Osli stěhovaví

Na dlouhou dobu jsme se odmlčeli, protože jsme měli s Ivanem na denním programu hádky kvůli věcem, které se nedají změnit. Nejhorší je, když se dáte dohromady s někym, kdo má stejné špatné vlastnosti, a vy se rozčilujete nad tím, co děláte taky, ale za celý svůj život nebyl nikdo, kdo by vám to trefněji „vysvětlil“ než právě nastavením takového zrcadla. Dobře nám tak, ale nemuselo se to štěkání tak rozmazávat, hlavně veřejně... Děkujem oběma rodinám, které už naštěstí nehodlají naše problémy řešit, nakonec ty rady stejně neposloucháme.

Stále jsme se nenabažili moře. Lidé žijící trvale v Česku si dovedou představit, jaké to je, když vypadnou z kolotoče běžného života a jednou za rok vysunou nohu z bačkory do teplé slané vody. Snažíme se jezdit na pláž mimo město každý víkend, zalíbila se nám asi 50kilometrová na západním pobřeží, kde jsou největší vlny a nejsilnější vítr od Austrálie. A stejně jako dovolená není všední den, přesně tak pláž u hotelu v letovisku není to samé jako obyčejné mořské pobřeží, kde najdete všechno, co proudy odvrhly. To jsme se zase tak dohadovali při procházce po písku, načež jsme spatřili lachtana. První divoký lachtan, co jsem kdy viděla. Když jsme došli blíže, zdál se mrtvý, ani se nehnul, na zádech na páteři měl otevřenou ránu a v ní hromadu much. Foukla jsem do much a zvíře sebou cuklo. Žije! Napadne vás, jestli mu trápení ukrátit, jestli ho nějak nenamočit, nedat napít, nenavlhčit aspoň čenich... Když ho polijete sladkou vodou, kroutí se a má hodně smutné oči. Kolem jezdí tereňáky (tady je ježdění po pláži běžnou zábavou, ideální i pro terenní motorky), ležící lachtan je označen dvěma dřevěnými větvemi zapíchlými v písku, aby ho nikdo nepřejel, jinak si ho nikdo nevšimne. O žádném veterináři nevíte a zvíře sebou stejně cuká... Kousek vedle je množství koster ryb, vyplavené medúzy a když se to tak vezme, koberec lastur jsou taky jen ostatky. :) U vjezdu na pláž najdete ceduli prostřílenou od několika druhů zbraní. Trochu depka.

Jinak proti krizi či ponorce nebo co to máme, nejvíc pobavila rada „hodně běhej“ a „máte-li problémy, jeďte třeba k moři...“ :)) vzhledem k tomu, že minulé pondělí jsme se opravdu dost hádali, vzala jsem si auto a jela co nejvíc daleko a co nejvíc sama. Moře je ze všech částí Aucklandu dostupné do půl hodiny, takže to „daleko“ až tak daleké nebylo. Ačkoli první rada byla určena Ivanovi, vzala jsem si ji k srdci i já. V severní části východního Aucklandu je asi 10kilometrový výběžek Eastern Beach, který je zajímavý nejen pro problematické sesuvy půdy na pobřeží a množství slepých ulic, neproniknutelných ani obrněným vozem. Super foto zde http://www.ihen.com/pages/images/70024/70024_image1.jpg . Ozbrojena mapou vydanou aucklandskou hromadnou dopravou, ze které přečtete opravdu jen číslo spoje a název ulice, kudy jede, jsem se proběhla víc jak závodní kůň. Ale říkejme tomu třeba jogging nebo česky - kondiční běhání. V podstatě když běžíte furt dokola, lehce se vám stane, že jste najednou na břehu na opačné světové straně a je vám divné, kam zmizely lodě. Ve tmě a městě, kde máte pouze rodinné domy bez výraznějšího orientačního bodu, nemusíte být nutně blondýna, abyste se ztratili. Nikdy bych to neřekla, ale nakonec jsem se zorientovala podle hvězd, 4 nejjasnějších, z nichž jedna je součástí legendárního Jižního kříže, figurujícího na množství vlajek včetně zélandské. S vyplavenými endorfiny jsem si pateticky řekla, že mi Kříž pomohl najít jih stejně jako mořeplavcům, kteří se podle něj kdysi orientovali. Pak jsem se v labyrintu ztratila ještě asi 10x, ale co už... :) Moře bylo příjemně teplé, v zálivu kotvily jachty. Naváděcí zvýšený okraj betonové cesty do moře, po které se doveze jachta až do vody, je ideální pro relaxaci. Ze všech stran vidíte ve tmě třpyt vody a před sebou jen 20 centimetrovou linii a držíte balanc. Pod nohama vám praskají ústřice...poprvé na Zélandu mi došlo, jak je tady extrémně čistý vzduch a těžko by se hledal větší rozdíl, než Indie – Zéland, co se týká nejkrajnějších hodnot úrovně jejich životního prostředí. Tady se 20x nadechnete a cítíte se plní života, energie na rozdávání. V Indii po jednom nádechu smrkáte krev s prachem a další nádech si sakra rozmyslíte.

