Slávek

Fotky do posledního článku dodám, mezitím vkládám Ivanův článek o panu Slávkovi:

Před dvěma týdny jsme byli pozváni na grilování pašíka. Na Novém Zélandu je to celkem neobvyklá záležitost. Hold Češi si některé své dobré neřesti vozí s sebou. Kiwáci grilují rádi steaky, klobásy a ryby...  Párty se konala  u pana Slávka (90) v oblasti Hunua jv. od centra Aucklandu.

Nebudu psát o průběhu akce, ale o setkání  s velmi zajímavým pamětníkem, možná nejstarším rodákem z Československa, co na Zélandu žije.  Velice dobře si vzpomínám, jak jsem vždy měl rád vyprávění prarodičů o tom, co bylo kdysi dávno a podobně mě zaujaly životní osudy pana Slávka. Nejsem reporérem, takže jsem si nedělal žádné poznámky, tak spoléhám na informace, co si zapamatovala moje „ovíněná“ hlava během toho, co jsem nepojídal prasátko, nepil víno a nehrál dětem na kytaru.

Pan Slávek pochází patrně z Bystřice u Jablunkova (z česko-slovensko-polského trojmezí). Jeho zajímavé vyprávění začalo vykreslením dřiny, kterou musel během svého dlouhého a po většinou štastného života zažít. Během druhé světové války po porážce Třetí  říše na východní frontě začal být v Německu nedostatek pracovních sil, a tak docházelo k dobrovolnému a posléze k nucenému náboru dělníků z okupovaných zemí.  Odvody mladých lidí se nevyhnuly ani Protektorátu Čechy a Morava a pan Slávek pracoval nějakou dobu v dolech (asi někde na Jáchymovsku). Z totálně nasazených vlastně novodobých „otroků“ měli velké zisky zejména němečtí podnikatelé, protože náklady na takové zaměstnance byly minimální. V dolech onemocněl patrně zápalem plic a díky schovívavému lékaři přežil. Po osvobození nastoupil na vysokou školu. Protože se mu zemědělská škola zdála lehká, přidal si k tomu ještě veterinární  lékařství. V roce 1948 se k moci dostali komunisté a pro „podvratné živly“ a nespolupracující nebylo na univerzitě už nadále místa. Když třikrát odmítl vstup do KSČ, další studium mu bylo znemožněno.  Nevím, co přesně pana Slávka vedlo k emigraci, ale ještě v roce 1948 překročil ilegálně státní hranici a za nedlouho skončil v záchytném táboře v Mnichově. Tou dobou to zde bylo složité, bylo zde nastrčeno velké množství „dvojích“ agentů, kteří získavali informace o převaděčích. Jeden takový agent si od pana Slávka půjčil jeho legitimaci, že se chce vrátit do ČSR pro rodinu. S rodinou přijel, ale současně za pomocí půjčené legitimace přivedl několik lidí do vězení.

Pan Slávek byl zemědělsky smýšlejícím a uvažoval o emigraci do Skandinávie, to se mu ale nepodařilo. Naskytla se možnost jet na Nový Zéland, kde mohl začít nový svobodný život. Nový Záland byl tou dobou součastí Spojeného království a nově pŕicházejćí lidé byly vhodnými kandidáty na zúrodňování této dosud ne příliš civilizované země. Za přislibu dvou let provádění pouze fyzické práce se v roce 1951 ocitl v Aucklandu.  Následovaly práce po stavbách a na jatkách.  Ač to musela být opravdu práce těžká, pan Slávek na to vzpomíná s úsměvem. Hlavně jej bavilo, jak kolem něho pracujíci byli hloupí (myslel zřejmě Kiwis – domorodce). Po dvou letech daší etapy dřiny se vrhl na dokončení studií. Vydal se do Austrálie, studium mu šlo, ale problém měl ve psané angličitě, a tak studium nedokončil.

V dalších letech se věnoval zemědělství. Popisoval, jak byl  Zéland z počátku nehostinný. V současné době se po svěže zelených kopečcích prohání stáda kraviček a oveček, ale nebylo tomu tak vždy. Zéland byl z velké části zarostlý lesy (spíše deštným pralesem), které bylo nutné vykácet a chudou půdu zůrodnit. Např. v kopcovité krajině jv. od Aucklandu, kde je podloží tvořeno silikátovými horninami,  bylo nutné výrazně hnojit. Ani po práci neměli lidé na růžích ustláno. Šichta končila v 5 odpoledne, po té všichni chlapi utíkali do hospody, kde do sebe pod tlakem  nalili vše, co teklo. Času mnoho nebylo, protože hospoda zavírala v 6.

V porovnání s Čechy však mají Kiwis jednu dobrou vlastnost. To že soused hospodaří jinak vzbuzuje patřičný úsměv s gesty: „ten si nabije hubu, tohle fungovat nebude...“, ale pokud to funguje, ostatní to okamžitě okopírují a technologii převezmou. To u nás lidé argumentují jinak:  „já to dělám po svém, tak jsem na to zvyklý a nemám důvod něco měnit (zvlášť podle souseda)“!

Na Novém Zélandu byla v roce 1984 zahájena privatizace státního majetku. Mnozí začali neskutečně bohatnout, a tak byly rychle změněny zákony. To v „Republice“, když spadne ohrada a začnou z ní uťíkat koně, tak počkají až ti zdraví utečou a pak až ohradu zavřou. Holt vtipná karikatura privatizace a státního hospodaření v 90. letech.  Několikrát se setkal se špičkami českých politiků, ale ti o jeho rady, jak hospodařit v zemědělství, nestáli. Ministr Kočárník prohlásil, že zemědělství představuje pohých 6  % ekonomiky a tím se zabývat nebude (na přidruženou výrobu zapomněl).

Pan Slávek do „Republiky“ létá na navštěvu každý rok. Proč platit první třídu v letadle, ve druhé je to také v pohodě a to si raději na půlce cesty zaplatím dobrý hotel, ať se vyspím pořádně. Ještě přidám pár zajímavých postěhů: o holi nechodím, jsem jako naše královna, ta se také raději něčeho přidržuje. Na Olympiádě vždy fandím Čechům, ale když byl ve finále veslování Synek a Zélanďan, fandil jsem samozřejmě našemu závodníkovi (tedy Zélanďanovi).

Pan Slávek žije za městem na svojí farmě. Často cestuje a navštěvuje rodinu v ČR a také podniká návštěvy svých šesti dětí, vnuků a pravnuků po celém světě. Přejme mu ještě hodně dalších cest za rodinou.