Katka - Ivan: května 2013

Fotky do posledního článku dodám, mezitím vkládám Ivanův článek o panu Slávkovi:

Před dvěma týdny jsme byli pozváni na grilování pašíka. Na Novém Zélandu je to celkem neobvyklá záležitost. Hold Češi si některé své dobré neřesti vozí s sebou. Kiwáci grilují rádi steaky, klobásy a ryby... Párty se konala u pana Slávka (90) v oblasti Hunua jv. od centra Aucklandu.

Nebudu psát o průběhu akce, ale o setkání s velmi zajímavým pamětníkem, možná nejstarším rodákem z Československa, co na Zélandu žije. Velice dobře si vzpomínám, jak jsem vždy měl rád vyprávění prarodičů o tom, co bylo kdysi dávno a podobně mě zaujaly životní osudy pana Slávka. Nejsem reporérem, takže jsem si nedělal žádné poznámky, tak spoléhám na informace, co si zapamatovala moje „ovíněná“ hlava během toho, co jsem nepojídal prasátko, nepil víno a nehrál dětem na kytaru.

Pan Slávek pochází patrně z Bystřice u Jablunkova (z česko-slovensko-polského trojmezí). Jeho zajímavé vyprávění začalo vykreslením dřiny, kterou musel během svého dlouhého a po většinou štastného života zažít. Během druhé světové války po porážce Třetí říše na východní frontě začal být v Německu nedostatek pracovních sil, a tak docházelo k dobrovolnému a posléze k nucenému náboru dělníků z okupovaných zemí. Odvody mladých lidí se nevyhnuly ani Protektorátu Čechy a Morava a pan Slávek pracoval nějakou dobu v dolech (asi někde na Jáchymovsku). Z totálně nasazených vlastně novodobých „otroků“ měli velké zisky zejména němečtí podnikatelé, protože náklady na takové zaměstnance byly minimální. V dolech onemocněl patrně zápalem plic a díky schovívavému lékaři přežil. Po osvobození nastoupil na vysokou školu. Protože se mu zemědělská škola zdála lehká, přidal si k tomu ještě veterinární lékařství. V roce 1948 se k moci dostali komunisté a pro „podvratné živly“ a nespolupracující nebylo na univerzitě už nadále místa. Když třikrát odmítl vstup do KSČ, další studium mu bylo znemožněno. Nevím, co přesně pana Slávka vedlo k emigraci, ale ještě v roce 1948 překročil ilegálně státní hranici a za nedlouho skončil v záchytném táboře v Mnichově. Tou dobou to zde bylo složité, bylo zde nastrčeno velké množství „dvojích“ agentů, kteří získavali informace o převaděčích. Jeden takový agent si od pana Slávka půjčil jeho legitimaci, že se chce vrátit do ČSR pro rodinu. S rodinou přijel, ale současně za pomocí půjčené legitimace přivedl několik lidí do vězení.

Pan Slávek byl zemědělsky smýšlejícím a uvažoval o emigraci do Skandinávie, to se mu ale nepodařilo. Naskytla se možnost jet na Nový Zéland, kde mohl začít nový svobodný život. Nový Záland byl tou dobou součastí Spojeného království a nově pŕicházejćí lidé byly vhodnými kandidáty na zúrodňování této dosud ne příliš civilizované země. Za přislibu dvou let provádění pouze fyzické práce se v roce 1951 ocitl v Aucklandu. Následovaly práce po stavbách a na jatkách. Ač to musela být opravdu práce těžká, pan Slávek na to vzpomíná s úsměvem. Hlavně jej bavilo, jak kolem něho pracujíci byli hloupí (myslel zřejmě Kiwis – domorodce). Po dvou letech daší etapy dřiny se vrhl na dokončení studií. Vydal se do Austrálie, studium mu šlo, ale problém měl ve psané angličitě, a tak studium nedokončil.

V dalších letech se věnoval zemědělství. Popisoval, jak byl Zéland z počátku nehostinný. V současné době se po svěže zelených kopečcích prohání stáda kraviček a oveček, ale nebylo tomu tak vždy. Zéland byl z velké části zarostlý lesy (spíše deštným pralesem), které bylo nutné vykácet a chudou půdu zůrodnit. Např. v kopcovité krajině jv. od Aucklandu, kde je podloží tvořeno silikátovými horninami, bylo nutné výrazně hnojit. Ani po práci neměli lidé na růžích ustláno. Šichta končila v 5 odpoledne, po té všichni chlapi utíkali do hospody, kde do sebe pod tlakem nalili vše, co teklo. Času mnoho nebylo, protože hospoda zavírala v 6.

