho stopy, nahoře nám prozradil, že „oficiální“ cesta vede trochu vedle a je příjemnější. Tím lépe pro sestup. V půlce cesty jsem si vzpomněla na žabky schované v přední kapse batohu, což jsem aspoň nahoře oslavila stupidníma fotkama. Ivan si musel ještě zvýšit náladu po výstupu a aspoň po mě chtěl svlíknout triko, když jsem ostatní odložit odmítla, protože by to zas sázel na Facebook a mně pak píšou úchylové. Výhled z úplného vrcholu byl super, škoda že už se hrnuly mraky od Austrálie, nicméně byly pomalejší, než slibovaly o den předtím satelitní snímky. Více jak 100km odsud na obzoru vykukovala Ruapehu, nevyšší hora, hned vedle ní o dost menší Ngauruhoe (Hora osudu z Pána prstenů), obě aktivní sopky se sněhem navrchu a jezery v kráterech všude poblíž. Maorské legendy, obecně velmi zajímavé, o horách vypráví příběh, kdy dříve byly všechny pohromadě a všem se líbila jediná ženská hora - Pihanga. Nakonec si ji vzal kopec Tongariro a zlomený Egmont se jako jediný vulkán odsunul od nich na západ, přičemž jeho slzy vytvořily četné řeky kolem, především vydatnou Wanganui.

Návrat šel o poznání rychleji, sníh se sypal jak cukr, nějací turisti to sjeli na batohu, klouzaly snadno mačky. Ve 3/4 výšky kopce nás už zahalily mraky, měli jsme opravdu štěstí na super vrcholové počasí bez mlíka kolem. Zbytek dne jsme věnovali vířivce v lázních New Plymount a dokonce jsme poprvé spali čestně v kempu, ne jak kočovníci u cesty načerno. Je to škoda, ještě cca před 2 lety bylo možno spát legálně na pláži nebo kdekoli, dneska je to zakázáno kvůli zanechávaným odpadkům nebo přejetým lidem na pláži, kde se dá pojíždět terenními vozidly a občas si někdo nevšimne „něčeho na zemi“. Prý se nesmí přespávat ani v autě na parkovištích, tak zkoušíme, kdy nás upozorní i někdo v uniformě přímo na místě činu.

V neděli jsme se na cestě dom konečně dostali i na návštěvu ptačího domova v městečku Otorohanga, kde si můžete prohlédnou původní ptactvo a především kiwiho. Tomu se zde jakožto nočnímu ptákovi udržuje převrácený denní režim v uzavřeném pavilonu. Dva jedinci opačného pohlaví jsou různého druhu, zélandské lesy ukrývají celkem 5 druhů kiwiho podle oblasti výskytu. Pták na pokraji vyhubení čítá neuvěřitelné množství nepřátel přirozených i uměle vzniklých, s jeho zakrnělými křídly mu nepomůže ani rychlý sprint. V teráriu pobíhali oba neustále tam a zpátky, pohyb vypadá opravdu legračně, člověku je ptáčka až líto, jak bez těch křídel působí zvláštně. Připomínal mi nějakého roztržitého profesora běhajícího po univerzitní chodbě z nějakého starého filmu. Samička nosí vajíčka o hmotnosti až 25% její vlastní váhy, což lítost jen podpoří. :) Další vystavované ptactvo představovalo druhy od kachen přes vodní ptáky s dlouhým zobákem pro otevírání škeblí až po papoušky adaptované na mírné zélandské klima.

Další tři dny se nám teprve začala ozývat pokořená hora v podobě zničených stehen citlivých i na dotyk. :)

V týdnu byl Zéland zasažen zatměním slunce, v Aucklandu uprostřed dne 88% zakrytí viditelné pod mrakem i pouhým okem. Fotku fází přikládám dole.