Tonga
Tonga (z polynéských jazyků
přeložena jako „jih“) je pacifické souostroví kolem 20. rovnoběžky jižní
polokoule, přibližně na třetině cesty ze Zélandu na Hawai. Najdeme zde 3
skupiny ostrovů Tongatapu, Haapai a Vavau, vzájemně vzdálené necelých 200km, a
malá vzdálená skupina Niuas. Vulkanický původ na rozhraní dvou oceánských desek
je patrný díky korálovým prstencům kolem většiny ostrovů. V minulosti Tongu
navštívili jak Abel Tasman, tak kapitán Cook. Kolonizace probíhala přibližně od
17. století, od roku 1970 je nezávislým královstvím.
Vyrazili jsme
s očekáváním něčeho podobného, co jsme viděli na nedalekých ostrovech Samoa, ale docela jsme se pletli. Pro mě největším trápením bylo, že
vydám-li se na tichomořské ostrovy, předpokládám, že mi nebude kosa. Subjektivní
pocit? Asi ne, obdoby samoánských otevřených plážových bydlení typu Fale (sloupový
systém s absencí pevných stěn) zde nepotkáte. Staví se zde pouze uzavřené
domy.
Malé letadlo nás vyplivlo na
rovněž malém mezinárodním letišti ostova Tongatapu obklopeného vysazenými
kokosovými palmami. Angličtina figuruje jako druhý úřední jazyk, domluva je s
každým snadná. U místních ale v naprosté většině slyšíte tongánštinu.
V hlavním městě Nukualofa jsme strávili jen dvě noci. Plán odjet co
nejdříve trajektem na jiné souostroví ztroskotal hned ve chvíli, kdy jsme
přijeli, protože jediný trajekt zrovna odplouval a jelikož líní pacifičané mají
na vše dost času, další měl jet až za týden. Obrátili jsme peněženku a
zaplatili si 3x dražší a 24x rychlejší letadlo tamtéž, na souostroví Vavau. Výhledy
z výšky na různě tvarované vulkanické ostrovy, atoly a útesy ale určitě
stojí za to. Jednodenní čekání na letjsme vyplnili focením místních lidí a
pobýváním s nimi. Ostrovy jsou posety psy a prasaty. Psi jsou často
otravní, většinou divocí, štěnat se někdy ujmou děti a vykopnou je, jakmile
vyrostou. Agresivní psy Tongánci neváhají píchnout na rožeň. Prasata evidentně
vždy někom patří. Vepřové maso je oblíbené, preferovanou pochoutkou při
oslavách a údajně původci místních nakynutých lidských zadnic. Vepři se toulají
jak po silnicích, tak ve městě, nebojí se vlézt do hospody a dospělí jedinci
vám přímo čučí do talíře, jak zrovna jíte jejich příbuzného. Krav se po ostrově
pohybuje výrazně méně, ojediněle i koně, dříve užívaní pro transport nákladu,
nyní už jen na vyjížďky.
Ivan si ze Zélandu vezl mačetu
a hojně ji využíval. Od domorodce naučili, jak správně a rychle osekat kokosový
ořech. Vybaveni z domu kubánských rumem jsme tudíž první týden nedělali
nic jiného, než hledali zralé celé kokosáky ne zemi nebo na nížších stromech a
lili rum do kokosové vody. Mnohokrát se stalo, že se z křoví vyhrabalo
stvoření připomínající Ivana, volající „miláčku, oříšek!“, načež jsem do náručí
naskládal několika plodů větších než jeho hlava. Kokosů moc, rumu málo.
|
Yam, kořenová zelenina |
|
hřbitov obložen lahvemi od piva a rumu |
|
ženy loví z písku jakési červy, následně obrousí a konzumují |
Nedostatek vnitřní dezinfekce
se u mě projevil třetí den, kdy jsme úspěšně přistáli na krátké rampě letiště
na ostrově Vavau a začlo mi být dost blbě od žaludku. Tyto stavy trvaly několik
dní, jeden den okořeněné teplotou, v noci jsme spali v autě a měla jsem pocit, že mi v břiše roste ježek. Zkušení námořníci informovali, že to bývá
z vody. Že já blbec nepila jen ten rum!
