Sociální stát

Zéland je velmi sociálně orientovaná země. Nejen že je otevřena Asiatům, kteří v centru Aucklandu tvoří největší podíl, ale dokonce je tu i jedna výšková budova, hodně otevřená, z dálky vypadající, že má na střeše otevírající se záchodové prkénko. Bílé. V noci zvýrazněné světly tak vítá všechny motoristy přijíždějící po mostě ze severní části ostrova. Podobných důležitých informací jsem si po prvním týdnu v práci odnesla mnoho. Pokud jde o sociální zařízení, není nouze. V centru i na pláži vždycky najdete uklizené veřejné toalety, dokonce všechny zdarma a přístupné 24 hodin denně. K dispozici máte i papír a mýdlo. Žádné plížení potají do Mekáče, abyste ušetřili dolar. Tím chci apelovat na mého tatínka, který si z Paříže přivezl především vzpomínku na drahé záchody a smradlavé podchody u nich. Tohle by tu nenašel nikde.

Ani jako cizinci si nemusíte platit zdravotní pojištění, v nemocnici vás zadarmo ošetří po úrazu, platíte pouze při nemocech a speciáně dentistu. Pro mladé je případné pojištění levné, pro důchodce už představuje radikálnější zásah do peněženky. Daně stržené z platu se pohybují kolem 30%, záleží na druhu práce.

Z výše uvedeného vyplývá, že Ivan nemá pokryté výlohy na léčení vyrážky, která mu zdobí tělo již týden po tom, co snědl živou mušli...v životě jsem neviděla víc pomstychtivou mušli! Ivan říká, že je to možná z vody na mytí v této čtvrti, ale já starý cíťa takový problém nemám a spím klidně a bez drbání. Pomohl mu prášek proti alergii. Podle mě je to alergie na práci. Vyrážka vyrašila v den mého nástupu a Ivan spamuje Facebook statusy typu „živí mě ženská, poprvé v mém životě“ nebo „den muže v domácnosti – zavézt ženu do práce, nakoupit, vyžehlit, uvařit...“, přičemž den předtím jsem musela vařit beztak já :). Takže ačkoli kontaktuje geotechnologické firmy a je v kontaktu s pracovními agenturami, nevadí mu pozice muže v domácích teplákách, přičemž se mu do zadnice vrývá vzorek výšivky na pohovce. Když se zeptám, copak přes den dělal, obtížně hledá odpověď. Zatím to nevadí, protože životní úroveň tady a v ČR se zásadně liší v tom, že tady, když jeden z páru nemá práci, pár má dost peněz na to, aby mohl bydlet a nemít hlad. V ČR, když jeden nemá práci, druhý se může snažit, jak chce, ale stejně na bydlení a jídlo pro oba není dost peněz. Hrubým odhadem z dosavadních zkušeností můžu tvrdit, že tady je nutno vynaložit polovinu pracovního úsilí na to, abyste mohli žít stejně, jak v ČR. Průměrně jsou všechny produkty dvakrát dražší, ale platy 4x vyšší.

Po týdnu v práci, kam se stále ještě nevrátila jediná registrovaná architektka z návštěvy londýnských olympijských her, je to zajímavé především v tom, že stále na něčem dělám, aniž bych vlastně něco UDĚLALA a aniž by si toho někdo všiml. V prvních dnech jsem byla placena za to, že studuju. Díky mojí brilantní angličtině jsem nepochopila, že mám něco dělat, a studovala jsem si dál. Dostávám práci od všech 3 přítomných architektů + od šéfa – manažera, ale nikdo mě extra nekontroluje, zatím.

Další 2 odstavce se týkají stavařiny, nezasvěceným nic neřeknou.

