„Vizte, to je ta
země, kterou jste hledali. Často jsem vám o ní mluvil a sliboval, že vás do ní
uvedu. To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající. Na všem
budete míti hojnost a bude nám dobrou obranou proti nepřátelům. Hle, země po
vaší vůli!“
Jako by snad v ČR Praotec
Čech našel i plantáže konopí, neboť málokterý Čech by toto dnes odkýval bez
námitek a s čistou hlavou. Nebo se toho za těch pár stovek let tolik
změnilo? Citaci bych spíše přisuzovala Starým pověstem Zélandským, kdyby nějaké
existovaly. Českým ne.
Přátelé píšou, jak nemohou sehnat
práci po 25 letech zodpovědného studia, stavební průmysl je stále pod palbou
důsledků krize. Spolužáci z VŠ, kteří mohou a jsou podnikavější a odvážnější,
pracují raději z ČR pro zahraniční zákazníky, kteří většinou lépe chápou,
že služba je stejná práce, jako když vám brigádník vydláždí chodbu, a taky
zasluhuje zaplatit. Krize je důsledkem globální lenosti a nezodpovědnosti, to
není žádný nový objev. Zvlášť pro mladé se tedy otevírá otázka, jestli to právě
neni o jejich odpovědnosti za řízení vlastního života a jestli nepřekonat
lenost a strach o zahřáté křeslo svého obýváku a nezačít podnikat, vzdělávat se
ve věcech, které ve škole (státní) nikdy neslyšeli, vycestovat tam, kde jsou
jejich schopnosti, nápady a zkušenosti žádány, využity. Alespoň do doby, než
ztratí zbytky energie a představu o existenci spravedlnosti a pocitu, že je to
všude stejné. Často jsem si tu vzpomněla na přednášky jednoho inteligentního
ekonoma, který vyprávěl, že není důležité pracovat dobře, ale pracovat správně.
Nevím, jesti to interpretuju úplně správně, ale pointa byla, že není nutné
produkovat dokonalou práci, ale dělat pouze potřebné a umět si to prodat
(obrazný i doslovný význam). Proč to říkám? Protože chci oběma našim rodinám i
přátelům připomenout, že navzdory překážkám plynoucím z života na konci
světa (spíš začátku, nejvýchodnější Zéland vidí jako první na světě východ
Slunce) jsme za svoje životy taktéž zodpovědní jako všichni ostatní a jak bude
dobrý nebo špatný, závisí převážně na nás. Proto nemůžeme slíbit, že se po
uplynutí ročního víza definitivně vrátíme do ČR, i když se to možná jeví jako
logický krok a i když nám všichni chybíte. Zatím jsme neochutnali všechny plody
tohoto kraje - jsou stále pestřejší a čerstvější než české.
Začalo se tu oteplovat a není to
jen geotermální aktivitou. Kromě tornáda, které při silných deštích před týdnem
polechtalo domy pár kilometrů západně od Aucklandu tak, že 200 z nich
zůstalo neobývatelných, se tu žádná jiná zemězloba neprojevuje. Děkuji všem,
kteří se zajímali, jestli jsme živí – ano jsme, díky že nás informujete, sami
bychom nebýt vás nevěděli o spoustě místních pohrom. :) Kiwoši nás taky
informují o dění v ČR.
Jinak jsem si vyhledala, jestli
jsme opravdu na druhé straně světa. Tak ne. Se svou 36°s.š. se Auckland skrz
zemský střed promítá na sever Alžíru. Mrkněte zde . - jen nevím, jestli je větší konec světa tady nebo tam.
Zélanďané řeší Vánoce stejně jako
Češi, jen se projevuje extrém jižní polokoule a jediný smrček v obchodě je
plastový, doplněný bohatou nabídkou veselých cetek s motivem Santy Clause
a národních ptáků v rudé čepici s rolničkami. Hned vedle průhledné
koule, která po zatřesení sněží, najdete ve výlohách letní šaty a plavky,
přičemž se z repráků linou písničky Let it snow a další, nemající nic
společného s lehkou teplou atmosférou ani barvou pleti Maorů, kteří už
několik měsíců chodí bosí, dokonce i kulichy odložili.
Ve firmách se tu běžně dělá akce Secret Santa. Vylosujete si z krabice
někoho, komu dáte vánoční dárek a proběhne to aniž by bylo vědět, od koho to
je. Já si naštěstí vylosovala šéfa a Ivan v jeho práci také srandistu,
tudíž nebude ostuda, když jsem nakoupila stříkací pistolku a sadu bublifuků.
Oslavili jsme dokonce i Mikuláše. Obchoďáky jsou plné čokoládových figurek
Santů, které lze nazývat Mikuláši. Mandarinky nebyly. Ivan si vzal mikulášskou
čepičku (jenom tu čepičku) a běhal po pokoji, vybízel mě přitom ke stejnému
kroji a instaloval samospoušť ve foťáku (tyto fotky nikdy neuvidíte).