V porovnání s Čechy však mají Kiwis jednu dobrou vlastnost. To že soused hospodaří jinak vzbuzuje patřičný úsměv s gesty: „ten si nabije hubu, tohle fungovat nebude...“, ale pokud to funguje, ostatní to okamžitě okopírují a technologii převezmou. To u nás lidé argumentují jinak: „já to dělám po svém, tak jsem na to zvyklý a nemám důvod něco měnit (zvlášť podle souseda)“!

Na Novém Zélandu byla v roce 1984 zahájena privatizace státního majetku. Mnozí začali neskutečně bohatnout, a tak byly rychle změněny zákony. To v „Republice“, když spadne ohrada a začnou z ní uťíkat koně, tak počkají až ti zdraví utečou a pak až ohradu zavřou. Holt vtipná karikatura privatizace a státního hospodaření v 90. letech. Několikrát se setkal se špičkami českých politiků, ale ti o jeho rady, jak hospodařit v zemědělství, nestáli. Ministr Kočárník prohlásil, že zemědělství představuje pohých 6 % ekonomiky a tím se zabývat nebude (na přidruženou výrobu zapomněl).

Pan Slávek do „Republiky“ létá na navštěvu každý rok. Proč platit první třídu v letadle, ve druhé je to také v pohodě a to si raději na půlce cesty zaplatím dobrý hotel, ať se vyspím pořádně. Ještě přidám pár zajímavých postěhů: o holi nechodím, jsem jako naše královna, ta se také raději něčeho přidržuje. Na Olympiádě vždy fandím Čechům, ale když byl ve finále veslování Synek a Zélanďan, fandil jsem samozřejmě našemu závodníkovi (tedy Zélanďanovi).

Pan Slávek žije za městem na svojí farmě. Často cestuje a navštěvuje rodinu v ČR a také podniká návštěvy svých šesti dětí, vnuků a pravnuků po celém světě. Přejme mu ještě hodně dalších cest za rodinou.

Velká mezera mezi příspěvky byla způsobena čistě lidskou leností, což je hloupá výmluva, přiznávám. Mezitím jsme projeli četná místa, stihli se přestěhovat, já i Ivan jsme stihli dostat nové šéfy a já vízum, které mi umožňuje zůstat na Zélandu další dva roky. Každá druhá položka žádosti se okecávala, protože jsem jaksi nespadala do jejich popisu nepostradatelného cizince.

Přišla nám zima, prádlo schne tři dny.

Pár týdnů zpátky, než jsme se nadobro odstěhovali z krásného velkého domu Číňanů do malého domu kamaráda Pepy, jsme si s Ivanem udělali výlet do Rotoruy. Netuším, kolik je tam termálních parků, ale byli jsme v oblasti už potřetí a myslím, že jsme si ve svém návštěvnickém sešítku odškrtli poslední geotermální parky, nicméně jedny z nejkrásnějších. Jeden z nich se jmenuje Waiotapu, právem přezdívaný Nejbarevnější geotermální park. Jeho největší pýchou je Champagne pool - oranžové jezero zahalené do horké páry, gejzír Lady Knox, který pravidelně každý den v 11 hodin tryská poté, co do něj údržbář hodí mýdlo a tím naruší jeho vnitřní prostředí. Další bláznivou podívanou je jedovatě zelené jezero s Devil’s Cave, kam byste nestrčili ani největšího nepřítele. Celá procházka je samozřejmě provoněna výpary síry. Turistické trasy se povedly sestavit na jedničku, jde o pestrou podívanou a za každým rohem čeká nové a nové překvapení.

Druhou navštívenou oblast o pár kilometrů dál představoval Orakei Korako. Tento geotermální park ve Ztraceném údolí řeky Waikato je dosažitelný pouze člunem. Hlavním tahounem zůstávají největší terasy (v rámci celé geotermální oblasti Rotorua) z oxidu křemičitého od dob, co byly sopečným výbuchem v 19. století zničeny proslulé Růžové a Bílé terasy. Terasy vtipně evokují přetékající WC mísu, dojem ještě zesilují ve vodě obsažené hnědě zbarvené minerály. Určitě stojí za návštěvu, pro člověka funících oblastí znalého zde však není nic, na co by myslel před usnutím.

V týdnu jsme pak měli jinou starost. Sbalit si věci s přestěhovat se. Kamarád Pepa pronajal dům a my mu slíbili spoluúčast na bydlení a příslušných platbách do chvíle, než pojedem do ČR a jemu naopak přijede z ČR rodina. Koupili jsme si s Ivanem konečně svoje vlastní stoly, židle a lampy, elegantní design jak do architektonického atelieru. Žádná Ikea tu neexistuje, většinu nábytku představují slepence z Číny popř. 3x dražší produkty s vysačkou „Vyrobeno na Zélandu“ s obrázkem ptáka kiwiho. Zásadní rozdíl mezi Ikeou a skládačkou zakoupenou zde jsme poznali velmi záhy. Asi 100 součástek tu skládáte půl dne, abyste nakonec zjistili, že jste si kus šuflíku nalepili obráceně a protože jste si to zalepili, nemůžete to už napravit. Pak si utrnete spojovací kolík, případně vám druhý kolík projede skrz nekvalitní dřevotřískovou desku a laminátovou folii. No jo, měli jsme si koupit ten stůl s kiwim.

