Auckland

Zvyklí na ceny v Indii, kde člověk na hodnotu peněz pohlíží asi jako při nedělní hře Dostihy a je mu jedno, kolik co stojí, protože je to skoro zadarmo, jsme dostali v Aucklandu studenou sprchu. Vytlačili jsme nemalou částku za týdenní bydlení ve vytipovaném hostelu, kde jsme si dovolili luxus samostatného pokoje s lednicí.

Je tu pěkná kosa. Na letišti proběhla kontrola, biokontrola, kdy jsme museli ukázat převážně trekové boty a stan, který byl rozbalen, zkontrolován a sbalen. Měla jsem štěstí, protože při otevření tašky s notebookem na mě vyskočila kobylka ještě před podrobením biokontroly. To by si mě tam nechali asi delší dobu….

Jsme tu 5. den, zatím máme bankovní účet, 2 simkarty, byli jsme v pracovní agentuře (známý od známého). Asi nás pošlou za prací do Wellingtonu nebo Christchurch, protože díky častým zemětřesením je nutno i často znovu stavět.  Nechce se mi tam, jsou to male díry a je tam kosa. Zatím tedy chodíme po městě a rozhazujem prachy, díky váhovému limitu do letadla jsme brali jen věci na tracky do Indie, nikoli oblečení a boty na zimu.

Lidi se tu usmívají, místo “e” říkají “i”, což s mojí angličtinou je věc matoucí. Např. “To the left” (doleva) rozumíte “to the lift” (do výtahu). Ivan rozumí lépe, ačkoli stale nemůže pochopit, jakto že jsem za zkoušky z angličtiny dostala z poslechu víc bodů jak on.

Navzdory všeobecné snaze o znovuobnovení maorské kultury jsou tu Maorové totálně vyžraní a provádí pouze pomocné práce. Maorové údajně představují už asi 10% z počtu obyvatel, ostatní tvoří Evropané hlavně z Anglie. Když se ale projdete po ulici, bílá rasa je potlačena žlutou, dost výrazně. Pro Zéland je to problem, ale asi ne takový, když rozsévají víza na sever. Žlutí pracují ve všech pracovních sférách.

Je tu hodně barů, asi jako u nás, mladí Zélanďané dokonce hrají hru “na posumy”, spočívající ve vylezení na strom a chlastání do doby, než nespadnou, přesně podle vzoru zélandské vačice. V centru je na ulici zakázáno pít. Kuřáka jsme během 5 dní viděli jen jednoho.

K jízdě se využívá levá strana, přičemž na rozdíl od Indie se tu auta strefují do bílých značených pruhů a respektují semafory. Vůbec se tu asi dodržují pravidla, nenajdete tu moc plotů. Připomíná mi to “poklidné středoamerické městečko, kde se nikdy nic nestalo, předtím, než tam začal řádit vrah”.

Dneska jsme si udělali dlouhou procházku. Auckland je vystavěn na skupině mnoha sopek, které dle průvodce nejsou vyhaslé, díky čemuž je na každém vrcholku park a město se topí v zeleni.  Otevírají se krásné výhledy na centrum s výraznou City Tower, z níž se skáče bungee, na zálivy a přístavy, v jednom pohledu zachytíte slunečno, mlhu i déšť.

Architektura se neskládá jen z ohrádek pro ovce, jak jsem si zprvu myslela. Novozélandská tvorba je pestrá, plná nápadů, nepříliš odlišná od holandské creativity, nikoli však kopírující, jak je tomu u většiny evropských mimoholandských kanceláří. Nebojí se tu velkých prosklených ploch, ani nefunkčních prvků. Subtilnost konstrukcí je mimořádná, nejen díky absence tepelné izolace. Viděla jsem stropní desku, která měla od 10 do 15cm. Zaujaly mě u servisních prostor domu skleněné slunolamy, které jsou umístěny namísto skleněné výplně okna. Něco jako okenice, ovšem ne předsunuté před oknem, ale jako jeho součást.Vše samozřejmě z jednoduchého skla, žádné izolační. S variabilním sklonem – buď otevřete nebo zavřete. Zajímavé jsou předsazené prvky na fasádách u rušnějších ulic, některé zřejmě kvůli odhlučnění. Rodinné domy jsou většinou dřevostavby, jediný rozdíl jsem zaznamenala v menší rozteči mezi sloupky (asi 40cm). Na bytových domech se objevují horizontální předěly mezi podlažími zvenku, něco jako mělké balkony, ale bez viditelné funkce. Asi požární bezpečnost. Budu to muset zjistit :)