Je zvláštní, že v Aucklandu sice existuje něco jako územní plán, ale některé části města mají svoje vlastní webové stránky a regulativy, krom toho podstatná věc – prý není nic jako katastrální mapa, sice v tom „územním plánu“ najdete hranice pozemků, ale není možnost je dostat digitálně i s vyznačením budov na nich. K hrubému nahlížení slouží též místní GIS, kde najdete přibližné průběhy a vlastnosti technické infrastruktury. Pokud tedy nemáte pozemek a stavby na něm zaměřeny od geodeta, musíte tyto informace nahrubo obkreslit na printscreenu z těchto webových stránek, popř. co vám poskytne zadavatel. Marně jsem vzpomínala na kradenou brněnskou katastrálku aktuální v roce 2004, kterou si nasdílelo celé stavařské brno. Rozkošná zélandská nátura se projeví ve chvíli, kdy se vás zeptají: „Proč to kradete, proč si to raději nekoupíte?“, na což nemůžete jinak, než mlčet. Je to lepší, jak tvrdit, že nechcete dát tisícovku, a proč taky, když to všichni kradou. Skoro jak indické „všichni vyhazují odpadky na ulici, můj bordel neuškodí“ a najednou je Indie jedno velké smetiště.

V kanceláři je všechno krásně zautomatizované. Timesheet v Excelu, kde si zaznamenáváte, kdy jste na čem dělali (každá zakázka má číselný kód), a z tohoto jdou vygenerované informace klientovi, kdo kdy na čem v jeho zakázce v kanclu dělal. Slouží to logicky k odvrácení případného nerozumění typu „kolik to po mě sakra chcete, vždyť na tom nebyla žádná práce“. Pracuje se hodně s Xrefy, hladiny v CADu striktně začínají a-,d-,x- podle toho jestli jsou navrhované, určené k demolici nebo existující, díky čemuž to pak rychle vyberete a zmrazíte v layoutu. Používá se tu ve výkresech mnoho zkratek, kde nemám šanci odhadnout, co to je. Pořád se ptám, protože to neví ani Google. Naštěstí většina zakázek jsou školky a supermarkety, oba typy převážně renovace, tudíž je mnoho referenčních projektů, z nichž je možno čerpat informace. Dávají mi jednodušší projekty, zrovna teď pár dní dělám na stavařských výkresech jedné školky, která se prodlužuje o cca 5m, protože bude pro 50 dětí místo stávajících 30. Předpisy diktují 2,5m2 pro jedno dítě, v ČR jsou předpisy i na m3, kvůli dýchání při spánku. Touto poznámkou jsem se vlastně dozvěděla, že na NZ není běžné, že by děti spaly ve školce. Tato konkrétně měla 4 a 6hodinový režim, ten 6h končil v půl třetí odpo, kdy jdou děti domů a teprve tam spí. To mě opět přivedlo na myšlenku,jak je super, že si tu máma může finančně dovolit končit dřív v práci nebo mít skutečně jen částečný úvazek a odpoledne strávit s děckem...zatím nevím, jak to tu funguje s au-pair. K zakázce rozšíření školky mám k dispozici výkresy z roku 1973, kdy tu ještě fungoval metrický systém stopy-palce. Site-plan, tj. naše Situace, představuje především logické rozčlenění na stávající a novou část a dále odvodnění pozemku – drenáže viditelné i podzemní. Neviděla jsem žádný výkres, který by upřesňoval vzdálenosti od sousedního pozemku a doteď nevím, jestli tu mají nějaká pravidla. Jediná,o kterých mi říkali, že je ve sporné situaci nezbytné doložit výpočet osvětlení (hlavně u těch školech, kde se často dělá bazilikální osvětlení ve střeše) a oslunění. Jinak k této zakázce nemám žádné informace a protože je jednoduchá, většinu jsem obkreslila zhruba z rukou kreslené situace právě z r. 1973. Výška 12,5mnm. Čekám, kdy bude průser. Prý když budu mít čas, můžu k tomu dodělat i 3D, aby Asociace mateřských školek v Aucklandu – klient – viděla, co umíme :D. Čas není.

