Moc psů a moc policajtů

Stalo se mnoho věcí. Některé ovlivnit šly a některé ne. Zatímco magnet dobra byl v tuto chvíli na straně zélandské, na druhé straně planety ubral sílu, a to i tu poslední z naší jezevčice Lindy, která doštěkala 3.8. ve čtvrt na čtyři milosrdným zásahem veterinářky. Vyrůstala jsem s Lindou od třetí třídy na základce. Máma ji zakopala na zahradě pod růží. Dneska si měli jet pro štětě z útulku, byl mu Lindin postroj a zdědilo i její oči.

Ten večer, co jsem se to dozvěděla, byl Ivan někde venku...druhý den jsme chtěli koupit auto, aby bylo vhodné i jako menší camping auto. Na poslední chvíli před zavíračkou jsme došli na místo, které nám doporučil týpek z Chile, náš původně zamýšlený spolubydlící. Rozlehlé parkoviště plné aut i s majiteli, ceny různé. Nakonec byly ve hře dva vozy, 20 let starý BMW, moje veliká fetiš, a pak o 6 let mladší Daewoo s ne tak velkými koly a ne černé, ale modré a mělo víc najeto. Bohužel bavorák nedovolil sklopení sedaček k přespání, to bylo tak jediné, co mi zabránilo si ho vydupat, nehledě na cenu o tisíc dolarů vyšší.

Dohodli jsme se na kombík Daewoo s automatickou převodovkou, plný chlupů z kočky. Napsal se na mě – moje první auto, což mi přijde jako hodně velká ironie , zvlášť když jsem sedla za volant a zděsila se, že tam žádný není. Hrdě jsem si přesedla na pravou stranu, zařadila D (nevim, co to znamená, ale asi DOPŘEDU) a suverenně jsem se zařadila do protisměru, při cestě domů s několikerým opakováním, ovšem ne tolikrát jako Ivan. Ten večer marně řadil na semaforech jedničku a marně se chtěl rozjíždět s použitím spojky.

Koupí jsme získali svobodu. Vyhnuli jsme se drahým autobusům a i když má řidič tendenci jet příliš vlevo, popř. v protisměru nebo tahat při rozjíždění za ruční brzdu, přestože se auto ani nehne, konečně jsme se podívali na pořádné pláže vzdálenější od centa, stálo to za to. Autoři přímořské promenády si dali práci a betonovou cestu ztvárnili tak dokonale, že nebyla poznat od navazujícího pískovce a jílovce. S parkováním je to tu daleko lepší jak v ČR. Ivanovo první autořádění přerušili na mostě policajti s vysvětlením, že na dálnici na mostě se fotit nesmí (fotila jsem já, ale pokutu platí řidič, hehe) a že nás může fotka přijít na 250 dolarů. Doporučil jiné, vhodnější místo. Samozřejmě nemluvím o tom, že nevíme, co je to povinná výbava a jakožto správní Češi si nebudem ani platit povinné ručení, když tu není povinné, ale jen doporučené. Já si v klidu dofotila centrum města s přístavem z dálnice a Ivan se mezitím strážníka zeptal, kolik že je vlastně povolená rychlost.... no jo, Češi :) Když jsme u pojištění, není tu nezbytné ani zdravotní. Domorodci jej doporučují, ovšem pokud jde o zubaře, prý je lepší si udělat polozdravotní dovolenou do Thajska a zatmelit si díry v ústech i duši tam.

Ano, rodiče, chodíme na pohovory, telefonujem, rozumíme lépe, ale ne vše, brečíme, že nás nikdo nechce, pak se zas někdo ozve a stále napínáme indickou majitelku hostelu, že nevíme, jestli tu ještě den vydržíme. Jelikož jsem zaspamovala asi 300 architektonických kanceláří, dostalo se mi velké množství různě pojatých negativních odpovědí. Z hecu jsem pak napsala i na pozici usměvavé servírky do 25 let do klubu „Mořská panna“, popř. na půlúvazkovou uklízečku. Zpátky obdržené maily proto zahrnovaly věty „Jste příliš zkušená pro malý atelier, jako je můj“, „naše kancelář před 2 roky prošla restrukturalizací a po krizi se snažíme oklepat, ale není to lehké“, „Máte málo zkušeností ze Zélandu“, na pozici uklízečky mi skrz můj třístránkový životopis architektky napsali, že nemám dost zkušeností na nabízenou pozici. :) Člověk si nevybere.

Včera jsme si aspoň zlepšili náladu 50kilometrovým výletem na západní pobřeží blízko Aucklandu. Shodli jsme se, že jsme v životě na tak obrovské pláži nebyli. Díky čedičovém základu se světlý jemný písek míchá s hrubším tmavým, noha se v mokrém tolik neboří a najdete tu úplně jiné vodní rostliny než v evropských mořích. Otevřela se nám scenerie jak z filmu Avatar, čekala jsem, kdy se začnou vznášet balvany s lijánami. Mezi skálami se vznášela vodní pára a zapadající slunce zvýrazňovalo vyšlapané stopy. Odliv rozšířil pláž na cca 400m, konec zůstal v nedohlednu. Zůstali jsme až do tmy.