Začaly kvést vánoční stromy.
Jmenují se oficialně pohutukawa a jsou typické pro Zéland, místní jsou na ně
značně hrdí a nám strom alespoň připomíná svými barvami domácí Vánoce, možná
jediný závan vánoční atmosféry, tady tak těžko vyhledatelné. Vzpomínám, jak jsme poprvé cosi takového viděli a říkali jsme si s Ivanem,
že stromeček sice super, ale květy vypadají jak štětky do hajzlu. Zas tak
daleko od pravdy jsme nebyli, neboť falešné vánoční stromy australského původu,
oficialně Callistemon, jsou přezdívané bottlebrush
(kartáč na lahve), těžko likvidovatelný plevel a Kiwoši jej nemají v lásce
jen proto, že je z Austrálie. Musím ale přiznat, že zélandskou i
australskou verzi vánočních stromů považuji za jedny z nejkrásnějších
listnáčů vůbec.
Minulý víkend jsme si – už ozbrojeni neoprenovou obuví – chtěli pořádně
zašnorchlovat. Předpověď slibovala krásné počasí a stránky Ministrerstva
životního prostředí zase příznivé podmínky pro potápění na pláži Long Bay
severně od Aucklandu. Neohroženě jsme se navlékli do neoprenů, ploutví a masky
a pár minut si cosi dokazovali ve zčeřené vodě, já navíc s nenapravitelně
zamlženými brýlemi, že jsme toho raději nechali. Teplo lákalo k vyhřívání
na dece na písku, navíc převánoční akce pro rodiny na velkých plážích blízko
metropole nabízí hry pro děti a živou hudbu. Taková blbost jako natažený igelit
na mírném kopci politý mydlinkovou vodou by dokázal na půl hodiny zabavit i mě,
do toho obří tenisové míčky nebo naopak dětské provedení rugby míčů a plastové
pálky na kritet, kterými je tolik zábavné uděřit rodiče mezi oči. Při odchodu
jsme se divili, že živá kapela je o dvou sympatických členech a je jich víc jak
posluchačů. Zatančili jsme si na trávníku a jeli do obchoďáku koupit malý
plastový stromeček, aby se vešel na naše vánoční cestování do auta. To je
jediná verze smrčku, kterou tu potkáte. Navíc jej budeme muset zavěsit, aby se
nám vešel, zřejmě vzhůru nohama. Aspoň můžeme tvrdit, že máme stejně
orientovaný stromek jako vy v ČR.
Doma to vypadá ok, sice hluchému spolubydlícímu, kterému podle odéru
z pokoje chybí asi i čich, Ivan neřekne jinak než „ufon“, ale krom
podělané záchodové mísy nám nevadí. Asijští majitelé nám dovolili během vánoční
dovči platit pouze polovinu a blechy nebo štěnice nám daly taky pokoj, takže
jsme měsíc nevypadali jak po neštovicích, než se nás ujali nově komáři, a to
jsou skutečně krvežíznivé potvory, žádný chcípáci jak v ČR. Pořád tedy otvíráme
okna – zhasínáme a zavíráme okna - rozsvěcíme, přičemž když se vrátíme pozdě
dom a všechna okna jsou zavřená, nedostanem se domů, protože majitelé se i zde
ve čtvrti, kde chcípli všichni psi, bojí o svoje bezpečí a zamykají i garáž,
přes níž se chodí, a dodnes nám nedali klíč. Stále nás nepřestavilo bavit vařit
česká jídla, jejichž příprava zabere i 4x delší čas než asijská kuchyně. Guláš
lze vařit i bez majoránky a Ivan už poněkolikáté utvořil ve vodě cosi, čemu lze
s láskou a soucitem říkat knedlík. Včera jsem dělala i tvarohové ovocné knedlíky,
po dobu našeho pobytu se mi nepodařilo najít nesolený tvaroh. Krevety jsou tu
nejlevnější jídlo.
Na víkend Ivan naplánoval výlet na nejsevernější bod Nového Zélandu 500km
od Aucklandu. Toto bohem zapomenuté místo vybíhá z ostrova jako nudle 10km
široká a 100km dlouhá, tvořena pískem, z jedné strany bičovaná Tasmánským
mořem, z druhé strany mírnějším Pacifickým oceánem, přičemž nikde se tu
neprodává plyn do auta, jak řekl prodavač poslední benzínové pumpy
s plynem. A kdyby jen plyn. Připomínalo to vesnice duchů ve středu
ostrova, kde se před sto lety těžilo uhlí a po uzavření dolů zbyly jen chátravé
domy. Celá oblast severně od Aucklandu byla také před 100 lety „zlatým dolem“.
