„To si děláš prdel!!“

Už dávno jsem se přestala obávat, že nebudu mít domů o čem psát. Ale toto?!? Už v půlce následujícího příběhu jsem si říkala, že mi to nikdo nebude věřit, ale na konci už se to dostalo do fáze, že to se snad ani nedá vymyslet. Nicméně jsme se stále nepodívali do nemocnice - útěcha pro rodiče, než si při čtení okoušou poslední nehty i na noze.

Pokud skutečně existuje pomyslný magnet dobra, o němž jsem mluvila posledně, opravdu funguje na světě rovnováha se silami stejné povahy opačného směru. Minule nám v ČR umřel pejsek a na Zélandu jsme si pořídili auto, teď si naši pořídili pejska a nám umřelo auto.

Ano, moje první auto v životě s volantem na špatné straně skonalo po 4 dnech naší jízdy! Opustili jsme ostrozrakou Indku v hostelu přesně v 10 hodin, kdy byl diktován checkout, a vydali se na dvoudenní výlet. Na dálnici se začlo trochu klepat řízení, pak víc, vytlačilo maximální rychlost úctyhodných 60km/h, sjeli jsme proto na nejbližším místě a zeptali se na servis. Vesničan ukázal prstem na budovu 20 metrů vzdálenou. Mechanik nastartoval a náš Tinny (Ivan ho pojmenoval po slově „tin“ – plechovka) odešel do křemíkového nebe plných 5 metrů před provozovnou. Mechanik neustále vrtěl hlavou, hrabal se nám v motoru bez valných výsledků a cukaly mu přitom koutky úst, zahrnoval nás odbornou terminologií, přičemž jsme mu vysvětlili, že nerozumíme autům ani česky, natož anglicky. Pogratuloval nám, že jsme dokázali jezdit na 3 fungující válce a „vyhořelé“ svíčky (neřekne se to „candles“ :D )a olej byl namatlán na všech částech motoru, takže auto se pod kapotou lesklo jak kulturista před vystoupením. Naše hloupé pohihňávání  jsme pomalu utínali po tom, co přišel šéf servisu a usmíval se nad naší plechovkou stejně, jak jeho podřízený. Oba opakovali „co byste chtěli, dyť je to Daewoo...“ Ve výčtu majitelů, což je součást oficiálního dokumentu o krádežích a dalších hodících se informací, který dostanete při koupi auta, jsme si bohužel příliš pozdě všimli, že asi 3 z 8 majitelů se zbavili auta po 7 dnech, další po 10. Jsme blbci.

Poradili nám to prodat na náhradní díly, protože nemá smysl to opravovat. Motor v řiti a asi i problém s elektro kontakty. Nerozumim... Oba chlápci obvolali svoje známé a ptali se, kdo by nám to odkoupil, popř. kdo prodává levné spolehlivé auto, které se neodepíše za týden. Po dlouhém přemýšlení, že jsme uvízli uprostřed světa v deštivém dnu bez auta, nám mladík nabídl, že prodává nějaké auto za 2500 dolarů. Displej na prodávaném Fordovi ukazoval 340tisíc najetých kilometrů, z čehož nám vyschlo v krku tak, že jsme si museli načnout pivo. Zato mu fungovalo rádio, dokonce i topení, bylo větší a líp sedělo na silnici, hlavně to JELO! Namontované LPG si vzalo značnou část kufru, ale ještě nám to na věci stačilo. Vypité lahve od piva týpci v servisu třídili do barelů od oleje podle barvy skla. Všech 5 barelů bylo nacpaných, Ivan to „na hulváta“ hodil do papíru. Celý den zase pršelo a moc jsme si nemohli diktovat, protože se nám tam snažili pomoct. Jejich známý nám slíbil odkoupit mrtvolu za 500. Později jsem si spočítala, že 4 denní užívání auta (bez benzínu) nás vyšlo v přepočtu na 8000Kč. S hochem jsme si plácli, vyskládali mu cash 2000 doláčů, tentokrát z Ivanova bankomatu, a odjeli jsme do řitě. Opět je to napsané na mě, jsem prokletá...ale nepředbíhejme zbytku příběhu... :D

S vidinou noci kdekoli u moře za Aucklandem jsme oblékli teplé bundy, zvýšili rychlost u stěrače a Ivan si četl příručku, jak se aspoň řeknou jaké části u auta. Hodně legrace je s opačnou orientací ovladačů na blinkry a na stěrače, takže změnu směru hlásíme stíráním čelního skla.

Cestou mi zazvonila smska od Murraye, šéfa z archikanclu, kde jsem byla na pohovoru. Většina hovorů na Zélandu začíná větou „Hi, how are you?“, na což jsem nemohla reagovat jinak, než hysterickým smíchem. Nicméně mi v tom dešti prozradil, že mě zkusí na jeden kontrakt, něco jak u nás, zkušebně na 3 měsíce, že zatim 3d a vizualizace, že se musim naučit víc řeč a hlavně jejich kódy, předpisy, limity atd. Zbytek jsem mu nerozuměla a zvolila „čínský“ přístup „ano, nic není problém, jak chcete, pane“. Slíbil mi na hodinu celkem rozumný plat na začátek, rychle jsem si spočítala, že na auto bych si vydělala za 100 hodin klikání, za což bych si v ČR koupila bicykl, možná i s blatníky a košíkem na nákup. Tímto se vyřešilo, kde budem s Ivanem bydlet, měli jsme dohodu, že zůstanem tam, kde první z nás dvou sežene práci.