Ještě než jsme hlavolamy složili, začla nám kolaudační party. Dům zažil první zátěžovou zkoušku a bez trvalých následků přežil jak degustační soutěž bílých vín Sauvignon Blanc, tak ježdění po zadku po schodech. Tuto zábavu vymyslely malé holky, ale stejně všichni čekali, až holky odjedou domů spát a budem to moci vyzkoušet i my. Kobercem potažené schody se totiž dají sjet i na sandboardu (prkno na sjíždění malých vln nebo písečných dun), dokonce pěkně rychle.

Víkend nato jsme prováleli jak rodilí Kiwoši. Jedinou aktivitou byl zajímavý výlet na pečení prasete, kdy byly opět mraky Čechů. Místo činu se nacházelo za Aucklandem u přírodní rezervace na farmě velmi zajímavého Čecha Slávka, který po válce utekl a nyní se ve svých 89 letech stále aktivně věnuje farmaření, každý rok létá do ČR a v jeho pokoji byste nenašli francouzské hole, ale obrovský monitor s počítačem, na němž spravuje třeba internetbanking. Ivan o něm napsal článek – najdete v novém příspěvku. Následně si aktivní pán vyžádal hlavu prasete, že z toho vyrobí tlačenku. Leckterý 50letý člověk by se z jeho přístupu mohl poučit, aby si uvědomil, že dokud bude používat mozek, nikdy nemusí říkat, že už je na něco starý.

Jeden víkend jsme zasvětili výletu Tongariro Crossing. Trek, který je ministerstvem zařazen v TOP9 nejlepších zélandských treků (tzv. Great Walks), byl znovu otevřen po půl roce od výbuchu kráteru Te Mari. Přidal se k nám Martin a vyrazili jsme ještě v pátek večer. Já jsem tři noci předtím pomáhala kamarádce rýsovat detaily do diplomky, takže se moc nehodilo, že jsme pod trek dorazili v jednu ranní a nastavovali budík na půl sedmou. Martinovi jsme postavili stan na jediném myslitelném místě – parkovišti - bez kolíků do země. Ráno se zvedl vítr tak, že málem ten stan odnesl i s Martinem. Do toho klesla teplota pod nulu a s neskutečným větrem se to zdálo jako ještě studenější. Myslela jsem, že si péřovou bundu beru jen aby se neřeklo, nakonec jsem ji už nesvlékla. Seděli jsme v autě, se kterým vítr lomcoval, a Ivan uvažoval, jestli jít nebo ne. Kolem chodili blázni v kamaších a šortkách, Číňani v tričku a Kiwoši jako by šli jen na nákup. Zapnuli jsme si bundy ke krku, nandali rukavice a vyrazili. Některé prudké úseky v kopci byly vyloženě na odfouknutí člověka z cesty. Tento trek je jednosměrný, line se mezi dvěma aktivními sopkami, na které je možno vylézt. Chtěli jsme se mrknout na Ngauruhoe, známou Horu osudu z LOTR, ale vítr byl pořád dost silný i dole a šlo o další 3 hodiny chůze nahoru a zpět. Vyrazili jsme tudíž dál po plošině a evidentně to bylo dobré rozhodnutí, po pár minutách přišly mraky a viditelnost se snížila na 100 m. Zmrzlé oranžové travní trsy v měsíční krajině zahalené do mlhy vypadaly úplně úžasně. Vzhledem k počasí jsme přemýšleli, jestli se vrátit stejnou cestou a neřešit dopravu z konce treku na začátek k autu, ale nakonec jsme pokračovali, takže po zvednutí mraků se chvílemi objevilo sluníčko a hlavně se viditelnost zlepšila a otevřel se nám pohled na nadpřirozeně zářivou modrou hladinu Emerald Lakes a vzdálenou krajinu za vulkány. Po chvíli chůze se objeví Blue Lake a při ohlédnutí je vidět celé obrovský rudý Red Crater s a také rozlehlé lávové pole, které z něj teklo. Dále jde cesta dolů, napravo stále funí aktivní kráter Te Mari, nalevo slouží jediná chata na treku. Místnost poničená výbuchem před půl rokem je uzavřená a připravená ke konzervaci jako ukázka „co dokáže udělat takový malý výbuch“. Následné klesání nabízí pohledy na vzdálené jezero Taupo a Rotoaira, za každou zatáčkou můžete čekat nějaký krásný výhled, to mám fakt ráda. Právem je tento jednodenní výlet zařazen do Great Walků, nakonec ani nevadil ten fičák a kosa na začátku. Vzhledem k tomu, že jsme se poztráceli na rovné cestě, kde nebyl signál, já s Martinem jsme pak docela náhodou chytli mikrobus k parkovišti, Ivan se dostal stopem. V noci jsme se konečně vyspali, ani se nikdo nebudil zimou. Nocování u jezera Rotoaira na parkovišti nebylo pro nás poprvé, místo má pokojnou atmosféru. Největší zábavou je zde krmení hloupých černých labutí s červeným zobákem.