|
takhle se vyndavají zavazadla z letadla |
Ostrov Vavau je centrem
jachtařů. Lokalita je jednou ze zastávek ve šňůře Hawai, Samoa, Tonga, Nová
Kaledonie, Fiji atd. Přesné pořadí nevím, každopádně kvůli větrům se vždy
plachtí z východu na západ. Centrem je město Neifau, kde jsme strávili většinu
dní. Řada restaurací a trh s ovocem, zeleninou, rybami a ručními výrobky
bývají v sobotu k prasknutí. Překvapivě tu žije hodně bílých lidí, o
nichž jsme si zprvu mysleli, že dojeli jen na dovolenou. Za celou dobu to též
byli právě bílí, kteří představovali největší rozčarování výletu. Na to, že se
Tonze přezdívá „Přátelské ostrovy“ a atmosféra je zde vskutku mírumilovná a
poklidná, někteří běloši si přinesli svou netoleranci a aroganci s sebou.
|
Neiafu, market |
|
benzínka :) |
|
Neiafu, švýcarská restaurace. Zpěv a tanec uprostřed dne, Australan hraje |
|
Švýcarský kuchař napravo. Finále turnaje v kulečníku, byla jsem druhá, přišla jsem o 40 dolarů. |
|
servírky taky hrály kulečník. Jedena z podmínek (nebo velkých plus) pro to, aby tam pracovaly. |
Jeden úžasný páteční večer
jsme strávili v hospodě, kde hráli a zpívali mladí američtí mořeplavci
zdržující se zde na několik měsíců. Přidali se k nim i jiní bílí včetně
Australana s draze znějící kytarou a úžasným hlasem. Litovali jsme, že
neznáme anglické texty. Alespoň jsme pak pro celou hospodu zazpívali jednu
lidovku v češtině. Nikdo se nepřidal, ale všichni pozorně a nadšeně poslouchali.
:) K půlnoci se objevila jedna mladá domorodkyně a tančila ukázku hula,
světoznámého havajského tance. Domluvili jsme se s ní, že s ní
nafotíme nějaké snímky na pláži. Prozradila, že krom dobročinných tanečních
vystoupení v té hospodě jiné dny i pracuje, pozvali jsme ji proto po
parádním focení právě tam. Hrubé chování jejího (bílého) šéfa k ní hned
při příchodu nás zamrazilo a už jsme se v tom baru neukázali. Nedovedu si
představit, že se takhle chová nějaký Pacifičan. Někteří bílí prostě pořád žijí
v představě, že tmaví jsou od toho, aby makali a drželi hubu.
Projeli jsme všechny silnice ostrova, zabloudili mezi plantáže banánovníků, ananasovníků a místní kořenové zeleliny (taro, yam), našli jen několik skutečně pěkných pláží a potkali zajímavé lidi s různými příběhy, například Němku, dříve pracující v sociálních službách, která si přijela uzdravit nervy na Zéland a Tongu (když je to takový kousek), nebo Slovince, neřízenou střelu, plachtícího mezi ostrovy, žijícího naplno a plnícího si svoje sny o ráji bez honění kariéry. Zajímavostí byl jeden americký pár kolem 60 let, který sem před 30 letech dojel na dovolenou a už zůstal. Žijí na lodi, mají něco jako plovoucí galerii, pani maluje obrázky a pán asi něco pro turisty. Vydělávají v podstatě jen během 5 měsíců sezóny a zahodili veškeré vymoženosti civilizace, aby žili na několika kývajících se prkýnkách, mezi jejichž spáry stříká slaná voda. Milují svůj životní styl.
|
Neiafu z protějšího břehu |
|
Keitahi Beach |
|
rozmanité tvary korálů |
Ostrovy jsou jako i ostatní
pacifické končiny prosyceny křesťanstvím. Neděle je určena k odpočinku, v
prázdném městě jak po apokalypse potkáte leda tak prase nebo psa. V těch
dnech oceníte, že máte půjčené auto. Já měla zrovna celý den tu teplotu, asi
pomsta shůry za ateismus. Kostely bývají nejkrásnější budovou města či vesnice
a při poslechu zpěvu obyčejných neprofesionálních věřících začne i nevěřící
pochybovat o existenci Boha. Rozklepou se vám kolena, jak krásně to zní. Pro představu se podívejte na video jednoho z obyčejných sborů nebo Hallelujah v obyčejném kostelním podání. Na ostrově
Samoa chodili lidé v bílém oděvu, zde se do kostela nosí pestré barvy,
vždy to však bývají nejlepší oděvy šatníku a ženy si dávají práci i
s vlasy a šperky.