Zaparkovali jsme na břehu 120km od Aucklandu, blízko městečka Themes. Ivan se rozhodl oslavit mojí novou pozici živitele rodiny šampaňským. Chvíli po tom, co jsme sjeli na parkoviště přímo na břehu a otevřeli lahev, zablikala světla ve tmě 3metry od naší káry. To by nebyl den, abysme neměli tu čest s pány policisty! Naklonila jsem se trochu dopředu ve snaze krýt svými zády flašku. Otevřela jsem dveře a mladý muž v uniformě se zeptal, co tam děláme a jestli máme nějaký problém, jestli potřebujem s něčím poradit nebo pomoct (srovnání s českýma švestkama snad ani nemusím zmiňovat, ti nepomáhají a nechrání), usmála jsem se s odpovědí, že jen parkujem. Odjeli. Druhý den jsme zjistili, že ani tady není dovoleno divoce přespávat, ani na těchto parkovištích. Původně jsme mysleli, že se to týká jen stanů a také rozdělávání ohně. Nevadí. Pustili jsme si desetkrát všechny 3 cédéčka, které jsem stihla vypálit a vychutnali víno.

Ráno jsme se na pár hodin prošli a pozorovali ptáky. Zéland je známý pro druhovou rozmanitost ptáků, především vodních. Oblíbili jsme si jedny černé, které se s nikým nekamarádí, při focení se točí zadkem, vypadají jak trvale trucující a když se zvednou, mají přesezenou nohu a nejdřív hopsají po jedné, než jim zapne i druhá. Létají s jednou nohou nataženou a jednou skrčenou. Racci byli přátelštější, hlavně při krmením zbytkem našeho pečeného kuřete, za které Ivanovi poděkovali poděláním rukávu u bundy.

Kolem poledne se projevila moje prokletá karma... Při startování auto jen škytalo, pak už ani to. Nějaký muž, mořský očumovač v autě, kterých tu je hodně, nám přivolal servismana, protože startovací kabely nepomohly. Měly jsme si tu celovečerní reprodukovanou hudbu odpustit... „Spolehlivé“ auto ukázalo, že má v háji baterii, zároveň byla stejně kvalitní i baterka ve visačce u klíče, což není jak u nás pomůcka pro zamykání auta nadálku, ale slouží to jako bezpečnostní kontrola...nevim, nerozumim...celá radost nás vyšla na 160babek. Za trest, že jsme museli jet do města do servisu, jsme si koupili s Ivanem boty na běhání, ten ještě vyřizoval hovory ohledně pracovních pohovorů (možnost pro Christchurch, pěkně nahouby) a zamířili jsme za původním majitelem auta, šéfem servisu, abychom mu omlátili o hlavu fakturu za baterii a vysvětlili mu, že nám prodal plečku. Naštěstí byl rozumný, Ivan to s tím slušně prodiskutoval a dostali jsme od něj 100dolarů s tím, že byl ale přesvědčen, že nám prodal auto bez skrytých problémů.

Po návratu do Aucklandu šel Ivan na pohovor do jedné agentury, já řešila a nevyřešila oficiality s převodem vozidla. Zas tak easy to tu není, jak jsme slyšeli o koupích aut. Takže chodim po městě s dvěma plechovým SPZkama z odepsaného auta.

Chtěli jsme si vzít na tuto noc hostel poblíž mého pracoviště a později najít nějaký pokoj přes inzerát. Místo je asi 20km jižně od centra. Ivan stále bojoval s blinkry a stěrači. Jednou vjel do protisměru docela nebezpečně, šlo o nájezd na dálnici. Ve chvíli, kdy jsme viděli žádaný nápis Motel, Ivan koukl do pravého zrcátka a narychlo strhl volant doleva k odbočce, kde ho v druhém pruhu nabralo v rychlosti zboku auto...myslim, že i kdyby si opět nesplet obrácenou pozici ovladačů a místo blinkru nedal stěrače, stejně by se srážce nevyhnul, protože tu řídí opravdu nebezpečně, má problém se udržet v jízdním pruhu a left-hand driving mu stále pod kůži nevlezlo. Auto zastavilo a vylezl nasraný mladý Maor a Číňanka, která ho držela, aby Ivanovi nedal přes držku. Maor zavolal tátovi, majiteli auta. U nás to odneslo jen přední levé světlo, u nich bylo od předku zadních pravých dveří hodně odřené všechno. Tato legrace vyšla Ivánkův účet na 400 dolarů po domluvě, že nechceme volat fízly, nemáme nepovinné ručení a jsme kokoti, protože neumíme kouknout do správného zrcátka a hodit blinkr a víme, že je to naše chyba. Když starý Maor vezl mého čím dál víc drahého k bankomatu, bavili se o tom, že hledáme bydlení. V tu chvíli nás překvapili, když nám nabídli, že můžem spát u nich, že bydlí kousek. Když neseženem, ať zůstanem i další noc, že hostely jsou moc drahé. Mají velký dům, žije tu asi 8 lidí, pochází z Cookových ostrovů a podělili se s námi o večeři – domácí hamburgery a hranolky, napojili nás na wifinu, napojili nás limonádou a kávou a pomáhali hledat bydení. Ustlali veliký gauč a koukali jsme na dvoumetrovou obrazovku s přenosem z olympijského Londýna. Mně poradili, jak vyřešit oficiality s autem. Ivan mladé maorce pomohl s určením zvířete podle obrázku lebky v učebnici biologie.

Zítra ráno jdu do práce, to zas bude ostuda s angličtinou...raději ani nebudu počítat, kolik hodin bude stát srážka s Maorem. Ivan dostane na prdel.