AU-land

Milé děti, v dnešním díle pořadu “Jak šel hloupý Čech do světa” si povíme o tom, jak se na severní polokouli bydlí, pracuje a užívá léta, zatímco u protinožců se nebydlí, nepracuje a prší a chrápe 10 hodin denně….nicméně už víme, kam tu bezdomovci chodí do pobočky charity ;)

Nevím, co jsme tu týden dělali, ale mám pocit, že celý den se něco děje, přestože nic se ještě nestihlo rozhodnout. Asi jako když mi vysvětloval jeden známý, že vhodná otázka šéfa po týdenní dovolené má být “co jste udělali” a ne “co jste dělali”.

Aktuální stavy řešíme dva – bydlení a práce. Počasí změnit nemůžeme, nejsme komunisti.

Bydlení řešim já, jsem registrovaná na webovkách, kde svítí fotka a cena za měsíc, ev. za týden, což je nejvíc matoucí, protože když se pak zeptáte na skutečnou cenu pokoje pro pár, někde vám sdělí, že pokoj není vhodný pro pár, popř. že pro pár je to dvakrát dražší, že pokoj není zařízený nebo je single postel, není internet atd. Takže podobný kolotoč a komplikace, jako najít dobrý byt v ČR. Krom toho je tu drahá doprava, autobusů sice hodně moc, i internetový vyhledávač spojení o trochu lepší než v Brně, založen na podobném principu, nicméně se platí při každém vstupu do nového vozu, není tudíž žádoucí najít byt daleko od centra, pokud nemáte auto a musíte hodně přesedat. Většina bytů je daleko od centra nebo přesahující v přepočtu 20000Kč/měsíc za pokoj. My jsme si dali limit 15000 – opravdu to není moc, ale člověk musí pracovat ;) Včera mi volal jeden kiwi guy (pro neanglicky mluvící jde o chlápka ze Zélandu, zde Maor), s velmi laxní výslovností a silným kiwi akcentem, kterému jsem rozumněla asi tolik, jako když v hostelové PC místnosti telefonují Japonci. Ivan to ze srandy přeložil asi takto… “Ahoj, mám mail. Chceš vidět nabízenej pokoj?” “Cože?” “Ptám se jesi chceš vidět pokoj.” “Ano pokoj, ráda bych ho viděla. Je možné dojít zítra večer?” “Večer ne, jinak je mi to jedno.” “Večer to je možné? Třeba v sedm?” “Říkám že je mi to jedno, ale večer ne, třeba v poledne.” “V kolik můžeme přijít? Řekněte si.” “Říkám že je mi to jedno.” “Máte čas večer kolem sedmé?”…. Problém vyřešil mail, kde mi Kiwák poslal adresu a přibližný čas. Dnes naživo si posměváček Ivan ověřil, že mu skutečně není rozumět a celou dobu cizincova monologu raději sledoval v televizi přenos z olympiády, takže jeho silné řeči “nemám problem s přízvukem” dokázal opak. Jediné, co víme, je, že je 9 měsíců z roku na cestách a mezitím se mu máme starat o 12letou kočičku.

Večer byla druhá prohlídka, dokonce slíbil, že pro nás zajede autem, tentokrát nějaký Juan Pablo, podle jehož jména jsme očekávali “mañana” příchod a v klidu si dělali palačinky, zatímco půl hodiny před dohodnutým časem Pablo psal sms, že je na cestě. GPS mu ukazovala 9,8km, od centra tedy kolem 11km, nic moc. Ale jakožto bývalý Chilan a jeho žena bývalá Angličanka (oba po rodičích) mluvili oba tak, že jsme neměli problém, dokonce jsme si vzpomněli na španělský překlad “jak se máš”. Dům je krásný, v pokoji je dokonce i stůl, lidi moc příjemní, mají 4letou dceru a terárko se 4 žabkami (ano, nezapomněla jsem zmínit, že moje maminka žabičky nesnáší :)) a taky nám vysvětili spoustu věcí, včetně toho, jak to tu chodí s autama, technickou, koupí a prodejem, které sporty je tu jednoduché dělat, že je možná (?!?:() v Aucklandu lezecká stěna, jinak že se jezdí na skály 3hodiny od města...že máme raději chodit do posilovny. Ble. Každopádně možná se nastěhujem sem, jsou komunikativní a i když cena není nejnižší, asi ušetříme spoustu peněz díky informacím, které nám ochotně poskytují. Když nevíme nějaká slovíčka nebo nemůžem pochopit podstatu, neváhají uvést příklad, popř. pantomimu :) Mám malý blok, do kterého si z jedné strany píšu výrazy, které neznám. Večer padly tři strany.

Pokud jde o práci, je situace poněkud méně barvitá. Ozývají se pouze pracovní agentury. Já použila stejný systém jak u nás, psát maily konkrétním firmám. Architektů je tu jak u nás - mnohem víc, než je potřeba. Poslala jsem asi 250 mailů a jak to bývá v ČR, odpovídá asi 5%. Že nehledají. Ivan proto, že se objevují nabídky práce pro geotechniky na webech, odpovídá přímo na konkrétní pozice. Vnitřně jsme smířeni s pozicí zametače a leštiče klik u dveří. Dozvěděli jsme se od Chilana, že Asiati jsou zde vítáni, protože jakožto studenti platí sice hodně (výhodné pro zélandskou ekonomiku), nicméně pořád se jim to vyplatí víc, jak v rodné zemi. A pracující Asiati logicky proto, že jejich síla stojí třikrát méně, než z bílé ruky.

Ivan se na pohovoru v pracovní agentuře dozvěděl, že je jeho angličtina na houby. Jakožto držitel dvou doktorátů si koupil několik knížek pro nízké ročníky místních vysokých škol, aby se naučil nejen názvy místních bagrů i v jazyce anglickém. Některé obrázky pomůžou i mně, např. popisy střešních vazníků, spojů atd.

Jinak aby to nevypadalo, že tu brzo umřeme, právě si dáváme na hostelu na pokoji výborné červené víno (kupujeme výhradně novozélandské, což bývá hlavně Sauvignon, Chardonay, Pinot Noir a Merlot) do kterého nás ukecal „přesvědčovač“ v supermarketu. Byli jsme prý už druhá dvojice, která se díky jeho nabízeným produktům vyměnila malý košík za pojízdný nákupní vozík.

Vzpomněla jsem si, jak jsme se s holkama z Architektury bavily o tom, co pro ně představuje domov, jaký symbol. Pro jednu to je její batoh, kde má všechny věci, pro druhou pracovní stůl. Já tehdy říkala, že asi taky stůl a navíc velký hrnek, do kterého si můžu udělat čaj nebo kafe na celý večer k práci. Tady ve sdílené kuchyni jsou jen malé hrnky pro všechny. Koupili jsme si v prodejně suvenýrů dva velké s maorskou grafikou, vyrobili jsme si tu kus domova ;)