Druhý den jsme objeli různé zajímavosti kolem nejvodnatější a nejdelší řeky Zélandu Waikato. Huka Falls už podruhé, Crater of Moon také podruhé, ale Martin tam ještě nebyl, protože na ně nejsou nikde reklamy a ani Google mapy o nich neví. On nás na oplátku vzal na Wairakei Terraces, maličkou termální oblast, kde můžete obdivovat (zřejmě) uměle vytvořené terasy vzniklé usazováním SiO2 rozpuštěného ve vodě a stále tryskající gejzír. Kdo sáhne hlouběji do peněženky, může se rochnit v jezírku, do něhož rovnou přitéká voda z kaskád.

V Aucklandu teď probíhá atraktivní filmový festival Architecture and Art. Velmi mě to překvapilo, protože na Zélandu je slovo „architektura“ cosi, co si polovina místních musí hledat ve výkladovém slovníku. Zahajovací večírek s následným filmem probíhal za přítomnosti rozlévaného vína a lidí s šálami a čepicemi. Ivanův postřeh, že místní architekti se oblékají více normálně než v ČR, mě pobavil, protože „móda“ je tu dalším neznámý pojem. Dokonce jedním z promítaných filmů je Eye over Prague (Oko nad Prahou), kde se objevuje Kaplický v původním českém znění s titulky. Nevím, jak se to mohlo stát, ale letáky k tomuto filmu jsou tisklé na pozadí fotografie domu Selfridges v anglickém Birminghamu, ačkoli bychom čekali návrh pražské knihovny, jíž je film zasvěcen.

Zajímavé změny se za poslední měsíc děly u mě i u Ivana v práci. Jemu přišla nová šéfová, konečně prý někdo, kdo tomu rozumí, a nám přišel nový architekt se zkušenostmi z Austrálie a Dubaje. Zatímco ze začátku jsme byli oba spokojeni, u Ivana paní šéfová, pod kterou je mimochodem pouze Ivan, rychle obrátila a díky svému šarmu a hlubokému výstřihu se před ní staří ředitelé začali chovat jako mladí zblblí kluci a paní jim evidentně vysvětlila, že Ivan není pro firmu důležitý, protože najednou byl od nich velmi odměřený přístup, nebrali ho na prezentace produktů, nereagovali na maily a přestali ho brát vážně. Paní Dokonalá byla vyhozena z firmy ve Christchurch, přestěhovala se do Aucklandu, nemá chlapa ani kamarády a hraje si na velkou kariéristku. Sice nerozumí až tak úplně všemu, jak se zdálo, navíc neumí v žádném softwaru, protože byla zvyklá si ve svém včelstvu udělat pořádek a pouze zadávat práci, ale asi to pro vedení není problém. Navzdory plánům firmy předtím, než došla ona, o Ivanově vzestupu, rozvoje designového týmu a podpoře, kdy ředitel ještě před měsícem nadšeně vypisoval papíry pro imigrační, najedou proudí zájem jiným směrem a rozhodli se mu, když potřeboval imigračnímu doložit novou smlouvu, neprodloužit kontrakt. Rozhodnutí během hodiny. Bereme to jako pěkný podraz, protože celou dobu mu slibovali úplně něco jiného a najednou mu jako trapnou výmluvu řeknou jen to, že má špatnou angličtinu. Po 9 měsících že by si toho všimli až teď?!? Nutno podotknout, že ta čůza se nesnese s cizinci a baví se pokud možno pouze s Kiwáky. Za necelý měsíc odlétáme a Ivanovi se tak snaha o vízum rozpustila spolu s nemalou sumou, která se za žádost strhává z účtu. Na dovču pojedeme i tak a Ivan zažádá o partnership vízum (založené na mém vízu), snad se to stihne, než odjedeme, bez dalších průtahů. Místní lidi vám nikdy neřeknou nic do očí, navíc většina z nich jsou tady na ostrovech dost nafoukaní, proti cizincům, hloupí a nevzdělaní, s tím je nutno počítat a připravit se na to. S blbcem se nedomluvíte, navíc oni na rozdíl od vás mají perfektní angličtinu, takže za blbce jste jen vy.