Dneska byl poslední den s Caire, architektkou, která odchází do jiné firmy. Jeli jsme na 2hodinový oběd, kde jsem si dala úžasný těstoviny s dýňovou omáčkou a restovaným hovězím. Myslím, že i kdybych snědla půlku, pořád bych byla přežraná. Zatím asi nejlepší jídlo na Zélandu...krom toho, co vařil Ivan, samozřejmě ;). Šéf do sebe nalil dvě piva (a nebyl jediný) a jel autem. Musím zjistit, kolik promile je dovoleno. Zkusila jsem tmavé pivo lokálního původu, oproti českému je akorát víc syceno a s menší pěnou. Když jsme jeli zpátky, přiznala jsem, že nevím, v jaké části Aucklandu jsem nebo spíš jakým směrem zrovna jedem. Šéf se mě zeptal, jestli zvládám orientaci aspoň přibližně. Suverenně jsem vysvětlila, že kdy jeden za sluníčkem, tak asi nepojede na sever, ne? Můj blonďatý názor byl zde, na jižní polokouli, oceněn nekonečným smíchem. Šéf mi ještě navečer psal smsku „Kate, where is the north?“, na což jsem odpověděla, že samozřejmě na vrchní straně mapy a rozhodně tam není žádné slunce, a byla jsem za to pochválena... :)

A vůbec, baví mě to. V kanclu je druhým společníkem firmy Jihoafričan – bílý (asi protože je z jaru), pak tři filipínci, na vrátnici sedí dáma, mající mámu z Německa, a teď já. Včera jsem jela s Filipíncem zaměřovat supermarket. Má jinou výslovnost a často „five“ znělo jako „one“ – neptejte se, jak je to možné – ale taky jsem tu viděla největšího Asiata v mém životě, který v chladicí místnosti se svými cca 185cm porcoval do vaniček maso.

Večer jsme šli s Ivanem běhat, dneska prvně spolu. Jsem chcípák, takže mě obíhal tam zpátky jak pejsek, aby si vůbec zaběhal. Krásná cestička podél moře, sice už ve tmě (stmívá se teď „v zimě“ o půl sedmé), ale pořád romantická za zvukového doprovodu schovaných hýkajících pávů.

Nyní k bydlení...naše poslední prohlídka představovala dům s jednou Asiatkou, jedním bílým mužem (ano, byli pár) a dvěma kočičkama, z nichž jednu jsem našla ve vaně. Lidi tu mají rádi domácí zvířata asi jak v ČR. Smrdělo to kočičinou. Dneska Ivan našel něco, co je sice dvakrát dál od mé práce – 10km, ale shodou náhod je to 1km od místa, kam jsme dneska s firmou jeli na oběd, a taky je to daleko hezčí. Majitel doteď stále ubytovává bývalou manželku a prý ji potřebuje vyhodit nebo alespoň přesunout do menšího. V neděli se tam stěhujem, indického hostelu máme plné zuby (včera se zabouchly dveře a dostávali jsme se dovnitř jakousi špachtlí vraženou do futer, opravdu bezpečné bydlení, haha, přičemž správcová běhala v dešti venku s žebříkem, jestli neotevře naše okno od pokoje zvenku :D). V práci mi řekli, že je vyhlídlé bydlení v dobré čtvrti, jak v Améru samé rodinné domy, ovšem blízko nákupního centra a hospod a s dobrou cenou nájemného, tak to bude určitě lepší jak tady.

Poslední poznatky – už se mi zdají anglické sny. Kdyby aspoň byly správně...

Můžete mi někdo říct, jak se překládá slovo „drinker“? Piják i píč je blbý :D Zvlášť v některých tvarech v překladu... :D a neříkejte mi, že pijan...to je děsná nuda.

Ivan má svůj výmysl pro křížence psa – bouďák. Lze do angličtiny přeložit jako „sheder“, zní to fakt luxusně!

Teď jsme si otevřeli víno, abychom oslavili páteční večer a že jsem přežila týden v náročné práci...Ivan usnul po první skleničce...Což vysvětluje, proč nerodí chlapi, protože nic nevydrží :) mám dopito, tak děkuji za pozornost a přeji krásný víkend ;)

Přidávám fotky z posledního víkendu, začíná to páteční akcí u "našich" Maorů