Nakonec, než se mi podařilo ve klubku slepých ulic najít auto, jsem já, neběhač, naběhala skoro 12 kilometrů a dva dny se mi v kanclu všichni smáli, že chodim jak po obrně. Tady jsem obecně komickou postavou nejen kvůli srandovní angličtině, ale zvláště pro moji schopnost nepřečíst bez brýlí cedule a věčné ztrácení díky tomu, že jsme si nebyli schopni koupit mapu Aucklandu. Ale každý má něco...Filipínec Edmund je věčně strhaný architekt, který bohužel ví všechno, proto musí hodně věcí dělat. Třeba mi kontrolovat výkresy, což odkládá už 3 dny. Týden kašle a křičí, že umírá. Věřím mu. Já jsem se dneska projevila jako photoshopový umělec, když jsem udělala nějaké zákresy, které by zvládl každý šikovnější šimpanz... Ale jak by řekla Lea, potahala jsem křivky, zostřila a hned to vypadá jako dobrej barák. :) Popřípadě pokročilé umění jako vrstva s množstvím bílé barvy na exponovaných částech fotky taky rozzáří dům i klientovu tvář. :))) Třeba jednou dojde i na to pořádné 3D, když to mám v popisu práce...

První Ivanův pracovní týden se odehrával v Aucklandu, byl často v terénu a podobně jako já se snažil najít podobnost mezi naším a zélandským systémem. Firma je 300m od té mojí, fungovali jsme tudíž týden jako typická „busy“ rodinka – ráno naložit doma, vyložit v práci, večer naložit v práci, nakoupit, vyložit doma, udělat večeři a spát.

Ke konci týdne odjel jeden z mých šéfů na dovču do Španělska. Všichni jsou hotoví z toho, že my máme procestovanou celou Evropu, zatímco oni hnijí na tom pitomym Zélandu. Klasika – co nemáš, chceš, to máš, nechceš. Do odjezdu stihl šéf spoustu užitečných věcí, třeba lítat po celém kanclu s mojí bundou „zakouslou“ mohutným kožichem z límce na jeho krku a u toho křičel něco ve smyslu „pomoc, pomoc, nech mě ty šelmo, pusť!“ Na rozloučenou dostal na A3 papíru koláž s obrázkem býka a toreadora s repasovaným šéfovým obličejem. Každý jsme mu napsali kolem obrázku nějaký vzkaz, třeba „nevzdávej se, bejku!“ Je to takové hezké, už jsem tato srandapřání tady zažila párkrát a když už se pořád maká, aspoň má člověk pocit, že dělá s někým lidským živým, ne jen s LCD obrazovkou a anatomicky tvarovanou hračkou v ruce.