Probíhala tu masivní těžba stromů kauri, které se lidskou nenasytností snížili
na desetinu původní rozlohy a nyní jsou 4% původní rozlohy velkolepě vládou
chráněny. Dokonce až tak, že když vstupujete do nějaké kauri rezervace, vítá
vás tabulka s návodem, jak si připravenou dezinfekcí vyčistit boty, abyste
podrážkami nezanesli nějakou chorobu. Americké sekvoje mohou být sice starší a
vyšší, kauri ale jednoznačně drží primát v objemu dřeva, neboť kmen drží
kontinuální výšku až k prvním větvím, což může být až ve 20 metrech nad
zemí. Když nastala tendence vrátit kauri do lesa, oblast neměla rozvinutý
průmysl ani služby. Přímořská města provozující přístav pro dopravu dřeva jsou
dnes malé díry. Důležitost města Russel, první Evropany osídleného v 19.
století, nyní připomínají jen pamětní tabule. Před sto lety se veškeré
podstatné dění přesunulo do Aucklandu, řízení státu do Wellingtonu. Dálný sever
zůstává zajímavým pouze pro turisty, nabízí nekonečné pláže a zátoky vhodné ke
koupání, ráj pro potápění a trochu mrazivé historie – stopy bojů Maorů proti
Angličanům, město Waitangi, kde byla podepsána v roce 1840 nejdůležitější
smlouva o oficiálím míru mezi rasami, znamenající nejdůležitější krok
v novodobé historii a vysvětlující Maurům, že jsou anglickými poddanými.
Úplný severní výběžek Zélandu (ta 100 kilometrová nudle) je už úplná
pustina, která nezajímala ani tehdy těžaře kauri stromů, nicméně je prvním
místem osidlování domorodci kolem 9. století. Ještě v 70. letech zde
převažovala maorština snad i díky absenci silnic a hnědokožci jsou zde hlavními
obyvateli stále. V mapách cestovatele zaujme na východním pobřeží nápis
„nejčistší křemičitý písek na světě“, z jehož bílé barvy opravdu přechází
zrak, a na západní straně 90 Mile Beach. 60 kilometrová pláž je asi nejdelší na
zélandu, má tři přístupy – na koncích a uprostřed – a potkáte na ni dohromady
tak 20 lidí. Je velkým lákadlem pro motoristy, pojíždění po vlhkém písku může
být jedinečnou zábavou na celý den. Pokud vás dožene příliv, vůz vám v něm
zmizí, ať už má náhon na kolik chce kol. My máme jen na dvě kola a nájezd byl
rozježděný snad tanky, zřejmě nemožno se dostat zpět. Zajímavostí je to, že
přílivem upravovaná cesta byla donedávna jediným bodem zpřístupňujícím
nejsevernější části. Dnes už osou výběžku vede silnice. Ke konci 90 mílové
pláže vás ze silnice odláká cedule „gigantické písečné duny“. Byly větší, než
jsem čekala, i větší, než čekal Ivan (a ten viděl všechno!) Tato poušť těsně
sousedí s deštným pralesem a člověk opět musí souhlasit s filmaři,
kteří jednoduše Zéland milují, protože je zde naprosto všechno hned u sebe,
sexy krajina plná paradoxů. K dunám zavážejí autobusy hrstky turistů, jsou
jim rozdána speciální prkna s konstrukcí jako surfy a designem jako prkno
na žehlení. Jsou ideální na sjíždění dun. Rozhodně lepší jak plastové víko
z krabice, které se nám zdálo jako dostatečné a nakonec nám ho tam stejně
někdo ukradl, když na nás čekalo, zatímco jsme se procházeli po dunách vysokých
50m měnících se každým závanem větru.
Dojeli jsme na falešné nejsevernější místo Zélandu. Nejsevernější je kousek
odtud, ale není zpřístupněno silnicí, navíc tam není takový pěkný maják. Před
námi se otevřelo širé moře – místo, kde se míchá Tasmánské moře s Pacifikem.
Ironicky vyhlížející rozcestník ukazuje do různých dálí za obzor a informuje o
vzdálenostech Londýna, Tokia nebo jižního pólu. Prahu jsme nenašli, ale ten
jižní pól určitě není tak z ruky. :) Samozřejmě jsme tu opět potkali
Čechy. Zajímavé na tomto místě je nejvíc to, že když se zeptáte kohokoli, odkud
přijel, odpoví, že z jihu...Připomíná mi to horolezeckou logiku - když
člověk celý den leze na kopec, na vršku se raduje nejvíc z toho, že už to půjde
jen dolů.