I přes hluboce zakořeněné
křesťanství se tu toleruje homosexualita (ovšem jen mezi muži, zatímco ženské
partnerství je vnímáno jako ostuda rodiny), zajímavostí jsou tzv. fakaleiti –
muži, kteří žijí jako ženy. Nemusí být nutně homosexuálové, ale oblékají se
tak, chovají, dělají ženské práce a jsou obecně na Tonze respektovaní jako něco
jako třetí pohlaví. Jejich sdružení dokonce provádí večerní zábavná představení
pro veřejnost s tanci a zpěvy. Historický odkaz sahá do minulosti, kdy
matka měla málo dcer, tak jednoho ze svých synů vychovávala jako ženu, tj.
pomáhal s vařením, praním atd. Nás jeden takový/jedna taková nás
obsluhoval/a v restauraci. Dokonale oholená tvář, silonky se sukní, makeup
a upravené dlouhé vlasy. Pohyb jako dáma, posunky jak ikoničtí teplouši
v komediích. Po chvíli jsme si zvykli.
Využili jsme možnost vyjet
s jedním rybářem na celý den mezi mělké vody atolů a chytat ryby a využít
jeho znalost a loď k dopravě na nejlepší šnorchlovací místa. Způsob
chytání je velice prostý. Prut je nahrazen pouze jakýmkoli klackem (v našem
případě duralovou trubkou) s namotaný vlascem. Konec je opatřen závažím a
háčkem s napíchlým chapadlem chobotnice. V ideálních vodách 15m hlubokých
se závaží spustí ke dnu. První lokalita mi na háček nahrála rybu po 5 minutách.
Moje první ryba v životě, barevná rockfish asi 20cm velká. Ivan si na
první rybu musel počkat až do vody, kde ji při šnorchlování trefil harpunou.
Útesy zdaleka nedosahují krásy korálů na Samoe, teplota vody 26, což pro mě
není na víc jak půl hodiny pobytu. Viditelnost mezi ostrovy nic moc,
vzdálenější ostrovy by byly určitě lepší. Korály jsou dost poničené, umírající.
Ivanovi se pak ještě povedlo na prut chytit rybu, jejíž jméno neznám, ale plave
podél velryb. Rybář tvrdil cosi o tom, že jsme dnes nic nechytili, malé kousky
nepočítal. My jsme ale z pětičlenné nadílky byli nadšení, není nic
chutnějšího než čerstvá ryba.
Velrybí sezona zde začíná
v červenci a představuje nejefektivnější způsob, jak vydělat na turistech,
speciálně pokud si s velkými savci chcete zaplavat. Tonžský příkop
východně od souostroví je druhý nejhlubší na světě (info v AJ a mapa zde) a zvířata neváhají plavat i
do mělkých vod blízko k ostrovům pro kvalitní potravu.
|
hledají se chobotnice. |
|
naše úlovky. Tu černou Ivan ulovil harpunou |
|
tu jsme nechytili. Ta je z marketu. Parrot fish |
|
moje úplně první ulovená ryba. Stone fish |
|
ryba plavající podél velryb. jméno nevím |
|
ostrov Ofu |
Úžasným místem ostrova Vavau
je jihovýchodní oblast, kde je jedna z mála krásných pláží a kde majitelé
půdy provozují restauraci a hlavně botanickou zahradu s množstvím místních
i dovezených tropických rostlin. Můžete tu tak vidět stromy nové koření,
santalové dřevo, karambolu, parfume tree a různé druhy ořešáků, hojně
používaných pro přípravhy na ošetření a hydrataci pokožky. Dřeva se používají
při výrobě voňavek, léčiv a barviv. Několik druhů travin a palmových listů se
po změkčení v mořské vodě a dalším ošetření využívá pro pletení různých
rohoží, košíků, doplňků a střešní krytiny, ale i pro pletení tradičních rohoží
Tapa, které mají na Tonze mimořádný společenský význam (nosí se ovázané kolem
pasu) a dodnes jsou běžně užívány. Info v angličtině zde.