Dneska jsem byla na pohovoru, děsivě velká firma plná chytrých zkušených lidí. Vzpomínám, jak jsem 4 dny zpátky prohlásila, že v pondělí budu mít práci, no tak v pondělí mi napsali, ať dojdu...dá se to brát tak? :) Přivítali mě dva chlapi s pupkem a nacvičeným úsměvem a dostala jsem (již druhé na NZ) kafe ala kiwi. Hodně kafe, ještě víc mlíka a dva cukry. Něco podobného si doma vaří máma do 3/4litrového hrnku s puntíky. Usadili jsme se za velký stůl v přízemí, těsně za oknem s jednostranně reflexní folií, kde Ivan seděl v zaparkovaném autě. Z bossa vypadlo, že má kamaráda geologa z ČR z Brna žijícího 10 let na Zélandu a skrz to ho napadlo mě kontaktovat. Hned jsem začla dohazovat Ivana jakožto geotechnika a vypadalo to asi jak v americkém filmu na vyšetřovně. Tři lidi za sklem si ukazují na dalšího na druhé straně, který o nich vůbec neví. Alespoň jsem dostala kontakt. Mně se ptali na kdeco. Já jim chtěla kdeco říct, ale často mi to moje slovní zásoba znemožnila. Dva dny předtím jsem konečně (!) zapracovala na portfoliu, na které budu muset naoplátku dlouho pracovat, protože bylo nekřesťansky drahé. U pár projektů jsme se zastavili. Společně jsme se dopátrali i k výrazům „územní řízení“ a „stavební povolení“ v angličtině. Mají hodně podobné předpisy jak v ČR. Kiwi boss si povzdechl, že jeho společník z Johanessburgu mu zničil jeho kiwi akcent, za což jsem mu poděkovala. Ke konci mi řekli, že mi dají co nejdřív vědět, ze začátku by potřebovali dělat nějaké vizualizace, protože ve 3D dělají jen nějaké koncepční fáze. Na Zélandu je softwarem číslem jedna Revit. Ivan má domluvených několik pohovorů i přes telefon od agentur i přímo u firem v oboru, takže stále nevíme, jestli zůstanem v teple na severu nebo se budem sunout naší modrou plechovkou o ostrov níže.

Večer jsme se podruhé setkali s policíí, protože jsme Indce na hostelu nechtěli zaplatit, že tu spát nebudem a odjíždíme, a ona nato, že checkout je do 10, nikoli ve 4 odpoledne. T o dává smysl, nicméně proč s Indiánem nesmlouvat, řekla nám zkušenost získaná v Indii. Skákala před námi jako skřítek, vlastně pod námi, o dvě hlavy. Její hotel, její pravidla. Já na to, ať mi ukáže smlouvu, kterou jsem s ní podepsala (v Indii se i na jednu noc podepisovaly papíry, kdežto tady ani na 14 dní nic), popř. že můžu říct policii, že mi ty prachy ukradla. Jak tam skákala, dělala jsem si z toho spíš už srandu, v klidu jsem večeřela a ona mi vpálila do tváře, že se postará o to, že na Zélandu nedostanu nikdy práci ani nás nevezmou v žádném hostelu, že máme zaplatit pokutu 50 dolarů za nedodržení termínu checkoutu a že za to budu mít zkaženou karmu. :) nebo tak něco :D I když v jinym významu jsem si přesto vzpomněla na plynovou karmu v Brně, která byla tak zkažená, že mi jednou ohořela všechny řasy :)) Ivan se postaral o doražení Indky větou „ok, zavolej policii, ať jich přijede 50 a postřílí nás všechny“. Nato se ozývalo za rohem do sluchátka, jak se jí něco podobného za 15 let podnikání nestalo a jak si večeříme a odmítáme opustit její dům a jak si s námi neví rady a potřebuje policejní zásah. Mezitím hotelový poklízeč ujistil majitelku, že žádná cedulka o pravidlech tohoto „hostelu s krásným rodinným prostředím“ na našich dveřích od pokoje nevisí a dočasný pracovník nám při příjezdu neřekl o „indických pravidlech“ vůbec nic. Indka vypustila páru jak lokomotiva na konečné stanici, vrátilo se jí bělmo do očí a po tom, co jsme vyhledali ve slovníku slovo „nedorozumění“ (ne že bychom ho neznali, ale nic si nepamatujem) jsme si se zachovaným českým pobaveným výrazem potřásli rukou, Indka odvolala strážníky a odnesla nám pytel plný odpadků.

Poznámka k autu: Je to, děcka, přesně jak na pouti! Máte dva pedály a nemůžete to nezvládnout! Jen kroutíte tim kulatym s troubítkem uprostřed! Kdo nikdy neřadil s automatikou, máme tu N - neutral, R - rovnou vzad, D – dopředu, P – parkování, 1 – dokopec, 2 – větší dokopec, 3 – skopec (po tom co se vám hodně velký dokopec zdá, že se převrátíte). Kdo řídil s automatem a je to podobné, pardon za „profi“ výklad. Takže vidíte, že o tom víme strašně moc. První trabl jsme měli s elektricky ovládaným okýnkem u spolujezdce, které se po jednom dni dostalo do formy a funguje, jak 14 leté okénko má. Žere to na 100kilometrů víc jak žena v těhotenství a vrže to víc jak postel ženy před těhotenstvým. Na druhou stranu to Ivan usmlouval na pouhých 1250 doláčů, na koruny cca 20tisíc, přičemž jsem navíc musela zaplatit akorát licenci, to je jakýsi povinný poplatek pro vozidlo pohybující se po silnici. Technická kontrola je tu zcela jiný předpis a zařizuje se po půl roce. Převod vozidla se provedl v bazaru a trvalo to 5 minut.