Konečně jsem se byla podívat a doměřit laserem školku, ke které dělám výkresy dostavby. Děti se mě pořád ptaly, co tam dělám a zvědavě se dívaly přímo do červeného světýlka na konci měřáku. Jedna holčička mi diskrétně 4x ukázala šnečka v dlani a jeden klouček mi naběhl hlavičkou přímo na sololitovou desku pro kreslení, což vyvolalo pláč. Další pláč – můj – zajistili dva maoři, kteří mi přejeli nohu nějakým zahradním vozíkem. Došlo mi, že jsme v návrhu zapomněli na hladomornu...

Že jsme to my, nuda nebyla. Ve čtvrtek večer jsme si od houselorda (homácího) poslechli o tom, že nám přece jeho exžena říkala o tom, že nemáme pít ve společných prostorách. Tuto informaci jsme slyšeli prvně. Ráno dodal cosi o tom, že se s námi necítí v jeho domě pohodlně (kdo by to byl čekal, když si nacpe do baráku cizí lidi) a že máme odejít. Na druhou stranu, přece nebudem někde bydlet víc jak dva týdny, no ne? :) a život s alkoholikem, který nesnese, aby si v kuchyni někdo otevřel pivo, není pohodlný ani pro nás. Hned ten den jsme našli lepší bydlení s majitelkou abstinentkou. Pokoj sice bez vlastní koupelny, ale aspoň rozumní lidi. Ještě tu žije jedna mladá Francouzka, o ní doteď nic nevím.

Dostala jsem první výplatu ve výši našich dvou aut. Ale asi to bude nízkou hodnotou aut, když už je jedno skoro měsíc prodáno na díly. Abych neměla nadbytek, dva dny nato jsem zapomněla moje i Ivanovy plavky v bazénu na klice u šatny. Líbí se mi tu přidané smíšené šatny pro rodiny. Jsou veliké a když máme jedno mýdlo a šampon, je to ideální. Stále nemůžem rozdýchat nehygienický provoz kolem bazénu, za recepcí pokračujete do šaten rovnou kolem bazénu v botách a je zcela běžné chodit do vody v tričku.

Víkend byl fajn, konečně jsme se dostali do Waipoura forest parku, kde jsou nejstarší stromy kauri, dnes velmi chráněné. http://www.newzealand.com/int/article/waipoua-kauri-forest/ Počet byl značně zredukován necitlivým mícením ještě před 100 lety. Na žádosti místních byly jedny z posledních zbytků kauri uchovány v severní části severního ostrova, přestože dříve jich byl plný Zéland. Nejstarší gigantické stromy pamatují Krista, v průměru mají 4,5metru, na výšku více než 50metrů. Nejstarším jedincem je zde Te Matua Ngahere (Otec lesa), jehož stáří se odhaduje až na 3000 let. Díky odpojení Zélandu (a Austrálie) od původního kontinentu se zde vyvynuly ojedinelé druhy vegetace, proto tento stálozelený listnatý skvost najdete pouze na Zélandu. Snaha o udržitelnost je patrná ostatně už na letišti, kde kontrolují, jestli nepašujete kobylky z Indie atd. Mnohem víc je země známá pro své ptactvo, o tom třeba napíšu jindy. Já si zapamatovala jméno pouze jednoho, s nímž nemá tu čest ani Wikipedie. Většinou se o všech bavíme jako o slepicích, případně modrá slepice. A pro jedny ptáky máme název „ti trucující“, vždycky se naštvou a odejdou, když je fotíme. Proslulé ptáky Kiwi jsme ještě neviděli. Vačice oposumy ano, ale všechny byly mrtvé na silnici, převážně ale ještě „v dobré formě“.:))) Kvůli ptákům Kiwi se do mnoha parků nesmí vstupovat se psy, pták je to ovšem noční a plachý.