Paní nám prozradila, že
západní medicína je na ostrově skoro zbytečná, protože všichni lidé mají dobrou
znalost účinků místních rostlin a poradí si tak sami jak s nemocí kůže a
trávicího traktu, tak i s mužskou prostatou.
|
kava, mírně alkoholický drink. Chtná to jak bahno |
Zpět na hlavní souostroví nás
měl dopravit tentokrát trajekt. Vzhledem k velmi pružnému jízdnímu řádu
nakonec nedělal zastávku na prostředním souostroví, takže panensky čisté pláže
jsme pouze minuli. Čekání na vyložení a naložení zboží všeho druhu jsme
strávili přímo u nákladové rampy. Kromě transportu surovin je zajímavostí
množství podomácku stlučených beden ukrývajících jednoho až tři prasata.
Zvířata jsou hladová, vystresovaná a to, co z jejich trávicího traktu
cestou vypadne, většinou i zůstane v trajektu. Vrcholem bylo, když
ještěrka naložila bednu, že ji převeze, a bedna propadla skrz vidlice na zem i
s vyděšenými prasaty vzhůru nohama. Místní se tomu jen smáli. Další vztah
ke zvířatům byl patrný z jakési tašky smotané z kovového pletiva, kde
se v prostoru 50x50x10cm krčil shluk asi 10 slepic.
|
bedna s prasaty |
|
ložnice na trajektu |
Po dlouhé 20 hodinové cestě
lodí nacpanou novými prasaty jsme se ocitli opět na ostrově Nukualofa. Obloha
se zatáhla a předpověď na dva dny nám nadiktovala program na další den, půjčili
jsme si auto a objeli pár kulturních a přírodních skvostů. „Tongánský
Stonehange“ Haamonga představuje bránu ze 13. století vystavěnou ze tří 5
metrových kamených kvádrů. Poslední studie uvažují nad tím, že brána sloužila
spíše k astronomickým účelům. Celé jižní pobřeží lemují divoké útesy a
„blowholes“, což je efekt, kdy voda narazí do kamene a vystříkne vysoko vzhůru.
Na několika místech je vápenec propadlý a tvoří skalní oblouky.
|
Haamonga, "pacifický Stonehange" |
|
blowholes |
|
stupňovité pyramidy ze 13. století, sloužily jako hrobky |
Nejzajímavějším výletem byl
třídenní pobyt na velkém ostrově Eua. Je to jediné místo pro nadšené pěší
turisty. Resort, kde jsme složili batohy, nabízel celou řadu vedených a
komentovaných výletů včetně dopravy, za to jsme ale nechtěli dávat balík peněz
a s mapou jsme si to obešli sami. První den nebyl problém, vše bylo dobře
značeno. Dorazili jsme na nejjižnější cíp ostrova, kde se krom výhledů nabízel
pohled na další monumentální kamenný oblouk, stádo divokých koní a strmé útesy,
které na východním pobřeží dosahují přes 100m výšky. Škoda, že to není
zajištěné a netaháme s sebou lano. Poklidná vyliděná pláž poblíž
bezprostředně navazovala na někdejší korálový útes a studená voda nás
nepřesvědčila, abychom do ní vlezli. Večery v resortu byly zábavné,
potkali jsme hodně cestovatelek a dopili poslední zbytek rumu s kokosovou
vodou. Zlom nastal, kdy se k nám přidala žena – paní učitelka z Polska,
které jsme pak s Ivanem neřekli jinak, než „pani“ („lady“).
