O tom, jak nás nikdo nemá rád

Děkuji všem, co si nás čtou a komentují. Odpověď některým - vydávat to knižně nebudu, protože neudržim myšlenku a navíc jsem ani jeden článek po sobě nečetla :D takže jestli vám to nedává smysl, problém je na druhé straně zeměkoule...
Myslela jsem si, že durch planetu neuslyšíme „je krize, ani my nemáme...“, což mi šlechetní architekti ochotní k větší rozpravě vysvětlovali v mailech....hodně moc mailech. Jako všude jsou žádaní ajťáci nebo šikmoocí, pracující za pětinovou cenu a ještě bossovi líbaj prsten jak papežovi.

Na hostelu máme osvěžovač vzduchu reagující na pohyb. Vždycky, když projdu kolem, osvěžovač mi nad hlavou vyplivne dávku květinové syntetiky. Říkám si, to už na Zélandu smrdíme asi moc dlouho, když i stroj pozná, že tu něco smrdí průserem.

Nicméně jsem psala Martině, jedné slečně z pelhřimova, o které vím, že byla / je na NZ. Navzdory krásným fotkám, které jí všichni závidí, je mi jasné, že realitu je nutno vnímat bez polarizačního filtru a průchod Lightroomem (pro nezasvěcené – polarizák vytáhne barvy a program Lightroom vám fotku upraví tak, že byste se tam chtěli přestěhovat). Na fejsbuku mi odpověděla, že je stále na ostrovech, už tři týdny na farmě, vstává v 5 a už si zvykla na kravské průjmy na kalhotech, práce náročná, leč krásně ducha osvobozující. Ivan se natřásá a už 5 dní říká, že od „zítra“ hledá práci jako servírka nebo kopáč. „Zítřek“ ještě nenastal. Raději tráví večery na chatu na FB nebo Skypu a brečí, jak nás nikdo nechce.

Já se dneska naštvala a usmyslela si, že když ofic a rychlé maily se ztrácí v koších odresátů, půjdu na věc face to face a budu se ptát po galeriích. Našli jsme kouzelnou městskou třídu plnou antiků, galerek, kde si vystačí majitel sám, sdílených pracovních prostorů, včetně jednoho, kde byl šéf Holanďan a kde jsem strávila přes půl hodiny. Krom kontaktů a tipů mi asistentka 10x okopírovala moje 3stránkové CV. 5metrů od nich nahrávala nějaká metalová kapela )teda jen zpěvák se sluchátkama, nahrávalo se samozřejmě všechno zvlášť, takže to řvalo jak raněný lev v kleci), v otevřeném patře pod nimi zas nějaká skupina tvořila jakési výtvarno. U nás tyhle shared prostory ještě nejsou tolik vyvinuté, jednou ta doba nastane. Nabídla jsem se, že jim budu vytírat, ale na to už měli nějakého dvouzubého strejdu :) Ale co už, aspoň jsem se dozvěděla nějaké info a zjistila, že ne všechno je kiwi akcent a že pokud mluví anglickou angličtinou, neni problém ani s mým antijazykovým talentem.

V antikvariátech a hudebninách (je jich tu mnohem víc než mnoho) prodávají bonga a ukulele s visačkou zobrazující krásnou Havajanku. Ukulele stojí od 30 dolarů (*16), takže pokud nemáte na jídlo, radím, kupte ukulele, 4 struny zvládnete ovládat za den a stoupněte si s kloboukem na Q Street. Jeden takový, ovšem bez ukulele, seděl na rohu s kartonem inzerujícím: I’m so ugly, than I need money for plastic surgery. (pro neangličtináře: Jsem tak ošklivý, že potřebuji peníze na plastiku). Když jsem se tomu začla strašně smát, strhla jsem i jeho. Věřím, že kdyby měl ukulele, je za vodou. Ivan v antiku uznal, že ukulele zatím není potřeba a zamířili jsme aspoň koupit nějaké pestrobarevné košile, aby jakožto zametač chodníků byl štramák, a pro mě hezké spodní prádlo, protože jediné dobře placené pozice bez ohledu na kvalifikaci jsou právě takové, kde se hodí mít pěkné oblečky.

Když jsme byli na Zélandu několik dní, byli jsme nadšeni z pytlíkového šílenství. V Indii je nově pár let zaveden zákaz mikrotenových sáčků ve všech kromě dvou ze 30 indických zemí. Ne že by bylo moc možností koupit chleba, tam totiž chleba skoro nevyrábí, ale když už, dají vám ho do tkané tašky, ve které vám za dva dny ztvrdne. Jeden ze dvou zachovaných pytlíků z ČR byl určen na lovečák už od Himalájí, druhý se nechával na chleba. Nařízení vlády zákazem pytlíků chtělo trochu omezit poletující odpadky. Nápad dobrý, ale rozhodně ne dostatečný. Jaké to bylo na Zélandu překvapení, když jsme neviděli odpadek každých 10cm země, ani další metr, dokonce ani po 10m! Dokonce tu jsou supermarkety, kde se prodává mýdlo, které vás nesežere a hurá, i novodobé dámské hygienické potřeby (v Indii nenajdete) a toaletní papír bez podezíravého pohledu prodávajícího. O čem chci mluvit je to, že v marketu tu máte u pokladny dalšího zaměstance plnícího váš nákup do tašek. Pořídíte nákup na dva dny a vyjde vás to na cca 5 mikrotenových tašek, každá je určena na jiný druh zboží, přičemž na lahve s vínem mají extra zpevnění. Na začátku jsme byli nadšeni a všechny tašky skladovali pod postelí, že je to vzácnost a jako takovou je nutno všechny zachovat. Když nám dvojlůžko začlo skoro levitovat a při otevření vstupních dveří se plastové obaly vyvalily ještě o dva domy dál, uvědomili jsme si novou a zásadně odlišnou situaci, při které je pro udržitelnost sáčkové rovnováhy nutno každý odpadek vyhodit do tašky, v níž byl přinesen, jinak množství nechtěných sáčků geometrickou řadou narůstá. Trhá mi srdce, když vyhazuju 30 prázdných pytlíků nacpaných v největším z nich.... Člověk by měl jet do Indie, aby si vážil všedních věcí...

Na druhou stranu však!!! Tady stojí pet lahev VODY asi 4 dolary, což je daleko nad 50kroun českých. Takže tu máme k obalům podobný přístup jako v Indii. Raději jsem celou sobotu fotili ptáky, na Zélandu se nabízí rozmanité množství, včetně zajímavých kreací o produkci toužících ptačích párů....Krom toho pamatujte, že jsme vždy před vámi!!! Aspoň o 10 hodin ;) :D