Sanchi – Bhopal – New Delhi – Auckland

Mame listky na vlak. Neuveritelne! Z cca 15 vlakovych spoju po 6 tridach jsme vyskrtli krajni drahou variantu express tickets a Ivan na webovkach indickych drah nasel volna mista v jednom vlaku a podarilo se mu tuto variantu prosadit u pani v okynku na vlakovem nadrazi, ktere se to predtim nechtelo v te hromade spoju hledat a radeji rekla, ze neni nic volne.

Meli jsme cely den a noc na prohlidku dalsi unescove perly v Sanchi a na cestu zpet do Bhopalu. Cestou jsme potkali skupinu opic, nakrmili jsme je zbytkem susenek, berou z ruky, ale nektere jsou prudke, zle, ceni zuby a poznaji strach. Radsi jsem fotila a krmil Ivan. Krasna mala opicka byla teleobjektivem odhalena jako jednooka, opustili jsme je tedy a sli obdivovat pamatky. Komplex v Sanchi se sklada z nekolika chramu a nekolika staveb vytvorenych z plne polokoule stojici na zemi a schody do urovne asi 3m, kde je ochoz. Nejdulezitejsimi stavbami jsou kolem techto polokouli 4 brany orientovane podle svetovych stran, jsou na nich zobrazeni lvi, ktere najdeme na vsech indickych bankovkach.

Hledani hotelu v Bhopalu zahrnovalo naivni predstavu hotelu s vyhledem na jedno ze dvou mistnich jezer, jejichz barva je v mapach uvedena jako modra. Bhopal je dle meho to nejhorsi, co jsme z Indie zazili. Krom toho, ze taxikar vam odkyve tradicne vsechno bez zavislosti na pochopeni pozadavku, ulice smrdely zatim nejvic, bahno a hovna naprosto kdekoli, uz se ani nedal sehnat chleba, jen olejnata jidla v bufetu, hotelove pokoje jeden bez sprchy a s gekonem na zdi, dalsi dva vypadaly, jako by v nich nekdo bydlel. V zavislosti na cene jsme vzali ten nejmin spinavy.

Druhy den stal za to. Vlak mel 7,5h zpozdeni. Mozna proto to byl jediny volny spoj. Kdo nadavate na Ceske drahy, tak si toto dobre zapamatujte. V ceskych vlacich vas taky nikdo neohrozuje pytli s hrachem, ktere stehuje na hlave. A ano, Ceske drahy jsou kulturni a ciste prostredi. Diky zpozdeni cely den v riti a ja si rikala, jake to bylo super v horach a jestli je potreba kvuli trem pitomym UNESCO destninacim s ruinama byt tyden na ceste, prestoze se mi to libilo. Vsechno je strasne daleko a hnedokozci nemaji smysl pro poradek a rad. A to jsou v New Delhi na nadrazi cedule “Indicke drahy jsou nase pycha, udrzujte je v cistote”. O tom, ze odpadkovy kos ve vlaku nenajdete, protoze v temto ucelum slouzi okno, radeji dale mluvit nebudu. Clovek se ale rychle uci. Na nastupistich si lze dlouhou chvili ukratit pozorovanim krys, zebraku a lidi s nevyvinutyma nebo prekroucenyma nohama. Tech je tu kvuli kvalite zdravotni pece vazne hodne. A radeji pomlcim i o podvyzivenych detech. Jak rikali jedni Indove na hotelu v Manali a dalsi komunikativni- 7% lidi v Indii ridi vse, dalsich 40% nema vubec nic. Nekteri narozeni “na smetisti” nemaji ani doklady, tedy ani narok na zdravotni peci, vzdelani, praci. Vzpomnela jsem si pri tom na videoklip od Dead Can Dance, ktery ani trochu neprehani. - http://www.youtube.com/watch?v=QJhVM930YXY

Indie se probouzi velmi pomalu. Naucit opice byti lidmi nejde ze dne na den a dost to stoji. Vlada dala hodne do zeleznice, ted dava do vzdelani. Buduji se nove silnice. Ivan tu byl 3 roky zpatky a spoj pres Himalaje necital tolik km dalnic.

To, ze v pondeli v Delhii nefunguje ani metro, uz nas moc neprekvapilo. Tesili jsme se do letadla, kde si nemusite davat pozor, do ceho si sedate. Na letisti jsem objevila prvni mekac, ktery ovsem nabizel Mc Spicy Chicken a jine chickeny, popr. McVegie :D Lety s Malaysia Airlines nas potesily krasnymi kvetinovymi uniformami letusek, pri druhem letu z Kuala Lumpur na nas z jidelnicku bucelo hovezi, coz rozcililo cestujiciho Inda, my jsme si ale toto jidlo vybrali s chuti.

Auckland nas privital 15 stupni a zamracenou oblohou. Autobus byl prekvapive cisty, ulice upravene, ani jeden odhozeny papir. Az nechutna prazdna sterilita :D bude se nam tu libit. Ivanovi Auckland pripomina severospanelske mesto Oviedo.