Druhý den jsme se chystali na
delší pěší výlet na druhou stranu ostrova (vzdušnou čarou 8km) a pani
naznačovala, že bych chtěla jít taky. Já lidem pomůžu ráda, nabídla jsem, ať se
přidá. Hned ráno byla paní nastoupená v terenních pantoflích s taškou
přes rameno a právě si kupovala na celý den půllitrovku vody. Ivan ji několikrát
řekl, že půjdem přes 20km, bude tam spousta bahna a útesy. Pani se bránila, že
je zvyklá hodně chodit a určitě to bude super. Dlouho jsem neviděla nikoho, kdo
by vydržel tak dlouho bez přestávky mluvit. Ivan šel permanentně několik metrů
před námi. To mi sice dělá běžně, ale teď to bylo o to víc. Konečně jsme se po
2 hodinách chůze dostali k původnímu pralesu. Cesty byly prosekané, ale
les si zachovával svou nespoustanou tvář. Pod bechberoucím velikým 600 let
starým Banyan Tree (neboli Ovava, fíkovník bengálský) se rozkládala jeskyně
s potokem uprostřed. Mapa tentokrát nebyla moc přesná, ani značení
barevnými fáborky na stromech nám nepomohlo, takže jsme se hned zkraje
ztratili. Míjeli jsme několik bočních cest, ale nenašli jsme se. Asi hodinu
jsme bloudili na konci cesty, Ivan mačetou prosekával výhledy na kraji útesu,
oficiální vyhlídka v nedohlednu. Pani trvale otravovala, že bychom asi
měli jít tam nebo tam, že rostliny podél cesty jsou určitě výsadba (to by
poznalo i malé détě, že tam ty stromky v řadě nevyrostly) a že tam určitě
bude vesnice, i když bylo jasné, že pokud tam nevede silnice, tak asi tam nikdo
žít nebude. Pani byla učitelka...
Východní pobřeží ostrova má
zajímavý řez. Útes je ustoupen dozadu a v popředí se táhne několik set
metrů úzký zalesněný pruh chráněný jako národní park. Vskutku zajímavé
prostředí bez resortů.
Když pani začla už opravdu
štvát i mě, protože díky pantoflím se po klouzajícím bahně pohybovala šíleně
pomalu a začla mluvit ještě víc, objevili jsme konečně první vyhlídku a nás na
mapě. Museli jsme si zajít aspoň 5km. Na vyhlídce jsme potkali dva Američany a
Ivan pani oznámil, že dál s námi nejde a ať dvojici následuje zpátky do
vesnice. Začli jsme totiž honit čas, protože jsme se chtěli ještě podívat přímo
na pláž a z vrchu útesu dolu do národního parku vedou pouze dvě cesty a
obě vyžadují balanc po bahně a kamenech. Než to pani došlo, Amíci zmizeli a
musela jít zpět těch 10km sama (samozřejmě se ztratila). Jen co nám zmizela
z očí, najednou se vzdálenosti zdály kratší a konečně ve svém tempu
hlídaném na minuty, abychom nezůstali zašera trčet v pralese, jsme seběhli
100 výškových metrů po příkré kluzké cestě dolů, kde se otevřela nádherná
opuštěná pláž s množstvím kokosových palem a jiných původních stromů. Voda
stříkala do výšky a třpytila se v nízkém odpoledním slunci. Zpět jsme to
hnali opravdu rychle a došli hodinu po setmění. Paní už dávno byla na místě,
naštěstí stopla nějaké auto a naštvaná nebyla. Ani za to, že si zničila
sněhobílé ponožky.
|
ranní jízda na praseti |
|
nedělní rožeň |
|
do kostela |
|
vysloužená odměna po dlouhé chůzi. Super pláž a národní park kolem. |
|
Banyan Tree, 600 let. |
Poslední den jsme strávili na
malém ostrově poblíž hlavního města. V místě, kde je moře od sebe dělí,
jsou potopeny minimálně tři vraky lodí, z nichž jednu hned u břehu jsme
prozkoumali při šnorchlování. Zbytky konstrukce byly již bohatě porostlé a těšily
se přízni velkých ryb kroužících kolem. Skoro celou dobu pršelo. Rozpolcený
pocit podtrhla závěrečná 10 hodinová čekačka na letišti, kde se dá jen spát na
lavičce nebo číst, navrch ještě jedna kavárna, kde nebrali karty, a druhá, kde
brali, ale měli rozbitý kávovar.
Ivan si odvezl zánět průdušek,
takže jsme z toho ani jeden nevyvázl bez újmy.
Shrnula bych to asi tak, že
pokud máte rádi pomalé tempo, chcete si užít nestresující přátelské prostředí
včetně bezelstně příjemných lidí a neočekáváte něco, z čeho se posadíte na
zadek, je Tonga výborná volba. Pokud vám vadí trvalé čekání na cokoli a po půl
dni válení na pláži už máte proleženiny, raději se vydejte třeba na Fiji nebo
do Thajska, kde můžete pláže vychutnat taky, ale nabízí se víc aktivního
poznávání a jiných činností.