Z Kauri parku jsme se dom dostali ve 3 ráno, vzdálenost je tu pro nás míň důležitý pojem, protože i cesta bývá moc pěkná. Přes den proběhlo poklidné stěhování. Ivan nechtěl bydlet s Indy, Maory, Asiaty, gayi, dvěmi přítulnými kočičkami, pejsky a very quite people. Po tom, co jsme se dnes odstěhovali od alkoholika a jeho "bitch" exženy, bydlíme teď tedy s mladou fousatou Francouzkou s hlubokým hlasem. A teriérem Bobíkem, který nikdy nespí. Pamatujte děti, pokud budete celý život zlobit jako Ivánek, zlo si vás najde všude! :D paní majitelka je ve středních letech, originální Kiwoška, vypadala v pohodě, slíbila nám další nábytek do pokoje a protože dům pár dní zpátky koupila, chce jej dovybavit druhou kuchyní v garáži (v garáži je koberec) a zaplnit 3 pokoje lidmi.

V neděli večer jsem Ivana vysadila na letadlo směr Christchurch vstříc lepším zítřkům. První den v práci nestíhal nic, pak se to zlepšilo. Kontroluje přítomnost sítí v řešené oblasti – více prozradí jím psaný článek. Má to stejně jako já první týden, každý večer je utahaný, přece jen všechno je nové a ještě v jiné řeči, terminologie se liší i v rámci britské / americké / zélandsko-australské angličtiny.

To si takhle jednou říkáte, jak nechápete, že někdo může mít největší životní radost z toho, že si udělá kafe nebo zaběhne 5x za pracovní dobu na cigárko. Někdo se celý den těší na rugby trénink. Pak vám dojde, že vy se nejvíc těšíte na to, jak zkusíte dojet domů zase jinou, ještě nevyzkoušenou cestou nebo jak se budete 10 minut mazlit s cizím psem a celý večer vás bude láskyplně zahřívat elektrická dečka do postele...Tento stav skutečně nemám ráda. Včera jsem poprvé koukla na lezeckou stěnu. Přestože je zde primární lezení na laně, nabízí se i možnost jen bouldrovat – můj případ. Přestávka od června byla sakra znát. Fotky ze stěny budu muset zařídit, najdou se tu opravdu zajímavé nápady, především co se týká profilů pro děti. Pro ty je tu určené též jištění, kde jste automaticky navíjeni na kovové lanko (přes sedák, samozřejmě :)). Při vysednutí vás systém pomalu spouští dolů.

A protože jsme skutečnými dětmi štěstěny, paní majitelka se v domě nakonec ukázala jako čím dál větší *** [sprosté označení ženy], každý den přibylo nové pravidlo. Nejlepší je nacpat si barák lidmi, když nemáte rádi lidi... Sprchu do 9:30 večer jsem schopna respektovat, ale uvařit večeři do 7 hodinu skutečně ne. Po tom, co trvala na tom, abych si květináče s bylinkami odstěhovala z parapetu do garáže, jinak že nám nevratí zálohu, stropila výstup doprovázený boucháním pěstí do stolu, když jsem si v 9 večer dělala těstoviny s omáčkou. Druhý den mi pod dveřmi ležel papír s pravidly užívání domů, na základě kterých jsem jí řekla, že nejsem schopna se do jejích požadavků časově napasovat. Navíc, pokud jí vadím teď, když se v kuchyni skoro nevyskytuju, po Ivanově příjezdu by pani asi prolétla oknem. Prý není obvyklé, aby nájemníci v domě vařili, že jsem první. Navzdory základní nediplomatické angličtině se mi podařilo jí diplomaticky vysvětlit, že když je večer unavená a chce mít klid, bude pro ni výhodnější si tam nastěhovat někoho tiššího, kdo neumí vařit a nemá odpolední a večerní aktivity. Dneska odvážela Francouzku s knírem na letiště. Tak to vypadá, že tam bude nakonec ve svém novém velkém domě sama v klidu s pejskem, protože nám od neděle poběží 2 týdenní výpovědní lhůta a čekám, jaký cirkusák nás čeká příště... ;)

do posledního článku jsem doplnila fotky