Noc jsme strávili trochu jižněji v zátoce Matai Bay na výběžku Karikari
v kempu. Ano, v kepmu! Ne načerno, ani nebylo 5 stupňů a liják, abychom
byli nuceni jít do chatky. Recepce byla prázdná, ale já měla záchvat
upřímnosti, vyplnili jsme proto protokol, vložili peníze podle instrukcí a
hodili do schránky na peníze a protokoly. :) Minutu na to začli dělat bordel
nějaká lidská mláďata a za pár chvil pištěly gumy a ozvala se rána, auto po
smyku ve stromě. Přispechali jsme na pomoc ještě s dalšími kempaři. V autě
ještě seděla nějaká polonahá tlustá mladá holka a začala úkolovat, že jí máme
to auto vytáhnout. Chlapi se do toho opřeli a auto bylo zpátky na štěrkové
cestě. Žádné děkuju neproběhlo, z výfuku tryskala nějaká kapalina,
přiběhli jí kámošky a kámoši, že měla štěstí, a objímali se a křičeli, až se
pokojná atmosféra kempu vytratila. Nevím, jestli byli jen opilí, nebo i
zakouřili, ale otravní byli nehorázně a my litovali ztracené obálky s penězi.
V noci naše auto bylo asi zrovna na jejich stezce odvahy, zároveň terčem
syrových vajec. Bingo, trefili se! Ráno kapota vypadala jak po útoku slepic.
Ivan se ukázal jako rozumnější a dvě nerozbitá vejce jim rozmatlal na ranním
sluncem osvícené zadní sklo jejich vozů.
Pokročili jsme jižněji k zátoce Doubtless bay. V průvodci se
vysvětloval název tak, že když plul kolem kapitán Cook, poznamenal si, že se
jedná určitě o zátoku. Zároveň sliboval skotačící delfíny. Hledala jsem je
velmi pozorně, čekala jsem klasicky skákající samici s mládětem, jak to
bývá v clipartech, ale nic nepřišlo. Ivan poznamenal, že delfíny, které
jsem skutečně hledala nad hladinou dohromady asi den, jsme viděli už večer,
když při západu slunce a naší večeři v zátoce, se do vody nahrnuly dvě baby
z party kolem „šikovné slečny řidičky“, ječely, v ledové vodě vydržel
čtvrt hodiny a vesele mávaly nad hlavou prdprsenkami. Tak třeba můžem chápat
skotačící delfíny jako toto. Konečně jsme se autem projeli po pláži a
překvapivě jsme ani nezapadli. Skutečná paráda zajet si autem 5metrů od moře a
dát si snídani.
Další zastávku jsem vymyslela Bay of Island. Je to jedno z historicky nejdůležitějších
míst severního ostrova (jak je to popsáno výše). Neděle slibovala výborné
počasí a já Ivanovi úžasné potápění. Po chvíli bloudění jsme na doporučení
jedné Maorky našli zátoku přístupnou pouze pěšky. 10 minut chůze nám otevřelo
velikou pláž jen pro nás bez jiné živé duše, kde nikdo neřeší, jestli jsme nazí
nebo ne. Navlékli jsme do neoprenů a vydali se podél skal. Byli jsme překvapeni
množstvím ježků, Ivan našel asi ve 2 metrech velikou mušli a já asi ve 3
metrech rybu na dně. Mramorový povrch a trojúhelníkový průřez. Vše je doprovázeno
mořskými houbami a různými rostlinami. Vychutnávali jsme si na sluníčku oběd,
jedinými dalšími lidmi byl pár rybařící kousek od nás a pak jiný pár lezoucí
přes nás kousek dál. Jinak máte skutečně 100-500m zátoky jen pro sebe. Zpáteční
cesta nás zlákala na prohlídku města Russel. Město námořníků, alkoholu a všech
možných neřestí, které jste tu kdysi mohli potkat. Nyní poklidné město s nejstarším
hřbitovem, nejstarší benzinkou . Dali jsme si večeři a pak mě Ivan pod
zélandskými vánočními stromy s bílou krabičkou s prstýnkem požádal o
ruku. Hloupěji a nechápavěji jsem v životě nekoukala.
Tento pracovní týden byl takřka o počítání dnů do Vánoc. Odvážný krok
pozvat Ivana do kina v den premiéry Hobita pro smrtelníky se ukázal jako
terapie spánku pro nás oba. Středozemě byla sice výrazně bližší díky nabytému zélandskému
citu pro přírodu, ale příběh ztratil mnoho ze svého tehdejšího kouzla a herec
Gandalf zřejmě nepřežije do přístího natáčení. Četla jsem 25% z knihy a
odložila pro její nezajímovost. Kdo chce mentální uvolnění, najde jej určitě ve
filmu.
Na Vánoce
jedem na okružní jízdu přes Jižní ostrov. Sama jsem zvědavá, jestli vše
stihneme, zatím nemáme ani plán cesty. Tak držte palce ;)
